Asi bychom na světe nenašli stát, jehož historie by byla s uhlím spjatá více, než je Velká Británie. Ostrovní stát je kolébkou spalování nejšpinavějšího fosilního zdroje, navíc se kolem uhlí točila i podstatná část tamní historie včetně sociálních bojů.

Pracovní podmínky v uhelných dolech patřily k oblíbeným námětům knih George Orwella i filmových scénáristů, samotní horníci pak mohutnými stávkami zatápěli vládě Margaret Thatcherové. A Velká Británie nyní dokázala po sto dvaačtyřiceti letech s uhlím ve své energetice skoncovat.

V roce se 1882 uhelná éra ve Velké Británii transformovala, když tehdejší vláda v Londýně otevřela vůbec první uhelnou elektrárnu na světě, která příznačně nesla jméno vynálezce Thomase Edisona. Ještě před pětatřiceti lety uhlí, které je zároveň hlavní příčinou klimatické krize, zajišťovalo až osmdesát procent veškeré britské energie. Pondělním uzavřením elektrárny Ratcliffe-on-Soar pak uhelná energie zažila svůj soumrak, a to přímo v zemi svého vzniku.

Jedná se svého druhu o zázrak, kterému předcházela dlouhá veřejná diskuse, která vyústila v podrobný plán a dlouhodobé přípravy, jež ostrovní stát mají nasměrovat k úplné dekarbonizaci energetického sektoru do roku 2030. Plán, který je respektován prakticky celým politickým spektrem.

Energetická politika ostrovního státu jistě není perfektní. Dosud je například silně závislá na plynu, kterého se ale postupně chce taky v nejbližších letech zbavit. Labouristům se podařilo zastavit plán konzervativců na otevření těžby plynu a ropy v Severním moři doslova za minutu dvanáct. Za zmínku určitě stojí represe britského státu vůči klimatickým aktivistům, která je přehnaná a v Evropě doslova bezprecedentní.

Dobrý příklad

Velká Británie ale nakonec všem státům závislým na uhlí ukazuje, kde mohly být, pokud by v pravý čas upřednostnily zájmy ochrany klimatu před zisky uhlobaronů. Náhradou se pro Brity staly zejména větrné elektrárny, které začaly na pobřeží vznikat jako houby po dešti a jejichž produkce je dostupnější dokonce o dekádu dříve než ta, kterou země očekávala od neustále prodražované jaderné elektrárny Hinkley Point C.

Polsku, jež je na uhlí závislé podobně, nakonec britský příklad ukazuje, že může v pořádku využít potenciál offshorových větrných elektráren na pobřeží Baltského moře. Nám i státům, jako je Bulharsko, pak odkrývá, že konec fosilních paliv je v první řadě otázkou silné politické vůle přijít s dlouhodobým plánem, který získá podporu napříč společností. Německu pak Britové nepřímo říkají, že s uhlím je možné skončit dříve než v příští dekádě.

Česká republika je dlouhé roky ve vleku zájmu fosilních firem, které tady přechod na čisté zdroje dlouhodobě zdržují. Otáleli jsme, a tak nás namísto plánovaného poklidného odchodu po britském vzoru nejspíš čeká rychlý odklon vynucený ekonomickými faktory. I v něm však vláda bude nejspíš opět prosazovat zájmy uhlobaronů, kterým bude na uhlí vyplácet dotace, namísto toho, aby chránila pracující, kteří jsou na těžbě nyní závislí.

Kolem bohem zapomenutého dvorečku uprostřed Evropy se ovšem naštěstí zeměkoule netočí, a tak odchod od nejšpinavějšího fosilního paliva ve světě prostě proběhne. Uhlí už prostě brzy bude historií, zájmům uhlobaronů navzdory.