Ve veřejné debatě se stále častěji objevuje názor, že namísto „boje s klimatem“ bychom se měli soustředit především na adaptaci ve formě nejrůznějších preventivních opatření zaměřených například proti suchu nebo povodním. Někteří, zejména konzervativní politici a komentátoři pak jedním dechem dodávají, že z tohoto důvodu je žádoucí zpomalení Zelené dohody takovým způsobem, abychom nezaostávali v konkurenceschopnosti a měli na realizaci adaptačních opatření dostatek prostředků.

Tato myšlenka je sice lákavá, nicméně například zpráva Nizozemské agentury pro posuzování vlivu na životní prostředí upozorňuje, že nedostatek mitigačních opatření by v budoucnu vedl k prudkému nárůstu nákladů na adaptaci, respektive vzniku takových škod, jejichž odstranění by bylo s ohledem na naše omezené kapacity nad naše finanční možnosti.

Zvýšená adaptace problémy spojené s dopady klimatické změny sama o sobě nevyřeší. Ve skutečnosti totiž potřebujeme obojí — jak adaptaci, tak mitigaci ve formě omezování produkce skleníkových plynů. Současně platí, že čím více se nám nyní podaří tyto emise snížit, tím nižší budou budoucí náklady na adaptaci a naopak.

Ekonomickou analýzu opatření na snížení emisí skleníkových plynů nabídla například Sternova zpráva, vydaná britským ministerstvem financí už v roce 2006. Z jejích závěrů vyplývá, že okamžitá opatření ke snížení emisí se z ekonomického pohledu jednoznačně vyplatí, neboť jejich přínos výrazně převyšuje související náklady. Čím dříve taková opatření přijmeme, tím nižší bude jejich cena.

Naopak čím déle budeme otálet a čím později dosáhneme vrcholu vypouštěných emisí, tím rychleji bude muset proběhnout následný emisní pokles tak, abychom dosáhli stejného efektu. Už nyní se nacházíme v situaci, kdy jsme zmeškali příležitost k pozvolnému poklesu, který bylo možné realizovat s minimálními náklady. S ubíhajícím časem bude nutné sahat po stále drastičtějších a nákladnějších opatřeních.

Čím později dosáhneme globálního emisního vrcholu, tím prudší bude muset být následný emisní pokles tak, abychom se udrželi pod stanovenou hranicí oteplení. Grafika: Carbon Brief za použití Highcharts.

Z těchto důvodů se státy Evropské unie snaží na základě Zelené dohody o dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Jedná se o nutnou, nikoliv postačující podmínku pro to, abychom dokázali udržet globální nárůst teploty pod 2 °C v porovnání s předindustriální érou. K našemu úsilí se musí připojit také další části světa, jejichž emise jsou s ohledem na rostoucí ekonomiku i počet obyvatel zatím stále na vzestupu.

Stále nicméně platí, že Evropa má z pohledu kumulativních emisí vůbec největší podíl na klimatické krizi. I kdyby se nám nakrásně chtělo tuto historickou odpovědnost ignorovat a soustředit se výhradně na naši budoucí ekonomickou konkurenceschopnost, neutečeme od ní, protože rozvojové státy, jejichž emise budou teprve kulminovat, nám ji tak či onak budou připomínat.

Bez dodržování vlastních závazků navíc logicky nemůžeme vyžadovat plnění emisních dohod po ostatních. V případě, že by globální úsilí selhalo a oteplení by překročilo zmíněné 2 °C, hrozí překročení takzvaných bodů zlomu. Teplota by pak dále rostla vlivem samovolných procesů i bez přispění člověka na úroveň, která by velmi pravděpodobně nebyla slučitelná s fungováním moderní společnosti v podobě, v jaké ji známe. V tom případě by zachování ekonomické konkurenceschopnosti bylo nejspíše tím posledním, co by nás a naše potomky trápilo.