Kdybychom se nechali unést pošetilým rozmarem a chtěli sečíst všechny ty, kteří si v naší zemi dělali čáku na udělení Nobelovy ceny, stačily by nám k tomu prsty jediné ruky. A přesto - ten zázrak se stal. 12. října 2012 se všichni občané Evropské unie stali laureáty Nobelovy ceny míru.

Budu si ten den pamatovat, dokud mi paměť bude sloužit. Svým vnoučatům o tom budu vyprávět — děti už to vědí — protože v ten den se Evropa stala lepší. Ono se jí leccos povedlo i jindy, ale v tento den to potvrdila instituce, o jejíž výrocích se sluší nepochybovat.

Proč mít rád Evropskou unii

Lásku nelze nikomu nařídit, ba ani se pro ni rozhodnout po sečtení všech plus a mínus. Proto sebelepší administrativa, hospodářské pobídky, cestování bez hranic, snadnost přesídlování, vzdělávací možnosti či jen naplnění touhy zkusit to jako český Honza někde jinde, nic z toho nemůže někoho automaticky přimět mít EU rád.

V prvních letech po válce, kdy se po dosud nepředstavitelném selhání samotného lidství zrodily myšlenky evropského společenství, tak daleko zřejmě nikdo neuvažoval. Jedno bylo lidem, kteří se postavili do čela úsilí po vzkříšení Evropy jasné: Takhle už nikdy ne!

Nebyla to kategorie hospodářská ani materialistická, ale duchovní. Měl to být konec pradávných zeměpanských choutek a nacionalismu, jež rozdělovaly. Také bezohledného a asociálního kapitalismu, který produkoval krize.

Proto mám EU rád. Pro myšlenku společného dobra, která žije kdesi v jejích základech. Pravda, leckdo ji nevidí, protože mu je cizí v každé podobě, nebo slepě přijímá lži a polopravdy šířené těmi, kteří znají jen dobro vlastní, anebo se nedokáže podívat dál, než kousek za svůj dvoreček. Je to škoda, protože ideu dobra pro všechny přineslo do Evropy křesťanství. Touha po jejím naplnění žila a bude žít s lidstvem — řečeno biblicky — až do konce věků.

Jsem rád, že je alespoň v nějaké podobě v Evropě — především v té západní a kontinentální -naplňována. Byť za dnešní situace poněkud skromněji, ale přesto. Jejím zcela jedinečným produktem byl v třiceti poválečných letech sociální stát. Byly to nejšťastnější roky západní Evropy. My jsme tam nepatřili a tehdy, v sedmdesátých a osmdesátých letech, nám myšlenka na nějakou sounáležitost s EU (v té době EHS - Evropské hospodářské společenství) připadala tak nemístná, že jsme ji snít raději ani nechtěli.

Motorem EU nebylo jenom skálopevné přesvědčení, že poměry, které vedly ke druhé světové válce, se už nikdy opakovat nesmějí. Svoji dějinnou a jednoznačně pozitivní úlohu sehrála vedle Marshallova plánu, jímž USA pomohly zničené Evropě na nohy, bezpříkladná očista Německa — přesněji řečeno Německé spolkové republiky — od nacistické minulosti. Není nic přehnaného na tvrzení, že bez dvou někdejších rivalů, Německa a Francie, kteří k sobě konečně našly cestu ve sjednocující se Evropě, by EU nebyla myslitelná.