Státy Evropské unie společně tvoří největší světovou ekonomiku. Jinými slovy se dá říci, že EU je nejlidnatější zónou blahobytu na světě. Integrace evropského kontinentu dosáhla nejvyšší úrovně, jaké se kdy podařilo docílit mírovou cestou a základní účel, proč EU vznikla, se stále daří naplňovat — na francouzsko-německé hranici panuje mír.

EU na druhou stranu trpí řadou strukturálních problémů, kvůli kterým považuji za neudržitelné, aby nadále fungovala ve stávajícím formátu. Nejprve se pokusím ukázat tyto strukturální problémy, následně zkusím zmapovat vývojové trendy, které mají na budoucí směřování EU podstatný vliv, a nakonec představím nástin vývoje, který v EU očekávám.

Základní schizma, které v EU panuje, je fakt, že na jedné straně existuje EU, která se opírá o několik desetiletí budovaný institucionální rámec, a na straně druhé eurozóna, skupina států, které přijaly euro jako své platidlo. Vývoj těchto států má na ekonomiku unie rozhodující vliv, ale současně do institucionálního rámce EU zapadají jen částečně. To vede k těžkostem na několika úrovních. Státy EU, které v eurozóně nejsou, mají oprávněný pocit, že se ocitají na periferii a že na faktické směřování EU ztrácejí vliv. Státy eurozóny zase žehrají na to, že na stávající ekonomické situaci EU se podíleli všichni členové, ale jen někteří se podílejí na jejím řešení.

Další obrovský problém EU je její nevyjasněná pozice mezi státem a celní unií. Instituce EU nemají infrastrukturu vytvořenou tak, aby odpovídala státu, který chce respektovat demokratické principy, jako je dělba moci, rovnost hlasu a otevřený proces utváření pravidel. Zjednodušeně se dá říci, že EU se v důsledku svého vývoje přeměnila ve stát (alespoň podle podílu legislativy, který se utváří v EU oproti legislativě tvořené v jednotlivých členských zemích), ale její instituce se tomuto přerodu nepřizpůsobily. Těžiště moci zůstává v Evropské komisi a u ministrů evropských zemí, zatímco Evropský parlament má pouze právo veta a nemá ani zákonodárnou iniciativu.

Evropská unie se zkrátka neobejde bez zásadní institucionální reformy, ale po klopotném prosazení Lisabonské smlouvy se jen těžko najde orgán EU, který by tuto reformu připravil a prosadil. Diplomatické možnosti EU jsou v tuhle chvíli velmi omezené a navíc se soustředí na záchranu eurozóny spíše než na další posílení evropských institucí.

Základní kontext, ve kterém se současný vývoj EU a evropské integrace obecně pohybuje, je dán následujícími trendy.