Slovenští bratři si před námi stále udržují náskok. Zatímco ve středu byla jmenována nová vláda Směru — sociální demokracie s premiérem Robertem Ficem, u nás se teprve Nečasův kabinet otřásá v základech a i koaliční politici koketují s vidinou předčasných sněmovních voleb.

Fico bude vládnout jednobarevně, má v Národní radě SR třiaosmdesát křesel ze sto padesáti. Nikdo mu nebude koukat pod ruce, nikdo ho nebude rušit. Na druhou stranu ale nebude ani moct na nikoho jiného svádět své neúspěchy. Aby rozptýlil hloupé poznámky o návratu vlády jedné strany, oslovil hned několik nestraníků a nabídl jim angažmá. Viditelný nejspíš bude zkušený diplomat Miroslav Lajčák na postu ministra zahraničí, šéf advokátní komory Tomáš Borec na ministerstvu spravedlnosti nebo prezident Asociace zaměstnavatelských svazů a sdružení Tomáš Palatinský coby hlava resortu hospodářství.

Patrně není náhodou, že Fico sáhl po renomovaných osobnostech z čela vlivných profesních či zájmových skupin. Co bude potřebovat nejvíc, je sociální smír. A také mediální příměří - proto na rozdíl od minulého premiérského období se chová k novinářům přátelsky a vstřícně. Přesto si už sdělovací prostředky našly několik terčů v čerstvém kabinetu (prý plném „levicových podnikatelů“), v první řadě ministra dopravy, výstavby a rozvoje regionů Jána Počiatka. Spekuluje se o jeho byznysových vazbách a v návaznosti na kauzu Gorila, jež napomohla volební porážce pravicových stran, padají tipy na finanční skupiny, které by mohly tahat za nitky slovenské politiky v příštích čtyřech letech.

Ještě dříve než se ministři ujali svých úřadů, objevila se na vládním nebi trojice bouřkových mraků.

Část levicových intelektuálů podobně jako u nás nemůže skousnout fiskální smlouvu EU. Robert Fico však žádnou rebelii nechystá a drží s evropskými partnery basu. To mu může část sympatizantů ubrat. O další díl může přijít, pokud radikálně nepřehodnotí škrty a reformy vlády Ivety Radičové.

Druhý mráček představují Ficovy úvahy o změně volebního systému. Nepodporují ho ani všichni členové Směru, on ovšem už plánuje „věcný dialog“ s opozicí. Pro dílčí změny, například pro snížení počtu poslanců nebo pro vytvoření vícero volebních obvodů, by nejspíš nebylo obtížné najít partnery. Zavedení většinového volebního systému by ale politické pestrosti neprospělo.

Třetí mrak je nejvážnější a koliduje s nároky kladenými na solidní sociálnědemokratickou stranu. Směr plánuje několik zásadních kroků, které se týkají drsné sociální situace, vyplácení dávek nejslabším a komplikovaného soužití většinové společnosti s romským etnikem.

Robert Fico měl prohlásit, že příjmy ze státních sociálních dávek způsobují populační explozi Romů a že se bojí jejich politického vlivu. „Máme obce, kde nám tak prudce stoupá počet romských spoluobčanů. Najednou zjišťujeme, že budou moct volit vlastní primátory, vlastní starosty,“ řekl doslova.

Řešení první: státní sociální dávky by určitá část příjemců nečerpala v penězích, ale v naturáliích — potravinách či dalších základních životních potřebách. Oponenti hovoří o diskriminaci, o zatěžování obcí, o otaznících nad konkrétními situacemi, jako by bylo proplácení peněz na autobus, bude-li chtít příjemce dávek cestovat třeba k lékaři.

Řešení druhé: internátní školy pro romské děti. Získaly by tak výchovu i vzdělání. Byly by však vytrženy z rodinných a možná i kulturních vazeb. Miroslava Hapalová z organizace Člověk v tísni Slovensko to okomentovala slovy: „Vytváření odděleného vzdělávání pro děti s odlišným sociálně-ekonomickým zázemím je v protikladu s trendy současné pedagogiky a je kopírováním procesu sociálního vyloučení, které probíhá v jiných oblastech společenského života.“ Romský aktivista Vlado Rafael přímo hovoří o „ztracené generaci Romů“. Budoucí státní tajemník ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny Branislav Ondruš ale namítá: „Nemám rád učebnicové lidskoprávní přístupy, protože si myslím, že život takový není.“

Ne snad, že by opozice nabízela lepší řešení. Předseda poslaneckého klubu SDKÚ Ludovít Kaník například navrhuje redukci státních dávek, zejména v případě lidí dlouhodobě se vyhýbajících práci. Nicméně odpovědnost již leží na Ficově nastupující vládě. Není jí co závidět. Slovenská společnost je neméně rozdělená než česká, rozdíl mezi různými regiony je přímo enormní. Vezměme si jen Bratislavu, podle Eurostatu páté nejdražší město Evropy (slovenská metropole předstihla i Prahu), na straně jedné a severovýchod země na straně druhé. Štěpící linie vedou mezi sociálními, ale i etnickými skupinami. Spravovat takový stát v hospodářsky a finančně obtížné situaci není procházkou růžovým sadem.

Přesto by si Ficův Směr měl dávat pozor, aby ve snaze po uchování masivní občanské podpory nesklouzával k populismu či hledání „viníků“, přesněji řečeno obětních beránků z řad poražených soupeřů nebo rozličných menšin. Odstrašujícím příkladem je Orbánem polarizované Maďarsko. Naštěstí Robert Fico se na rozdíl od pravicového protějšku za Dunajem dosud drží evropských receptů a bedlivě dbá na pověst Slovenska mezi partnery v EU. Nadto také opozici dopřál nadstandardní počet parlamentních postů.

A poučení pro českou politiku? Pracovat na soudržnosti společnosti, což vyžaduje dialog „mocných“ s „bezmocnými“ i mezi sebou navzájem. Věčné válčení a zacpávání si uší nikam nevede. Není ani nezbytně nutné dávkovat lidem chléb a hry. Jednoduchá řešení bývají zpravidla špatná a kdo se tuze chce líbit, většinou skončí se skvrnami od bahna jako první.