V debatách doprovázejících prezidentské volby padaly dotazy na postavení České republiky v rámci Evropské unie i v rámci střední Evropy. Tento článek ovšem nemá za cíl rozebírat jednotlivé výroky a výkony prezidentských kandidátů (to přenechávám jiným); spíše se chci zamyslet nad současným postavením České republiky v prostoru střední Evropy na pozadí členství v Evropské unii. Ve své úvaze vycházím z expertního semináře, který se minulý týden konal na půdě Ústavu mezinárodních vztahů a pod záštitou Friedrich Ebert Stiftung, a to s názvem „Existuje střední Evropa mezi Německem a Ruskem? Otázky spolupráce a bezpečnosti“. Tento seminář měl jako výchozí bod prezentaci dvou knih — Regional and International Relations of Central Europe od Petra Druláka a Zlatka Šabiče a The EU, Germany, Central Europe and Russia: Determinants of the EU´s Foreign Policy towards Russia od Barbory Veselé.

Čtyři střední Evropy

Stejně jako název semináře začněme otázkou: Co je střední Evropa? Po pádu minulého režimu a po vzniku České republiky se s konceptem střední Evropy příliš nepracovalo. Často se hovořilo o západní Evropě a o snaze České republiky být její plnohodnotnou součástí. Po vstupu do Evropské unie se však tento koncept opět vrátil na stůl a začal získávat opodstatnění, jak uvedl během semináře Petr Drulák, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů. Ovšem na prostor střední Evropy lze nahlížet ze čtyř možných perspektiv.

Za prvé, střední Evropa jako kulturní koncept, tedy jakýsi multinárodní prostor s němčinou v ústřední roli (jde tedy o oblast bývalého Rakouska Uherska, Bavorska a Saska). Za druhé, střední Evropa jako geopolitický či geostrategický prostor mezi Německem a Ruskem. Za třetí tzv. institucionální prostor tří dědictví — rakouské, komunistické a dědictví Evropské unie. A za čtvrté, střední Evropa jako prostor transakcí, tedy prostor, kde nejvíce probíhají obchodní výměny (podle tohoto kritéria se jedná o Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Rakousko a Slovinsko, Polsko naopak do tohoto konceptu nezapadá).

Jak je z výše uvedeného patrné, koncept střední Evropy, i když platný, se jeví do jisté míry jako těžko uchopitelný a problematický a z toho podle Petra Druláka vyplývají další následné nejasnosti či překážky. Vedle nejasnosti, kde přesně leží hranice střední Evropy, se ukazuje značná asymetrie mezi jednotlivými státy. Na jedné straně leží Polsko, které je do jisté míry velmocí v postkomunistické Evropě, a na druhé straně zbývající státy střední Evropy.

Současně je mezi jednotlivými státy střední Evropy vzájemná závislost, ale každý stát pak jednotlivě ještě závisí na vnějším státě, v převážné většině se jedná o Německo. A v neposlední řadě, pokud se hovoří o prostoru a státech střední Evropy, často se uvádí skupina států tzv. Visegrádské čtyřky (Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko), která stejně jako definice střední Evropy vyvolává řadu otazníků, v některých případech i ostrou kritiku.

Visegrádská čtyřka

Skupině V4 se proto věnoval Michal Kořan, šéf výzkumného oddělení ÚMV, který se pokusil vysvětlit, proč je V4 důležitou platformou čtyř středoevropských států a jak se vůbec dokázala dostat do pozice této platformy, která v evropských strukturách získala povědomí. Stalo se tak na základě několika faktorů: politická podpora představitelů jednotlivých zemí a politické určení priority ve společné spolupráci, dosažení jisté flexibility v případě neshody, vznik kvaziinstitucí, nalezení obsahu spolupráce a určitých strategických cílů a v neposlední řadě větší sebevědomí tohoto uskupení.

Z toho vyplývá, že tento formát se stal zavedeným a podle nejnovější Koncepce zahraniční politiky České republiky stojí tato spolupráce mezi prioritami české diplomacie. A to jak v rámci sousedské spolupráce, tak i v rámci Evropské unie. Tomuto faktoru, tedy vlivu Evropské unie na toto uskupení se pak věnoval Vladimír Bartovič z think tanku Europeum. Poukázal na fakt, že uskupení V4 je v podstatě jediné, kterému se podařilo přežít, a to též díky společné vizi vstupu do Evropské unie. Integrační proces do evropských struktur se stal jednotícím faktorem — ovšem nyní se Evropská unie stává naopak faktorem dělícím.

Složitá situace v eurozóně, a s ní spojené snahy více se integrovat pouze v rámci eurozóny, mohou být pro skupinu V4 do jisté míry nebezpečné. Navíc nyní, na pozadí dluhové krize, se ukazuje rozdílnost jednotlivých států V4: Slovensko je členem eurozóny a plně se účastní dalších integračních procesů, Polsko se svým proevropským postojem je, byť nečlen eurozóny, úzce napojeno na procesy v Evropě, naopak Maďarsko se vzdaluje čím dál více od evropských struktur, a to jak problematickým vládnutím Viktora Orbána, tak i složitou ekonomickou situací. 

Navíc podle Vladimír Bartoviče jediné Polsko je schopno strategického uvažování a úspěšných vyjednávacích taktik. V4 je navíc pomalá při reagování na vývoj v EU či na určité iniciativy (ve srovnání s velmi dynamickou spoluprací mezi německými a francouzskými představiteli, kdy je např. jen otázkou hodin napsat společné prohlášení) a nebo například nedochází k dostatečné vzájemné podpoře evropských úředníků ze států V4.

Ve vztahu k Německu jako klíčovému regionálními a evropskému hráči pak bylo uvedeno, že každá země V4 k němu přistupuje samostatně a není zde schopnost formulovat ve vztahu k němu společné zájmy. Samotnému Německu se pak věnoval Vladimír Handl z ÚMV. Též poukázal na velmi aktivní postoj polské vlády a to i v kontrastu s českou vládou, která zaujímá zdrženlivý postoj a dává raději přednost institucionálnímu opt-outu. A to i přesto, že Německo je nejdůležitější soused a spolupráce v rámci EU představuje 85 procent společné agendy.

Jak vyplývá z výše uvedeného, koncept střední Evropy i skupina Visegrádské čtyřky se potýkají s jistými problémy. O vztahu ke střední Evropě je možné říci, že kvůli její mnohačetné definici česká politická reprezentace váhá v jasném uchopení tohoto prostoru i v sousedských vztazích. Na jedné straně zde tedy existuje V4, ale co Rakousko? S ohledem na komplikované vztahy tato země stojí stranou a nedaří se nalézt jasný formát spolupráce. Pokud by se Česká republika chtěla angažovat společně s Rakouskem a Německem, po vzoru úspěšného Výmarského trojúhelníku mezi Německem, Francií a Polskem, narazí na citlivé historické reminiscence. Na druhé straně větší zapojení Slovinska a dalších balkánských zemí je žádoucí a snahy tu jsou (např. formát V4 plus), ale z důvodu geografické vzdálenosti i rozdílného vývoje se nedaří tuto spolupráci vnímat jako klíčovou.

Česká republika v rámci Visegrádské čtyřky

Současně lze říci, že rozdělení Československa vedlo k oslabení obou států a že i přes současné výborné vztahy je evidentní, že každá země již stojí ve svém vývoji někde jinde. A to hlavně díky postoji k evropské integraci. Z toho důvodu je tedy na místě se ptát, jaká je vůbec role České republiky ve Visegrádské skupině a jakým způsobem přispívá k fungování a vnímání tohoto uskupení, i s ohledem na již zmíněnou Koncepci zahraniční politiky ČR.

Je nepochybné, že institucionálně funguje uskupení na pravidelné bázi, tedy že se pravidelně schází premiéři a prezidenti, jedná se i v řadě pracovních skupin v rámci různých témat a definují se nová témata. Od července 2011 do července 2012 navíc Česká republika vykonávala předsednictví a jako jednu z hlavních priorit si vytyčila, že V4 se posune z regionálního politického diskusního fóra pro výměnu informací a zkušeností na koordinační mechanismus s konkrétními výsledky na regionální a evropské úrovni.

Podívejme se ovšem na několik příkladů, jaké pozice v rámci střední Evropy zaujímala Česká republika v posledních letech. První příklad lze vzít z roku 2008, kdy byla spuštěna iniciativa pro posílení vztahů s východními sousedy Evropské unie, tzv. Východní partnerství. Současně probíhala příprava na české předsednictví Evropské unie v první polovině roku 2009. Ve skutečnosti tuto iniciativu představilo jen Polsko se Švédskem, V4 nebyla nijak zásadně zapojena, jen se spekulovalo, že to byl vše český nápad a že česká diplomacie nebyla schopna tuto svou myšlenku více „prodat“.

Další příklad lze uvést z března 2012, kdy se na evropské úrovni uzavíral Fiskální pakt a Česká republika se jako jediná s Velkou Británii rozhodla nepřidat. V rámci V4 to vyvolalo relativně ostrou kritiku tehdejší premiérky Radičové, která postoj premiéra Nečase kritizovala jako nefér, protože v době problémů chce Česká republika utéct. A jako poslední příklad lze uvést současné vyjednávání o nové finanční perspektivě Evropské unie. Všechny státy V4 jsou členy skupiny na podporu regionální politiky EU, jen Česká republika se raději přidala i do skupiny, které chtějí radikálním způsobem evropský rozpočet seškrtat.

Chybí nám politická vůle

Evropská a obecně zahraniční politika často stojí na symbolech a na vnímání různých kroků v symbolické rovině. Může se pracovat na různých úrovních, mohou vznikat nové formáty a vykazovat se i dobré výsledky, ale bohužel jen na úrovni exekutivní. Na úrovní politické se již delší dobu projevuje buď nezájem anebo nesprávné uchopení zahraniční politiky České republiky, a to vše na pozadí členství v Evropské unii.

Jsme již delší dobu svědky negativního postoje českých pravicových vlád k Evropské unii. Neustále jsme přesvědčováni, že bez Evropské unie se bude mít Česká republika lépe a že bude mít i silnější postavení. Ovšem zřejmě se nechápe, že bez Evropské unie stát střední velikosti toho příliš nezmůže. A to platí jak navenek, vůči zbytku světa, tak i v blízkém sousedství, kde ostatní partneři mnohem lépe chápou roli Evropské unie pro svou budoucnost a pro ochranu svých národních zájmů. Proto lze ocitovat Michala Kořana z publikace Česká zahraniční politika v roce 2011: „Neschopnost nalézt a držet se jasného strategického pohledu na české působení v EU a na budoucnost EU jako takovou činí z České republiky nevyzpytatelného partnera pro ostatní středoevropské země.“

Tento závěr i fakta uvedená v rámci semináře mohou být vodítkem po další politickou reprezentaci, která bude vnímat Evropskou unii odlišně. Nejasnost prostoru střední Evropy se nutně nemusí brát jako nevýhoda a problém. Spíše naopak, díky možnému výkladu se nabízí rozmanité způsoby spolupráce s různými zeměmi, které mohou přinášet prospěch na různých úrovních. Ale předpokládá to strategické myšlení, jasné určení politických priorit a aktivní diplomacii s jasným politickým mandátem. V této chvíli se vláda Petra Nečase a diplomacie ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga nezmůže ani na jedno z toho.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.