Toxická pozitivita klimatického hnutí i médií

Amy Westerveltová

Právě uplynulý Klimatický týden ukázal, že trend klimahnutí a spřízněných médií mluvit o klimatické krizi pozitivně, je nebezpečnou chimérou. Hnutí i média nepotřebují sdělovat úspěchy, ale především pravdu. Jinak řešení unikne mezi prsty.

Klimatická krize s sebou nese děsivé následky. Chceme-li ji zvrátit, mělo by právě toto zůstat zprávou číslo jedna. Foto Mario Tama

Předminulý týden proběhl v New Yorku Klimatický týden, který se každoročně koná souběžně s Valným shromážděním OSN. Klimatického týdne jsem se dříve neúčastnila, ale od těch, kdo na něj jezdí pravidelně, jsem slyšela, že letos byl ještě hektičtější a nervóznější, než bývá jindy. Podle jedněch to souviselo s vypjatou atmosférou před letošními americkými volbami, další ovšem soudili, že je to tím, kolik lidí se chystá ignorovat Konferenci OSN o změně klimatu neboli COP, která se letos koná v Ázerbájdžánu.

Ať tak či onak, vedle očekávatelných greenwashingových předváděcích akcí na mě nesmírně rozporuplným a znepokojujícím dojmem působila i důvěryhodnější klimatická setkání. Stejně jako většina klimatických konferencí v posledním roce či dvou.

Na jedné straně lidé, kteří se cpou servírovanými jednohubkami a usrkávají „řemeslné“ koktejly, mluví o potřebě „zůstat pozitivní“, „vyprávět pozitivní příběhy“ a „dávat lidem naději“. Na druhé straně realita, která na nás nemilosrdně doléhá — v podobě hurikánů, smrtících bouří či sesuvů půdy v Nepálu, odsouzení britských klimatických aktivistek ke dvěma letům vězení za polití obrazu nebo obligátních zpráv o dalším nárůstu spalování fosilních zdrojů.

Abyste mi ale nerozuměli špatně, určitě existují i potěšující zprávy — a nesmíme je přehlížet. Dobře vím, jak je důležité je sdílet a prožívat, ale ustrnout na pozitivitě s vyloučením čehokoli negativního mi přijde naprosto mimo a abych řekla pravdu, docela mě to i děsí.

Připomíná mi to slova, která jsem v průběhu let opakovaně slýchala od klimatické psycholožky Renée Lertzmanové: klimatická krize je trauma, které je třeba zpracovat. Vybavuje se mi též pojem „kolektivní otupělost“, jímž odborník na traumata Thomas Hübl označuje situaci, která nastává, když lidé mlčky přistoupí na to, že své společné trauma nechají nezpracované dřímat pod povrchem.

Rozhodně se nesnažím předepisovat, jak by měla konkrétní emocionální reakce na klimatickou krizi vypadat — jen sama na sobě jsem dnes zaznamenala hned tři velmi odlišné reakce. Všichni se s kolektivní úzkostí, s tím, jak je ničen svět okolo nás, vyrovnáváme po svém, ale sledovat tolik lídrů v oblasti ochrany klimatu volajících po pozitivitě a nic než pozitivitě během týdne, který svým sloganem „It’s Time“ explicitně vyzýval k akci, bylo nadmíru zneklidňující.

×
Diskuse
PK
October 13, 2024 v 19.26

Volte KSČM! Poslední naději levice!

Zastavme války! Zastavme konflikty v Gaze, na Ukrajině i Blízkém východě! Mír!