Petr Drulák: trh, který reguluje sám sebe, spěje k sebezničení
Jakub PatočkaPolitolog Petr Drulák vystoupil v Brně na besedě pořádané Masarykovou demokratickou akademií v cyklu Co po kapitalismu spolu se sociologem Martinem Potůčkem a politikem Ivanem Davidem.
Martin Potůček se ve svém vystoupení pozastavil nad rozmachem záporných postojů vůči Evropské unii, které popsal jako vyšinutí z české politické tradice. Podobně se pozastavil nad převládající orientací společnosti: základní motivací je mít se hmotné lépe; podle Potůčka nám ovšem šlo v roce 1989 o víc.
Ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák ve své přednášce vyšel z dichotomie, kterou definoval ve své klasické knize Velká transoformace, vydané poprvé v roce 1944, sociolog maďarského původu Karl Polanyi. Podle Polanyiho je třeba rozlišovat společnost tržní a společnost s trhem.
Liší se tím, že ve společnosti s trhem principy tržního fungování stanovuje politická moc, která je na trhu nezávislá, zatímco v tržní společnosti si taková omezení stanovuje trh sám.
Petr Drulák uvedl několik fungující příkladů systémového omezení trhu. Tím prvním je německý ordoliberlismus, který se v Německu rozvinul po druhé světové válce. Takto regulovaný trh funguje v právním rámci, nestanovuje si pravidla sám. Druhým příkladem je model francouzský, kde jsou zásahy politické moci motivované veřejným zájmem; francouzský etatismus.
Modelem třetím je uchování silných tradic přerozdělování netržním způsobem: družstevnictví, centrální přerozdělování, rodina. Dle Drulákova výkladu trh solidně omezují právě kultury a státy, které mají silnou tradici rodiny. Klasickým příkladem je péče o děti: mají-li dnes mnohde lidé potíže umístit dítě do školky, buďto musí mít silné finanční zázemí a péči o dítě si zaplatit, což je tržní řešení, anebo se jim o děti postará širší rodina, což je řešení tradiční, dodnes běžné třeba v jižní Itálii.
Dnes se ovšem prosazuje běžněji druhý model dle Polanyiho dichotomie: společnost tržní, kde trh formální fungování společnosti ovládne; jinak řečeno společnost kapitalistická. Trh se stává základním způsobem organizace společnosti. Klasickým příkladem jsou výroky Václava Klause z poloviny devadesátých; například: „Problémy zdravotnictví vyřeší trh.“
Zádrhel tohoto modelu tkví dle Petra Druláka v tom, že trh nemůže regulovat sám sebe. Tržní společnost je dlouhodobě neudržitelná, je sebedestruktivní. Je to společnost krajní nerovnosti, což ji vždy nakonec zahubí.
Aktéři trhu totiž sami nemají zájem trh uchovat, kapitalisté nemají zájem na konkurenci, každý kapitalista, který uvažuje racionálně, má zájem na tom, aby si vytvořil monopol. Tak vznikají buďto oligopoly, kde určité odvětví kontroluje hrstka velkých korporací anebo dokonce přímo monopoly.
Tak nakonec, připomněl Petr Drulák, zdůvodňovala regulaci kapitalismu i škola německých ordoliberálů: chtěli chránit trh před kapitalisty. Společnost totiž velmi snadno mění svůj formát od společnosti s trhem ke společnosti tržní.
Trh zajistí úzké skupině lidí mimořádné bohatství. Je tedy poháněn individualistickým materialismem, který je vlastní podstatou tržní logiky. Tato logika je součástí lidské přirozenosti, ale ne jedinou. Kapitalismus tuto naši stránku akcentuje, zatímco ty ostatní potlačuje.
Podle Druláka je tedy evidentní nutnost široké regulace: nestačí přitom stát, nezbytná je k tomu i nadnárodní instituce. A podle Druláka je nabíledni, že v naší dnešní situaci takovou institucí nemůže být nic jiného nežli Evropská unie. Euroskepticismus je tak jen jiný termín pro ustupování trhu.
Diskuse
MT
March 13, 2013 v 8.17
Překonat „závody ke dnu“ nelze bez systémové změny
V průběhu slábnutí sociálního státu a s rozvojem globalizace se rozběhly ve Starém vyspělém světě ony smutně proslulé „závody ke dnu“ (races to bottom), které mimo jiné zahrnují pozvolné stlačování reálného příjmu a zhoršování pracovních podmínek a obecného sociálního servisu společenské většiny za situace pomalu, s výkyvy, ale zato bohužel nevratně rostoucí nezaměstnanosti a nevytížených kapacit v naší části světa, za stavu obtížně motivovaných investičních výdajů (zahálející peníze v bankách i na účtech samotných oligopolů) atd.
„Závody ke dnu“ jsou ale fenomén, který si lze z logiky věci představit jenom na pozadí před tím existujícího, přece jen výraznějšího přebytku společenské většiny nad existenčními minimy. Mimo Starý vyspělý svět nemají „závody ke dnu“ příliš smysl - nehledě k tomu, že v dynamických státech rozvojového světa jde o trendy spíše opačné. Tam jde spíše o růst, i když z velmi nízkého základu (výraznější růst příjmů se odehrává ovšem v kontinentální Číně - bez zahrnutí Hongkongu) …
-.-.-.-.-.-
Před kapitalismem byla produktivita ve společnosti taková, že společenská většina obvykle bojovala o prostou – i když historicky a kulturně podmíněnou - reprodukci svých pracovních a životních sil. Její naturální nebo i peněžní příjmy tomu odpovídaly - i kdyby šlo o život na výrazně samozásobitelských a vzájemně vzdálených usedlostech ležících na „územích bez pána“ (nebo na územích, které patřilo nějakému šlechtici, městu, světské či církevní korporaci jenom nominálně a formálně). V oblastech osídlených hustěji, byly už společenské přebytky tehdejších málo produktivních ekonomik před kapitalismem už přece jen výraznější – ale týkaly se téměř jenom úzkých horních vrstev, které tyto přebytky odčerpávaly a koncentrovaly u sebe.
Celá staletí šlo o éru občasného, někdy i častého nedostatku u většiny obyvatelstva … ale mnohdy také mučivého hladu.
A nejen „pouhého“ hladu.
Byla to éra, která znala nejen mor z nemocí, ale také hlado-mory …
Ještě na počátku kapitalismu (klasická politická ekonomie i Marx) byl typický reálný příjem společenské většiny považován za částku (nebo naturální soubor užitných hodnot) umožňující pouhou (prostou) reprodukci spotřebované pracovní síly a životních sil rodiny. Výraznější přebytek reálného příjmu nad touto reprodukci v něm ekonomové tehdy ještě neshledávali. Například David Ricardo ve své proslulé knize „Zásady politické ekonomie a zdanění“ (první vydání roku 1817) v kapitole nazvané „O hrubém a čistém důchodu“ (u Ricarda byl„čistý důchod“ v podstatě to, čemu marxisté říkají „nadhodnota“) píše:
„Celkový produkt půdy (v pojetí Ricarda v podstatě celé přírody – pozn. M. T.) a práce každé země se dělí na tři části – jedna z nich je určena na mzdy, druhá na zisky, třetí na rentu. Pouze z dvou posledních lze něco odečíst na daně nebo na úspory – první část, je-li přiměřeně velká, tvoří vždy nutné výrobní náklady.“ (David Ricardo, Zásady politické ekonomie a zdanění, SNPL Praha 1956, str. 249).
Ve třetím vydání své slavné, shora uvedené knihy (rok 1820) si ale Ricardo zřejmě uvědomil, že dokonce ani na tehdejším samotném počátku britského kapitalismu mzdy asi nebudou výslovně ustáleny na pouhé výši „prosté reprodukce pracovní síly“ (i kdyby historicky a kulturně ovlivněné), ale budou „o něco“ vyšší. A tak nakonec k výše uvedenému textu Ricardo přece jen připojuje tuto omluvnou poznámku pod čarou:
„Je to snad vyjádřeno příliš silně, protože pod názvem mzdy dělník obvykle (zvýraznil M. T.) dostává více než naprosto nutné výrobní náklady (míněny ale opět historicky a kulturně podmíněné výrobní náklady na obnovu pracovní síly – pozn. M. T.). V tom případě dělník dostává část čistého produktu země a může ji ušetřit nebo utratit. Může mu také umožnit, aby přispěl k obraně země.“ (cit. dílo, str. 249-250)
Nicméně Ricardo logicky nepovažuje v té své době podíl typického námezdního zaměstnance na společenském přebytku za nějak významný a výrazný, aby z toho odvozoval nějaké zvláštní závěry. Případná existence tohoto minimálního přebytku mu stála jen za tu shora uvedenou poznámku pod čarou. Bylo by ale asi vhodné připomenout, že v Ricardově době existovala území, kde feudální nebo jiné tradiční zřízení předtím nebylo, kde kapitál jako koloběh a mechanismus už sice existoval, ale v potřebném rozsahu ještě „nezabíral“ a nedominoval.
Touto výjimkou z klasických poměrů raného kapitalismu byla situace v samosprávných koloniích a zejména v tehdejších USA, kde vyjednávací pozice tehdejšího námezdního dělníka byla ze specifických důvodů velká. Důvodem byla volná, nikomu ještě nepatřící půda jako konkurenční příležitost k obživě. Následkem takové situace bylo, že dělník najatý zaměstnavatelem v tehdejších USA těžil zřetelně významnější přebytek nad svou reprodukcí, než Ricardo připouštěl ve své poznámce pod čarou v roce 1820. Tomuto zajímavému jevu u technologicky už vyspělejší civilizace s větším společenským přebytkem k rozdělení, kde už kapitál existoval, ale ještě zcela nepanoval, se věnoval Karel Marx v celé poslední 25. kapitole svého prvního dílu Kapitálu (jediného dílu, který nechal vydat sám osobně). Tato poslední kapitola nese název „Moderní teorie kolonizace“ a obsahuje odkazy na rozpačité až negativní reakce politických ekonomů a administrátorů tehdejší doby Wakefielda, Merivala a Molinariho na tuto situaci.
Je ale nutno připomenout, že v této zvláštní době rovnováhy vyjednávacích sil kapitálu a práce nehrála ještě námezdní třída v (tehdejších) USA a v samosprávných koloniích zásadní roli …
Přebytek reálných příjmů společenské většiny nad reprodukcí
Teprve kapitalismus byl potenciálně schopen vytvořit a brzy také vytvořil produktivitu, která toto vše mohla změnit.
Civilizace pod vládou kapitálu (jako systémově nového společenského vztahu soukromého zhodnocování) nakonec dosáhla technicky tak vysoké produktivity, že v průběhu střední fáze kapitalismu (už kvůli nutnosti zajistit odbyt silně rostoucí produkce) se reálné příjmy společenské většiny vyspělejších zemí od reprodukčního - i kdyby historicky a kulturně podmíněného - existenčního minima přece jen zvolna vzdalovaly nahoru. Tempo těchto změn se stalo významným hlavně v době “hvězdné hodiny“ sociálního státu po druhé světové válce …
„Přebytek reálného příjmu společenské většiny nad jejími reprodukčními náklady (kulturně a historicky podmíněnými existenčními minimy“ se konečně poprvé v dějinách stal (přinejmenším ve Starém vyspělém světě) znatelnějším, trvalejším, a tedy prostě typičtějším – na rozdíl od předkapitalistických epoch i na rozdíl od toho původního „dickensovského“ raného kapitalismu. Existence znatelnějšího a trvalejšího přebytku reálných příjmů společenské většiny nad její reprodukcí tedy odlišuje střední a pozdní kapitalismus zejména vyspělých zemí od předchozích etap vývoje civilizace.
Nejvíce pochopitelně docházelo k těmto změnám právě po druhé světové válce. Už velmi rozvinutý kapitalismus tehdy fungoval v národním politickém rámci a většinou v sociálně liberální nebo sociálně demokratické formě, ale ´“zbytkově“ i v podobě autoritářsko-korporativního nacionalismu, kam patřily oba (po druhé světové válce ještě zbývající) románské, nerasistické, nacionalistické fašismy na hispánském poloostrově (proto zřejmě v rámci „boje proti (dnešním) zlořádům“ logicky nalézají posluchače nejen hlasatelé razantních levicových změn, ale stejně tak (a možná dokonce úspěšněji) i protagonisté „sociálně orientované“ krajní pravice).
Obecným jevem se zároveň staly i znatelnější úspory společenské většiny a nakonec (počínaje skandinávskými státy) i takové zdanění, které robustně dopadá na celou společnost – nejenom na ty bohaté (horní mezní sazba daně z příjmů fyzických osob byla v USA 60. let větší než ve Švédsku a naopak nepřímé daně dopadající více na společenskou většinu (tamější formy daně z obratu) byly v USA malé) …
Také výrazná část (obvykle umírněné) levice považovala přinejmenším po 2. světové válce „přebytek společenské většiny nad její reprodukcí“ za pravdivou reflexi společenské reality. (viz závěrečná poznámka i jinde v knize britského marxistického ekonoma Maurice Dobba, Teorie hodnoty a rozdělování od A. Smitha (Ideologie a ekonomická teorie), Pravda, Bratislava 1980, str. 371an). Ukazuje to i levicovými ekonomy často aplikovaná postkeynesovská ekonomie a to i v oblasti, kde má tento názorový proud už charakter tzv. ekonomie (z hlediska) přebytku (neoricardovci) a blíží se proto postulátům původní klasické a marxistické ekonomie (Ricardova a Marxova ekonomie patřily také k ekonomii z hlediska přebytku, ale vycházely právě ještě z mezd v podstatě reprodukčních - v marxismu se konkrétně jednalo o kategorii zvanou hodnota pracovní síly).
Snad jen ti nejortodoxnější z levice (zejména dlouho mnozí komunisté) se přidržovali původního pojetí z počátků kapitalismu.
Obhajovali představu, že společenská většina i v těch bohatých kapitalistických státech pořád těží ve svých příjmech jen své (i kdyby historicky značně nabobtnalé) reprodukční náklady na obnovu své pracovní a životní síly sebe a své rodiny. Starý obraz původní kapitalistické reality považovali v podstatě za stále platný, třebaže ho bylo nutno dost komplikovaně vysvětlovat s ohledem na standardní ekonomickou logiku.
Problémem nebyl ani tak relativní blahobyt samotný - tam prostě tito lidé tvrdili (i když to bylo poněkud komické), že vysoká spotřeba průměrného Američana 60. let jsou zkrátka „prosté reprodukční náklady“ na obnovu vyčerpané pracovní síly, která je prostě takto vysoko „kulturně a historicky podmíněna“ - čímž jak je vidět, lze vysvětlit vždycky všechno a nelze to vyvrátit.
Potíž byly spíš empiricky prokazatelné, výrazně větší než zanedbatelně malé úspory společenské většiny a výraznější obecné zdanění všech lidí, které nakonec už výrazněji rostlo i s ohledem na stoupající roli nepřímých daní – i na růst daní přímých. Přitom vysoké nepřímé daně nepodrážely ekonomickou reprodukci a odbyt zboží, zboží bylo dostatečně prodejné a cena byla akceptována, jak ukazovala rostoucí inflace a konzumní společnost kulminovala tehdy ve všech vrstvách a pro výrobce to byla šťastná doba. Výrazné úspory a výrazné zdanění včetně výrazného přímého zdanění středních vrstev – to všechno nebylo příliš v souladu s předpokladem, že reálný příjem společenské většiny umožňuje jen (i kdyby historicky a kulturně podmíněnou) reprodukci pracovních a životních sil společenské většiny …
Přebytek společenské většiny je znovu ohrožován
Dosažený přebytek společenské většiny nad svou reprodukcí v zóně Starého vyspělého světa je ale dnes ohrožován právě shora uvedenými „závody ke dnu“ - i kdyby se to ohrožení přebytku společenské většiny týkalo zatím jen rozsahu a trendu a (ještě) ne samotné podstaty a existence tohoto přebytku. „Závody ke dnu“ logicky přinášejí zhoubné důsledky na vyjednávací pozice širokých vrstev ve společnosti. Pro pracující většinu je to podobné, jako když se v dobách končícího feudalismu zformovalo v zemích, které ještě nepřecházely na kapitalistickou dráhu (jako české země a Uhry) tzv. druhé nevolnictví, kdy ta stará feudální forma vykořisťování neslábla, ale naopak brutálně zesílila (až pět dní – i kdyby neefektivní - roboty týdně) – oproti předchozímu snesitelnějšímu stavu před třicetiletou válkou …
Ve Starém vyspělém světě do značné míry znovu zesílily – tentokrát v globálním rozsahu - prvky původního „soutěžního“ kapitalismu s negativním dopadem na vyjednávací pozice nízkopříjmových i středních vrstev. Současně logicky zeslábnul a erodoval sociální stát - a tedy zesláblo i všechno to, co v předchozím, do značné míry národně formovaném, oligopolně-korporativním kapitalismu bylo prospěšné zájmům pracovní síly (mezi ty korporace ostatně patřily i zaměstnanecké a zaměstnavatelské svazy).
Protože ale „nelze dvakrát vstoupit do (úplně) stejné řeky“, tak si návrat (nyní globální) soutěže a eroze sociálního státu zároveň vynutily neskutečně rozsáhlou a vynalézavou aplikaci všech i těch nejsofistikovanějších forem dluhu a odlišný finanční řád, o jehož současné podobě už bylo řečeno víc než dost. Po roce 1971 mizí i zbytky třebas nepřímé vazby samotných měn na jakoukoli komoditu (přes pevné kursy k dolaru směnitelnému za zlato). Evropské emisní banky jako jedny z posledních subjektů, které tehdy ještě měly právo žádat za dolary zlato (už dávno nemohl chtít za dolary zlato kdokoli), dostaly za svůj tehdejší požadavek tohoto druhu od USA „košem“ – byly odmítnuty, zlato už nedostaly a brettonwoodský systém se naprosto rozsypal, takže měny jsou dnes už typicky měnami s nuceným oběhem (fiat currency, fiat money).
Nový finanční řád nastoupil, aby se kapitalismus mohl dále reprodukovat a pohybovat ve svých hranicích jako historicko-systémová kategorie a epocha, jako historický společenský řád.
Přebytek reálných příjmů společenské většiny nad svými reprodukčními náklady (existenčními minimy) je tedy ohrožován, třebaže se přitom bez něj současný koloběh reálné (re)produkce nemůže dlouhodobě udržitelně obejít, protože sám reprodukční koloběh se jakoby po spirále dostává na vyšší, komplexnější úroveň zhodnocovacích procesů (viz nově zjištěný vysoký fiskální multiplikátor zejména v měnově jednotné oblasti eurozóny).
bb
Závody ke dnu a trade-off zisku a mzdy
Současný kapitalismus Starého vyspělého světa má sice opět jako na počátku více soutěžní (ale globální) rysy, ale současně (z hlediska nově vytvořené hodnoty) už akumulačně příliš neexpanduje. Místo akumulace se investiční statky spíš jen technologicky obnovují na modernější úrovni, ale z hodnotového hlediska se tak děje velmi často víceméně v rámci amortizace (kapacity nepřibývají tolik navíc).
„Velké budování od píky“ - tak nazývají dobu, která se už zřejmě nikdy nevrátí, protagonisté amerického levicového časopisu Monthly Review Magdoff a Foster ve svém sborníku článků o dnešní krizi pojmenovaném „Velká finanční krize – příčiny a následky“. Autoři v této souvislosti ve zmíněném sborníku připomínají:„…Hansen se zaměřil na specifické historické síly, které poháněly kapitalistickou ekonomiku a dovolovaly jí po určitou dobu dosahovat vysokých úrovní růstu. Tyto bytostně historické síly měly pouze přechodný charakter a časem ztrácely dynamiku. Tendence k „dlouhodobé stagnaci“ mohou být mimoto z části připsány na vrub „zralosti“ kapitalistických ekonomik. Hlavní pilíř průmyslu byl během prvních fází industrializace vybudován od píky. Investice tudíž stále více směřovaly do pouhé náhrady dosavadních kapacit (ačkoliv s modernějším a výkonnějším technologickým vybavením) a stále méně do zcela nových výrobních kapacit. Výsledkem bylo to, co Joseph Schumpeter v polemice s Hansenem označil jako fenomén „mizejících investičních příležitostí“ (termín, který si posléze osvojil i sám Hansen)…“ (John Bellamy Foster, Fred Magdoff, Velká finanční krize – příčiny a následky, Všeň 2009, str. 13-14) …
Pokud ale sílí globální soutěž za situace nízké hodnotové akumulace, pak jsou shora uvedené „závody ke dnu“ nutností.
V kapitalismu (jako v systému námezdní práce a zisku jako dominantní formy přebytku) totiž existuje jako hlubinná tendence vztah zvaný trade-off zisků a mezd, což znamená zdánlivě banální samozřejmost, že zisky jsou tím větší, čím menší jsou mzdy. A tuto tendenci může v takovém kapitalismu, který má opět silně soutěžní tradiční rysy a zároveň globální rozměry tlumit právě jen expanzívní hodnotová akumulace. A jen tehdy také v kapitalismu je – jak zjistil už Adam Smith, patriarcha liberální klasické ekonomie – situace příznivá i pro společenskou většinu …
Pokud kapitalismus dosáhl fáze ekonomiky kapacitně saturované, jen technologicky obnovované, tedy z hlediska nové hodnoty jen málo akumulující a expandující, bude vztah (trade-off), že zisky jsou tím větší, čím jsou nižší mzdy zjevný a netlumený. A nic na tom nemůže změnit ani to, když sama míra zisku reálné produkce ve Starém vyspělém světě slábne v souvislosti se saturací produktivního kapitálu a s nedostatkem koupěschopné konečné (tedy spotřební) poptávky v době kontraproduktivního zvyšování podílu nejbohatších na nově vytvořené hodnotě a kupní síle (ať už se jedná o konečnou poptávku po předmětech individuální nebo kolektivní celospolečenské spotřeby). Kvůli konečné poptávce (po předmětech individuální i společenské spotřeby) ostatně vůbec existují investiční, kapitálové statky, tedy výrobní prostředky.
Těžko se už asi v rámci kapitalistického koloběhu soukromého zhodnocování a rozdělování s „vedoucí úlohou zisku“ někdy dočkáme takové etapy, kde by to všechno mohlo být jinak - pokud nás ovšem nepotká znovu „restart“ vyplývající z válečných rozvalin. Těžko se už asi v rámci dominace soukromého zhodnocování (kapitálu) a zisku jako systémově dominující formy čistého přebytku dočkáme etapy skutečně expanzívní soukromé akumulace spojované obvykle s procesy „velkých rekonstrukcí“, kdy je shora uvedený vztah trade-off mezi mzdou a ziskem utlumován právě z důvodu silné (hodnotové – nikoli jen technologické) akumulační expanze.
Pokud nebudeme spoléhat na vzácnou, šťastnou a synergickou kombinaci různých netypických, neopakovatelných a přitom stejným směrem působících příčin z dob „šťastného čtvrtstoletí pro práci“, pak zejména platí, že přebytek společenské většiny nad její reprodukcí se zvětšuje o to víc, oč jsou investicemi v Systému více vytíženy kapacity a pracovní síla. Plnit dostatečně toto zadání ale znamená o to rychleji destruovat míru zisku, která klesá se saturací (nasycením), takže k tomuto dostatečnému vytížení by měla dominantně přispět taková jiná forma čistého přebytku než je pouhý soukromý zisk sám …
… a to forma, která na rozdíl od zisku se saturací produktivního kapitálu neklesá …
Otázka pro náš Starý vyspělý svět
Za této situace bychom si ale měli asi přinejmenším položit a pokud možno i zodpovědět následující otázku či otázky:
Existuje nějaká jiná nezisková forma čistého přebytku, která by neklesala se saturací produktivního kapitálu (jakože zisk sám klesá) a pro kterou by shora uvedený vztah trade-off vůči mzdě neplatil ani v těch dnešních saturačních časech, kdy už výrazněji neexistuje taková expanzívní hodnotová akumulace, ale jen pouhá (byť sebeprogresívnější) technologická obnova?
Existuje nějaká jiná nezisková forma čistého přebytku, nezávislá na vztahu trade-off, která by byla schopná rozložit dosavadní sebeposilující trend „závodů ke dnu“ jako znatelnou, neúprosnou a soustředěnou tendenci i v těch dnešních kapitálově saturačních časech, kdy hodnotově-akumulační expanze není výrazná?
A mohla by tato jiná než zisková forma čistého přebytku navíc historicky nově dominovat v systému (a činit tak společenské uspořádání systémově odlišným)?
Může podíl na daních jako třetí formě společenského přebytku převzít dominující roli?
Může být například daňový výnos a podíly na něm novou, třetí vládnoucí formou přebytku - po kdysi feudální rentě a naposledy po kapitalistickém zisku?
Podle mého názoru by musely být splněny určité podmínky.
Tak především koloběh daňových výnosů musí být nadkriticky významně čerpán z jiných zdrojů, než je soukromý zisk samotný.
Jenže tak tomu začíná být – přinejmenším ve Starém vyspělém světě. Pro Starý vyspělý svět je přece v posledních desetiletích typické, že se daňová zátěž stále více přenáší na společenskou většinu - a naopak kapitálu jsou poskytovány daňové nebo jiné úlevy, aby ve Starém vyspělém světě dále zůstával. Ve Skandinávii přitom bylo zdanění přeneseno na celou společnost do značné míry už po druhé světové válce - a to na tehdejší dobu vysokými nepřímými daněmi (které jsou ale dnes takto vysoké přinejmenším v celé „staré Evropě“ - nejen ve Skandinávii).
Ve Skandinávii v 90. letech XX. století navíc tento přenos daňové zátěže na společenskou většinu dále pokračoval. Bylo zde totiž znatelněji sníženo daňové zatížení i bohatých fyzických osob ale především a zejména osob právnických (korporací, organizací), takže relativně ještě více stoupnul podíl fyzických osob společenské většiny na daňovém břemenu (protože vysoké nepřímé daně ve Skandinávii zůstaly zachovány – a jinde v Evropě se dostaly na vysokou skandinávskou úroveň …)
Agregátní daňový výnos je přitom pro ekonomiku čím dál nezbytnější, jak ukazují různá „řešení krizí“, kdy se šílené zadlužení finančního sektoru hrozící rozvrátit svět přelilo do zadlužení států. A tento čím dál důležitější daňový výnos začíná stále výrazněji a významněji záviset na dostatečné velikosti přebytku příjmů společenské většiny nad svou vlastní reprodukcí a daních samotných.
Jenže právě přebytek společenské většiny nad svou vlastní reprodukcí je dnes „závodem ke dnu“ ohrožován. Přitom udržet nebo zvýšit ho lze v době globalizace právě jenom zesílenou investiční činností ve směru maximálního vytížení všech kapacit a pracovní síly ve společnosti. (Zeman a jeho SPOZ neusilují o nic jiného – proto hovoří o investicích a vysoké základní sazbě DPH – tu sníženou chtějí snižovat).
Ovšem vytěžovat maximálně - třeba i za použití veřejných impulsů - většinu pracovní síly a kapacity a nejen vytěžovat, ale i nahrazovat a dokonce akumulačně rozšiřovat kapacity (protože to rozšíření je pak důsledek vytížení kapacit jiných) za stavu rostoucí saturace produktivního kapitálu ve Starém vyspělém světě bude pak zřejmě znamenat, že zisk z reálných kapacit ve Starém vyspělém světě bude pak ještě méně uspokojivý, než je tomu dnes …
… ať už kvůli zesílené saturaci produktivního kapitálu (vytížit kapacity obecně znamená, že přibyde i další produktivní kapitál), tak kvůli zvýšené vyjednávací pozici práce (vyšší mzdy) – to vše je přece typické právě pro jinak žádoucí situaci vytížených a rostoucích kapacit a více vytížené práce.
Pokud jsou veřejné rozpočty víc a více plněny z jiných příjmů než ze zisku, pak daňový výnos nemusí klesat se saturací. Pokud ale stát nebude sám vlastníkem výrobních prostředků a Velkým Plánovačem, který by managementy podniků přímo zaměstnával a lépe či hůře platil, musí existovat neziskový motivační výnos, který by motivoval k jednotlivým produkcím a k vytěžování (zaměstnávání) kapacit a práce …
-.-.-.-.-.-
Zdá se tedy, že i kdyby to způsobilo nižší zisky, je plný veřejný rozpočet natolik důležitý, že bude čím dál víc a trvaleji zapotřebí veřejných stimulačních impulsů. Tyto impulsy z veřejných zdrojů by ale musely v konečném důsledku následně znamenat vysokou míru umoření toho dluhu, který předtím tyto impulsy ve svém souhrnu vytvořily. Měly by tedy být výrazně celospolečenským zhodnocováním - nejen pouhými jednosměrnými výdaji, které ten dosavadní dluh umějí pouze zvýšit …
Veřejné stimulační impulsy by měly pomáhat vytížit reálné kapacity a pracovní sílu ve společnosti s tím, že by se do veřejných rozpočtů co nejvíce vracely (proto zhodnocování). Svůj prvotní zdroj by přitom mohly a měly zpočátku nacházet ve zdanění příjmů vzniklých na úseku financializace a spekulace (Tobinova daň jako pomocné „startovní motory“ (forsáž) pro formování nového systému – než výnosy časem prudce poklesnou). Jenže málo platné - potom a trvaleji by muselo jít také o zdanění co největších (a tedy rostoucích a nikoli klesajících jako v případě „závodů ke dnu“) konečných příjmů z co největších přebytků společenské většiny (fyzické osoby – progresivní přímá a (bohužel také) poměrně vysoká nepřímá daň).
Tedy právě jako ve Skandinávii …
-.-.-.-.-.-
V této souvislosti by bylo vhodné si uvědomit, že nejen celospolečensky legitimní a spravedlivé, ale také dlouhodobě udržitelné je zvyšování nepřímých daní jen a pouze tehdy pokud přebytek společenské většiny nad reprodukcí a tedy reálné příjmy společenské většiny vzrůstají – a ne tehdy (jako nyní), kdy v rámci „závodů ke dnu“ klesají …
Veřejné zdroje samotné a impulsy z nich jsou za stavu rostoucích úlev bohatým stále více závislé na co největším převisu příjmů společenské většiny nad reprodukčními náklady pracovní síly, na co největším příjmu širokých vrstev, na vysoké vyjednávací síle a pozici společenské většiny a práce vůči kapitálu – aby práce dostávala co nejvyšší převis nad reprodukčním mzdovým minimem a tedy prostě co největší mzdu … když je společenská většina relativně tak rostoucím zdrojem daní …
To všechno (už kvůli udržení inflace na uzdě) musí být ovšem zároveň kombinováno se stavem (dnes už nejspíš existující) nadkriticky vysoké daňové zátěže společenské většiny (typické už dlouhá desetiletí pro skandinávské země, které se dnes s krizí vypořádávají nejlépe a které mají sociální stát, který se i dnes reprodukuje, neodumírá a nezadlužuje se) …
-.-.-.-.-.-
Tento dvojjediný požadavek vývoje (růst převisu společenské většiny nad reprodukčním minimem a současné přenášení daňové zátěže na společenskou většinu) ale není v pozdním globálním kapitalismu splňován jako celek.
Obstojně je ovšem plněno (to ano, to „jim“ – nebo snad nám? - jde) ono přenášení daňové zátěže na společenskou většinu a práci … a snad ještě víc rušení dosud celospolečensky hrazených služeb.
Ale místo stejně tak potřebného zvyšování přebytku společenské většiny nad její reprodukcí, které dřív probíhalo, odehrává se dnes v podobě už vícekrát zmiňovaných „závodů ke dnu“ pravý opak …
Rozcestí?
Nedávno byla realistickým zkoumáním zjištěna poměrně vysoká hodnota fiskálního multiplikátoru - zejména uvnitř měnově sjednoceného území, eurozóny (kde nelze pracovat s dílčími národními měnami a situace je tedy pro výzkum budoucích trendů vhodnější). Toto poznání nejen ukazuje, nakolik jsou dnes tzv. škrty spíše neefektivní, ale ukazuje také něco „z opačného konce“ – čili jak velký vliv má dnes nejen veřejný výdaj ODEBRANÝ, ale jaký vliv bude mít i veřejný výdaj NAVÍC …
Vysoká hodnota fiskálního multiplikátoru (zejména uvnitř měnově sjednoceného území) je podle mého názoru nejen indikátorem chronicky zahálejících kapacit a práce za situace, kdy už vůbec nehrozí, že by veřejné výdaje vytlačovaly výdaje soukromé – k těm soukromým výdajům prostě nedochází, ať už je veřejný výdaj proveden nebo ne. Podle mého názoru se už celkově jedná o indikaci stavu, kdy se zřejmě sám celý Starý vyspělý svět se posunuje do civilizační fáze, kde už existuje možnost systémově odlišného a jiného dominujícího a zhodnocovacího reprodukčního koloběhu, kdy je už schopen „zabírat“ jako dominantní jiný koloběh zhodnocování než kapitál (s tím, že soukromý kapitál by zůstával pouze podřízeným momentem a prvkem komplexnějšího mechanismu vzájemného zhodnocování jako dominujícího).
Mám za to, že se nejprve Starý vyspělý svět a později možná celá civilizace dostává do fáze, kdy je postkapitalismus už volitelná a přirozeně možná (i když v této fázi zdaleka nikoli nutná) forma společenského uspořádání, která by už zřejmě nemusela být udržována uměle a nedemokraticky jako tomu bylo v případě reálného socialismu s vedoucí úlohou marx-leninské politické strany …
Zdá se, že jsme nyní na jakémsi rozcestí …
Proč na „rozcestí“?
Nežádoucí systémová změna – „rent seeking“
Protože postkapitálového koloběhu, jehož indikátorem je dnešní vysoká hodnota fiskálního multiplikátoru, se zmocnili a zmocňují ti nejbohatší a privilegovaní, kteří formují na jeho základech financializační – a nutno říci, že už také postkapitalistický - systém, kde na slábnutí systémové role standardního kapitalistického zisku reagují ekonomicky vládnoucí vrstvy řešením zvrhlým …
… ale přesto řešením …
Tímto zvrhlým či zvráceným řešením je tzv. vyhledávání a dobývání (či vytloukání) renty („rent seeking“) - pozdní, zpotvořená a hnilobná forma čistého přebytku ve společnosti, která na konci pozdního kapitalismu neustále sílí právě na úkor klasického soukromého zisku, kterého je ve Starém vyspělém světě s vysokou mírou saturace produktivního kapitálu tak obtížné dosahovat produkcí užitečných reálných statků. Slábnoucí zisk z reálné produkce je nyní zjevně čím dál více nahrazován bezohledným “vytloukáním renty“ nejbohatšími a jejich úspěšnou snahou vykořisťovat nejen pracovníka v námezdním vztahu, ale vykořisťovat a doslova ždímat veřejné rozpočty, zneužívat a ždímat parafiskální povinnosti občana platit povinná sociální pojištění a vykořisťovat i jiné veřejné zdroje, stát a společnost jako celek a také příslušníky společenské většiny jako řadové daňové poplatníky – včetně těch nejchudších skrze rostoucí roli nepřímých daní …
… přičemž všichni ostatní (nejen vrstvy s absolutně nízkými příjmy) jsou postupně krok za krokem odíráni „až na kost“ sílící globální konkurencí …
Zvyšované zdanění širokých vrstev a stoupající zpoplatňování - dosavad méně či vůbec nezpoplatněného – sociálního, penzijního a zdravotního servisu dnes zcela zvráceně funguje v prospěch a jako zdroj vyhledávání a dobývání (či vytloukání) renty, která stále více nahrazuje standardní kapitalistický zisk.
-.-.-.-.-.-
Známá ekonomka a prorektorka NEWTON College, a.s. pro vědu a výzkum, Eva Klvačová jako spoluautorka či vedoucí autorského kolektivu se tématu „vyhledávání a dobývání renty“ věnuje důkladně a dlouhodobě – jak o tom svědčí publikace „Dobývání renty. Teorie a praxe“(Professional Publishing, Praha 2007), „Dobývání renty prostřednictvím reformu veřejných financí“ (Professional Publishing, Praha 2007), „Fenomén dobývání renty a jeho vliv na české veřejné finance“, (Professional Publishing, Praha 2008). A tato česká ekonomka, která se na uvedený fenomén zaměřuje, už dokonce normálně označuje „dobývání renty“ za dominantní vlastnost současné globalizované ekonomiky a věnovala tomuto postoji, názoru a tématu samostatnou, vyhraněnou a stejně pojmenovanou stať (Dobývání renty jako dominantní vlastnost současné globalizované ekonomiky, Scientia et Societas, 1/06, str. 7-23).
V prezentacích výše uvedených knih se k tématu a kategorii dobývání renty uvádí:
„Podstatou dobývání renty je úsilí zaměřené na získání výhod zájmovou skupinou prostřednictvím státních zásahů na úkor jiných zájmových skupin. V současné době dobývání renty nabývá na významu v souvislosti s postupující globalizací a s ní souvisejícím oslabováním národních států. Dobyvatelé renty totiž často své skutečné cíle zakrývají předstíráním obecné prospěšnosti, přičemž obratně používají vhodných politických a ekonomických doktrín. Proto je pozornost knihy, vydané nakladatelstvím Professional Publishing ve spolupráci s Institutem integrace ČR do evropské a světové ekonomiky, věnována změnám rolí národních států, vlivu těchto změn na charakter společenské smlouvy mezi státem a jeho občany a nástrojům, které „těžaři renty“ ve svůj prospěch používají …“
(kniha Fenomén dobývání renty a jeho vliv na české veřejné finance – publikace se podrobně věnuje jednotlivým kategoriím tématu zaměřeným obecně i na Českou republiku zvlášť jako: „Nacionální a transnacionální dobývání renty“ „Dostihy národních států v konkurence-schopnosti jako forma dobývání renty“ „Podnikatelské prostředí a tlak na jeho reformy“, „Hodnocení konkurenceschopnosti zemí panelem expertů“, „Daňové systémy na politickém kolbišti: sliby, očekávání, realita“, „Česká rozpočtová reforma z roku 2008: vítězové a poražení v přerozdělovacím procesu“, „Mandatorní sociální výdaje státu jako oběť dobývání renty“ „Výjimky a zvýhodnění v daňovém systému jako odraz vlivu zájmových skupin“, „Kvantifikace dobývání renty prostřednictvím daňové a výdajové politiky státu“ „Privatizace penzijních systémů: přínos pro všechny nebo jen pro někoho?“ „Investiční pobídky: dobývání renty na pokračování“).
Nebo jinde: „Kniha DOBÝVÁNÍ RENTY: TEORIE A PRAXE autorů Evy Klvačové, Karla Mráčka, Jiřího Malého a Ivany Dostálové z Institutu integrace ČR do evropské a světové ekonomiky se zabývá čtyřmi oblastmi dobývání renty, jimž je společná vysoká míra nečitelnosti zájmů zúčastněných aktérů … Zatímco klasická hospodářská soutěž víceméně zakazuje podnikům využívat státu jako svého agenta, soutěž o globální konkurenceschopnost tuto možnost nejen připouští, ale přímo legalizuje, což v důsledku paradoxně působí ve směru oslabení přirozeného konkurenčního prostředí. Další oblastí dobývání renty je finanční sektor, v němž dochází k multiplikačnímu efektu jejího osvojení mnoha subjekty (daňové úlevy a státní příspěvky, adresované fyzickým nepodnikajícím subjektům jsou zprostředkovaně využívány podnikatelskými subjekty – bankami, penzijními fondy, pojišťovnami, daňovými poradci atd.). Různé možnosti dosažení renty mají rovněž podnikatelské subjekty vzhledem ke své velikosti a síle na trhu. Třetím okruhem problémů je aktuální oblast penzijních reforem. Autoři podávají důkazy o tom, že povinné spoření na důchod u soukromých penzijních fondů je zájmově vychýleno ve prospěch penzijních fondů a tento proces je rizikový jak pro současné důchodce, tak pro veřejné rozpočty. Závěrečná část knihy se zabývá problematikou dobývání renty v procesu přípravy na zavedení eura.“
Na internetových diskusních vláknech (threadech) nalezneme rovněž výstižné ironické příspěvky, kde se výstižně porovnává zisk a novodobá etatizovaná renta mezi sebou:„"profit seeking" vede k poskytování produktů a služeb, které lidi natolik potřebují, že jsou ochotni za ně zaplatit, kdežto "rent seeking" vede k soutěži o možnost utrácet společné zdroje, často na podporu produktů a služeb, které by si lidé z vlastního rozhodnutí nekoupili. Fakt geniální marketingová strategie. Taková EU a státem dotovaná "neziskovka" vypadá jaksi ctihodněji než komerční "podnik" a přitom to může jít o mnohem výnosnější business.“ …
-.-.-.-.-.-
Kapitalismus zřejmě může být tedy nahrazen různými postkapitalismy – nebo různými „socialismy“, pokud se přidržíme terminologie, které dával přednost i náš moravský rodák J. A. Schumpeter, který se (stejně jako J. M. Keynes) narodil právě před 130 lety (v roce Marxovy smrti) …
Kapitalismus může být nahrazován „socialismem pro privilegované a nejbohatší“ - s vyhledáváním a dobýváním renty (rent seeking) jako výhledově a dominující formou čistého přebytku, což je podle vývoje situace v našem světě právě to, čemu finanční ale i jiné elity zjevně dávají přednost.
Historicky to není poprve.
Colbertův „kapitalismus pro privilegované“ v absolutistické ludvíkovské Francii také předcházel skutečnému (historicky progresívnímu) parametrickému kapitalismu obecných pravidel a zákonitostí, který se zformoval až později. Vůči colbertovskému, merkantilistickému „kapitalismu pro privilegované“ zaujali velmi negativní vztah první představitelé skutečně buržoazní klasické ekonomie, tedy fyziokraté. O skutečný, parametrický kapitalismus ve Francii usiloval (neúspěšně) progresívní a fyziokratům blízký ministr Turgot, který byl ale pod tlakem reakční skupiny u bourbonského dvora po dvou letech působení (1774-6) odvolán …
Socialismus pro 90%
Podle mého názoru nemusí původní kapitalistický systém přecházet pozvolna a neúprosně do dnes hrozícího nebo už nastupujícího „socialismu pro bohaté a privilegované“ s korupční rentou jako zisk nahrazující a nakonec zřejmě dominující formou společenského přebytku ve společnosti, která je i když zvrhlou, tak přece jen ROVNĚŽ určitou odpovědí na dilemata kritického poklesu standardního zisku z nadkriticky saturovaného produktivního kapitálu Starých vyspělých zemí.
Systém může se stejnou přirozeností jako se to děje s tendencí k „socialismu pro privilegované“ přejít skrze aktuálně dosažený relativně vysoký fiskální multiplikátor ke společenskému zhodnocování veřejných rozpočtů a užitečné práce, i kdyby každá užitečná práce nepřinášela dostatečný nebo i žádný dílčí (privátní) zisk z jednotlivých kapacit. A jen tak se podle mého názoru může ekonomika ve společnosti vymanit z druhé (pracovně úpadkové) fáze Čtvrté Kondratěvovy vlny, ve které je (zatím) uvězněna …
… a „nastoupit“ do první (pracovně vzestupné) fáze Páté Kondratěvovy vlny, ve které už dávno měla být …
A to vše (na rozdíl od bývalého reálného socialismu) bez vyřazení svobody politické soutěže …
Objektivní podmínky pro systémovou změnu už byly naznačeny. Nastupují, pokud
a) je role koloběhu veřejných výdajů dostatečně, nadkriticky vysoká a určující,
b) pokud veřejný výdaj už neznamená vytlačování soukromého výdaje – soukromý výdaj prostě už beztak nebude prováděn, ať už veřejný výdaj existuje nebo ne (viz právě současná vysoká hodnota fiskálního multiplikátoru)
c) pokud je vysoký příjem příslušníka společenské většiny nadkriticky důležitý, když už je na něj v takovém rozsahu přesunuto daňové břemeno …
Zbývá zlomit neúprosný charakter závodů ke dnu a růst nezaměstnanosti a zapojit do koloběhu nyní už celospolečenského zhodnocování užitečnou práci obecně. Podle mého názoru se užitečná práce už nyní může stávat předmětem celospolečenského vzájemného zhodnocování (včetně veřejných rozpočtů), i kdyby zrovna nevynášela jednotlivé soukromé zisky z hlediska jednotlivých soukromých kapacit – tedy z hlediska jednotlivých reálných (privátních) kapitálů. Koloběh komplexního společenského zhodnocování (včetně zhodnocování veřejných rozpočtů) může podle mého názoru zhodnocovat i užitečnou práci nepřinášející dílčí zisk z jednotlivých dílčích kapacit …
Místo „socialismu pro nejbohatší a privilegované“ s polokorupční rentou může podle mého názoru nastoupit parametrický „socialismus pro 90 % obyvatelstva“ založený na parametrickém, pro všechny stejném sebezesilujícím mechanismu veřejných stimulací užitečné práce a komplexního vzájemného společenského zhodnocování (včetně veřejných rozpočtů), kde místo renty pro privilegovaného vítěze rvačky o vliv na veřejné rozpočty by mohl každý výrobce reálných užitečných statků a služeb těžit svůj podíl na daňových výnosech, které vytvořil ve veřejných rozpočtech svými mzdovými a investičními výdaji od jiných než od sebe. Podle pravidel pro všechny stejných by takto těžil podíl na daňovém výnosu, tedy na takovém společenském přebytku, který dnes neklesá s rostoucí saturací produktivního kapitálu (kdežto zisk s rostoucí saturací produktivního kapitálu klesá), který není vůči mzdě ve vztahu trade-off a který tedy nepodněcuje „závody ke dnu“ - a může reálnému producentovi operujícímu v dané zemi (na rozdíl od spekulanta) více než kompenzovat zvýšení daní, které by na něj jinak dopadlo (kdyby neprováděl v dané zemi užitečné výrobní výdaje).
Zvýšení daní by naopak „plnou silou“ dopadlo na spekulanta, ale také na toho, kdo provádí třebas užitečné výrobní výdaje – ale v cizině (viz též – nyní částečně uskutečňované - náměty Paula Craiga Robertse v USA, jak zdaňovat méně toho, kdo v dané zemi skutečně provádí výrobní výdaje, užitečnou výrobní činnost a tedy i „vyrábí daně“)
Podnikatel by takto nemusel být (z hlediska své společenskoekonomické role) dominantně kapitalistou, ale spíš aktivně podnikajícím a trh využívajícím agentem veřejných rozpočtů. A podnikatelova (dříve jen jedním (ziskovým) směrem soustředěná) motivace naplňující předtím dominantně vztah trade-off (závod ke dnu v době obnovené globální supersoutěže) může být rozmělněna a rozvolněna … a může přestávat být trendem, tendencí - i když k tomu nepomáhá expanzivní růst (hodnotová akumulace) …
-.-.-.-.-.-
„Závody ke dnu“ (races to bottom) mohou být takto narušeny a rozloženy jako jednoznačný, neúprosný a nežádoucí trend končícího kapitalismu, který nemusí nutně vplynout do „socialismu vytloukačů renty“.
„Závody ke dnu“ mohou být podstatně utlumeny v prospěch protisměrného mechanismu sil skutečné rovnováhy, v prospěch trendu k optimu a optimalizaci, nikoli v podobě trendu maximalizace jednoho (zisk) a minimalizace druhého (jakékoli soukromé náklady) …
Výrobce by sice i v novém systému usiloval o maximalizaci.
To ano.
Šlo by ale o maximalizaci celého souhrnného produkčního výnosu, složeného z výsledků protiběžných sil, složeného z převisu jak tržeb dosažených na trhu, tak i bonifikačního podílu (na daňových výnosech, které výrobce ve veřejných rozpočtech a Systému vyvolal svými mzdovými a investičními výrobními výdaji od jiných) nad veškerými svými náklady.
Výrobce by proto svým úsilím o maximalizaci celého svého souhrnného produkčního výnosu zároveň nutně usiloval o pouhou optimalizaci zisku (zisku jako nyní už dílčí, nikoli vládnoucí složky) a stejně tak o pouhou optimalizaci (a maximální využití) nikoli o jednosměrnou minimalizaci státem bonifikovaných (mzdových a investičních) soukromých nákladů … a nadále jako dřív by usiloval o minimalizaci nákladů-výdajů státem nebonifikovaných (surovina, energie, dopravní náklady) …
A konečně sám převis tržeb výrobce nad jeho náklady a nad výše uvedeným podílem tohoto výrobce na daňových výnosech by měl charakter už nedominujícího, ale dále existujícího „ziskového diferenciálu“, jehož výše by sloužila jako informační signál o žádoucí alokaci zdrojů (žádné Čapkovo Absolutno). „Ziskový diferenciál“ by si nové společenské uspořádání přinášelo jako historický vklad od předchozí kapitalistické etapy, stejně jako kdysi renta v kapitalismu také nikam nezmizela – pouze přestala mít dříve dominující charakter vládnoucího přebytku z feudální doby …
Závěrem
Na rostoucí nezaměstnanosti je přízračná a úděsná jakási fatálnost jejího vzestupu (bez ohledu na výkyvy) a z toho vyplývající neúprosný pokles vyjednávacích pozic společenských většin – opět bez ohledu na výkyvy.
To je v dnešním systému skutečný systémový problém.
A pokud se toto změní a systémově „přepóluje“ …
… leccos z toho ostatního pozitivního „bude přidáno“ …
Zastavit neúprosný charakter a jednosměrnost „závodů ke dnu“ a rostoucí chronickou nezaměstnanost zřejmě nelze v dnešní fázi vývoje civilizace bez systémové změny – a tedy bez překonání dominace trade-off mezd a zisků, kterou už netlumí vysoká akumulace (jako kdysi tlumila) … a kterou nemůže donekonečna tlumit ani žádné zadlužování.
Systémová změna není revoluční dekret naplněný přáními „levicového intelektuála“.
Dekret může mít potřebné účinky, pokud už existují hlubinné předpoklady pro systémovou změnu (vysoký fiskální multiplikátor)
Sociální stát nemusí potom podle mého názoru erodovat a rozkládat se.
Sociálnímu státu naopak takto mohou narůstat vlastní svébytné zhodnocovací základy (společenské komplexní, vzájemné zhodnocování). Pak by sociální stát mohl dokonce být ještě robustnějším než po druhé světové válce, kdy byl jen nadstavbou nad tehdy ještě slušným soukromým kapitálovým zhodnocováním jednotlivých (privátních) kapacit a dosahování jednotlivých dílčích (privátních) zisků i z toho méně saturovaného produktivního kapitálu tehdejší doby …
Soukromé zhodnocování (kapitál) by naopak potom bylo dílčím momentem celého společenského a vzájemného zhodnocovacího komplexu.
A tento „koloběh vzájemného společenského zhodnocování (sociálu)“ by se měl stát méně závislým na kapitálu než samotný kapitál na tomto širším komplexnějším mechanismu.
A to by (třebaže jako zdánlivě jen komparativní a kvantitativní změna) mohlo a mělo znamenat i změnu systémové kvality …
V průběhu slábnutí sociálního státu a s rozvojem globalizace se rozběhly ve Starém vyspělém světě ony smutně proslulé „závody ke dnu“ (races to bottom), které mimo jiné zahrnují pozvolné stlačování reálného příjmu a zhoršování pracovních podmínek a obecného sociálního servisu společenské většiny za situace pomalu, s výkyvy, ale zato bohužel nevratně rostoucí nezaměstnanosti a nevytížených kapacit v naší části světa, za stavu obtížně motivovaných investičních výdajů (zahálející peníze v bankách i na účtech samotných oligopolů) atd.
„Závody ke dnu“ jsou ale fenomén, který si lze z logiky věci představit jenom na pozadí před tím existujícího, přece jen výraznějšího přebytku společenské většiny nad existenčními minimy. Mimo Starý vyspělý svět nemají „závody ke dnu“ příliš smysl - nehledě k tomu, že v dynamických státech rozvojového světa jde o trendy spíše opačné. Tam jde spíše o růst, i když z velmi nízkého základu (výraznější růst příjmů se odehrává ovšem v kontinentální Číně - bez zahrnutí Hongkongu) …
-.-.-.-.-.-
Před kapitalismem byla produktivita ve společnosti taková, že společenská většina obvykle bojovala o prostou – i když historicky a kulturně podmíněnou - reprodukci svých pracovních a životních sil. Její naturální nebo i peněžní příjmy tomu odpovídaly - i kdyby šlo o život na výrazně samozásobitelských a vzájemně vzdálených usedlostech ležících na „územích bez pána“ (nebo na územích, které patřilo nějakému šlechtici, městu, světské či církevní korporaci jenom nominálně a formálně). V oblastech osídlených hustěji, byly už společenské přebytky tehdejších málo produktivních ekonomik před kapitalismem už přece jen výraznější – ale týkaly se téměř jenom úzkých horních vrstev, které tyto přebytky odčerpávaly a koncentrovaly u sebe.
Celá staletí šlo o éru občasného, někdy i častého nedostatku u většiny obyvatelstva … ale mnohdy také mučivého hladu.
A nejen „pouhého“ hladu.
Byla to éra, která znala nejen mor z nemocí, ale také hlado-mory …
Ještě na počátku kapitalismu (klasická politická ekonomie i Marx) byl typický reálný příjem společenské většiny považován za částku (nebo naturální soubor užitných hodnot) umožňující pouhou (prostou) reprodukci spotřebované pracovní síly a životních sil rodiny. Výraznější přebytek reálného příjmu nad touto reprodukci v něm ekonomové tehdy ještě neshledávali. Například David Ricardo ve své proslulé knize „Zásady politické ekonomie a zdanění“ (první vydání roku 1817) v kapitole nazvané „O hrubém a čistém důchodu“ (u Ricarda byl„čistý důchod“ v podstatě to, čemu marxisté říkají „nadhodnota“) píše:
„Celkový produkt půdy (v pojetí Ricarda v podstatě celé přírody – pozn. M. T.) a práce každé země se dělí na tři části – jedna z nich je určena na mzdy, druhá na zisky, třetí na rentu. Pouze z dvou posledních lze něco odečíst na daně nebo na úspory – první část, je-li přiměřeně velká, tvoří vždy nutné výrobní náklady.“ (David Ricardo, Zásady politické ekonomie a zdanění, SNPL Praha 1956, str. 249).
Ve třetím vydání své slavné, shora uvedené knihy (rok 1820) si ale Ricardo zřejmě uvědomil, že dokonce ani na tehdejším samotném počátku britského kapitalismu mzdy asi nebudou výslovně ustáleny na pouhé výši „prosté reprodukce pracovní síly“ (i kdyby historicky a kulturně ovlivněné), ale budou „o něco“ vyšší. A tak nakonec k výše uvedenému textu Ricardo přece jen připojuje tuto omluvnou poznámku pod čarou:
„Je to snad vyjádřeno příliš silně, protože pod názvem mzdy dělník obvykle (zvýraznil M. T.) dostává více než naprosto nutné výrobní náklady (míněny ale opět historicky a kulturně podmíněné výrobní náklady na obnovu pracovní síly – pozn. M. T.). V tom případě dělník dostává část čistého produktu země a může ji ušetřit nebo utratit. Může mu také umožnit, aby přispěl k obraně země.“ (cit. dílo, str. 249-250)
Nicméně Ricardo logicky nepovažuje v té své době podíl typického námezdního zaměstnance na společenském přebytku za nějak významný a výrazný, aby z toho odvozoval nějaké zvláštní závěry. Případná existence tohoto minimálního přebytku mu stála jen za tu shora uvedenou poznámku pod čarou. Bylo by ale asi vhodné připomenout, že v Ricardově době existovala území, kde feudální nebo jiné tradiční zřízení předtím nebylo, kde kapitál jako koloběh a mechanismus už sice existoval, ale v potřebném rozsahu ještě „nezabíral“ a nedominoval.
Touto výjimkou z klasických poměrů raného kapitalismu byla situace v samosprávných koloniích a zejména v tehdejších USA, kde vyjednávací pozice tehdejšího námezdního dělníka byla ze specifických důvodů velká. Důvodem byla volná, nikomu ještě nepatřící půda jako konkurenční příležitost k obživě. Následkem takové situace bylo, že dělník najatý zaměstnavatelem v tehdejších USA těžil zřetelně významnější přebytek nad svou reprodukcí, než Ricardo připouštěl ve své poznámce pod čarou v roce 1820. Tomuto zajímavému jevu u technologicky už vyspělejší civilizace s větším společenským přebytkem k rozdělení, kde už kapitál existoval, ale ještě zcela nepanoval, se věnoval Karel Marx v celé poslední 25. kapitole svého prvního dílu Kapitálu (jediného dílu, který nechal vydat sám osobně). Tato poslední kapitola nese název „Moderní teorie kolonizace“ a obsahuje odkazy na rozpačité až negativní reakce politických ekonomů a administrátorů tehdejší doby Wakefielda, Merivala a Molinariho na tuto situaci.
Je ale nutno připomenout, že v této zvláštní době rovnováhy vyjednávacích sil kapitálu a práce nehrála ještě námezdní třída v (tehdejších) USA a v samosprávných koloniích zásadní roli …
Přebytek reálných příjmů společenské většiny nad reprodukcí
Teprve kapitalismus byl potenciálně schopen vytvořit a brzy také vytvořil produktivitu, která toto vše mohla změnit.
Civilizace pod vládou kapitálu (jako systémově nového společenského vztahu soukromého zhodnocování) nakonec dosáhla technicky tak vysoké produktivity, že v průběhu střední fáze kapitalismu (už kvůli nutnosti zajistit odbyt silně rostoucí produkce) se reálné příjmy společenské většiny vyspělejších zemí od reprodukčního - i kdyby historicky a kulturně podmíněného - existenčního minima přece jen zvolna vzdalovaly nahoru. Tempo těchto změn se stalo významným hlavně v době “hvězdné hodiny“ sociálního státu po druhé světové válce …
„Přebytek reálného příjmu společenské většiny nad jejími reprodukčními náklady (kulturně a historicky podmíněnými existenčními minimy“ se konečně poprvé v dějinách stal (přinejmenším ve Starém vyspělém světě) znatelnějším, trvalejším, a tedy prostě typičtějším – na rozdíl od předkapitalistických epoch i na rozdíl od toho původního „dickensovského“ raného kapitalismu. Existence znatelnějšího a trvalejšího přebytku reálných příjmů společenské většiny nad její reprodukcí tedy odlišuje střední a pozdní kapitalismus zejména vyspělých zemí od předchozích etap vývoje civilizace.
Nejvíce pochopitelně docházelo k těmto změnám právě po druhé světové válce. Už velmi rozvinutý kapitalismus tehdy fungoval v národním politickém rámci a většinou v sociálně liberální nebo sociálně demokratické formě, ale ´“zbytkově“ i v podobě autoritářsko-korporativního nacionalismu, kam patřily oba (po druhé světové válce ještě zbývající) románské, nerasistické, nacionalistické fašismy na hispánském poloostrově (proto zřejmě v rámci „boje proti (dnešním) zlořádům“ logicky nalézají posluchače nejen hlasatelé razantních levicových změn, ale stejně tak (a možná dokonce úspěšněji) i protagonisté „sociálně orientované“ krajní pravice).
Obecným jevem se zároveň staly i znatelnější úspory společenské většiny a nakonec (počínaje skandinávskými státy) i takové zdanění, které robustně dopadá na celou společnost – nejenom na ty bohaté (horní mezní sazba daně z příjmů fyzických osob byla v USA 60. let větší než ve Švédsku a naopak nepřímé daně dopadající více na společenskou většinu (tamější formy daně z obratu) byly v USA malé) …
Také výrazná část (obvykle umírněné) levice považovala přinejmenším po 2. světové válce „přebytek společenské většiny nad její reprodukcí“ za pravdivou reflexi společenské reality. (viz závěrečná poznámka i jinde v knize britského marxistického ekonoma Maurice Dobba, Teorie hodnoty a rozdělování od A. Smitha (Ideologie a ekonomická teorie), Pravda, Bratislava 1980, str. 371an). Ukazuje to i levicovými ekonomy často aplikovaná postkeynesovská ekonomie a to i v oblasti, kde má tento názorový proud už charakter tzv. ekonomie (z hlediska) přebytku (neoricardovci) a blíží se proto postulátům původní klasické a marxistické ekonomie (Ricardova a Marxova ekonomie patřily také k ekonomii z hlediska přebytku, ale vycházely právě ještě z mezd v podstatě reprodukčních - v marxismu se konkrétně jednalo o kategorii zvanou hodnota pracovní síly).
Snad jen ti nejortodoxnější z levice (zejména dlouho mnozí komunisté) se přidržovali původního pojetí z počátků kapitalismu.
Obhajovali představu, že společenská většina i v těch bohatých kapitalistických státech pořád těží ve svých příjmech jen své (i kdyby historicky značně nabobtnalé) reprodukční náklady na obnovu své pracovní a životní síly sebe a své rodiny. Starý obraz původní kapitalistické reality považovali v podstatě za stále platný, třebaže ho bylo nutno dost komplikovaně vysvětlovat s ohledem na standardní ekonomickou logiku.
Problémem nebyl ani tak relativní blahobyt samotný - tam prostě tito lidé tvrdili (i když to bylo poněkud komické), že vysoká spotřeba průměrného Američana 60. let jsou zkrátka „prosté reprodukční náklady“ na obnovu vyčerpané pracovní síly, která je prostě takto vysoko „kulturně a historicky podmíněna“ - čímž jak je vidět, lze vysvětlit vždycky všechno a nelze to vyvrátit.
Potíž byly spíš empiricky prokazatelné, výrazně větší než zanedbatelně malé úspory společenské většiny a výraznější obecné zdanění všech lidí, které nakonec už výrazněji rostlo i s ohledem na stoupající roli nepřímých daní – i na růst daní přímých. Přitom vysoké nepřímé daně nepodrážely ekonomickou reprodukci a odbyt zboží, zboží bylo dostatečně prodejné a cena byla akceptována, jak ukazovala rostoucí inflace a konzumní společnost kulminovala tehdy ve všech vrstvách a pro výrobce to byla šťastná doba. Výrazné úspory a výrazné zdanění včetně výrazného přímého zdanění středních vrstev – to všechno nebylo příliš v souladu s předpokladem, že reálný příjem společenské většiny umožňuje jen (i kdyby historicky a kulturně podmíněnou) reprodukci pracovních a životních sil společenské většiny …
Přebytek společenské většiny je znovu ohrožován
Dosažený přebytek společenské většiny nad svou reprodukcí v zóně Starého vyspělého světa je ale dnes ohrožován právě shora uvedenými „závody ke dnu“ - i kdyby se to ohrožení přebytku společenské většiny týkalo zatím jen rozsahu a trendu a (ještě) ne samotné podstaty a existence tohoto přebytku. „Závody ke dnu“ logicky přinášejí zhoubné důsledky na vyjednávací pozice širokých vrstev ve společnosti. Pro pracující většinu je to podobné, jako když se v dobách končícího feudalismu zformovalo v zemích, které ještě nepřecházely na kapitalistickou dráhu (jako české země a Uhry) tzv. druhé nevolnictví, kdy ta stará feudální forma vykořisťování neslábla, ale naopak brutálně zesílila (až pět dní – i kdyby neefektivní - roboty týdně) – oproti předchozímu snesitelnějšímu stavu před třicetiletou válkou …
Ve Starém vyspělém světě do značné míry znovu zesílily – tentokrát v globálním rozsahu - prvky původního „soutěžního“ kapitalismu s negativním dopadem na vyjednávací pozice nízkopříjmových i středních vrstev. Současně logicky zeslábnul a erodoval sociální stát - a tedy zesláblo i všechno to, co v předchozím, do značné míry národně formovaném, oligopolně-korporativním kapitalismu bylo prospěšné zájmům pracovní síly (mezi ty korporace ostatně patřily i zaměstnanecké a zaměstnavatelské svazy).
Protože ale „nelze dvakrát vstoupit do (úplně) stejné řeky“, tak si návrat (nyní globální) soutěže a eroze sociálního státu zároveň vynutily neskutečně rozsáhlou a vynalézavou aplikaci všech i těch nejsofistikovanějších forem dluhu a odlišný finanční řád, o jehož současné podobě už bylo řečeno víc než dost. Po roce 1971 mizí i zbytky třebas nepřímé vazby samotných měn na jakoukoli komoditu (přes pevné kursy k dolaru směnitelnému za zlato). Evropské emisní banky jako jedny z posledních subjektů, které tehdy ještě měly právo žádat za dolary zlato (už dávno nemohl chtít za dolary zlato kdokoli), dostaly za svůj tehdejší požadavek tohoto druhu od USA „košem“ – byly odmítnuty, zlato už nedostaly a brettonwoodský systém se naprosto rozsypal, takže měny jsou dnes už typicky měnami s nuceným oběhem (fiat currency, fiat money).
Nový finanční řád nastoupil, aby se kapitalismus mohl dále reprodukovat a pohybovat ve svých hranicích jako historicko-systémová kategorie a epocha, jako historický společenský řád.
Přebytek reálných příjmů společenské většiny nad svými reprodukčními náklady (existenčními minimy) je tedy ohrožován, třebaže se přitom bez něj současný koloběh reálné (re)produkce nemůže dlouhodobě udržitelně obejít, protože sám reprodukční koloběh se jakoby po spirále dostává na vyšší, komplexnější úroveň zhodnocovacích procesů (viz nově zjištěný vysoký fiskální multiplikátor zejména v měnově jednotné oblasti eurozóny).
bb
Závody ke dnu a trade-off zisku a mzdy
Současný kapitalismus Starého vyspělého světa má sice opět jako na počátku více soutěžní (ale globální) rysy, ale současně (z hlediska nově vytvořené hodnoty) už akumulačně příliš neexpanduje. Místo akumulace se investiční statky spíš jen technologicky obnovují na modernější úrovni, ale z hodnotového hlediska se tak děje velmi často víceméně v rámci amortizace (kapacity nepřibývají tolik navíc).
„Velké budování od píky“ - tak nazývají dobu, která se už zřejmě nikdy nevrátí, protagonisté amerického levicového časopisu Monthly Review Magdoff a Foster ve svém sborníku článků o dnešní krizi pojmenovaném „Velká finanční krize – příčiny a následky“. Autoři v této souvislosti ve zmíněném sborníku připomínají:„…Hansen se zaměřil na specifické historické síly, které poháněly kapitalistickou ekonomiku a dovolovaly jí po určitou dobu dosahovat vysokých úrovní růstu. Tyto bytostně historické síly měly pouze přechodný charakter a časem ztrácely dynamiku. Tendence k „dlouhodobé stagnaci“ mohou být mimoto z části připsány na vrub „zralosti“ kapitalistických ekonomik. Hlavní pilíř průmyslu byl během prvních fází industrializace vybudován od píky. Investice tudíž stále více směřovaly do pouhé náhrady dosavadních kapacit (ačkoliv s modernějším a výkonnějším technologickým vybavením) a stále méně do zcela nových výrobních kapacit. Výsledkem bylo to, co Joseph Schumpeter v polemice s Hansenem označil jako fenomén „mizejících investičních příležitostí“ (termín, který si posléze osvojil i sám Hansen)…“ (John Bellamy Foster, Fred Magdoff, Velká finanční krize – příčiny a následky, Všeň 2009, str. 13-14) …
Pokud ale sílí globální soutěž za situace nízké hodnotové akumulace, pak jsou shora uvedené „závody ke dnu“ nutností.
V kapitalismu (jako v systému námezdní práce a zisku jako dominantní formy přebytku) totiž existuje jako hlubinná tendence vztah zvaný trade-off zisků a mezd, což znamená zdánlivě banální samozřejmost, že zisky jsou tím větší, čím menší jsou mzdy. A tuto tendenci může v takovém kapitalismu, který má opět silně soutěžní tradiční rysy a zároveň globální rozměry tlumit právě jen expanzívní hodnotová akumulace. A jen tehdy také v kapitalismu je – jak zjistil už Adam Smith, patriarcha liberální klasické ekonomie – situace příznivá i pro společenskou většinu …
Pokud kapitalismus dosáhl fáze ekonomiky kapacitně saturované, jen technologicky obnovované, tedy z hlediska nové hodnoty jen málo akumulující a expandující, bude vztah (trade-off), že zisky jsou tím větší, čím jsou nižší mzdy zjevný a netlumený. A nic na tom nemůže změnit ani to, když sama míra zisku reálné produkce ve Starém vyspělém světě slábne v souvislosti se saturací produktivního kapitálu a s nedostatkem koupěschopné konečné (tedy spotřební) poptávky v době kontraproduktivního zvyšování podílu nejbohatších na nově vytvořené hodnotě a kupní síle (ať už se jedná o konečnou poptávku po předmětech individuální nebo kolektivní celospolečenské spotřeby). Kvůli konečné poptávce (po předmětech individuální i společenské spotřeby) ostatně vůbec existují investiční, kapitálové statky, tedy výrobní prostředky.
Těžko se už asi v rámci kapitalistického koloběhu soukromého zhodnocování a rozdělování s „vedoucí úlohou zisku“ někdy dočkáme takové etapy, kde by to všechno mohlo být jinak - pokud nás ovšem nepotká znovu „restart“ vyplývající z válečných rozvalin. Těžko se už asi v rámci dominace soukromého zhodnocování (kapitálu) a zisku jako systémově dominující formy čistého přebytku dočkáme etapy skutečně expanzívní soukromé akumulace spojované obvykle s procesy „velkých rekonstrukcí“, kdy je shora uvedený vztah trade-off mezi mzdou a ziskem utlumován právě z důvodu silné (hodnotové – nikoli jen technologické) akumulační expanze.
Pokud nebudeme spoléhat na vzácnou, šťastnou a synergickou kombinaci různých netypických, neopakovatelných a přitom stejným směrem působících příčin z dob „šťastného čtvrtstoletí pro práci“, pak zejména platí, že přebytek společenské většiny nad její reprodukcí se zvětšuje o to víc, oč jsou investicemi v Systému více vytíženy kapacity a pracovní síla. Plnit dostatečně toto zadání ale znamená o to rychleji destruovat míru zisku, která klesá se saturací (nasycením), takže k tomuto dostatečnému vytížení by měla dominantně přispět taková jiná forma čistého přebytku než je pouhý soukromý zisk sám …
… a to forma, která na rozdíl od zisku se saturací produktivního kapitálu neklesá …
Otázka pro náš Starý vyspělý svět
Za této situace bychom si ale měli asi přinejmenším položit a pokud možno i zodpovědět následující otázku či otázky:
Existuje nějaká jiná nezisková forma čistého přebytku, která by neklesala se saturací produktivního kapitálu (jakože zisk sám klesá) a pro kterou by shora uvedený vztah trade-off vůči mzdě neplatil ani v těch dnešních saturačních časech, kdy už výrazněji neexistuje taková expanzívní hodnotová akumulace, ale jen pouhá (byť sebeprogresívnější) technologická obnova?
Existuje nějaká jiná nezisková forma čistého přebytku, nezávislá na vztahu trade-off, která by byla schopná rozložit dosavadní sebeposilující trend „závodů ke dnu“ jako znatelnou, neúprosnou a soustředěnou tendenci i v těch dnešních kapitálově saturačních časech, kdy hodnotově-akumulační expanze není výrazná?
A mohla by tato jiná než zisková forma čistého přebytku navíc historicky nově dominovat v systému (a činit tak společenské uspořádání systémově odlišným)?
Může podíl na daních jako třetí formě společenského přebytku převzít dominující roli?
Může být například daňový výnos a podíly na něm novou, třetí vládnoucí formou přebytku - po kdysi feudální rentě a naposledy po kapitalistickém zisku?
Podle mého názoru by musely být splněny určité podmínky.
Tak především koloběh daňových výnosů musí být nadkriticky významně čerpán z jiných zdrojů, než je soukromý zisk samotný.
Jenže tak tomu začíná být – přinejmenším ve Starém vyspělém světě. Pro Starý vyspělý svět je přece v posledních desetiletích typické, že se daňová zátěž stále více přenáší na společenskou většinu - a naopak kapitálu jsou poskytovány daňové nebo jiné úlevy, aby ve Starém vyspělém světě dále zůstával. Ve Skandinávii přitom bylo zdanění přeneseno na celou společnost do značné míry už po druhé světové válce - a to na tehdejší dobu vysokými nepřímými daněmi (které jsou ale dnes takto vysoké přinejmenším v celé „staré Evropě“ - nejen ve Skandinávii).
Ve Skandinávii v 90. letech XX. století navíc tento přenos daňové zátěže na společenskou většinu dále pokračoval. Bylo zde totiž znatelněji sníženo daňové zatížení i bohatých fyzických osob ale především a zejména osob právnických (korporací, organizací), takže relativně ještě více stoupnul podíl fyzických osob společenské většiny na daňovém břemenu (protože vysoké nepřímé daně ve Skandinávii zůstaly zachovány – a jinde v Evropě se dostaly na vysokou skandinávskou úroveň …)
Agregátní daňový výnos je přitom pro ekonomiku čím dál nezbytnější, jak ukazují různá „řešení krizí“, kdy se šílené zadlužení finančního sektoru hrozící rozvrátit svět přelilo do zadlužení států. A tento čím dál důležitější daňový výnos začíná stále výrazněji a významněji záviset na dostatečné velikosti přebytku příjmů společenské většiny nad svou vlastní reprodukcí a daních samotných.
Jenže právě přebytek společenské většiny nad svou vlastní reprodukcí je dnes „závodem ke dnu“ ohrožován. Přitom udržet nebo zvýšit ho lze v době globalizace právě jenom zesílenou investiční činností ve směru maximálního vytížení všech kapacit a pracovní síly ve společnosti. (Zeman a jeho SPOZ neusilují o nic jiného – proto hovoří o investicích a vysoké základní sazbě DPH – tu sníženou chtějí snižovat).
Ovšem vytěžovat maximálně - třeba i za použití veřejných impulsů - většinu pracovní síly a kapacity a nejen vytěžovat, ale i nahrazovat a dokonce akumulačně rozšiřovat kapacity (protože to rozšíření je pak důsledek vytížení kapacit jiných) za stavu rostoucí saturace produktivního kapitálu ve Starém vyspělém světě bude pak zřejmě znamenat, že zisk z reálných kapacit ve Starém vyspělém světě bude pak ještě méně uspokojivý, než je tomu dnes …
… ať už kvůli zesílené saturaci produktivního kapitálu (vytížit kapacity obecně znamená, že přibyde i další produktivní kapitál), tak kvůli zvýšené vyjednávací pozici práce (vyšší mzdy) – to vše je přece typické právě pro jinak žádoucí situaci vytížených a rostoucích kapacit a více vytížené práce.
Pokud jsou veřejné rozpočty víc a více plněny z jiných příjmů než ze zisku, pak daňový výnos nemusí klesat se saturací. Pokud ale stát nebude sám vlastníkem výrobních prostředků a Velkým Plánovačem, který by managementy podniků přímo zaměstnával a lépe či hůře platil, musí existovat neziskový motivační výnos, který by motivoval k jednotlivým produkcím a k vytěžování (zaměstnávání) kapacit a práce …
-.-.-.-.-.-
Zdá se tedy, že i kdyby to způsobilo nižší zisky, je plný veřejný rozpočet natolik důležitý, že bude čím dál víc a trvaleji zapotřebí veřejných stimulačních impulsů. Tyto impulsy z veřejných zdrojů by ale musely v konečném důsledku následně znamenat vysokou míru umoření toho dluhu, který předtím tyto impulsy ve svém souhrnu vytvořily. Měly by tedy být výrazně celospolečenským zhodnocováním - nejen pouhými jednosměrnými výdaji, které ten dosavadní dluh umějí pouze zvýšit …
Veřejné stimulační impulsy by měly pomáhat vytížit reálné kapacity a pracovní sílu ve společnosti s tím, že by se do veřejných rozpočtů co nejvíce vracely (proto zhodnocování). Svůj prvotní zdroj by přitom mohly a měly zpočátku nacházet ve zdanění příjmů vzniklých na úseku financializace a spekulace (Tobinova daň jako pomocné „startovní motory“ (forsáž) pro formování nového systému – než výnosy časem prudce poklesnou). Jenže málo platné - potom a trvaleji by muselo jít také o zdanění co největších (a tedy rostoucích a nikoli klesajících jako v případě „závodů ke dnu“) konečných příjmů z co největších přebytků společenské většiny (fyzické osoby – progresivní přímá a (bohužel také) poměrně vysoká nepřímá daň).
Tedy právě jako ve Skandinávii …
-.-.-.-.-.-
V této souvislosti by bylo vhodné si uvědomit, že nejen celospolečensky legitimní a spravedlivé, ale také dlouhodobě udržitelné je zvyšování nepřímých daní jen a pouze tehdy pokud přebytek společenské většiny nad reprodukcí a tedy reálné příjmy společenské většiny vzrůstají – a ne tehdy (jako nyní), kdy v rámci „závodů ke dnu“ klesají …
Veřejné zdroje samotné a impulsy z nich jsou za stavu rostoucích úlev bohatým stále více závislé na co největším převisu příjmů společenské většiny nad reprodukčními náklady pracovní síly, na co největším příjmu širokých vrstev, na vysoké vyjednávací síle a pozici společenské většiny a práce vůči kapitálu – aby práce dostávala co nejvyšší převis nad reprodukčním mzdovým minimem a tedy prostě co největší mzdu … když je společenská většina relativně tak rostoucím zdrojem daní …
To všechno (už kvůli udržení inflace na uzdě) musí být ovšem zároveň kombinováno se stavem (dnes už nejspíš existující) nadkriticky vysoké daňové zátěže společenské většiny (typické už dlouhá desetiletí pro skandinávské země, které se dnes s krizí vypořádávají nejlépe a které mají sociální stát, který se i dnes reprodukuje, neodumírá a nezadlužuje se) …
-.-.-.-.-.-
Tento dvojjediný požadavek vývoje (růst převisu společenské většiny nad reprodukčním minimem a současné přenášení daňové zátěže na společenskou většinu) ale není v pozdním globálním kapitalismu splňován jako celek.
Obstojně je ovšem plněno (to ano, to „jim“ – nebo snad nám? - jde) ono přenášení daňové zátěže na společenskou většinu a práci … a snad ještě víc rušení dosud celospolečensky hrazených služeb.
Ale místo stejně tak potřebného zvyšování přebytku společenské většiny nad její reprodukcí, které dřív probíhalo, odehrává se dnes v podobě už vícekrát zmiňovaných „závodů ke dnu“ pravý opak …
Rozcestí?
Nedávno byla realistickým zkoumáním zjištěna poměrně vysoká hodnota fiskálního multiplikátoru - zejména uvnitř měnově sjednoceného území, eurozóny (kde nelze pracovat s dílčími národními měnami a situace je tedy pro výzkum budoucích trendů vhodnější). Toto poznání nejen ukazuje, nakolik jsou dnes tzv. škrty spíše neefektivní, ale ukazuje také něco „z opačného konce“ – čili jak velký vliv má dnes nejen veřejný výdaj ODEBRANÝ, ale jaký vliv bude mít i veřejný výdaj NAVÍC …
Vysoká hodnota fiskálního multiplikátoru (zejména uvnitř měnově sjednoceného území) je podle mého názoru nejen indikátorem chronicky zahálejících kapacit a práce za situace, kdy už vůbec nehrozí, že by veřejné výdaje vytlačovaly výdaje soukromé – k těm soukromým výdajům prostě nedochází, ať už je veřejný výdaj proveden nebo ne. Podle mého názoru se už celkově jedná o indikaci stavu, kdy se zřejmě sám celý Starý vyspělý svět se posunuje do civilizační fáze, kde už existuje možnost systémově odlišného a jiného dominujícího a zhodnocovacího reprodukčního koloběhu, kdy je už schopen „zabírat“ jako dominantní jiný koloběh zhodnocování než kapitál (s tím, že soukromý kapitál by zůstával pouze podřízeným momentem a prvkem komplexnějšího mechanismu vzájemného zhodnocování jako dominujícího).
Mám za to, že se nejprve Starý vyspělý svět a později možná celá civilizace dostává do fáze, kdy je postkapitalismus už volitelná a přirozeně možná (i když v této fázi zdaleka nikoli nutná) forma společenského uspořádání, která by už zřejmě nemusela být udržována uměle a nedemokraticky jako tomu bylo v případě reálného socialismu s vedoucí úlohou marx-leninské politické strany …
Zdá se, že jsme nyní na jakémsi rozcestí …
Proč na „rozcestí“?
Nežádoucí systémová změna – „rent seeking“
Protože postkapitálového koloběhu, jehož indikátorem je dnešní vysoká hodnota fiskálního multiplikátoru, se zmocnili a zmocňují ti nejbohatší a privilegovaní, kteří formují na jeho základech financializační – a nutno říci, že už také postkapitalistický - systém, kde na slábnutí systémové role standardního kapitalistického zisku reagují ekonomicky vládnoucí vrstvy řešením zvrhlým …
… ale přesto řešením …
Tímto zvrhlým či zvráceným řešením je tzv. vyhledávání a dobývání (či vytloukání) renty („rent seeking“) - pozdní, zpotvořená a hnilobná forma čistého přebytku ve společnosti, která na konci pozdního kapitalismu neustále sílí právě na úkor klasického soukromého zisku, kterého je ve Starém vyspělém světě s vysokou mírou saturace produktivního kapitálu tak obtížné dosahovat produkcí užitečných reálných statků. Slábnoucí zisk z reálné produkce je nyní zjevně čím dál více nahrazován bezohledným “vytloukáním renty“ nejbohatšími a jejich úspěšnou snahou vykořisťovat nejen pracovníka v námezdním vztahu, ale vykořisťovat a doslova ždímat veřejné rozpočty, zneužívat a ždímat parafiskální povinnosti občana platit povinná sociální pojištění a vykořisťovat i jiné veřejné zdroje, stát a společnost jako celek a také příslušníky společenské většiny jako řadové daňové poplatníky – včetně těch nejchudších skrze rostoucí roli nepřímých daní …
… přičemž všichni ostatní (nejen vrstvy s absolutně nízkými příjmy) jsou postupně krok za krokem odíráni „až na kost“ sílící globální konkurencí …
Zvyšované zdanění širokých vrstev a stoupající zpoplatňování - dosavad méně či vůbec nezpoplatněného – sociálního, penzijního a zdravotního servisu dnes zcela zvráceně funguje v prospěch a jako zdroj vyhledávání a dobývání (či vytloukání) renty, která stále více nahrazuje standardní kapitalistický zisk.
-.-.-.-.-.-
Známá ekonomka a prorektorka NEWTON College, a.s. pro vědu a výzkum, Eva Klvačová jako spoluautorka či vedoucí autorského kolektivu se tématu „vyhledávání a dobývání renty“ věnuje důkladně a dlouhodobě – jak o tom svědčí publikace „Dobývání renty. Teorie a praxe“(Professional Publishing, Praha 2007), „Dobývání renty prostřednictvím reformu veřejných financí“ (Professional Publishing, Praha 2007), „Fenomén dobývání renty a jeho vliv na české veřejné finance“, (Professional Publishing, Praha 2008). A tato česká ekonomka, která se na uvedený fenomén zaměřuje, už dokonce normálně označuje „dobývání renty“ za dominantní vlastnost současné globalizované ekonomiky a věnovala tomuto postoji, názoru a tématu samostatnou, vyhraněnou a stejně pojmenovanou stať (Dobývání renty jako dominantní vlastnost současné globalizované ekonomiky, Scientia et Societas, 1/06, str. 7-23).
V prezentacích výše uvedených knih se k tématu a kategorii dobývání renty uvádí:
„Podstatou dobývání renty je úsilí zaměřené na získání výhod zájmovou skupinou prostřednictvím státních zásahů na úkor jiných zájmových skupin. V současné době dobývání renty nabývá na významu v souvislosti s postupující globalizací a s ní souvisejícím oslabováním národních států. Dobyvatelé renty totiž často své skutečné cíle zakrývají předstíráním obecné prospěšnosti, přičemž obratně používají vhodných politických a ekonomických doktrín. Proto je pozornost knihy, vydané nakladatelstvím Professional Publishing ve spolupráci s Institutem integrace ČR do evropské a světové ekonomiky, věnována změnám rolí národních států, vlivu těchto změn na charakter společenské smlouvy mezi státem a jeho občany a nástrojům, které „těžaři renty“ ve svůj prospěch používají …“
(kniha Fenomén dobývání renty a jeho vliv na české veřejné finance – publikace se podrobně věnuje jednotlivým kategoriím tématu zaměřeným obecně i na Českou republiku zvlášť jako: „Nacionální a transnacionální dobývání renty“ „Dostihy národních států v konkurence-schopnosti jako forma dobývání renty“ „Podnikatelské prostředí a tlak na jeho reformy“, „Hodnocení konkurenceschopnosti zemí panelem expertů“, „Daňové systémy na politickém kolbišti: sliby, očekávání, realita“, „Česká rozpočtová reforma z roku 2008: vítězové a poražení v přerozdělovacím procesu“, „Mandatorní sociální výdaje státu jako oběť dobývání renty“ „Výjimky a zvýhodnění v daňovém systému jako odraz vlivu zájmových skupin“, „Kvantifikace dobývání renty prostřednictvím daňové a výdajové politiky státu“ „Privatizace penzijních systémů: přínos pro všechny nebo jen pro někoho?“ „Investiční pobídky: dobývání renty na pokračování“).
Nebo jinde: „Kniha DOBÝVÁNÍ RENTY: TEORIE A PRAXE autorů Evy Klvačové, Karla Mráčka, Jiřího Malého a Ivany Dostálové z Institutu integrace ČR do evropské a světové ekonomiky se zabývá čtyřmi oblastmi dobývání renty, jimž je společná vysoká míra nečitelnosti zájmů zúčastněných aktérů … Zatímco klasická hospodářská soutěž víceméně zakazuje podnikům využívat státu jako svého agenta, soutěž o globální konkurenceschopnost tuto možnost nejen připouští, ale přímo legalizuje, což v důsledku paradoxně působí ve směru oslabení přirozeného konkurenčního prostředí. Další oblastí dobývání renty je finanční sektor, v němž dochází k multiplikačnímu efektu jejího osvojení mnoha subjekty (daňové úlevy a státní příspěvky, adresované fyzickým nepodnikajícím subjektům jsou zprostředkovaně využívány podnikatelskými subjekty – bankami, penzijními fondy, pojišťovnami, daňovými poradci atd.). Různé možnosti dosažení renty mají rovněž podnikatelské subjekty vzhledem ke své velikosti a síle na trhu. Třetím okruhem problémů je aktuální oblast penzijních reforem. Autoři podávají důkazy o tom, že povinné spoření na důchod u soukromých penzijních fondů je zájmově vychýleno ve prospěch penzijních fondů a tento proces je rizikový jak pro současné důchodce, tak pro veřejné rozpočty. Závěrečná část knihy se zabývá problematikou dobývání renty v procesu přípravy na zavedení eura.“
Na internetových diskusních vláknech (threadech) nalezneme rovněž výstižné ironické příspěvky, kde se výstižně porovnává zisk a novodobá etatizovaná renta mezi sebou:„"profit seeking" vede k poskytování produktů a služeb, které lidi natolik potřebují, že jsou ochotni za ně zaplatit, kdežto "rent seeking" vede k soutěži o možnost utrácet společné zdroje, často na podporu produktů a služeb, které by si lidé z vlastního rozhodnutí nekoupili. Fakt geniální marketingová strategie. Taková EU a státem dotovaná "neziskovka" vypadá jaksi ctihodněji než komerční "podnik" a přitom to může jít o mnohem výnosnější business.“ …
-.-.-.-.-.-
Kapitalismus zřejmě může být tedy nahrazen různými postkapitalismy – nebo různými „socialismy“, pokud se přidržíme terminologie, které dával přednost i náš moravský rodák J. A. Schumpeter, který se (stejně jako J. M. Keynes) narodil právě před 130 lety (v roce Marxovy smrti) …
Kapitalismus může být nahrazován „socialismem pro privilegované a nejbohatší“ - s vyhledáváním a dobýváním renty (rent seeking) jako výhledově a dominující formou čistého přebytku, což je podle vývoje situace v našem světě právě to, čemu finanční ale i jiné elity zjevně dávají přednost.
Historicky to není poprve.
Colbertův „kapitalismus pro privilegované“ v absolutistické ludvíkovské Francii také předcházel skutečnému (historicky progresívnímu) parametrickému kapitalismu obecných pravidel a zákonitostí, který se zformoval až později. Vůči colbertovskému, merkantilistickému „kapitalismu pro privilegované“ zaujali velmi negativní vztah první představitelé skutečně buržoazní klasické ekonomie, tedy fyziokraté. O skutečný, parametrický kapitalismus ve Francii usiloval (neúspěšně) progresívní a fyziokratům blízký ministr Turgot, který byl ale pod tlakem reakční skupiny u bourbonského dvora po dvou letech působení (1774-6) odvolán …
Socialismus pro 90%
Podle mého názoru nemusí původní kapitalistický systém přecházet pozvolna a neúprosně do dnes hrozícího nebo už nastupujícího „socialismu pro bohaté a privilegované“ s korupční rentou jako zisk nahrazující a nakonec zřejmě dominující formou společenského přebytku ve společnosti, která je i když zvrhlou, tak přece jen ROVNĚŽ určitou odpovědí na dilemata kritického poklesu standardního zisku z nadkriticky saturovaného produktivního kapitálu Starých vyspělých zemí.
Systém může se stejnou přirozeností jako se to děje s tendencí k „socialismu pro privilegované“ přejít skrze aktuálně dosažený relativně vysoký fiskální multiplikátor ke společenskému zhodnocování veřejných rozpočtů a užitečné práce, i kdyby každá užitečná práce nepřinášela dostatečný nebo i žádný dílčí (privátní) zisk z jednotlivých kapacit. A jen tak se podle mého názoru může ekonomika ve společnosti vymanit z druhé (pracovně úpadkové) fáze Čtvrté Kondratěvovy vlny, ve které je (zatím) uvězněna …
… a „nastoupit“ do první (pracovně vzestupné) fáze Páté Kondratěvovy vlny, ve které už dávno měla být …
A to vše (na rozdíl od bývalého reálného socialismu) bez vyřazení svobody politické soutěže …
Objektivní podmínky pro systémovou změnu už byly naznačeny. Nastupují, pokud
a) je role koloběhu veřejných výdajů dostatečně, nadkriticky vysoká a určující,
b) pokud veřejný výdaj už neznamená vytlačování soukromého výdaje – soukromý výdaj prostě už beztak nebude prováděn, ať už veřejný výdaj existuje nebo ne (viz právě současná vysoká hodnota fiskálního multiplikátoru)
c) pokud je vysoký příjem příslušníka společenské většiny nadkriticky důležitý, když už je na něj v takovém rozsahu přesunuto daňové břemeno …
Zbývá zlomit neúprosný charakter závodů ke dnu a růst nezaměstnanosti a zapojit do koloběhu nyní už celospolečenského zhodnocování užitečnou práci obecně. Podle mého názoru se užitečná práce už nyní může stávat předmětem celospolečenského vzájemného zhodnocování (včetně veřejných rozpočtů), i kdyby zrovna nevynášela jednotlivé soukromé zisky z hlediska jednotlivých soukromých kapacit – tedy z hlediska jednotlivých reálných (privátních) kapitálů. Koloběh komplexního společenského zhodnocování (včetně zhodnocování veřejných rozpočtů) může podle mého názoru zhodnocovat i užitečnou práci nepřinášející dílčí zisk z jednotlivých dílčích kapacit …
Místo „socialismu pro nejbohatší a privilegované“ s polokorupční rentou může podle mého názoru nastoupit parametrický „socialismus pro 90 % obyvatelstva“ založený na parametrickém, pro všechny stejném sebezesilujícím mechanismu veřejných stimulací užitečné práce a komplexního vzájemného společenského zhodnocování (včetně veřejných rozpočtů), kde místo renty pro privilegovaného vítěze rvačky o vliv na veřejné rozpočty by mohl každý výrobce reálných užitečných statků a služeb těžit svůj podíl na daňových výnosech, které vytvořil ve veřejných rozpočtech svými mzdovými a investičními výdaji od jiných než od sebe. Podle pravidel pro všechny stejných by takto těžil podíl na daňovém výnosu, tedy na takovém společenském přebytku, který dnes neklesá s rostoucí saturací produktivního kapitálu (kdežto zisk s rostoucí saturací produktivního kapitálu klesá), který není vůči mzdě ve vztahu trade-off a který tedy nepodněcuje „závody ke dnu“ - a může reálnému producentovi operujícímu v dané zemi (na rozdíl od spekulanta) více než kompenzovat zvýšení daní, které by na něj jinak dopadlo (kdyby neprováděl v dané zemi užitečné výrobní výdaje).
Zvýšení daní by naopak „plnou silou“ dopadlo na spekulanta, ale také na toho, kdo provádí třebas užitečné výrobní výdaje – ale v cizině (viz též – nyní částečně uskutečňované - náměty Paula Craiga Robertse v USA, jak zdaňovat méně toho, kdo v dané zemi skutečně provádí výrobní výdaje, užitečnou výrobní činnost a tedy i „vyrábí daně“)
Podnikatel by takto nemusel být (z hlediska své společenskoekonomické role) dominantně kapitalistou, ale spíš aktivně podnikajícím a trh využívajícím agentem veřejných rozpočtů. A podnikatelova (dříve jen jedním (ziskovým) směrem soustředěná) motivace naplňující předtím dominantně vztah trade-off (závod ke dnu v době obnovené globální supersoutěže) může být rozmělněna a rozvolněna … a může přestávat být trendem, tendencí - i když k tomu nepomáhá expanzivní růst (hodnotová akumulace) …
-.-.-.-.-.-
„Závody ke dnu“ (races to bottom) mohou být takto narušeny a rozloženy jako jednoznačný, neúprosný a nežádoucí trend končícího kapitalismu, který nemusí nutně vplynout do „socialismu vytloukačů renty“.
„Závody ke dnu“ mohou být podstatně utlumeny v prospěch protisměrného mechanismu sil skutečné rovnováhy, v prospěch trendu k optimu a optimalizaci, nikoli v podobě trendu maximalizace jednoho (zisk) a minimalizace druhého (jakékoli soukromé náklady) …
Výrobce by sice i v novém systému usiloval o maximalizaci.
To ano.
Šlo by ale o maximalizaci celého souhrnného produkčního výnosu, složeného z výsledků protiběžných sil, složeného z převisu jak tržeb dosažených na trhu, tak i bonifikačního podílu (na daňových výnosech, které výrobce ve veřejných rozpočtech a Systému vyvolal svými mzdovými a investičními výrobními výdaji od jiných) nad veškerými svými náklady.
Výrobce by proto svým úsilím o maximalizaci celého svého souhrnného produkčního výnosu zároveň nutně usiloval o pouhou optimalizaci zisku (zisku jako nyní už dílčí, nikoli vládnoucí složky) a stejně tak o pouhou optimalizaci (a maximální využití) nikoli o jednosměrnou minimalizaci státem bonifikovaných (mzdových a investičních) soukromých nákladů … a nadále jako dřív by usiloval o minimalizaci nákladů-výdajů státem nebonifikovaných (surovina, energie, dopravní náklady) …
A konečně sám převis tržeb výrobce nad jeho náklady a nad výše uvedeným podílem tohoto výrobce na daňových výnosech by měl charakter už nedominujícího, ale dále existujícího „ziskového diferenciálu“, jehož výše by sloužila jako informační signál o žádoucí alokaci zdrojů (žádné Čapkovo Absolutno). „Ziskový diferenciál“ by si nové společenské uspořádání přinášelo jako historický vklad od předchozí kapitalistické etapy, stejně jako kdysi renta v kapitalismu také nikam nezmizela – pouze přestala mít dříve dominující charakter vládnoucího přebytku z feudální doby …
Závěrem
Na rostoucí nezaměstnanosti je přízračná a úděsná jakási fatálnost jejího vzestupu (bez ohledu na výkyvy) a z toho vyplývající neúprosný pokles vyjednávacích pozic společenských většin – opět bez ohledu na výkyvy.
To je v dnešním systému skutečný systémový problém.
A pokud se toto změní a systémově „přepóluje“ …
… leccos z toho ostatního pozitivního „bude přidáno“ …
Zastavit neúprosný charakter a jednosměrnost „závodů ke dnu“ a rostoucí chronickou nezaměstnanost zřejmě nelze v dnešní fázi vývoje civilizace bez systémové změny – a tedy bez překonání dominace trade-off mezd a zisků, kterou už netlumí vysoká akumulace (jako kdysi tlumila) … a kterou nemůže donekonečna tlumit ani žádné zadlužování.
Systémová změna není revoluční dekret naplněný přáními „levicového intelektuála“.
Dekret může mít potřebné účinky, pokud už existují hlubinné předpoklady pro systémovou změnu (vysoký fiskální multiplikátor)
Sociální stát nemusí potom podle mého názoru erodovat a rozkládat se.
Sociálnímu státu naopak takto mohou narůstat vlastní svébytné zhodnocovací základy (společenské komplexní, vzájemné zhodnocování). Pak by sociální stát mohl dokonce být ještě robustnějším než po druhé světové válce, kdy byl jen nadstavbou nad tehdy ještě slušným soukromým kapitálovým zhodnocováním jednotlivých (privátních) kapacit a dosahování jednotlivých dílčích (privátních) zisků i z toho méně saturovaného produktivního kapitálu tehdejší doby …
Soukromé zhodnocování (kapitál) by naopak potom bylo dílčím momentem celého společenského a vzájemného zhodnocovacího komplexu.
A tento „koloběh vzájemného společenského zhodnocování (sociálu)“ by se měl stát méně závislým na kapitálu než samotný kapitál na tomto širším komplexnějším mechanismu.
A to by (třebaže jako zdánlivě jen komparativní a kvantitativní změna) mohlo a mělo znamenat i změnu systémové kvality …
VK
March 13, 2013 v 22.01
Fiskální multiplikátor nad jedničkou, hospodářství neschopné se bez fiskálních výdajů reprodukovat, splněný předpoklad pro systémovou změnu...a snad právě proto všude zařadili od fiskálu zpátečku. I ve Skandinávii.
March 14, 2013 v 4.52
V textu se také píše:
„Podle Polanyiho je třeba rozlišovat společnost tržní a společnost s trhem.
Liší se tím, že ve společnosti s trhem principy tržního fungování stanovuje politická moc, která je na trhu nezávislá, zatímco v tržní společnosti si taková omezení stanovuje trh sám.“
Nečetl jsem uvedenou knihu. Již vlastně podobné knihy nečtu. Buď je to banální, nebo tomu nerozumím, protože slova v nich mají jiný obsah, než jaký jim přikládám já.
Je to praxe, životní zkušenost, která mi dovoluje spíše souhlasit s citovaným textem.
Politická moc dnes vlastně neexistuje. Trhy se z ní vymanily, osamostatnily se a politiku ovládly. Existuje jen moc trhu ovládající téměř vše ostatní.
Kdo a co jsou to ale trhy? Kam se jim dá zavolat? Jak se jim dá podat ruka? Existují odosobněné trhy? Není tu někdo, kdo je ovládá?
A k čemu jsou tedy dnes politické strany a politici, jsou-li ovládáni trhem?
V Itálii si toho Pepa Cvrček všiml, postavil na tom svoji volební kampaň a volby fakticky vyhrál.
Politika a politici ovládaní trhem jsou zbyteční, protože nesamostatní.
Samostatní a trhem neovladatelní mohou být asi jen občané vytvářející ostrůvky co nejmenší závislosti, solidarity, spolupráce a samosprávy.
Trhy, a tedy i politici, se právě toho obávají. Nic je neohrožuje více, než výstup občanů ze stávajícího systému nadvlády trhů …
Nebo ne ?
„Podle Polanyiho je třeba rozlišovat společnost tržní a společnost s trhem.
Liší se tím, že ve společnosti s trhem principy tržního fungování stanovuje politická moc, která je na trhu nezávislá, zatímco v tržní společnosti si taková omezení stanovuje trh sám.“
Nečetl jsem uvedenou knihu. Již vlastně podobné knihy nečtu. Buď je to banální, nebo tomu nerozumím, protože slova v nich mají jiný obsah, než jaký jim přikládám já.
Je to praxe, životní zkušenost, která mi dovoluje spíše souhlasit s citovaným textem.
Politická moc dnes vlastně neexistuje. Trhy se z ní vymanily, osamostatnily se a politiku ovládly. Existuje jen moc trhu ovládající téměř vše ostatní.
Kdo a co jsou to ale trhy? Kam se jim dá zavolat? Jak se jim dá podat ruka? Existují odosobněné trhy? Není tu někdo, kdo je ovládá?
A k čemu jsou tedy dnes politické strany a politici, jsou-li ovládáni trhem?
V Itálii si toho Pepa Cvrček všiml, postavil na tom svoji volební kampaň a volby fakticky vyhrál.
Politika a politici ovládaní trhem jsou zbyteční, protože nesamostatní.
Samostatní a trhem neovladatelní mohou být asi jen občané vytvářející ostrůvky co nejmenší závislosti, solidarity, spolupráce a samosprávy.
Trhy, a tedy i politici, se právě toho obávají. Nic je neohrožuje více, než výstup občanů ze stávajícího systému nadvlády trhů …
Nebo ne ?
March 14, 2013 v 5.50
Trhy mají tím větší moc, čím menší moc mají lidé.
Rozlišování společnosti tržní a s trhem je taková dost abstraktní sémantika. Trh je klíčový systém ale nikdy neurčoval vše. A naopak i v netržním "totáči" byl trh suplován šedou ekonomikou i tam kde by to nikdo ani netušil. Takže je asi rozlišovat konkrétněji.
O vzájemném vztahu ekonomiky a politiky bylo napsáno hodně, ale asi je třeba se k tomu vracet - jinak by nemohli neustále vznikat mlžné představy jako nepolitická politika či jakási kulturní politika zcela oddělená od ekonomiky. Vždyť ze zájmů které tvoří politiku jsou ty ekonomické nejsilnější.
Ekonomika také není jen systém trhu ale také subjekty trhu - tedy klíčoví hráči a klíčové instituce. A v nich mají lidé různou moc. Netřeba v tom tedy hledat nějaké esoterické moudro a ani satyrický škleb italského augusta na konto politiky nás k nějaké jiné pravdě nepřiblíží.
Poku P. Drulák tvrdí že je třeba k regulaci státu přidat i regulaci nadstátní, je to jen odraz zmezinárodnění ekonomiky. Nezbývá než drobnost - říci jaká regulace, ať již oděná do práva a nebo daná silou a charakterem (zejm. vlastnickým) jednotlivých aktérů. Protože samozřejmě špatná regulace je neméně problémem jako špatný trh.
O vzájemném vztahu ekonomiky a politiky bylo napsáno hodně, ale asi je třeba se k tomu vracet - jinak by nemohli neustále vznikat mlžné představy jako nepolitická politika či jakási kulturní politika zcela oddělená od ekonomiky. Vždyť ze zájmů které tvoří politiku jsou ty ekonomické nejsilnější.
Ekonomika také není jen systém trhu ale také subjekty trhu - tedy klíčoví hráči a klíčové instituce. A v nich mají lidé různou moc. Netřeba v tom tedy hledat nějaké esoterické moudro a ani satyrický škleb italského augusta na konto politiky nás k nějaké jiné pravdě nepřiblíží.
Poku P. Drulák tvrdí že je třeba k regulaci státu přidat i regulaci nadstátní, je to jen odraz zmezinárodnění ekonomiky. Nezbývá než drobnost - říci jaká regulace, ať již oděná do práva a nebo daná silou a charakterem (zejm. vlastnickým) jednotlivých aktérů. Protože samozřejmě špatná regulace je neméně problémem jako špatný trh.
VK
March 15, 2013 v 19.55
Dovolil bych si dotaz k Miroslavu Tejklovi.
"...kde místo renty pro privilegovaného vítěze rvačky o vliv na veřejné rozpočty by mohl každý výrobce reálných užitečných statků a služeb těžit svůj podíl na daňových výnosech, které vytvořil ve veřejných rozpočtech svými mzdovými a investičními výdaji od jiných než od sebe"
- jak určit výši daňových výnosů od jiných, než od toho konkrétního výrobce, adresáta parametrické podpory, indukovaných jeho investiční činností?
"...kde místo renty pro privilegovaného vítěze rvačky o vliv na veřejné rozpočty by mohl každý výrobce reálných užitečných statků a služeb těžit svůj podíl na daňových výnosech, které vytvořil ve veřejných rozpočtech svými mzdovými a investičními výdaji od jiných než od sebe"
- jak určit výši daňových výnosů od jiných, než od toho konkrétního výrobce, adresáta parametrické podpory, indukovaných jeho investiční činností?