K ničivým povodním, které letos v září zasáhly Českou republiku a další země, zásadně přispěla klimatická změna podněcovaná spalováním fosilních paliv. Místo patřičné reflexe však slyšíme především hlasy volající po budování dalších přehrad. Vliv klimatické změny na rostoucí četnost a intenzitu extrémních projevů počasí v České republice většinou podceňujeme.

Zahraniční vědecká, politická a společenská debata se však zpravidla nese v jiném duchu. Proto přinášíme rozhovor s přední klimatoložkou, místopředsedkyní Mezivládního panelu pro změnu klimatu Dianou Ürge-Vorsatzovou.

Diana Ürge-Vorsatzová je profesorkou environmentálních věd a místopředsedkyní Mezivládního panelu pro změnu klimatu, který sdružuje špičky klimatické vědy a popisuje a vyhodnocuje rizika spojená se změnami klimatu. Narodila se v Berlíně, má maďarské kořeny. Na počátku své vědecké kariéry se profilovala jako expertka na energetickou chudobu a otázku energetické náročnosti bydlení.

Jak byste popsala současnou situaci s ohledem na důsledky změn klimatu? Čekáme na jejich dopady nebo už je zažíváme?

Dopady změny klimatu jsou tady. Země se zatím oteplila o přibližně 1,3 stupně Celsia ve srovnání s předindustriálním průměrem. To může na první pohled vypadat jako malý rozdíl, je ale důležité si uvědomit, že za deset tisíc let trvání lidské civilizace se klima takovým způsobem nezměnilo nikdy.

Proběhlo sice mnoho různých změn, ty se však vždy pohybovaly v rozmezí jednoho stupně Celsia. To znamená, že při současné úrovni oteplení jsme již mimo stabilní klimatické podmínky, v nichž byla civilizace, jak ji známe, vybudována. Naše infrastruktura, systém pěstování a výroby potravin nebo budovy, ve kterých bydlíme, to všechno jsme provozovali v klimatických podmínkách, které už jednoduše pominuly.

Takže ano, jsme uprostřed změny klimatu a už vidíme její dopady. Avšak stále máme situaci ve svých rukou. V těch nejpříznivějších scénářích můžeme dokonce rozsah klimatických změn omezit tak, aby způsobily jen omezené škody.

To, co se stane v nejhorším případě, který nastane, pokud dnes nepřijmeme velmi aktivní a rázné kroky v oblasti klimatických politik, si teprve začínáme představovat.

Například nedávné povodně, jež patří mezi nejextrémnější, jaké jsme kdy zažili, se mohou stát prakticky běžnými. Nemám k tomu nyní přesná data, ale odhaduji, že pokud se svět oteplí o čtyři až pět stupňů Celsia, mohli bychom mít podobnou povodeň jednou nebo i několikrát za dekádu.

Rád bych se zeptal na mechanismus klimatických změn. Zvenčí se může zdát, že vývoj změn klimatu je postupný, například že se planeta postupně otepluje, avšak klimatická věda ukazuje, jak důležité jsou takzvané body zlomu a další principy, které přinášejí překotnou a náhlou změnu. Jak to je? Děje se klimatická změna opravdu postupně?

Mluvit o klimatické změně jako o pozvolném procesu je velmi ošemetné. Pokud samozřejmě vezmete v úvahu kratší časové úseky, jeví se oteplování do jisté míry pozvolné v závislosti na růstu množství emisí skleníkových plynů v atmosféře. Z delšího pohledu se to ale může ukázat jako iluze.

Jsme zvyklí na dlouhodobou stabilitu, na to, že věci jsou pomalé a stálé. Naše společnost se v minulosti s takovými odchylkami od normálu dokázala vyrovnat. S klimatickou změnou však toto stabilní období opouštíme.

Pokud jde o klimatický systém, existují skutečně takzvané „body zlomu“ a nejrůznější zpětné vazby a vzájemné reakce. Tím, že do tohoto systému přidáváme další a další emise, ho tlačíme k reakci. A za určitým bodem, za určitým množstvím emisí může dojít k opravdu rychlým změnám.

U některých procesů jsme si přitom téměř jisti, že jsme blízko překročení kritického bodu, nebo už dokonce za ním. Neříkám, že jistota je stoprocentní, přibývá ale studií, které dokazují, že některé zlomové body už byly skutečně překročeny.

Je však důležité si uvědomit, že jde o studie založené na rozdílných metodologiích. Proto když taková studie, například o Thwaitesově ledovci nebo o atlantském oceánském proudění, vyjde, následuje zpravidla živá debata. To je princip vědy. Obecně lze ale říci, že dalším vypouštěním emisí se k bodům zlomu přibližujeme.

V české debatě se velmi často diskutuje příčinná souvislost mezi extrémními jevy počasí a klimatickou změnou. Jak například vlny veder nebo události jako právě proběhlé silné deště a povodně ve střední Evropě s klimatickou změnou souvisí?

Můžeme určitě říct, že příčinná souvislost mezi změnou klimatu a tím, že jsou tyto extrémní události častější a intenzivnější, existuje. Kauzalita je zřejmá, je však klíčovým vědeckým úkolem zjistit, jaké konkrétní události můžeme jednoznačně přičíst právě změně klimatu, a nikoli přirozené variabilitě počasí.

A to dělají atribuční studie. Ještě před deseti lety jsme nemohli říct, že nějaká konkrétní událost byla způsobena právě změnou klimatu. Dnes jsme v určování toho, nakolik jsou určité extrémní události pravděpodobnější kvůli změně klimatu, mnohem lepší. Můžeme s jistotou říct, že některé události jako například vlna veder, která v létě roku 2021 zasáhla severozápad USA a jihozápad Kanady, by bez lidského vlivu na klima nenastala. Teploty tehdy dosahovaly téměř padesáti stupňů Celsia.

Takže dnes můžeme lépe určit, jaký podíl na vzniku extrémních událostí má změna klimatu, a můžeme také lépe pochopit jejich příčinnost.

Jaké extrémní projevy počasí můžeme ve střední Evropě očekávat?

Data ukazují, že náš region bude nejvíce ovlivněn vlnami veder, jež dopadnou tíživě na lidské životy i ekonomiku.

Možná si toho nejsme tolik vědomi, protože vlny veder nedostávají v médiích tolik pozornosti jako například povodně, které jsou prostě viditelnější. Ve skutečnosti jsme přehřátí a trpíme. Ale například předčasně rodící žena nebo senior omdlévající na zastávce v důsledku veder se na pořad večerních zpráv dostanou jen stěží.

Takřka vůbec nevnímáme, že Evropa v důsledku klimatických změn trpí vlnami veder více než jiné regiony. Intenzita a četnost veder se v Evropě prokazatelně zvýšila více než jinde. Zpětně jsme například zjistili, že během léta 2022 zemřelo v Evropě na následky veder o 60 tisíc lidí více, než je obvyklé.

Kromě vln veder se samozřejmě častěji vyskytují i sucha, která jsou s nimi spojena. Tato sucha jsou častější a trvají déle. K tomu přichází extrémní srážky a povodně, ale i bouře a tornáda, jak jsme nedávno viděli na Moravě. To je něco, co náš region dříve nezasahovalo. Zvyšuje se také intenzita blesků. V našem regionu zažíváme dopady, které nám zhoršují život i ekonomiku.

Rád bych přešel k tomu, co s tím můžeme dělat. V české debatě zaznívá, že se musíme na změny klimatu adaptovat. Někteří politici říkají, že klimatická změna už tu je, nejsou klasickými popírači, ale tvrdí, že bychom se měli spíše přizpůsobit než přestat spalovat fosilní paliva. Jak tento přístup vnímáte? Jsou adaptace a zmírňování klimatické krize pomocí snižování spalování a užívání fosilních paliv v nějakém zásadním střetu?

To jsou opravdu důležité a zároveň velmi obtížné otázky. Už desítky let se snažíme zmírňovat změny klimatu a snižovat emise a dosáhli jsme i určitého pokroku, ne však v dostatečné míře.

Je to ale zcela legitimní otázka: Je-li zmírňování příliš náročné, neměli bychom raději změnu klimatu přijmout a přizpůsobit se? Koneckonců, všechno se neustále mění, proč bychom nemohli přijmout, že se mění i klima?

Je to nicméně složitější. Adaptace má své limity. Můžeme se přizpůsobit určitým změnám, existují však takové změny, jimž se jednoduše přizpůsobit nelze. Limity má například lidská fyziologie. Naše těla fungují při teplotě 36 stupňů Celsia a potřebujeme se neustále zbavovat tepla.

Spalujeme totiž potravu, a tím vytváříme teplo. Toto teplo pak můžeme odvádět jen tehdy, když je okolní teplota nižší než teplota našeho těla. Krátkodobě můžeme vyšší teploty zvládat pocením, ale pokud jsou podmínky příliš teplé a vlhké, jednoduše to nevydržíme.

Svůj život rovněž nemůžeme strávit v klimatizovaných prostředích. Nemůžeme klimatizovat kukuřičná pole, ovocné sady ani staveniště, kde lidé pracují. Celé naše životní prostředí jednoduše přizpůsobit nemůžeme. Adaptace je prostě limitovaná.

Dalším problémem je, že přizpůsobování se je nad určitou úrovní extrémně drahé. Například infrastruktura byla navržena pro klima, které už neexistuje. A pokud budou povodně, které dnes považujeme za „stoleté“, běžné, budeme muset značnou část infrastruktury prostě přestavět, což představuje obrovské náklady. Navíc to nepřinese žádné další výhody, pouze adaptaci.

Mitigace, neboli zmírňování změn klimatu, má oproti tomu mnoho výhod. Pokud se tedy začne včas. Přechod na obnovitelné zdroje energie přináší zajištění energetické bezpečnosti, nezávislost na ruských fosilních palivech a snížení účtů za energie. Renovace budov a zvýšení jejich energetické účinnosti zlepšuje kvalitu vzduchu a zdraví obyvatel.

Pokud se zaměříme na snižování množství spálených fosilních paliv a v jisté míře i zastavení odlesňování, může to mít mnoho výhod. Adaptace naopak přináší jen málo výhod a stojí hodně peněz. Platí zkrátka, že nejlepší strategií přizpůsobení se je ambiciózní plán zmírnění změn klimatu.

Zmínila jste některé problémy spojené s mitigací v posledních dekádách. Jaké jsou ty „různé složité důvody“ pomalého tempa snižování emisí?

Myslím, že bychom měli oslavit úspěchy, kterých jsme dosáhli, protože ty se v médiích často nezmiňují. Pokud si neuvědomíme, že jsme ušli velký kus cesty, bude mnohem těžší pokračovat, protože si lidé řeknou, že nic nefunguje.

Ano, celkové emise stále rostou, ale díky našim dosavadním snahám jsou nižší, než by byly bez našich opatření. Například od přijetí Pařížské dohody jsme se opravdu vyhnuli těm nejhorším klimatickým scénářům. A ačkoliv máme ještě hodně práce před sebou, můžeme tvrdit, že jsme dosáhli pokroku.

Přesto to nestačí. Nyní mluvím jako expertka v oboru, nikoliv jako představitelka Mezivládního panelu, ale za sebe bych řekla, že jedním z důvodů je náš současný ekonomický systém, který podporuje růst za každou cenu a udržování statu quo. Změnit politické a ekonomické uvažování je velmi náročné, protože jakmile dojde například ke ztrátě pracovních míst, zavládne strach. Nejde vlastně ani tak o to, že bychom neměli růst, ale o to, že jsme posedlí současnými strukturami.

Například fosilní průmysl je v každé zemi důležitým hnacím motorem ekonomiky, generuje zisk, poskytuje pracovní místa. Je proto těžké se těchto odvětví vzdát, vnímáme to jako velké riziko. Ale jak se říká, doba kamenná neskončila kvůli nedostatku kamenů. Myslím, že bychom měli být flexibilnější a přijmout změnu.

Mluvíte také o potřebě vytváření pozitivních alternativ a dobrých příkladů. Kdo by měl být za vytváření těchto alternativ hmotně zodpovědný? Měl by to být například můj děda a řada dalších, chcete-li běžných lidí, kteří si budou muset kvůli novým politikám ochrany klimatu zařizovat renovaci domů?

Myslím, že to je hlavně úkol vlád. Toto je dlouhodobý problém a riziko, které ovlivňuje naši společnost. Není to něco, co by mohl vyřešit trh. Navíc klimatické politiky často postihují především lidi s nižšími příjmy. Politici by se měli zaměřit především na horních 10 procent nejbohatších korporací a jednotlivců.

Uvedl jste velmi dobrý příklad lidí. Stát by měl jít za vaším dědečkem a říct: „Podívejte, my to pro vás rádi uděláme, pokud s tím budete souhlasit. Přestojíte určité nepříjemnosti, ale ve výsledku se vám sníží účty za energie, vaše nemovitost bude mít vyšší hodnotu a bude se vám lépe žít.“

Jak vidíte budoucnost jaderné energie? Může nám pomoct účinně zmírnit změny klimatu?

To je velmi kontroverzní otázka. Vědecké scénáře ukazují různé možnosti. Některé předpokládají větší roli jaderné energie, jiné menší. Jedním z problémů je, že jaderná energie je velmi nákladná. Mnoho malých obnovitelných zdrojů energie je dnes mnohem levnější cestou.

Dalším problémem je čas. Stavba jaderných elektráren trvá velmi dlouho. Na rychlou výstavbu velkého množství reaktorů nemáme dostatek kapacit. Jaderná energie tedy pravděpodobně nebude při zmírňování změn klimatu hrát hlavní roli, i když stávající jaderné elektrárny významnou roli nepochybně hrají.

Na druhou stranu vidíme, že stále více regionů a zemí dokáže zvládnout přerušované dodávky obnovitelné energie, aniž by musely stavět jaderné elektrárny. Například elektrický systém v Portugalsku byl minulý rok z více než 75 procent poháněn obnovitelnými zdroji. Existují tedy řešení, ale jsou složitější. Není to jen o rychlém přechodu na jeden typ zdroje, není zde žádné kouzelné řešení, které nás zbaví klimatické změny a nutnosti transformace.

V české klimatické vědě, nebo spíše mezi těmi, kdo veřejně hovoří o klimatu, se často říká, že bychom neměli být alarmističtí. Máme popisovat situaci, ale nemobilizovat lidi nebo je příliš nevystrašit. Nejsem si jistý, zda mají pravdu. Co si o tomto přístupu myslíte?

Nejsem si jistá, zda na tuto otázku existuje jednoznačná odpověď. Mohu říct, jak ke komunikaci přistupuji já. Myslím, že obava, že přílišné strašení může být kontraproduktivní, je legitimní. Když se lidé příliš bojí, raději vypnou, přestanou naslouchat, nebo začnou problém dokonce popírat.

To je zcela normální lidská reakce. Když víme, že něco bude opravdu špatné, máme tendenci to vytěsnit.

Druhým problémem je, že přílišné strašení může lidi vést k beznaději. Vidíme, že mladí lidé dnes trpí klimatickou úzkostí a environmentálními obavami. A přidávat jim další břemena může být velmi nebezpečné.

Na druhou stranu bych ale rozhodně neoznačovala za alarmismus prosté sdělování faktů. Můžeme se tvářit, že jsme na tonoucím Titaniku a pustit si jen hlasitější hudbu k tanci. Faktem ovšem zůstane, že jsme na Titaniku. Je důležité, aby lidé čelili realitě, že situace může být mnohem horší. Zatím není vše ztraceno, ale pokud nebudeme jednat, klimatická změna nás zasáhne silněji.

Musíme si uvědomit, že sice čelíme velkým problémům, ale stále máme možnost změnit směr, a dokonce zlepšit způsob, jakým na planetě fungujeme. Můžeme zkrátka svůj Titanik ještě odvrátit od ledovce. Proto musíme přestat zesilovat hudbu a zaměřit se na ledovec. A až ho mineme, můžeme hrát o to líbezněji a klidně i hlasitě oslavovat.

Na závěr mi dovolte ještě osobnější otázku, jaké to je být ženou a klimatickou vědkyní na tak vysoké mezinárodní úrovni. Jaké to je být místopředsedkyní Mezivládnímu panelu pro změnu klimatu?

Mám to štěstí, že mohu kráčet ve stopách úžasných žen, stojím na ramenou bohyň! Je to ale i výzva. Někdy nejsme brány stejně vážně jako naši mužští kolegové, ale pokrok je patrný. Je pro mě velkou ctí být toho součástí a mít možnost něco změnit.

Článek vychází s podporou Nadace FES Praha.