Málokdy jsme si to jako lidé ochotní připustit, ale naše závislost na jiných živých organismech je klíčová. Miliardy bakterií a jiných drobných organismů zajišťují přežití jednoho člověka, respektive správné fungování všech jeho tělesných funkcí. Celý světový ekosystém je však obhospodařován takovým množstvím živých entit, které snad ani nelze spočítat. Značná část z těchto drobných bytostí také napomáhá vyrovnávat negativní dopady lidské činnosti. Co by se stalo, kdyby tyto organismy přestaly spolupracovat a plnit své funkce?

Právě takovou otázku si v posledních dnech pokládají vědci z celého světa. Studie mezinárodního vědeckého týmu z univerzit v Pekingu, Exeteru, Paříži a Lipsku totiž ukázala, že v loňském roce stromy, rostliny a půda nedokázaly pohltit dostatečné množství oxidu uhličitého.

Na vině je hned několik faktorů spojených s klimatickou krizí, která je způsobená primárně spalováním fosilních paliv. Patří mezi ně rozsáhlé lesní požáry, odlesňování, ale i jevy jako sucho či povodně, které ničí půdní život, který obstarává zachytávání uhlíku. Ačkoliv vědci ve svém modelování s postupným snižováním schopností přírody zachytávat uhlík počítali vždycky, takto rychlý pokles je pro ně šokující. Neobjevuje se proto ani prakticky v žádném z klimatických modelů.

Ze všech světových ekosystémů klíčových pro zachytávání oxidu uhličitého svou roli podle měření splnil jen Konžský deštný prales, který jako jediný pohltil více uhlíku, než vypustil. Naproti tomu prales v Amazonii nebo boreální lesní ekosystémy v Kanadě, ruské Sibiři či ve Skandinávii této své role nedostály.

Dosud vědci takový jev zaznamenali jen v lokálním měřítku. Příkladem může být Finsko, které sice snížilo své emise z průmyslu a energetiky o třiačtyřicet procent, celkové množství vypuštěných emisí nicméně zůstává stejné. Na vině je snížená schopnost tamních lesů zachytávat uhlík. V celosvětovém měřítku tento jev vědci zaznamenali vůbec poprvé.

Pokud loňský rok nebyl jen výkyvem, ale projevem trendu, pak jsme oproti všem předpokladům na prahu výrazně rychlejšího průběhu klimatické krize. Půda, stromy, rostliny a oceány totiž svými přirozenými funkcemi dokázaly pohltit až polovinu veškerého uhlíku vypuštěného lidmi. Loni však tuto funkci plnily jen oceány, ale i u nich lze vypozorovat snižování této schopnosti.

Důvod je ten, že zooplankton požírající uhlíkem nabité řasy je kvůli tání ledovců častěji vystaven slunečnímu záření, což omezuje jeho schopnost ukládat uhlík na dno oceánu. Pro malé tvorečky, na nichž závisí náš život, jednoduše vytváříme nevlídné prostředí. A pokud nebudou prospívat oni, pak ani my.

Soustředit se na adaptaci nestačí

V debatách o klimatické krizi z úst lidí podporujících fosilní průmysl často zaznívá, že se máme soustředit spíše na adaptaci než na snižování emisí. Příklad snižující se schopnosti přírody zachytávat emise nám ukazuje, jak je tato strategie nesmyslná. Bez snížení emisí totiž nebudou světové ekosystémy prakticky schopné s adaptací jakkoliv pomoct. A bez mitigace není adaptace.

Stejně tak politiky často zmiňovaný cíl uhlíkové neutrality, tedy vypouštění jen takového množství emisí, které je možné zachytit, je ve světle nových vědeckých zjištění k smíchu. Až sto osmnáct zemí se totiž ve svých plánech k dosažení uhlíkové neutrality opírá o schopnost půdy a stromů uhlík účinně zachytávat. Jak ale vidíme, žijeme ve světě, kde příroda přestává plnit svou funkci a technologie zachytávání uhlíku nejsou dosud funkční a v dohledné době ani nebudou.

Pokud je takto prudké snižování schopností přírody zachytávat uhlík novou realitou, stojíme před ještě náročnější výzvou. Dosud jsme mluvili o nutnosti rychlé transformace celé společnosti na bezuhlíkovou, nyní je však nutné ještě přidat. Bavíme se o nutnosti proměnit energetiku, zemědělství, dopravu i kompletní průmysl v řádu let, nikoliv desetiletí.

Nezdá se však, že by nová zjištění vědecké komunity politiky nějak výrazně zajímala. Ostatně u nás o této zásadní zprávě takřka nikdo až na čestné výjimky nenapsal. K řešení se tak zřejmě dostaneme až v situaci, kdy budeme rovnou muset přejít do krizového módu a nutné kroky k dekarbonizaci celé společnosti dělat rychle, razantně a při celospolečenském chaosu. Čas na postupné a detailně promyšlené kroky jsme totiž už evidentně vyčerpali.