Mnoho hlubokých společenských proměn, opravdových revolucí, začalo skromně. S mnohem menší okázalostí než francouzská zteč Bastily, stržení Berlínské zdi nebo statisícové manifestace na Letné. Ke skutečně transformativnímu pohybu totiž ve společnosti může dojít i ve chvíli, kdy se změní třeba jen jedna, zdánlivě nepodstatná okolnost. Jednou z takových okolností může být zahájení sdílení elektřiny.

Od začátku srpna totiž nově vzniklé Elektroenergetické datové centrum přijímá přihlášky pro zájemce o sdílení elektřiny. Centrum bude koordinovat a podporovat rozvoj komunitní energetiky u nás, tedy takové energetiky, která bude do velké míry nezávislá na velkých, zpravidla fosilních nebo jaderných zdrojích energie a místo dobývání zisků pro majitele a akcionáře bude sloužit primárně k uspokojování základních energetických potřeb domácností, obcí, podniků a komunit.

S určitou licencí tak lze tvrdit, že změnou několika paragrafů v současném energetickém zákoně otevíráme novou kapitolu historie české energetiky — a možná i celé společnosti.

Třídní rozměr komunitní energetiky

V Memorandu o nové ekologické třídě píší Bruno Latour a Nikolaj Schultz, že „rozhodující obrat spočívá v tom dát přednost zachování obyvatelnosti planety, a nikoliv rozvoji produkce“. Podle Schultze a Latoura je důležitá prosperita v rámci planetárních a ekosystémových mezí a limitů, nikoliv naplňování destruktivní víry v nekonečný ekonomický rozvoj na planetě s omezenými zdroji.

Na prosazení takové vize ale nebude stačit vítězství ve volbách nebo „změna myšlení“. Autoři vnímají jako zásadní budování takzvané nové ekologické třídy, tedy komunity a společenské struktury tvořené těmi, jejichž zájmy jsou spojené se zachováním zdravých a stabilních ekosystémů a klimatu.

Jde v zásadě o jednoduchou úvahu, kterou lze přenést do naší každodenní praxe. Za několik posledních dekád jsme si totiž uvykli zapojovat naše spotřebiče do zásuvek, aniž bychom si vůbec byli vědomi toho, z čeho vlastně námi užívaná elektrická energie pochází. Nejdříve státně-socialistickým režimem vybudované, později privatizované elektrárny pálily a dodnes ještě pálí mnoho tun uhlí denně, dodávají do sítě energii a chrlí do ovzduší skleníkové plyny a další nebezpečné látky, které ohrožují zdraví lidí, zvířat, přírody i klimatu.

Ve stávajícím systému jsme závislí na dodávkách z energetických zdrojů, které jsou vlastněné mocnými ekonomickými strukturami — ČEZem nebo fosilními oligarchy, kteří navíc postupně ničí základní předpoklady dobrého života na planetě. Dokud ale nebude k tomu, jak získávat drahocennou elektřinu a teplo, alternativa, budou nás mít energetické korporace v hrsti a nadále se jim budeme skládat na zisky.

Komunitní energetika a sdílení elektřiny nám dává zcela jiné možnosti. Skrze budování demokraticky spravovaných zdrojů čisté energie totiž můžeme prolomit naši závislost na byznysu Pavla Tykače, Daniela Křetínského nebo představenstva ČEZ kolem Daniela Beneše. Místo účasti na dobývání zisků energetických korporací z pozice jejich zákazníků nyní můžeme sami vstupovat do energetických společenství a bránit se jako společnost proti tomu, co ekonom Karl Polanyi označil za „ekonomizaci“, tedy postupné bytnění honby za ziskem na úkor všeho jiného.

Základní lidské potřeby bychom si zkrátka měli navzájem, skrze nejrůznější společenské mechanismy, uspokojovat, a ne nechávat mocné oligarchy, aby na nich — na nás, profitovali. A komunitní energetika je jedním ze zásadních nástrojů, které začarovaný kruh centralizované a oligarchizované fosilní energetiky umožní prolomit.

Budujme společenskou sílu

Nemusím zřejmě dlouho nikoho přesvědčovat o tom, že se české hnutí za klimatickou a sociální spravedlnost nachází v krizi. V parlamentu chybí levicové strany, liberálů je v našich zastupitelských sborech jako šafránu, o těch, kteří otevřeně prosazují aktivní politiku ochrany klimatu, ani nemluvě.

Pokud se pak současná vláda Petra Fialy (ODS) rozhodne pokračovat v zelených politikách, se kterými započala již vláda Andreje Babiše (ANO), a byly by odsouhlaseny na evropské půdě, spustí se na ni hněv systematicky vyvolávaný médii fosilních a jiných oligarchů. Bylo by mylné se domnívat, že takovou situaci lze zvrátit lepším PR, několika úspěchy ve volbách a vůbec jen velkou elektorální politikou. Budeme muset jít hlouběji — k tomu, co tvoří společenskou sílu.

Ta vzniká z vědomí sdílených zájmů a z jejich naplňování. Česká klimatická skepse tak není dána tím, že jsme tak nějak intelektuálně omezení a nejsme schopni si připustit, že spalování fosilních paliv nás všechny vede na pokraj katastrofy. Možná je to daleko spíše tím, že my všichni, kterým běhá v zásuvkách elektrická energie původem především z uhelných elektráren, spojujeme naše zájmy nevyhnutelně se zájmy energetických korporací.

Díky energetickým společenstvím se to ale může změnit. Zájem těch, kteří vstoupí do komunit sdílejících elektrickou nebo tepelnou energii bude ve shodě se zájmy klimatického hnutí a rozvoje čisté a demokratické energetiky. Možná právě zapojení se do některého z nově vznikajících energetických společenství pak může být v současné situaci, kdy české politice chybí emancipační, demokratická a zelená levice, mnohem účinnějším krokem směrem k udržitelnějšímu a spravedlivějšímu světu než hlasitý křik politických hesel na ulicích nebo organizování volebních kampaní.

Zákazníci energokorporací zelené nebo levicové strany prostě volit nebudou. Členové energetických komunit je ale volit mohou daleko spíše. Takové strany totiž budou naplňovat a hájit jejich zájmy. Konec konců bylo to právě velké družstevnické a odborové hnutí, které dalo základ relativně mocné a trvalé síle sociálně demokratických stran nejen v Evropě, síle, která se sice dnes drolí, ale děje se tak po více než sto padesáti letech úspěšných reforem, jako je například vybudování sociálního státu.

Bude to práce

A hnutí by nemělo zůstat jen u komunitní energetiky. Neméně převratným vývojem prochází sektor zemědělství, kde regenerativním, přírodě blízkým způsobem zachází s půdou stále více malých a středních zemědělců. Úspěch zelené politiky je i v jejich zájmu.

Velký růst zaznamenává i nájemnické hnutí, jehož zájmy se rovněž leckdy překrývají se zájmy energetických komunit. Pokud tak chce česká politická levice a hnutí za klimatickou spravedlnost uspět, budou muset sjednotit zájmy nájemníků, zemědělců nebo právě členů energetických společenství.

Jak jsem již naznačil, nepůjde o žádné dobytí Bastily, nýbrž o práci. Velmi těžkou práci spojenou s dlouhými diskuzemi, organizováním, budováním jednotlivých výroben energie, zakládáním dalších nájemnických kolektivů, podporou lokálních farmářů, obecným spojováním lidí a bojem s protivníky, kteří jsou často mocnější, bohatší a mají mnohem větší kapacity, než často budeme mít my.

I přesto je důvod k radosti. Prvním srpnem se nám totiž do rukou dostává nástroj, jehož možnosti jsou nezměrné. Je na hnutí za klimatickou spravedlnost, jak jej nyní využije.