Vraťme se nyní v čase do roku 2004. Rozpadl se východní blok, bylo po válce v Jugoslávii. Země střední a východní Evropy hledaly cestu k prosperitě a byly v té době v určitém mocenském vakuu. Jednou z možných dalších historických cest byl pro ně vstup do Evropské unie.

Na druhé straně i Evropa stála před dilematem, zda rozšířit unii o nové členské státy nebo spíše prohloubit spolupráci těch, které v ní už jsou. Ve hře bylo například zavedení eura ve všech členských zemích. Oba cíle ale byly v té chvíli nedosažitelné. Nakonec vyhrálo to, co bylo v zájmu mezinárodního společenství a historických okolností — totiž rozšíření Evropské unie o státy střední a východní Evropy. Byl to do té doby bezprecedentní proces co do rozsahu a významu.

Z dnešního pohledu musíme říct, že šlo o rozhodnutí šťastné, a to pro obě strany. Pro nové země znamenalo urychlení demokratických procesů, přínos byl znát v posunu ekonomických pravidel, demokratických hodnot, v modernizaci legislativy nebo zlepšení politických struktur. A také šlo o vyjasnění dalšího směřování těchto zemí. Získaly jistotu, kam chtějí jít a jakého světa chtějí být součástí. Evropě rozšíření dalo stabilitu, ale i větší rozmanitost.

Přínos tehdejšího rozšíření prokázala hlavně ta nejtěžší období — hospodářská krize v roce 2008, později pandemie, energetická a hospodářská krize, ale především nynější hrozba války. V jejich světle vidíme, že se země střední a východní Evropy staly efektivní součástí Evropské unie.

Neobešlo se to ale bez problémů. Krize v Řecku, na Pyrenejském poloostrově a v Irsku prokázaly podcenění významu strukturálních fondů. Velké rozšíření také vedlo k menší soudržnosti uvnitř Evropské unie. Jsou zde dělící linie mezi severem a jihem, ale také mezi východem a západem. Ukázalo se, že samotná existence velké Evropské unie ještě neznamená, že svět bude jednoduchý.

Nyní stojíme před podobnými dilematem jako v roce 2004. Evropská unie se připravuje na své rozšíření na Balkán a s velkou pravděpodobností i na budoucí připojení Ukrajiny. Navíc nyní je, zejména s ohledem na válku, situace ještě mnohem složitější. Jedno je však jisté. Evropa musí zásadním způsobem změnit svoje fungování, aby mohla obstát vůči tlaku světových velmocí. Teď už nemá příliš na  výběr mezi rozšiřováním o nové země a prohlubováním vnitřní spolupráce. Dělat bude muset obojí zároveň.