Masivní propaganda fosilního průmyslu se snaží vydávat „zelený“ vodík za klíčovou technologii při dekarbonizaci energetiky. Analýzy zohledňující emise, náklady, účinnost či původ vodíku však odhalují, že tato tvrzení jsou falešná.

Vodík nás nespasí

Evropská strategie pro zelený vodík — jež ve skutečnosti není ničím jiným než německou vodíkovou strategií — představuje plán, jak upevnit vztahy závislosti mezi periferiemi a Německem, jak dovolit fosilnímu průmyslu chytit druhý dech a stavět překážky procesu dekarbonizace.

Hlavní propagátoři vodíku — vedle ropných korporací také Eurogas sdružující evropské plynárenské firmy a ENTSOG, Evropská síť provozovatelů přepravních soustav pro zemní plyn — ve svých materiálech úmyslně zatajují podstatné informace. Nelze je proto chápat jinak než jako ryzí propagandu.

Pokud by se zelený vodík vyráběl pomocí solárních panelů a větrných turbín a spotřebovával přímo v dané lokalitě, mohl by v procesu dekarbonizace těžkého průmyslu představovat správnou cestu. Přepravuje-li se však na velké vzdálenosti, stává se pro dosažení uhlíkové neutrality doslova překážkou. Ptáte se proč?

Při dálkové námořní přepravě zkapalněného vodíku dochází ke ztrátám o objemu mezi třiceti a čtyřiceti procenty, dalších pět procent pak tvoří ztráty při zpětném zplyňování v přístavech. K obrovským únikům dochází také při transportu vodíku potrubím a při jeho spalování v cílové destinaci. Ztrátám se navíc nelze vyhnout ani při jakákoli jiné energetické přeměně: při stlačování, v palivových článcích, zapojení do sítě ani u koncové spotřeby.

V případě přeměny energie na vodík a toho pak zpět na energii se v nejlepším případě zachovává šestačtyřicet procent, ale může to být i pouhých osm procent. To znamená, že ztráty se pohybují mezi čtyřiapadesáti a dvaaosmdesáti procenty. V případě přepravy vodíku potrubím jde o účinnost přinejlepším šestačtyřicet, ale klidně jen osmnáct procent. Plýtvání primárně vyrobenou energií je tedy bez nadsázky obrovské.

Co je ale nejhorší? Ač se říká „zelený vodík“, devětadevadesát procent vyrobeného vodíku pochází z fosilních paliv. V loňském roce byla celosvětová výroba vodíku zodpovědná za více než 900 milionů tun emisí CO2, což je více, než činí globální emise z letecké dopravy. Ať už se tedy vodík spaluje přímo v dané lokalitě, putuje potrubím anebo se převáží na lodích, jeho výroba je závislá na fosilních zdrojích, obvykle na fosilním plynu.

Zadní vrátka fosilní infrastruktury

Z uvedených důvodů jsou plány pro rozvoj „zelené vodíkové“ infrastruktury naprostým nesmyslem.

Pro ilustraci si vezměme Portugalsko, poměrně malou zemi s vysokou úrovní výroby energie z obnovitelných zdrojů. Vodíková horečka v zemi je proto jen nástrojem, jak energetickou transformaci zablokovat, posílit fosilní průmysl a uspokojit průmyslové zájmy Německa.

Vlajkovou lodí vodíkové technologie je totiž v Portugalsku projekt plynovodu CelZa (Celorico da Beira — Zamora), na němž se podílejí firmy REN a Enagás. Spočívá v souběžné přepravě zemního plynu a rozvoji vodíku — ať už šedého, zeleného, nebo jiného — a vrátí dekarbonizaci země o desítky let zpět, prohloubí její závislost na fosilních palivech a podkope potenciál rozvoje obnovitelných zdrojů.

CelZa byl přitom původně „obyčejný“ plynovod určený k přepravě zemního plynu, své renomé ovšem získal až poté, co jej jistá reklamní firma pracující pro vládu označila za „zelený energetický koridor“. Projekt má propojit dva fosilní plynovody mezi Portugalskem a Španělskem a zajistit plynulý tok plynu mezi portugalským přístavem Sines a Barcelonou.

Když francouzská vláda vetovala pokračování plynovodu přes Pyreneje, rozhodlo se, že jeho trasa povede mořem do Marseille, kde se napojí na plynovody směřující do střední Evropy. Měl by tak pomoci německému průmyslu zasaženému výpadky ruského plynu.

Jakou roli v tomto případě hraje vodík? V plánu je umožnit jeho přepravu v úseku Celorico da Beira — Zamora a postupně transformovat i celou plynovodní síť, aby mohla do budoucna přepravovat vedle zemního plynu právě i vodík. Přestavba plynovodů bude stát miliardy eur a přepravovat sto procent vodíku bude možné, jak se uvádí i v oficiálním sdělení, až po jejím kompletním dokončení. Půjde o roky práce na tisících kilometrů španělského a francouzského potrubí, než jimi vodík doputuje do střední Evropy.

Zelený vodík v dekarbonizaci hraje nepatrnou roli

Do té doby bude plynovod CelZa přepravovat zemní plyn, případně malý podíl vodíku. Ale ani toto malé množství nebude zcela „zelené“ — to by totiž vyžadovalo mnohem více než portugalskou vládou avizované zvýšení produkce z 2,5 GW na 5,5 GW do roku 2030.

Velkou část přepravovaného plynu tak bude tvořit šedý vodík vyráběný za využití zemního plynu. To se shoduje s plány portugalské vlády a plynárenských společností REN, EDP a Galp na trvalé využití zkapalněného zemního plynu v přístavu Sines. A to nejen v oblasti přepravy a přímého využití zemního plynu, ale i v oblasti výroby vodíku, případně v jejich dovozu ze zemí globálního Jihu, konkrétně z Afriky a Brazílie.

Pokud má do roku 2030 dosáhnout produkce zeleného vodíku oproti dnešní v podstatě nulové hodnotě plánovaných 5,5 GW, bude to znamenat přesun financí a zdrojů určených na dekarbonizaci a elektrifikaci a povede to k vývozu portugalské kapacity obnovitelné energie. Při současné úrovni ztrát to bude znamenat, že portugalská energie z obnovitelných zdrojů prostě vyletí komínem.

Studie sdružení Recommon uvádí, že k výrobě 5 GW zeleného vodíku — což je méně, než slibují vládní plány — by bylo nutné nainstalovat solární panely na ploše 43000 hektarů, tedy rozloze větší než Porto, nebo větrné turbíny na ploše 550000 hektarů, což je více než rozloha deseti největších portugalských měst dohromady.

V takovém případě by vznikl trvalý monopol na obnovitelné zdroje energie a spolu s tím by byly upozaděny velice účinné lokální přístupy. Dalším důsledkem takové strategie by bylo odmítání obnovitelných zdrojů energie ze strany širokých vrstev obyvatel, paradoxně kvůli jejich výraznému dopadu na životní prostředí.

CelZa, stejně jako čtyři další nové kontinentální plynovody z Baltského moře, Severního moře, severní Afriky a východní Evropy, takzvaná „vodíková páteř“, nejsou ničím jiným než snahou posílat energii z periferie Evropy a globálního Jihu německému průmyslu na úkor všech ostatních projektů v jiných zemích a na dalších kontinentech.

Zelený vodík v procesu dekarbonizace prokazatelně hraje jen nepatrnou roli. Zároveň však platí, že plány ohledně obchodu s vodíkem jako takovým — a jeho přepravou — znamenají pro dekarbonizaci obrovskou překážku.

Z anglického originálu Hydrogen as a Threat to Decarbonization publikovaného serverem Euronews přeložil OTAKAR BUREŠ.