Státy Evropské unie společně tvoří největší světovou ekonomiku. Jinými slovy se dá říci, že EU je nejlidnatější zónou blahobytu na světě. Integrace evropského kontinentu dosáhla nejvyšší úrovně, jaké se kdy podařilo docílit mírovou cestou a základní účel, proč EU vznikla, se stále daří naplňovat — na francouzsko-německé hranici panuje mír.

EU na druhou stranu trpí řadou strukturálních problémů, kvůli kterým považuji za neudržitelné, aby nadále fungovala ve stávajícím formátu. Nejprve se pokusím ukázat tyto strukturální problémy, následně zkusím zmapovat vývojové trendy, které mají na budoucí směřování EU podstatný vliv, a nakonec představím nástin vývoje, který v EU očekávám.

Základní schizma, které v EU panuje, je fakt, že na jedné straně existuje EU, která se opírá o několik desetiletí budovaný institucionální rámec, a na straně druhé eurozóna, skupina států, které přijaly euro jako své platidlo. Vývoj těchto států má na ekonomiku unie rozhodující vliv, ale současně do institucionálního rámce EU zapadají jen částečně. To vede k těžkostem na několika úrovních. Státy EU, které v eurozóně nejsou, mají oprávněný pocit, že se ocitají na periferii a že na faktické směřování EU ztrácejí vliv. Státy eurozóny zase žehrají na to, že na stávající ekonomické situaci EU se podíleli všichni členové, ale jen někteří se podílejí na jejím řešení.

Další obrovský problém EU je její nevyjasněná pozice mezi státem a celní unií. Instituce EU nemají infrastrukturu vytvořenou tak, aby odpovídala státu, který chce respektovat demokratické principy, jako je dělba moci, rovnost hlasu a otevřený proces utváření pravidel. Zjednodušeně se dá říci, že EU se v důsledku svého vývoje přeměnila ve stát (alespoň podle podílu legislativy, který se utváří v EU oproti legislativě tvořené v jednotlivých členských zemích), ale její instituce se tomuto přerodu nepřizpůsobily. Těžiště moci zůstává v Evropské komisi a u ministrů evropských zemí, zatímco Evropský parlament má pouze právo veta a nemá ani zákonodárnou iniciativu.

Evropská unie se zkrátka neobejde bez zásadní institucionální reformy, ale po klopotném prosazení Lisabonské smlouvy se jen těžko najde orgán EU, který by tuto reformu připravil a prosadil. Diplomatické možnosti EU jsou v tuhle chvíli velmi omezené a navíc se soustředí na záchranu eurozóny spíše než na další posílení evropských institucí.

Základní kontext, ve kterém se současný vývoj EU a evropské integrace obecně pohybuje, je dán následujícími trendy.

1/ Nejvýraznějším z nich je snaha zkrotit celoevropskou dluhovou krizi a hospodářskou recesi. Nejedná se pouze o problém dluhů, ale o celý systém vztahů mezi globalizovaným finančním systémem a státy, popřípadě státními institucemi. Státy se v důsledku tíživé zkušenosti hyperinflace 20. let a deflace 30. let rozhodly sebrat právo určovat měnovou politiku svým politickým reprezentacím a předaly ho centrálním bankám.

Z hlediska cenové stability měl tento přístup jednoznačně pozitivní důsledky, ovšem dnes se naplno projevují jeho slabiny. Centrální banky volí řešení, ze kterých profitují silné finanční instituce často na úkor občanů jednotlivých zemí. V USA je dokonce centrální banka částečně soukromá. Výsledkem je, že politici se pohybují pouze v úzce vymezených mantinelech toho, co jim finanční sektor povolí a občané tak ztrácejí přímý vliv na směřování své země.

2/ Pro evropský vývoj je klíčová i rostoucí propojenost a vzájemná závislost jednotlivých evropských zemí. Sbližuje se evropská legislativa, hranice jsou velmi propustné a zvláště v kruzích elit (v pozitivním slova smyslu) existují lidé, kteří se považují za Evropany stejnou měrou jako za příslušníky svého národního státu. Oproti tomu pokračuje trend rozpadu posledních zbytků vícenárodnostních států. Od Španělska se chce odtrhnout Baskicko i Katalánsko. Referendum o odtržení Skotska od Velké Británie už má daný termín, Belgie se pohybuje v dlouhodobé ústavní krizi a jistě by se našly i další příklady.

Na druhou stranu tyto separatistické regiony chtějí setrvat v EU. Dá se sice sledovat rostoucí nechuť k bruselskému centralismu a byrokracii, ovšem věrohodná alternativa k EU není a „švýcarská cesta“ je spíše klišé než možnost, kterou by občané evropských zemí zvažovali. Ani regiony nespokojené s vlastní vládou z EU neutíkají.

3/ Posledním charakteristickým znakem současného vývoje je tlak ze strany zemí, které historicky bývaly příliš daleko na to, aby o nich Evropané museli přemýšlet. Čína, Indie, arabský svět, Brazílie, Rusko a další země nám tvrdě konkurují. Soutěží s námi ekonomicky (například v oblasti spotřebního zboží velmi úspěšně), ale také nám konkurují svou mocenskou a kulturní filosofií.

Zájem o lidská práva v Tibetu se vytrácí kvůli snaze uzavírat s Číňany výnosné kontrakty, poptávka po demokracii v řadě zemí klesá, kvůli úspěchům vlády tvrdé ruky v Rusku, především ale stárnoucí Evropa ztrácí sebevědomí a vůči této konkurenci zaujímá velmi defenzivní postoj. Můžeme pozorovat trendy „sinizace Evropy“, kdy se ze vzdělání stává zboží, ekonomický růst je modlou a základním cílem reformního snažení napříč kontinentem je zvýšení efektivity, ať už si pod tím představíme cokoli.

Co tedy čeká Evropskou unii?

Osobně jsem přesvědčen, že EU se nerozpadne. Nevidím totiž na obzoru impulz, který by rozpad způsobil. EU navíc nemá viditelnou alternativu. Zatímco před rokem 1989 měl východní blok jasnou představu, kam se orientovat, pokud by svrhl komunistické diktatury, dnes směr, který by ukazoval cestu, chybí.

Přesněji řečeno jeden stát ukazující směr existuje, ale jeho zájmem rozhodně není rozbití EU. Je to Německo. Největší evropská ekonomika si z krize jakoby nic nedělá, přebytkem zahraničního obchodu konkuruje Číně a úspěšně směřuje k vyrovnanému rozpočtu. Zatímco evropské instituce působí vyčerpaně a do určité míry i vyčpěle, Německo sílí. Obrovskou výhodou pro Němce potom je, že jeho východní soused — Polsko — patří mezi další tahouny hlubší integrace. Pro Francii, která je oproti tomu na západních hranicích Německa, se potom žádná jiná než evropská cesta neotvírá. V tomto trojbloku dominantních kontinentálních mocností vidím jádro budoucí evropské integrace. Očekávám, že jejím pojítkem bude eurozóna (kam Polsko vstoupí) spíše než stávající struktura EU. Společná měnová politika bude tlačit členy tohoto uskupení ke sbližování daňové a rozpočtové politiky, jinými slovy, k federalizaci.

Záludnější otázkou je, co se stane se zeměmi chudého a zadluženého jihu (Řecko, Itálie, Španělsko a Portugalsko). Jako nejlogičtější řešení jejich katastrofální finanční situace se jeví jejich odchod z eurozóny, devalvace domácí měny a obnovení konkurenceschopnosti jejich ekonomik. Jestli bude tento odhod dobrovolný, nebo vynucený, zůstává ve hvězdách. Všechny výše zmíněné země se snaží tomuto trudnému osudu vyhnout, ale zdá se, že ekonomické zákonitosti jsou proti nim.

Další skupina zemí, jejichž budoucnost v integračním procesu není příliš zřetelná, jsou země na politické periferii EU. Jinými slovy země, které euro nepřijaly, ačkoli mohly. Kromě České republiky jde o Velkou Británii, Švédsko a Dánsko. Mezi státy, které euro nepřijaly, protože nesplnily přístupová kritéria, potom patří některé pobaltské republiky a balkánští členové unie.

Odhaduji, že Velká Británie nezadržitelně směřuje pryč z EU. Dá se konstatovat, že je to jedna z mála evropských zemí, u které je „švýcarská cesta“ možná. Finanční sektor hraje v britské ekonomice klíčovou roli a historické vazby Britům otevírají řadu trhů mimo EU. Co se severských zemí týče, očekávám jejich postupnou integraci. Osud České republiky a dalších zemí východního bloku si ovšem odhadovat netroufnu. Ačkoli geografie hovoří jasně a zůstat izolovaným ostrůvkem bez vlivu není dobrá perspektiva, česká kmotrokracie, která si zemi značně rozparcelovala, se bude oslabení svého vlivu bránit. Současné strukturální problémy EU potom poskytují spoustu munice pro kritiku.

Rozhodující bude, jestli vznikne takové institucionální uspořádání eurozóny, které bude vyhovovat roli, kterou toto uskupení fakticky hraje. Pokud se podaří najít rovnováhu mezi zájmy obyvatel národních států a pravidly, která budou platit v rámci celé eurozóny, dávám integračním snahám velkou šanci. Tlak z vnějšku jim totiž pomáhá.

Pokud se ovšem institucionální reforma, která by sjednocenou Evropu přiblížila občanům nezdaří, obávám se, že i možnost chaotického přetrhání stávajících vazeb a úplný rozpad eurozóny, potažmo EU, je možný.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.