Masivní propaganda fosilního průmyslu se snaží vydávat „zelený“ vodík za klíčovou technologii při dekarbonizaci energetiky. Analýzy zohledňující emise, náklady, účinnost či původ vodíku však odhalují, že tato tvrzení jsou falešná.

Vodík nás nespasí

Evropská strategie pro zelený vodík — jež ve skutečnosti není ničím jiným než německou vodíkovou strategií — představuje plán, jak upevnit vztahy závislosti mezi periferiemi a Německem, jak dovolit fosilnímu průmyslu chytit druhý dech a stavět překážky procesu dekarbonizace.

Hlavní propagátoři vodíku — vedle ropných korporací také Eurogas sdružující evropské plynárenské firmy a ENTSOG, Evropská síť provozovatelů přepravních soustav pro zemní plyn — ve svých materiálech úmyslně zatajují podstatné informace. Nelze je proto chápat jinak než jako ryzí propagandu.

Pokud by se zelený vodík vyráběl pomocí solárních panelů a větrných turbín a spotřebovával přímo v dané lokalitě, mohl by v procesu dekarbonizace těžkého průmyslu představovat správnou cestu. Přepravuje-li se však na velké vzdálenosti, stává se pro dosažení uhlíkové neutrality doslova překážkou. Ptáte se proč?

Při dálkové námořní přepravě zkapalněného vodíku dochází ke ztrátám o objemu mezi třiceti a čtyřiceti procenty, dalších pět procent pak tvoří ztráty při zpětném zplyňování v přístavech. K obrovským únikům dochází také při transportu vodíku potrubím a při jeho spalování v cílové destinaci. Ztrátám se navíc nelze vyhnout ani při jakákoli jiné energetické přeměně: při stlačování, v palivových článcích, zapojení do sítě ani u koncové spotřeby.