Schumanova deklarace z 9. května 1950 se považuje za základ pro vznik Evropské unie. Plán hovořil mimo jiné o clech, o uhlí a o bezpečnosti — ovšem v úplně jiném kontextu než jsme zvyklí dnes. Cla se neměla zavádět, ale rušit; těžba uhlí se neměla utlumovat, ale mělo se vyvážet; a bezpečností se mínílo odzbrojení, nikoliv vyzbrojování německé armády.

Ačkoliv je všechno přesně naopak, neznamená to, že evropská spolupráce ztratila svou podstatu. Změnil se ale svět kolem. Pokud má Evropská unie nadále dávat smysl jako projekt spolupráce bez násilné agrese, musí pochopitelně reagovat na globální problémy dneška, nikoli na situaci před tři čtvrtě stoletím.

Krizí, které mají celosvětový dosah, nás přitom ohrožuje celá řada. Tou podkladovou, která více či méně zhoršuje všechny ostatní, je krize klimatická. Bezprostředně zřejmější je krize bezpečnostní, jejímž projevem je ruská válka na Ukrajině i odtažitý vztah americké administrativy k ní. Vzniklá nestabilita pak umocňuje krizi ekonomických perspektiv a konkurenceschopnosti.

Vztah mezi jednotlivými krizemi dobře ukazuje několik čísel. Od zahájení invaze na Ukrajinu dovezly státy Evropské unie fosilní paliva z Ruska v hodnotě přesahující 207 miliard eur. O tyto naše prostředky „bohatší“ je tak teoreticky ruská armáda, kterou se zároveň s přispěním dalších našich finančních zdrojů snaží evropské síly na Ukrajině porazit.

Pro srovnání, unijní pomoc Ukrajině za stejné období činila 136 miliard eur. Je sice pravda, že ve stejné době Evropská unie snížila podíl dovezeného ruského zemního plynu ze 40 na 11 procent, ještě loni se ale evropští lídři chlubili tím, že se tak stalo díky zvýšení dovozů zkapalněného plynu LNG „od spolehlivého partnera“ — Spojených států amerických. Řekli by to i dnes, po vyhlášení dvou- a víceciferných cel ze strany Trumpovy administrativy?

Smysluplnou cestou pro Evropu je dnes větší nezávislost, efektivní využívání vlastních zdrojů, zejména čisté elektřiny, a také větší srozumitelnost a jednoznačnost na mezinárodním poli. Ta by se mohla manifestovat třeba tím, že Evropská unie jasně potvrdí své dekarbonizační plány pro další dekádu a tím i své dosavadní postavení globálního lídra v této oblasti.

Nejde totiž dekarbonizovat a zároveň finančně sanovat plyn a uhlí, podporovat Ukrajinu a zároveň platit miliardy Rusku, chtít globálně konkurovat a zároveň lpět na technologiích, jejichž zlatý věk už dávno minul a jejichž dalším rozvojem v příštích dekádách nezískáme vůbec nic nového.

Respektive jde to, ale je to drahé, neefektivní a nesrozumitelné. A jak připomíná Schumanova deklarace, polovičatá řešení si Evropa nemohla dovolit ani po válce.