Českou republiku a s ní celou střední Evropu postihly silné deště a povodně. Podle Českého hydrometeorologického ústavu lze očekávat extrémní úhrny srážek a ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL) uvedl, že „situace, která nás čeká v následujících dnech, bude pravděpodobně podobná situaci, jakou jsme zažili v letech 1997 a 2002“, tedy v letech velkých povodní.

Následující analýza shrnuje několik faktorů, které sílu dešťů i následných povodní ovlivňují.

1) Půdní podmínky a nasycenost krajiny

Česká republika má za sebou několik měsíců sucha a velkých veder. Letní měsíce byly teplotně nadnormální a ještě na začátku září konstatoval portál Intersucho, že se sucho vyskytuje na 58 procentech území, především pak na Moravě a Vysočině. To by měly změnit následující dny.

Záležet bude na koncentraci srážek, jejich rozložení v čase a jejich intenzitě — pokud budou srážky příliš rychlé, silné a koncentrované do malých oblastí, půda nebude mít dostatek času vodu vstřebat a většina srážek odteče po povrchu. Portál Intersucho k tomu dodává: „Kde dojde v příštích dnech k nasycení půdy (fialová), tam toho půda už moc nepobere. Důsledkem při předpovězených extrémních srážkových úhrnech bude rychlý nástup povodňových stavů. Navíc přijde silný vítr, který ‚napomůže‘ vývratům stromů z podmáčené půdy.“

Nutno dodat, že česká krajina není v dobré kondici. Letošek je rekordní co do počtu erozních událostí, půda na velkých lánech je rozpraskaná, lesy jsou plošně vykácené. Velmi pravděpodobně tak v následujících hodinách poznáme nejen to, zda půda zvládne vstřebat kritické množství vody, nýbrž i to, jakým způsobem nakládáme s krajinou.

2) Devastace krajinných ekosystémů

Po dekády je česká krajina vystavena soustavné devastaci říčních, půdních a lesních ekosystémů, místo kterých zemědělci budují souvislá a velká pole. Vodohospodáři narovnávají a zatrubňují řeky, ničí okolní říční ekosystémy nebo mokřady, lesy tvoří z velké části smrkové monokultury.

Podle Martina Rexy z Hnutí DUHA „jsme v důsledku odvodňování půdy přišli až o 80 procent mokřadů, které ochlazují krajinu, zadržují vodu a jsou cennými stanovišti pro mnohé ptáky, obojživelníky a další organismy“. Poslední Zpráva o stavu životního prostředí z roku 2022 hodnotí stav české krajiny jednoznačně: „Nevhodné úpravy vodních toků, změny ve využívání krajiny, degradace půdy, nevhodné způsoby hospodaření, rozsáhlé odvodnění polí a luk a zvyšující se podíl zastavěného území měly za následek snížení retenční schopnosti krajiny, která je důležitá pro zajištění vodních zdrojů.“

Budováním velkých hal a další výstavbou roste zastavěná plocha, která je ve své podstatě nepropustnou. Schopnost krajiny vstřebat a zadržet vodu je tedy celkově nižší.

Data jasně ukazují, že ke krajině se chováme především jako k nástroji produkce. Fakt, že krajina rovněž zachytává vodu, závisí na ní zdraví ekosystémů nebo že nabízí domov mnoha druhům, byl podřazen vidině zisků z velkých polí anebo z nájmů skladovacích a továrních hal.

3) Připravenost kritické infrastruktury

Zásadním faktorem ovlivňujícím vážnost následků povodní a silných dešťů je připravenost protipovodňové infrastruktury a integrovaného záchranného systému jako takového.

Podle květnové tiskové zprávy ministerstva zemědělství vynaložila ministerstva pět miliard korun na opatření pro ochranu před povodněmi, za které se od roku 2014 podařilo zrekonstruovat několik kilometrů hrází, zpevnit koryta potoků a řek. Starší zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 2020 však tvrdí, že mezi lety 2016 a 2018 stát investoval pouze třetinu prostředků, kterou na protipovodňová opatření plánoval.

Zpráva rovněž konstatuje, že ministerstvu životního prostředí, tou dobou ještě pod kontrolou Richarda Brabce z Babišova hnutí ANO, se nedaří prosazovat přírodě blízká protipovodňová opatření.

Stav současné protipovodňové ochrany je těžké hodnotit. Již teď je ale pozitivní sledovat, že státní instituce od Českého hydrometeorologického ústavu, po správy povodí a jednotlivé složky integrovaného záchranného systému podnikají kroky, které mají zabránit nejhoršímu. Již několik dní před samotnými povodněmi tak po výstraze meteorologů začali jednotliví správci přehrad a vodních děl upouštět vodu a připravovat se na přítok.

Nakolik byla tato opatření úspěšná a jak zafungují jednotlivé složky záchranného systému teprve uvidíme. V nastalé situaci může o katastrofě rozhodnout povolená hráz, pomalý odtok v přehradách nebo pár metrů chybějících protipovodňových hrází.

4) Klimatická změna

Již nyní je na stole zásadní otázka: jak sílu dešťů a povodní ovlivnila klimatická změna? Je zřejmé, že zásadně, byť na přesné vyhodnocení je třeba počkat až na výsledky atribučních studií, které zkoumají vliv změny klimatu na pravděpodobnost výskytu a sílu jednotlivých extrémních jevů počasí. Shrňme si alespoň prozatím několik zásadních informací.

Podle šesté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu „klimatické modely ukazují, že nárůst vypařování vede všude k výraznému nárůstu extrémních srážek, jehož rozsah se pohybuje mezi čtyřmi a osmi procenty na jeden stupeň Celsia zvýšení povrchové teploty oproti předindustriální éře“. Čím více emisí skleníkových plynů pumpujeme do atmosféry, tím více planetu zahříváme, na zahřáté planetě dochází k většímu odpařování vody a ta padá zpět ve formě extrémních srážek.

Aktuálně se podle klimatické služby evropské vesmírné agentury Copernicus nacházíme na cestě k tomu, aby byl rok 2024 po tom předchozím opět nejteplejším v dějinách měření. Podle Samanthy Burgessové, zástupkyně ředitele klimatické služby Copernicus, bylo letošní léto teplotně rekordní: „Během posledních tří měsíců roku 2024 zažila zeměkoule nejteplejší červen a srpen, nejteplejší den v historii měření i nejteplejší léto.“

Klimatolog Pavel Lipina z ČHMÚ na dotaz Deníku Referendum uvedl, že v České republice mělo letošní léto teplotní průměr 19,3 stupně Celsia. Podle Lipiny tak „bylo o 1,7 stupně teplejší, než je dlouhodobý průměr“. Doposud nejteplejší léto pro Českou republiku bylo v roce 2019 s průměrnou teplotu vzduchu 19,5 stupně.

Žijeme tak v době střídajících se teplotních extrémů, kdy jsou letní vlny veder a sucho střídány epizodami silných a intenzivních dešťů s povodněmi.

Nejde ale jen o dlouhodobý stav klimatu. Již nyní se diskutuje minimálně o dvou krátkodobých událostech, které mají na současnou situaci podstatný vliv. Za prvé je to momentální rozpad severního polárního tryskového proudění (zvaný též severní polární vortex), který do Evropy přináší od severu masivní přísun studeného vzduchu.

Na to, jak souvisí právě rozpad proudění se změnou klimatu, není jednotný názor, avšak faktem je, že v posledních letech vlivem zvyšující se globální teploty v severních polárních oblastech ubývá led. Čím méně je bílé ledové pokrývky, tím větší akumulace slunečního tepla, jež pak ovlivňuje i situaci ve vysokých vrstvách, kde proudí právě polární vortex. Ten se rozpadá a jeho zbytky přinášejí studený polární vzduch do Evropy. Tak zní alespoň teorie.

Druhou událostí je dlouhotrvající vlna veder a sucha ve Středomoří. Již dvanáct měsíců některé oblasti Sicílie, Řecka a Španělska zažívají nadprůměrné teploty. Podle atribuční studie zveřejněné na portálu World Weather Attribution už nyní můžeme tvrdit, že jarní teplotní extrémy ve Středomoří by nemohly vzniknout bez podmínek způsobených změnou klimatu.

Vysoké teploty a sucho však ve Středomoří trvaly i v létě, a právě vysoké teploty způsobily větší výpary vody, a ty se z jihu přesouvají na sever — středomořské teplotní extrémy tak aktuálně velmi pravděpodobně pohánějí silné srážky ve střední Evropě. Na konkrétní hodnocení vlivu změn klimatu na tyto události si však musíme počkat.

Přizpůsobit se nebude stačit

Když to shrneme, klimatický rozvrat poháněný stále nekončícím spalováním fosilních zdrojů a vyčerpáváním planetárních ekosystémů umocňuje, ba přímo způsobuje nejrůznější extrémní projevy počasí po celém světě, Českou republiku nevyjímaje. Česká půda a celá krajina na nadcházející změny nejsou připravené, a byť český stát do protipovodňových opatření investuje miliardy, může se stát, že k zadržení extrémních úhrnů srážek a jimi způsobených povodní takové investice nemusí stačit.

Podle studie vedené odbornicí na adaptaci na klimatickou změnu Tabeou Lissnerovou se rapidně snižuje schopnost přizpůsobit se na změny klimatu s tím, jak stoupá globální teplota v důsledku působení skleníkových plynů. Podle Lissnerové jsou adaptační opatření účinná ve většině hodnocených prostředí až do oteplení o 1,5 stupně Celsia, s vyšším oteplením ovšem účinnost veškerých opatření klesá ve všech regionech“.

Aktuálně přitom žijeme ve světě, kde se globální teplota již čtrnáct měsíců v řadě pohybuje kolem hodnoty oteplení o 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální éře. Tedy kolem hodnoty, kterou Lissnerová a mnoho dalších odborníků, například i Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), považuje za kritickou.

Namlouvat si, že se změnám klimatu „přizpůsobíme“, je přímým hazardem s lidskými životy. Chceme-li změnám klimatu čelit, musíme především snižovat emise skleníkových plynů, a tedy i množství využitých fosilních paliv, je nutné ozdravit krajinu, obnovit říční, půdní i lesní ekosystémy nebo lépe zacházet se zemědělskou půdou.

Na vyhodnocení přesných souvislostí změn klimatu a právě probíhajících silných dešťů a povodní ještě přijde čas. Již nyní je ale jasné, že jde o fenomén, který s klimatickým rozvratem nemůže nesouviset.