Pád komunistických režimů v roce 1989 mnozí viděli jako šanci oživit koncept střední Evropy coby svébytného prostoru v rámci Evropy. Znovu se začalo debatovat o společném kulturním dědictví střední Evropy, tak jak se zformovalo ještě v dobách pozdní habsburské monarchie, v centru pozornosti se ocitl slavný esej Milana Kundery z roku 1983 Únos Západu aneb Tragédie střední Evropy.

Kundera v něm argumentoval, že střední Evropa, ač vytvořila ojedinělé vlastní kulturní a intelektuální dědictví, byla součástí západní civilizace. Její „únos“ na Východ v podobě začlenění středoevropských států do sovětského impéria po druhé světové válce byla tragédie.

Středoevropští intelektuálové, kteří během pozdní komunistické éry navzájem spolupracovali v disentu, chtěli po roce 1989 na ideu střední Evropy jako svébytného prostoru patřícího k Západu navázat. I proto se zrodila myšlenka vytvořit v rámci Evropy politické uskupení sestávající z postkomunistických středoevropských států, která se zhmotnila do podoby Visegrádské skupiny.

Ta ve svých počátcích skutečně pomohla svým členům — Polsku, Maďarsku, České republice a Slovensku — v „cestě na Západ“ v podobě relativně rychlého dosažení členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Později ale začala klopýtat, když se v jednotlivých zemích V4 dostaly k moci nacionalistické a euroskeptické strany a politici.

Také idea znovuobnovení společného kulturního prostoru narážela na nejrůznější překážky. V rámci V4 sice vznikly různé mechanismy a instituce pro kulturní spolupráci, ale ukázalo se, že veřejnost ve všech zemích V4, zejména mladí lidé, vzhlíží spíše k západní kulturní produkci než ke společnému kulturnímu odkazu. A že tedy veřejnost té které visegrádské země sleduje kulturní a intelektuální dění v ostatních zemích V4 spíše jen jako doplněk ke kulturní produkci Západu, pokud vůbec.

Politické rozdíly

V politice se historické dědictví začalo zhmotňovat jinak, než jak si asi představovali budoucnost ti, kdo chtěli — i v návaznosti na Kunderovu ideu střední Evropy jako specifického kusu Západu — vytvořit společný politický prostor, jehož orientace je jednoznačně západní. Odkazy na společnou zkušenost s érou komunismu v podobě sovětských satelitů a spolupráce disidentů během komunistické éry sice hrály zpočátku důležitou roli, ale minulost začala vyplouvat na povrch postupně jinými způsoby, často v dosti patologických podobách.

Jako zásadní se ukázala zejména zkušenost všech zemí V4 mezi dvěma světovými válkami. Zatímco Československo bylo v té době demokratickou zemí (jehož východní část — Slovensko — ovšem sklouzlo před začátkem druhé světové války k fašismu), Maďarsko a Polsko fungovaly jako autoritářské systémy. Mnohé z idejí, které živily politiku v těchto zemích mezi světovými válkami, začaly postupně ovlivňovat i politiku nových demokracií, které se vynořily z kvasu roku 1989.

Na scénu se tak znovu vrátil maďarský šovinismus, živený přesvědčením, že Maďarsko neprávem ztratilo rozsáhlá území po první světové válce, anebo polský nacionální konzervativismus, živený silnou rolí katolické církve. Češi se pro změnu potýkali s komplikovaným dědictvím vztahů s Německem, takže otázka odsunu sudetských Němců dlouho deformovala běžný politický provoz v zemi. A na Slovensku se postupně vynořily politické proudy hledající inspiraci ve slovenském klerofašismu z doby první československé republiky i z doby Slovenského státu během války.

Jinými slovy, postupně se ukázalo, že politická dědictví jednotlivých zemí V4 v sobě nesou možná více rozdílů než toho, co tyto země produktivně spojuje. Zejména Maďarsko a Polsko začaly sklouzávat — i pod vlivem historického dědictví — k antiliberálním tendencím a vábení autoritářského způsobu vládnutí.

Visegrádské uskupení sice dál fungovalo a funguje dodnes, ale ukázalo, že když už čtyři země v určitých obdobích něco politicky spojuje, je to spíše jakési politické zpátečnictví živené provincionalismem a výše zmíněnými problematickými prvky politického historického dědictví než jasná příslušnost k Západu, o které snil ve svém eseji Kundera. I proto značka V4 získala v Evropské unii postupně pověst problematického, se zbytkem Unie nesolidárního regionu.

Po nástupu prozápadní Fialovy vlády v České republice se V4 nakrátko opticky rozdělila do dvou bloků: orbánovského Maďarska a Polska Jarosława Kaczyńského na jedné straně a následnických států bývalého Československa na straně druhé. Po volbách v Polsku a na Slovensku minulém roce se tato politická konstelace proměnila: proevropský dvojblok nyní tvoří Polsko a Česká republika, zatímco Maďarsko a Slovensko nyní vystupují jako evropští potížisté, sabotující společné evropské postoje k ruské agresi na Ukrajině.

Střední Evropa mizí

Střední Evropa jako kulturní i politický koncept postupně mizí, spíše než že by ve svobodných poměrech znovu ožila a posilovala. Změna politických poměrů v Polsku akcentovala i jiný problém Visegrádské skupiny: politickou asymetrii. Nynější proevropské Polsko chce vystupovat jako evropská mocnost, spolupráce v rámci V4 pro něho není prioritou. Země má koneckonců více obyvatel než ostatní tři země čtyřky dohromady a kulturně do habsburské střední Evropy patřila kdysi jen okrajově.

Pokusy oživit střední Evropu politicky jinými způsoby, kupříkladu vtažením Rakouska do středoevropské spolupráce skrze Slavkovský formát, příliš nefunguje. A na problémy naráží i projekt Trojmoří, na němž se podílejí středoevropské státy od Baltu až k Černému a Jaderskému moři. Polsko se totiž od počátku v tomto projektu, s nímž přišel v prvotní podobě už mezi světovými válkami polský lídr Józef Piłsudski, snaží vystupovat jako lídr.

Válka na Ukrajině nasvítila střední Evropu novým způsobem. V současnosti ji rozštěpila na Polsko a Českou republiku, které se ve snahách zastavit Rusko jasně hlásí ke zbytku EU, a Maďarsko a Slovensko, které se chtějí stavět do role jakýchsi mostů mezi Západem a Ruskem, přičemž občas otevřeně sabotují společné evropské snahy Rusko zastavit.

Česká republika přitom balancuje v tomto ohledu na hraně, protože průzkumy stranických preferencí naznačují, že by mohla po příštích zamířit do tábora Slovenska a Maďarska. Pokud by se to stalo, dovršilo by to ironické popření Kunderovy teze o „západní střední Evropě“, kterou Sovětský svaz brutálně unesl na Východ.

S ambivalentními postoji k ruské agresi na Ukrajině se totiž potýká i Rakousko. Všechny země střední Evropy mají problémy s posilováním nacionálně-populistických sil, které jsou skeptické k EU, anebo rovnou zpochybňují liberální demokracii.

Pokud se tedy dnes o střední Evropě jako specifickém regionu a kulturně-politickém konceptu dá ještě vůbec mluvit, je to bohužel možné jen v kontextu výše zmíněných problémů některých zemí s liberální demokracií a ambivalentních postojů k Rusku.

Ani v kultuře nevyprodukovala střední Evropa po roce 1989 téměř nic, co by se dalo jasně identifikovat jako „středoevropské“ — snad jen s výjimkou děl několika rakouských spisovatelů ověnčených mezinárodními cenami, včetně Nobelových cen, a několika výjimečných filmových počinů v různých zemí regionu.

Vrátíme-li se ke Kunderově stěžejní tezi, podle níž byla střední Evropa „unesený Západ“, současný vývoj ji spíše popírá. Některé středoevropské země se v podobě politiky svých vlád zcela dobrovolně od příslušnosti k Západu distancují.

V dalších, jako je Česká republika, Polsko a dokonce i Rakousko, sice v současnosti vládnou prozápadní vlády ctící principy liberální demokracie, ale existují v nich vlivné politické síly, které mají k této orientaci ambivalentní přístup. Jisté je, že střední Evropa, o níž snil Kundera, a kterou chtěli politicky oživit politici první generace po roce 1989, mizí před našima očima.