Předminulý týden proběhl v New Yorku Klimatický týden, který se každoročně koná souběžně s Valným shromážděním OSN. Klimatického týdne jsem se dříve neúčastnila, ale od těch, kdo na něj jezdí pravidelně, jsem slyšela, že letos byl ještě hektičtější a nervóznější, než bývá jindy. Podle jedněch to souviselo s vypjatou atmosférou před letošními americkými volbami, další ovšem soudili, že je to tím, kolik lidí se chystá ignorovat Konferenci OSN o změně klimatu neboli COP, která se letos koná v Ázerbájdžánu.

Ať tak či onak, vedle očekávatelných greenwashingových předváděcích akcí na mě nesmírně rozporuplným a znepokojujícím dojmem působila i důvěryhodnější klimatická setkání. Stejně jako většina klimatických konferencí v posledním roce či dvou.

Na jedné straně lidé, kteří se cpou servírovanými jednohubkami a usrkávají „řemeslné“ koktejly, mluví o potřebě „zůstat pozitivní“, „vyprávět pozitivní příběhy“ a „dávat lidem naději“. Na druhé straně realita, která na nás nemilosrdně doléhá — v podobě hurikánů, smrtících bouří či sesuvů půdy v Nepálu, odsouzení britských klimatických aktivistek ke dvěma letům vězení za polití obrazu nebo obligátních zpráv o dalším nárůstu spalování fosilních zdrojů.

Abyste mi ale nerozuměli špatně, určitě existují i potěšující zprávy — a nesmíme je přehlížet. Dobře vím, jak je důležité je sdílet a prožívat, ale ustrnout na pozitivitě s vyloučením čehokoli negativního mi přijde naprosto mimo a abych řekla pravdu, docela mě to i děsí.

Připomíná mi to slova, která jsem v průběhu let opakovaně slýchala od klimatické psycholožky Renée Lertzmanové: klimatická krize je trauma, které je třeba zpracovat. Vybavuje se mi též pojem „kolektivní otupělost“, jímž odborník na traumata Thomas Hübl označuje situaci, která nastává, když lidé mlčky přistoupí na to, že své společné trauma nechají nezpracované dřímat pod povrchem.

Rozhodně se nesnažím předepisovat, jak by měla konkrétní emocionální reakce na klimatickou krizi vypadat — jen sama na sobě jsem dnes zaznamenala hned tři velmi odlišné reakce. Všichni se s kolektivní úzkostí, s tím, jak je ničen svět okolo nás, vyrovnáváme po svém, ale sledovat tolik lídrů v oblasti ochrany klimatu volajících po pozitivitě a nic než pozitivitě během týdne, který svým sloganem „It’s Time“ explicitně vyzýval k akci, bylo nadmíru zneklidňující.

Zůstat pozitivní!

Nedávno se po klimatických vláknech Twitteru začal šířit článek obviňující klimatické hnutí z elitářské posedlosti dezinformacemi. Místo nich by se podle něj mělo zaměřit na intenzivní práci s veřejností, aby dokázalo zajistit spravedlivý energetický přechod. Nemyslím si, že by se tyto dvě věci měly vzájemně vylučovat — je zapotřebí obou. Autorka zmíněného textu, ačkoli se v otázce dezinformací samých a v tom, jaký je význam výzkumu v této oblasti, mýlí, přináší i několik velmi trefných postřehů.

Prvním z nich je, že klimatické hnutí zůstává obvykle mimo kontakt s marginalizovanými a dělnickými vrstvami. Tím druhým pak, že enormně velký vliv na to, čím se hnutí v danou chvíli zabývá, mají zájmy sponzorů.

Jestli ale newyorský Klimatický týden něco ukázal, pak právě to, že novým trendem je pozitivita a pozitivní přístup. Znovu a znovu jsem slyšela lidi zdůrazňovat, jak důležité je vyprávět pozitivní příběhy. Jeden kolega — sám veskrze velmi pozitivní člověk — to připodobnil situaci, v níž by tytéž řeči o pozitivitě stále dokola opakoval zástup zombíků.

Potřeba zdůrazňovat, že vše je normální a v pořádku, i když tomu tak zcela očividně není, je však podle mých zkušeností pro klimatické hnutí, zejména pak pro ty, kdo disponují mocí a penězi, v něčem typické.

Vím, že lidé potřebují slyšet dobré zprávy a vidět světlo na konci tunelu. Že uprostřed záplavy krizí naprosto zoufale touží po pocitu, že vše je  „v pohodě“. Ale poskytne jim to skutečně tento toxický pozitivismus a upozaďování kritiky? Opravdu toto bazírování na tom, jak se lidé mají cítit a jak mají o klimatu mluvit, něčemu pomůže? Nedělá z vás selektivní slepota a absolutní nevšímavost vůči utrpení druhých spíše než pozitivního člověka tak trochu sebestředného kreténa?

Týden pozitivního tlachání

Celý týden jsem poslouchala volání po pozitivním přístupu jako jediné přijatelné odpovědi na klimatickou krizi. Na akci o klimatické žurnalistice mluvili sice donoři o tom, že vzhledem k tomu, že jde o „nejdůležitější příběh naší doby“, neříkají novinářům, co mají psát, vzápětí však dodávali, že finančně podporují jen zpravodajství o vodě nebo pozitivní a povzbudivé příběhy, které jsou zaměřené na řešení… Což je, jestli se nepletu, jednoznačné určování toho, na co se mají novináři zaměřit.

Slyšela jsem, jak jeden z představitelů OSN mluvil o tom, že jediné, co lidi motivuje, jsou pozitivní příběhy… a jedním dechem zdůraznil, že je důležité bojovat proti dezinformacím.

A znovu a znovu jsem v místnostech plných bílých obyvatel globálního Severu slyšela upřímné volání, ať se do centra pozornosti dostanou hlasy z globálního Jihu.

Prožila jsem tak týden, který mě pevně přesvědčil, že „činy jsou hlasitější než slova“. Chcete pozitivní příběhy? Podnikněte kroky potřebné ke skutečnému zlepšení a přestaňte se tolik ohánět postupnými změnami! Chcete srazit dezinformace na kolena? Financujte investigativní žurnalistiku! Chcete slyšet hlasy globálního Jihu? Jejich představitelé musí být v téhle zatracené místnosti!

Pak jsem začala sledovat reakce na odsouzení britské klimatické aktivistky Phoebe Plummerové. Dostala dva roky vězení za polití skleněné vitríny s van Goghovými Slunečnicemi. Její kolegyně Anna Hollandová dostala o něco méně, jen dvacet měsíců, protože ona sama polévku na sklo nehodila. Většina komentářů nad vyneseným verdiktem se omezila na poučování aktivistek, že jejich chování bylo za hranou, a na povýšené konstatování ve stylu: „čemu se divíte, když porušujete zákony“.

O den později vymazal hurikán na steroidech, poháněný klimatickými změnami, oblíbené umělecké středisko Asheville v Severní Karolíně.

Byl to nadmíru bizarní sled událostí: nejprve přehnaná zdvořilost a nucená pozitivita všech těch klimatických shromáždění, následovaná poučováním aktivistů zapojených do přímých akcí. Vše nakonec završila názorná ukázka toho, co přijde, když se světoví lídři budou chovat zdvořile a zdrženlivě a uždibovat přitom chlazené krevety, zatímco kloužeme přes okraj propasti.

Sama se na podobných setkáních cítím, že bych neměla hovořit o špatných zprávách a poukazovat na nepravosti — a zejména, že bych neměla mírnit nadšení z dílčích krůčků poukazováním na jejich naprostou marginalitu. Nesnažím se ale nikomu kazit radost a nadšení a nejsem „negativní“: jen na rovinu říkám, jak se věci mají, protože tohle přesně je moje práce.

Pravdou totiž je, že kromě dobrých zpráv potřebujeme také určitý realismus, co se týče bojů, které jsou před námi. Potřebujeme se dozvídat o všech dostupných řešeních a dělat vše pro to, abychom včas prokoukli ty, kterými nás jen oblbují, protože času opravdu nemáme nazbyt.

A pravdou, kterou bychom měli znát a nezastírat, také je, že když donoři obrátí svůj zájem jinam, mění se spolu s tím i pozornost celého klimatického hnutí i médií. Jde nejen o slepou, ale vyloženě o nebezpečnou cestu. Jak mohou aktivisté něčeho dosáhnout, když se ocitají v permanentní nejistotě? Nemluvě o tom, že těmto problémům nemusejí čelit jen ti, kdo vystupují proti klimatickým opatřením — představte si, že by v konzervativní Heritage Foundation byli na pochybách, zda napřesrok utáhnou svůj provoz!

Proto musíme být v oblasti klimatické problematiky naprosto nezbytně otevřeni všem možnostem a přístupům. Zatím jsme však spíše svědky až úzkostlivé posedlosti mít jeden jediný způsob, jakým je legitimní o klimatické krizi a jejích možných řešeních vůbec mluvit.

Z anglického originálu On Climate Week and Toxic Positivity publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.