K ničivým povodním, které letos v září zasáhly Českou republiku a další země, zásadně přispěla klimatická změna podněcovaná spalováním fosilních paliv. Místo patřičné reflexe však slyšíme především hlasy volající po budování dalších přehrad. Vliv klimatické změny na rostoucí četnost a intenzitu extrémních projevů počasí v České republice většinou podceňujeme.

Zahraniční vědecká, politická a společenská debata se však zpravidla nese v jiném duchu. Proto přinášíme rozhovor s přední klimatoložkou, místopředsedkyní Mezivládního panelu pro změnu klimatu Dianou Ürge-Vorsatzovou.

Diana Ürge-Vorsatzová je profesorkou environmentálních věd a místopředsedkyní Mezivládního panelu pro změnu klimatu, který sdružuje špičky klimatické vědy a popisuje a vyhodnocuje rizika spojená se změnami klimatu. Narodila se v Berlíně, má maďarské kořeny. Na počátku své vědecké kariéry se profilovala jako expertka na energetickou chudobu a otázku energetické náročnosti bydlení.

Jak byste popsala současnou situaci s ohledem na důsledky změn klimatu? Čekáme na jejich dopady nebo už je zažíváme?

Dopady změny klimatu jsou tady. Země se zatím oteplila o přibližně 1,3 stupně Celsia ve srovnání s předindustriálním průměrem. To může na první pohled vypadat jako malý rozdíl, je ale důležité si uvědomit, že za deset tisíc let trvání lidské civilizace se klima takovým způsobem nezměnilo nikdy.

Proběhlo sice mnoho různých změn, ty se však vždy pohybovaly v rozmezí jednoho stupně Celsia. To znamená, že při současné úrovni oteplení jsme již mimo stabilní klimatické podmínky, v nichž byla civilizace, jak ji známe, vybudována. Naše infrastruktura, systém pěstování a výroby potravin nebo budovy, ve kterých bydlíme, to všechno jsme provozovali v klimatických podmínkách, které už jednoduše pominuly.

Takže ano, jsme uprostřed změny klimatu a už vidíme její dopady. Avšak stále máme situaci ve svých rukou. V těch nejpříznivějších scénářích můžeme dokonce rozsah klimatických změn omezit tak, aby způsobily jen omezené škody.

To, co se stane v nejhorším případě, který nastane, pokud dnes nepřijmeme velmi aktivní a rázné kroky v oblasti klimatických politik, si teprve začínáme představovat.

Například nedávné povodně, jež patří mezi nejextrémnější, jaké jsme kdy zažili, se mohou stát prakticky běžnými. Nemám k tomu nyní přesná data, ale odhaduji, že pokud se svět oteplí o čtyři až pět stupňů Celsia, mohli bychom mít podobnou povodeň jednou nebo i několikrát za dekádu.

Rád bych se zeptal na mechanismus klimatických změn. Zvenčí se může zdát, že vývoj změn klimatu je postupný, například že se planeta postupně otepluje, avšak klimatická věda ukazuje, jak důležité jsou takzvané body zlomu a další principy, které přinášejí překotnou a náhlou změnu. Jak to je? Děje se klimatická změna opravdu postupně?

Mluvit o klimatické změně jako o pozvolném procesu je velmi ošemetné. Pokud samozřejmě vezmete v úvahu kratší časové úseky, jeví se oteplování do jisté míry pozvolné v závislosti na růstu množství emisí skleníkových plynů v atmosféře. Z delšího pohledu se to ale může ukázat jako iluze.

Jsme zvyklí na dlouhodobou stabilitu, na to, že věci jsou pomalé a stálé. Naše společnost se v minulosti s takovými odchylkami od normálu dokázala vyrovnat. S klimatickou změnou však toto stabilní období opouštíme.

Pokud jde o klimatický systém, existují skutečně takzvané „body zlomu“ a nejrůznější zpětné vazby a vzájemné reakce. Tím, že do tohoto systému přidáváme další a další emise, ho tlačíme k reakci. A za určitým bodem, za určitým množstvím emisí může dojít k opravdu rychlým změnám.

U některých procesů jsme si přitom téměř jisti, že jsme blízko překročení kritického bodu, nebo už dokonce za ním. Neříkám, že jistota je stoprocentní, přibývá ale studií, které dokazují, že některé zlomové body už byly skutečně překročeny.

Je však důležité si uvědomit, že jde o studie založené na rozdílných metodologiích. Proto když taková studie, například o Thwaitesově ledovci nebo o atlantském oceánském proudění, vyjde, následuje zpravidla živá debata. To je princip vědy. Obecně lze ale říci, že dalším vypouštěním emisí se k bodům zlomu přibližujeme.