Asi bychom na světe nenašli stát, jehož historie by byla s uhlím spjatá více, než je Velká Británie. Ostrovní stát je kolébkou spalování nejšpinavějšího fosilního zdroje, navíc se kolem uhlí točila i podstatná část tamní historie včetně sociálních bojů.

Pracovní podmínky v uhelných dolech patřily k oblíbeným námětům knih George Orwella i filmových scénáristů, samotní horníci pak mohutnými stávkami zatápěli vládě Margaret Thatcherové. A Velká Británie nyní dokázala po sto dvaačtyřiceti letech s uhlím ve své energetice skoncovat.

V roce se 1882 uhelná éra ve Velké Británii transformovala, když tehdejší vláda v Londýně otevřela vůbec první uhelnou elektrárnu na světě, která příznačně nesla jméno vynálezce Thomase Edisona. Ještě před pětatřiceti lety uhlí, které je zároveň hlavní příčinou klimatické krize, zajišťovalo až osmdesát procent veškeré britské energie. Pondělním uzavřením elektrárny Ratcliffe-on-Soar pak uhelná energie zažila svůj soumrak, a to přímo v zemi svého vzniku.

Jedná se svého druhu o zázrak, kterému předcházela dlouhá veřejná diskuse, která vyústila v podrobný plán a dlouhodobé přípravy, jež ostrovní stát mají nasměrovat k úplné dekarbonizaci energetického sektoru do roku 2030. Plán, který je respektován prakticky celým politickým spektrem.

Energetická politika ostrovního státu jistě není perfektní. Dosud je například silně závislá na plynu, kterého se ale postupně chce taky v nejbližších letech zbavit. Labouristům se podařilo zastavit plán konzervativců na otevření těžby plynu a ropy v Severním moři doslova za minutu dvanáct. Za zmínku určitě stojí represe britského státu vůči klimatickým aktivistům, která je přehnaná a v Evropě doslova bezprecedentní.