„Dekarbonizace pro mě dává smysl, protože se potřebujeme zbavit závislosti na fosilních palivech z divných režimů typu Rusko.“ Tato slova pronesl nejviditelnější český fosilní lobbista Mirek Topolánek v jinak ostudném vystoupení v České televizi, v němž společně s režisérem Václavem Marhoulem úspěšně složili zkoušku z křupanství a nevzdělanosti. Navzdory tomu není důvod s citovanými slovy nesouhlasit.

Výrok bývalého premiéra a současného zaměstnance fosilního magnáta Křetínského totiž upozorňuje na problém, který se při současných debatách o bezpečnosti Evropy takřka neprobírá. Usilování o co největší energetickou nezávislost na autoritářských režimech by přitom vedle společné obrany mělo být klíčovým strategickým cílem, má-li Evropa úspěšně obstát v napjaté geopolitické situaci.

Je sice známo, ale málo se zdůrazňuje, že Česká republika od začátku války na Ukrajině zaplatila za ruský plyn a ropu pětkrát víc než kolik utratila za pomoc Ukrajině. Nejnovější data zveřejněná v Guardianu ukazují, že se tento problém týká celé Evropy, která za ropu a plyn vyplatila Putinovu režimu o tři miliardy eur víc, než kolika pomohla Ukrajině.

Můžeme se zkusit chlácholit slovy premiéra Fialy, že sice dosud Putinovi posíláme peníze, ze kterých platí svou válečnou mašinérii, nicméně zbavili jsme se závislosti a nejsme Ruskem vydíratelní, jelikož máme přístup i k dodávkám dražšího LNG plynu z USA či jiných autoritářských režimů.

Tento argument však bledne s nástupem Donalda Trumpa, který se záhy po návratu do Bílého domu ukázal být pro Evropu nespolehlivým partnerem, ba dokonce bezpečnostním rizikem. Rozetnout tento gordický uzel je možné právě skrze urychlenou dekarbonizaci — a zároveň tím neohrozit obranyschopnost kontinentu.

Od nástupu Donalda Trumpa platí dvojnásobně argument používaný po útoku Ruska na Ukrajinu: každý plně zateplený dům se soláry na střeše vytápěný tepelným čerpadlem je příspěvkem k míru a ke snížení geopolitického napětí. Nehledě na to, že mimo Rusko a USA do Evropy dovážíme ropu a plyn z dalších autoritářských režimů, jako je Ázerbájdžán, Katar nebo Egypt.

Snaha o rychlou dekarbonizaci s sebou samozřejmě nese i velká rizika. V kontextu probírané bezpečnosti to je jistě hrozba zvýšené závislosti na Číně, která patří k největším dodavatelům obnovitelných zdrojů — zejména solárních — a jejich komponent. Navíc Čína patří i k dodavatelům mnoha vzácných surovin potřebných pro čistou energii.

Abychom nevyměnili jednu závislost za druhou, je nutné postupovat skrze klasický ekologický trojfázový postup. V první řadě je třeba snižovat spotřebu všude, kde to je možné a uskutečnitelné. Druhým krokem je pak maximální zvyšování energetické efektivity, například skrze zateplování a využívání nejmodernějších technologií. Až třetím krokem by měla být instalace obnovitelných zdrojů energie.

I zde ale Evropa může proti riziku závislosti na Číně udělat mnohé, například zvyšováním kapacit pro výrobu komponent do čistých zdrojů energie, jako je například křemík, nebo cílenou podporou továren vyrábějících obnovitelné zdroje. Zbrojení zkrátka nemusí být jedinou příležitostí pro skomírající ocelářský průmysl.

To však předpokládá silné vedení na straně politických představitelů, stejně jako odvahu do celého procesu vtáhnout veřejný sektor, který má na rozdíl od soukromého koordinační, finanční i plánovací kapacity takto monstrózní projekt uskutečnit. A navíc není hnaný potřebou generovat krátkodobý zisk.

K tomu všemu jsme ale na míle daleko. Pro začátek by bylo zapotřebí, abychom o dekarbonizaci jako předpokladu zvyšování bezpečnosti Evropy vůbec začali mluvit. Protože když Petr Fiala jedním dechem říká, jak je nutné zvyšovat bezpečnost Evropy třeba i zbrojením, a ihned dodává, že je nutné vše deregulovat, mluví o dvou odlišných strategiích, které jdou vzájemně proti sobě.