V prvé řadě je opět jednou nutno dávat důsledně pozor, aby nám v jedno nesplynuly napohled podobné, nicméně svým obsahem značně rozdílné pojmy. Krátce řečeno: když Kundera hovořil o kultuře (střední Evropy), měl tím na mysli podstatně jiný fenomén, než když J. Pehe užívá pojem (západní) kultura.

To jest: v onom druhém smyslu termín "kultura" neznamená nic více nežli obecné označení pro specifický komplex společenských norem, zvyků, způsobů chování a myšlení, kterým se vyznačuje určitý region. Zatímco v onom prvém, kunderovském smyslu "kultura" znamená něco mnohem více: toto pojetí kultury stále ještě vychází z přesvědčení, že kultura, nebo snad přesněji řečeno kulturnost, je konstitutivní element lidské a národní existence.

Toto "kunderovské" pojetí kultury vzniklo ze specifik zkušenosti národů žijících v říši socialismu. Tyto socialistické režimy totiž (ačkoliv v mnohých ohledech antikulturní) velmi propagovaly kulturu, neboť si byly vědomy jejího ideologického významu. Pro srovnání: pro státy liberální demokracie je takto intenzivní vztah ke kultuře zbytečný respektive přebytečný; ty pozornost svých populací fixují v prvé řadě na statky ryze materiální, tedy na excesivní konzum. Jakási "kultura" zde sice samozřejmě také existuje, ale v naprosté většině pouze taktéž ryze konzumního, tedy plytkého charakteru.

Zatímco režimy východní Evropy, tím že na kulturu přísně dohlížely, ji tím fakticky zároveň vyzdvihovaly na mnohem vyšší stupeň její významovosti. A na straně druhé - kdo se vůči těmto diktátorským režimům nacházel ve vnitřní opozici, ten pravidelně hledal osobní, ideovou i mravní oporu v tradiční kultuře své země, v myšlenkách a dílech velkých spisovatelů a umělců.

Jestliže tedy po rozpadu socialistického impéria zmizel i duch respektive specifická kultura střední Evropy, pak to bylo logickým důsledkem politického vývoje: na straně jedné zmizel bezprostřední politický tlak, který by i širší vrstvy populace motivoval k úzkému příklonu k hodnotám národní kultury; a zároveň do tohoto regionu vtrhla mentalita světa (kapitalistické, buržoazní) liberální demokracie, s její zmíněnou plytkostí a konzumerismem, a to i ve sféře kultury.

Pod tímto vpádem západní liberální demokracie byl masivně devalvován status kultury (ve smyslu: kulturnosti) v celém postsovětském teritoriu; kultura se pak stala už jenom jakýmsi zbytkovým artiklem, vytlačovaným na okraj zájmu všeobecným upřednostňováním zájmů privátních. "Kultura střední Evropy" skutečně zmizela ve svém dějinotvorném významu, na její místo nastoupil čirý utilitarismus právě jsoucího okamžiku.

předurčuje existenci a formu akceptace liberálně demokratické ideologie ve společenské rovině. Řekl bych že to byl vpád neoliberálního stadia kapitalismu, který se stal měřítkem neschopnosti (včetně západu) společnosti využít potenciál, který nabízelo a přestovšechno ještě nabízí západní pojetí "liberální" demokracie.

Aktivně čelit despotismu je obtížné ve společnosti, ve které občan vymění svůj hlas za koblihu,,,,,bych si povzdechl nad takovýmto konstitutivním elementem lidské a národní existence(---).

Jsem i po čtvrt století vděčný, že jsme nahradili direktivní ekonomiku a politickou diktaturu liberálním a sociálním státem orientovaným na region, ke kterému jsme přes tisíc let patřili. Je mi líto, že Slovensko s tím mám potíže. Mám tam přátele, žil jsem tam nějaký čas. Cítím se tam doma.

A je mi jasné, že Polsko a Maďarsko do pluralitní, otevřené, tolerantní společnosti prostě nepatří. Visegrádská čtyřka nás cpe někam, kam kulturně ani politicky nepatříme. Doma se cítím kromě Slovenska s Němci a Rakušany.

Čtyřka se rozpadá, protože i Polsko a Maďarsko se dostávají do rozporu ohledně postoje k ruské agresi proti Ukrajině.

"Aktivně čelit despotismu je obtížné ve společnosti, ve které občan vymění svůj hlas za koblihu" - pane Petraku, poté co bylo v 19. století v českých zemích zavedeno (víceméně) všeobecné volební právo, pak s až neuvěřitelnou rychlostí došlo k jeho totálnímu zkorumpování. To jest, hlasy voličů byly přímo před volebními místnostmi doslova a do písmene kupovány za pivo a za uzenku; takže se pak posměšně začalo hovořit o "uzenkové demokracii".

Jistě, korumpovatelnost (nebo dejme tomu "ovlivnitelnost") voličského lidu dnes už dávno nemá natolik zjevné formy jako tehdy; nicméně i dnes platí, že běžný volič se rozhoduje nikoli podle obecných zájmů, nýbrž výhradně podle jeho zájmů osobních, partikulárních, respektive podle jeho vlastních ideologických předpojatostí.

Přičemž v ideji liberální demokracie není obsaženo nic, co by takovýto typ voličských preferencí mohlo deklarovat za nějakým způsobem ilegitimní. Naopak kapitalismus - jehož je liberální demokracie pouze politickým příkrovem - ze své samotné podstaty člověka přímo vybízí k tomu, aby se choval jako soukromník, tedy jako egoista; jak a na jakém základě by se pak ve sféře veřejné měl chovat nějakým jiným způsobem?...