Už desítky otrávených, smrtelně nebo s fatálními celoživotními následky, to probudilo z letargie i českého člověka. Zase jednou rozzlobený občan volá po demisi ministra zdravotnictví a v jednom obchodním řetězci se prý objevilo oznámení, že zákaz prodeje alkoholických nápojů platí až do odvolání vlády.

Těmto reakcím se nelze divit. Někteří politici budou opakovat povinné formulky, že se každý má postarat sám o sebe a to zahrnuje i péči o vlastní bezpečí, a že stát to za občana řešit nemůže. Jenže i v Mekce neoliberální ideologie, ve Spojených státech amerických, svěřili občané státu tu část péče o zdraví, již jednotlivec nedokáže zajistit. Úkolem státu v civilizovaných zemích všech světadílů vždy bylo a dodnes je pečovat kupříkladu o to, aby se místo potravin a nápojů neprodávaly jedy, které zákazník nemůže sám zjistit.

Policie jistě koná svou práci a podrobnosti se snad včas dovíme. Její činitelé občas přihrají spřízněným médiím náznaky o „velké rybě“, která uvízla v síti detektivů a vyšetřovatelů. Zdá se však pravděpodobné, že nejde o zvláštní variantu sériového vraha, o duševně narušeného jedince, který s krutou rozkoší vraždil takto zbaběle ze zálohy. Podle všeho nejde o patologii individuální nýbrž sociální, i když jedno druhé doplňuje. Nemocný systém podporuje choré jedince.

Výrobci alkoholu pro prodejny a hospody, do kterých chodí spíše chudí, činí to, co se nám stále zdůrazňuje, že je správné. Minimalizují náklady, aby maximalizovali zisk. Přilití technického metanolu bez přílišné starosti o to, co to udělá s konzumenty, to je šetření na nákladech. Maximalizace zisku se stále prohlašuje za cíl podnikání. Není to, jak často slyšíme a čteme, výroba užitečných věcí a užitečné služby pro lidi se spravedlivou odměnou za práci a za podnikatelské riziko. Účelem krejčích a oděvních firem není lidi oblékat, úkolem ševců lidi obouvat, posláním hospodských lidi sytit a napájet. Už nemáme továrníky, sedláky či statkáře a obchodníky. Máme jen podnikatele. A to, co a jak podnikají, nesouvisí primárně s lidskými potřebami a jejich uspokojováním a se spravedlivou kompenzací za podnikatelskou iniciativu. Už se jen dosahuje zisku a maximalizuje se zisk.

Není divu, že vyhlášený princip podporuje ty, kterým chybí schopnost vyhodnotit situaci, ale také ty, kterým je lhostejné, co se může přihodit zákazníkům, když si koupí plesnivé pečivo, sušenky s nadměrným obsahem alergenů, čaj se salmonelou, nápoj se střepy nebo grepový nápoj se čtyři sta tisíckrát vyšším obsahem nebezpečných pesticidů, než dovoluje norma, máme-li vzít jen několik příkladů z posledních zjištění Informačního centra bezpečnosti potravin. V jednom případě prodejce stáhl z prodeje výrobek kontaminovaný dříve, možná již při výrobě.

Někdo by mohl namítnout, že v případě otrávení převážně levného alkoholu metylalkoholem šlo o takřečenou singularitu, kdy trh neuplatnil svou přirozenou regulativní roli. Podle všeho však v samotných tržních vztazích nevzniká tendence ke kontrole kvality potravin a k ochraně zákazníka. Zákazníci sami nemohou vytvořit kontrolní orgány, kterým by výrobci a prodejci museli zpřístupnit (koneckonců ve vlastním zájmu) nabízené výrobky. Dobře známe dopravní podniky, které svými revizory kontrolují splnění smluvních podmínek ze strany cestujících, ale nic odnikud není známo o revizorech, kteří by jménem cestujících pokutovali dopravní podniky nebo jejich pracovníky za pozdní příjezdy, za špínu a nepořádek ve vozech nebo za nedostatečné informace na stanicích. V takových případech musí nastoupit stát, stát ne jako nepřítel, ale jako výraz vůle občanů a jejich ochránce, který má moc je chránit. Stát pak jménem občanů může trh kontrolovat a také regulovat.

V naší zemi se jako v jedné z posledních v Evropě stále přísahá na neoliberální dogmata a mezi nimi i na trh bez přívlastků, čirý trh, který si vše vyřeší svou mystickou neviditelnou rukou. Proto je kontrola a regulace potravin a jiných výrobků nedostačující a proto mohly pronikat navzdory mimořádným kontrolám do prodeje otrávené alkoholické nápoje a zabíjet lidi. Je to podle všeho kontrola těžce zanedbaná a jsou to nedostatečné pravomoci při regulaci trhu pro takové případy.

Když už bylo každému jasné, že trh sám zdraví občanů není schopen chránit, když se stále více začalo ukazovat, že se levný, možná technický metylén přiléval do nápojů v ekonomickém zájmu výrobců a prodejců, aniž by výrobce a prodejce zajímaly důsledky, musel stát zasáhnout. Je paradoxní, že zasáhl protitržním opatřením, jakoby diktátorským omezením ústavního práva na svobodu podnikání, konkrétně zákazem prodeje nápojů s obsahem alkoholu od 20 % a dokonce zákazem jejich umístění na očích zákazníků. Pohybujeme se tu od extrému k extrému. Systém vysmívající se ve jménu trhu kontrolám a regulacím řeší krizovou situaci vrchnostenským zákazem a s hrozbou vysokých, údajně dokonce mimořádných trestů.

Systém, v němž lidská práce, včetně práce organizační a obchodní už nic neznamená, v němž reálná produkce a reálný obchod je jen přívěskem finančních toků, je sám nebezpečný. Jedovatý systém vrhá do prodeje jedovaté nápoje. Možná by se ho také měla týkat prohibice. Trh regulovaný sociálními a kulturními ohledy oslabuje riziko takového dramatu, jaké se odehrává před našim užaslým zrakem v posledních dnech. Suverenita občanů nad trhem může jedovatý ekonomický systém změnit tak, aby lidi nezabíjel, ale spíše jim sloužil.