Seriál Limity Petra Zelenky už recenzovali mnozí. Příběh pojednávající o neohleduplném podnikateli ze severních Čech, jehož každodenní rutina se střetne s prostředím ekologického aktivismu, bývá hodnocen jako „nepovedená variace na MOST!“.

Recenzenti tím správně poukazují na to, že autor scénáře vysílá antihrdinu Karla Kadlece na podobnou cestu jako kdysi MOST! svého protagonistu Luďana. Kadlece potkáváme jako bezskrupulózního, bezhodnotového stárnoucího muže, který ke svému podnikání v oblasti likvidace odpadu přistupuje zcela cynicky. Seriál od počátku vyvolává očekávání, že by jeho srdce časem mohla obměkčit setkání s ideály mladých klimatických aktivistů a že by děj mohl dospět k velkému smíření mezi různými přístupy k ochraně životního prostředí — potažmo klimatu — i mezi generacemi.

Na rozdíl od MOST!u jsou však postavy Limitů příliš plytké, jejich dialogy příliš neohrabané, jejich jednání příliš předvídatelné a ani po pěti dílech z osmi se nezdá, že by seriál směřoval k uspokojivému dramatickému oblouku. To však nejsou hlavní důvody, proč cítit z Limitů zklamání.

Myšlenka správná, zpracování ploché a nepřesvědčivé

Seriál premiéroval ve veřejnoprávní televizi na začátku volebního roku, v období návratu Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta, pár týdnů po nástupu nové Evropské komise a pár týdnů před parlamentními volbami v Německu. Všechny uvedené události mají jedno společné: zásadně se do nich promítá otázka, jak se má společnost k otázce ochrany klimatu postavit. Jak pravil bývalý premiér a dnes placený poradce Křetínského korporace EPH Mirek Topolánek ve vysílání ČT před pár dny: máme opravdu řešit, co přijde za padesát let, nebo je to rozmařilost a měli bychom se věnovat tomu, co nás pálí teď a tady? Limity do takové debaty nic podnětného nepřinášejí.

Neřešíme-li změny klimatu dnes, znamená to, že „za padesát let“ budeme mít problém byť jen přežít. Otázky inflace či národní bezpečnosti budou z kritické klimatické situace odvozené a jí podřazené.

Je v pořádku, že část společnosti rozpor takto ostře nevnímá a volí si jiné priority. Ti, kdo se děsí toho, kam lidstvo postupující klimatický rozvrat vede, jsou v nevýhodné pozici, protože proti nim stojí společenská setrvačnost i politická a mediální síla fosilních korporací. Vědomí osudové naléhavosti situace je na místě, přesto se nemohou chovat, a ani to nedělají, jako by jejich byl jediný přípustný.

V takových těžkých chvílích do společenské debaty vstupuje umění. To působí na lidi jinak než politické přesvědčování a dokáže pohnout srdci v situacích, kdy to racionální argument nikdy nedovede. Veřejnoprávní televize z dobrých důvodů produkují zpravodajský i umělecký obsah — v obou těchto rovinách slouží mimo jiné tomu, abychom jako občané lépe rozuměli problémům světa i sobě navzájem.

Bylo by arogantní žádat po České televizi třeba to, aby podpořila boj za klimatickou spravedlnost tím, že ekologičtí aktivisté musejí být v jejích seriálech znázorněni jako vznešení, citliví a rozumní jedinci, kteří mají vždycky pravdu. Nebyla by to pravda a věci by to nepomohlo.

Limity k problému přistupují konceptuálně správně: máme tu protichůdné strany konfliktu, které se musejí domluvit na společném řešení, přičemž jedna v zásadě vyhraje a druhá v zásadě prohraje. Plochost scénáře však potenciál nechává bez využití.

Ekologičtí aktivisté v seriálu jsou sice plní ideálů, ale na prvním místě je scenárista zjevně považuje za „děcka“, která řeší hlavně typické teenagerské trable jako vztahy a uznání vrstevníků. Kadlec jako jejich nejvýraznější oponent je zase skrz naskrz amorální a nezajímají jej ani lidé okolo sebe, ani klima. Kdo se má v jedné nebo druhé karikatuře poznat?

Protivníci, nebo nepřátelé?

Kdyby byly obě strany konfliktu, který ostatně není černobílý, neboť se v něm nestřetávají dva jasně odlišitelné postoje, vykresleny plasticky, pak by si diváci při sledování pořadu mohli říct něco v duchu: „Aha, mně je bližší spíše tenhle pohled, ale chápu, jak to mají ti druzí.“ Scénář je však napsán tak, že se divák rozčílí nad tím, jak jej společnost vidí („Copak já jsem nějaký magor, co rozhazuje azbest po lukách a nenávidí svět?“ či „Copak já jsem nějaký nedospělý naivka, který nechápe důsledky svých činů a chce hlavně sbalit sexy aktivistku?“), a nadto se utvrdí v tom, že „ti druzí“ jsou vlastně idioti.

Až se bude takový divák příště na rodinné oslavě dohadovat s příbuznými, jestli jíst maso nebo jestli vyvlastnit a zavřít uhelné doly, sledování Limitů mu nijak nepomůže pochopit svého debatního protivníka. To je ostatně velkým problémem současné veřejné debaty nejen v otázce klimatu.

Své názorové oponenty vnímáme mnohdy jako nepřátele, nikoliv jako protivníky. Toto rozlišení do politické teorie vnesl nacistický politický filosof Carl Schmitt a na světlo světa vrátila a rehabilitovala postmarxistická politická filosofka Chantal Mouffeová.

„Nepřítel“ je ten, s kým nelze vyjednávat, a je nutné usilovat o jeho zničení, jinak zničí on nás. „Protivník“ je ten, s nímž nesouhlasíme (mnohdy naprosto zásadně!), ale uznáváme jej jako legitimního oponenta.

Podstata demokracie pak spočívá v tom, že „každý chvilku tahá pilku“ — chvíli jsme u moci my, chvíli naši protivníci. Z toho nevyplývá, že demokrat nemůže mít i „nepřátele“, ale měli bychom tuto kategorii vyhradit například těm, kdo cíleně, vědomě a zásadně útočí na lidská práva, důstojnost lidského života, demokracii nebo samo přežití lidstva.

Veřejnoprávní média by nás měla učit hledat si k sobě cestu v situacích, kdy spolu bolestně nesouhlasíme. Neznamená to, že by měla být bez hodnot a jen ukazovat „neutrálně“, co si různí lidé myslí. To by v konečném důsledku vedlo jen k tomu, že by stranila těm, kdo zrovna mají ve veřejné debatě navrch — ať už kvůli svému majetku nebo politické moci.

Předností veřejnoprávních médií je ale to, že nám všem poskytují referenční bod, o nějž se můžeme všichni opřít. V době, kdy každý čerpá informace jinde, je taková funkce ještě důležitější. Limity se mohly stát uměleckým dílem, díky němuž bychom lépe pochopili, proč se při klimatických debatách vnímáme jako „nepřátelé“, kteří se chtějí navzájem zničit, a ne jako demokratičtí protivníci.

Realitou je, že zrovna v otázce změny klimatu se svět svým způsobem brzo opravdu rozpadne. Debata o klimatické krizi je proto výjimečná. Můžou v ní vyhrát ti, kdo jsou pro radikální změny ve jménu důstojného přežití lidského rodu a živého světa. To však povede k zásadním změnám v uspořádání naší společnosti a de facto zániku toho, na co jsme dnes zvyklí.

Druhou možností je vítězství těch, kdo chtějí za každou cenu udržet současný stav, jenže to nás dožene ke kolapsu přírodních a poté i společenských struktur, které zajišťují naše bezpečí a udržují v chodu vše, co je nám drahé. To je velice závažný dějinný okamžik a média by nikdy nikde neměla uhýbat před jeho podstatou.

Je jedno, jestli jde o média zaměřená na žurnalistiku nebo na uměleckou tvorbu. Nemůžeme plýtvat energií na projekty, které nám nepomohou nahlédnout, v jak kritickém bodě se nacházíme. Hraná tvorba veřejnoprávní televize v tom není výjimkou.