Ve čtvrtek minulého týdne jsem ve služebním autě zažila „den s Radiožurnálem“. Byla to zajímavá zkušenost, v rozhlase obvykle buď poslouchám Vltavu, pro kterou pracuji, nebo neposlouchám nic a pracuji. Dopolední Radiožurnál mi nabídl zejména dopravní informace (kvůli nim je zřejmě nejposlouchanější stanicí veřejnoprávního rádia) a kromě toho pomazánkové máslo. Podle dopoledního zpravodajství by pomazánkové máslo bylo největší aférou i starostí české politiky, na něm se mají prověřovat schopnosti českého zastoupení u EU a ve výsledku by mělo způsobit, že Česko z Evropské unie odejde a práskne za sebou dveřmi. Bylo to hloupé, šovinistické a manipulativní zpravodajství, které doslova dělalo neustálým opakováním z komára velblouda a z lidí voly.

Věc v umělohmotném kelímku, nazvaná Pomazánkové máslo, se začala u nás vyrábět někdy v 80. letech. Když se republika rozdělila a věc přestala být výrobkem československého mlékárenského průmyslu, Slovensko výrobek nazvalo jinak. Česko tak neučinilo, což se stalo předmětem kritiky Evropské komise a nakonec i výroku Evropského soudního dvora. Slovo máslo prostě nemá v názvu co dělat, máslo to není a já vůbec nechápu, proč se naši výrobci toho názvu tak tvrdohlavě celá léta drželi. Kdyby od něj ustoupili hned, k žádnému soudu by nedošlo, dnes bychom si na původní název ani nevzpomněli a s chutí konzumovali věc pod novým jménem. Je to docela dobré mazání na chleba, ale ani název „roztíratelný tuk“ mu nepřísluší, vůbec v názvu nemá být slovo tuk, protože o ten jde jaksi opačně. Pomazánka je dobrá právě proto, že je dietní, málo tučná, našlehaná. Roztíratelný tuk je Perla nebo Rama, moje babička by řekla margarín.

Šovinističtí komentátoři sarkasticky upozorňují na to, jakými pitomostmi se to zabývá Evropská unie, mně však při tom vysílání i četbě jejich komentářů spíš napadlo, že snad ti představitelé našeho hospodářství, kteří se tak zbytečně točí na pomazánkovém másle (jehož obdobu najdeme v každé německé samoobsluze a z etikety se snadno dovtípíme, oč jde), jsou jakýmisi temnými silami placeni za to, aby takové zbytečné soudy prohrávali a zaměstnávali tak evropské instituce blbostmi. Pomazánkové máslo žádný kulturní odkaz není a může se jmenovat jakkoli jinak, nic se nestane.

A teď k té marmeládě.

Evropská potravinářská komise zamítla požadavek společnosti Hamé, která prostřednictvím ministerstva zemědělství usilovala o výjimku z evropské legislativy. Jako marmeládu chtěla označit své jahodové a meruňkové … a teď schválně nenapíšu, co.

Po předcích jsem zdědila Knihu rozpočtů a kuchařských předpisů všem hospodyním k bezpečné přípravě dobrých, chutných a levných pokrmů, kterou napsala Marie Janků-Sandtnerová, státní odborná učitelka vaření a domácího hospodářství při Městské odborné škole pro ženská povolání v Praze II, Vyšehradská ul. číslo 7. Vydání sedmé, nezměněné vyšlo v Praze roku 1934. V této knize se slovo marmeláda vůbec nevyskytuje.

V kapitole Rosoly, šťávy, zavařeniny a povidla se dočteme, že rosol se dělá z ovocné šťávy svařené s cukrem, zavařenina že vznikne svařením ovocného protlaku s cukrem, povidla vzniknou rozvařením celého ovoce i se slupkami, až zhoustne, případně také jeho svařením s cukrem, a pak je tam roztomilý výraz james (v závorce džém), který připravíme tak, že v ovocné šťávě v poslední fázi vaření povaříme kousky ovoce. Pro uložení tohoto velejemného ovocného produktu používáme široké, horkým rumem vypláchnuté lahve. (Před metanolovou aférou by hospodyně použila náš Tuzemák, dnes by se na takovou specielní praktiku asi prostě vykašlala).

U paní Sandtnerové se linecké koláčky potírají zavařeninou, Sachrův dort rovněž.

Podle marketingové ředitelky Hamé Marcely Mitáčkové ovšem firma doufala v uznání svých výrobků jako takzvaných zaručených tradičních specialit. „Za pomoci archivních dokumentů jsme zmapovali tradici a receptury výroby marmelád u nás, abychom měli dostatek podkladů k žádosti. Bohužel bez úspěchu,“ popsala Mitáčková. „Rozhodnutí, které jsme obdrželi z Evropské unie, je konečné,“ dodala. Jediná marmeláda dostupná v Česku tak i nadále musí být vyrobena z citrusových plodů, s minimálním obsahem ovoce dvacet procent.

Slovo marmeláda má svůj původ v portugalském marmelade, které vzniklo z portugalského označení kdoule (marmelo), neboť v Portugalsku se pod tímto názvem rozumí kdoulové zavařeniny. Samotnou kdoulovou směs už přitom připravovali staří Římané a naopak našla své zákazníky i v novověké Británii, kde ovšem časem došlo k jejímu nastavování citrusovými plody (citrony, pomeranče, mandarinky a další). Později se v Británii dokonce kdoule z receptů vytratily a dnešní britská marmeláda je převážně citrusová. Toto chápání slova marmalade je dnes kodifikováno předpisy Evropské unie, které povolují prodávat pod tímto názvem jen takové výrobky, kde jsou alespoň pětinou surovin citrusové plody.

Nevím, jaké archivní dokumenty měla firma Hamé k dispozici, a rovněž se jí divím, že se namáhá s takovým sporem. Slovo marmeláda patří do britské kultury (vzpomeňme na Alenku a kočku Šklíbu: „.. a každý druhý den marmeládu. Tedy marmeláda včera, marmeláda zítra, ale žádná marmeláda dnes“). Té výborné hmotě s kousky pomeranče, nahořklé a voňavé, se výrobky firmy Hamé vyrovnat nemohou.

Nemůžu se zbavit podezření, že ze strany našich potravinářů a ministerstva zemědělství jsou to podivné a zbytečné manévry, které mají zamaskovat otřesnou kvalitu našich potravin (včetně těch ošizených „marmelád“, které se vedle „jamesu“ paní Sandtnerové nemůžou ani postavit do regálu) a katastrofální selhání potravinářské kontroly (je snad u nás alkohol ještě považován za produkt potravinářství?). Naše vědomí tradic je mizivé a náš smysl pro fair play je stále na úrovni časů, kdy se vesele kradly jak obchodní značky, tak autorská práva.

Myslím, že slova rosol, zavařenina, povidla a džem („james“ paní Santnerové se správně píše jam) jsou docela pěkná a výstižná.

V předmluvě k šestému vydání své Knihy rozpočtů a kuchařských předpisů píše paní Santnerová v roce 1932 toto:

Život člověka v dnešní i budoucí době vyžaduje jistě mnoho tělesné a duševní síly, aby se mohl za všech okolností a bez překážek postaviti s plnou rázností životním osudům vstříc. Kolikpak jest těch šťastných jednotlivců v moři lidstva, kteří se mohou pochlubiti nepřetržitým zdravím? Což není mnoho těch, kteří se vysíleni před branou jejich životního cíle zhroutili? Není toho vždy příčina nezaviněná a neodvratná nemoc nebo nešťastný úraz, ale jsou to i chyby, kterých se člověk dopouští sám v jeho životosprávě. A proto jest podmínkou pro udržení života, zdraví a pracovních schopností řádná a správně upravená výživa.

A to by mělo být hlavní starostí našeho ministerstva zemědělství.