Přírodních katastrof je historie plná, nyní jich však přibývá s tím, jak se v důsledku spalování fosilních paliv zrychluje klimatická krize. To, jak a jak rychle lidská civilizace na nastalé podmínky zareaguje, bude pro její další vývoj rozhodující. Jako jedna z cest se nabízí využití konceptu resilienčního myšlení, který zkoumá Anna Bromová z Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI). Bromová je také doktorandkou Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd České republiky a Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity.

Střední Evropa, Českou republiku nevyjímaje, zažila v září intenzivní deště a následně ničivé povodně posílené změnou klimatu. Jak lze na podobné přírodní katastrofy z pohledu resilienčního myšlení reagovat?

Předně je zásadní si uvědomit, že žijeme ve světě vzájemně propojených sociálně-ekologických systémů, kde lidská společnost ovlivňuje přírodní ekosystémy a naopak. Nelze od sebe například oddělit přírodu, počasí a fungování naší lidské infrastruktury. Sociálně-ekologické systémy fungují většinou ve víceméně rovnovážném stavu, který občas naruší nějaké zásadnější změny.

Podobným výjimečným šokem byly například zářijové povodně. V teorii sociálně-ekologické resilience lze takovému narušení rovnovážného stavu předcházet v zásadě třemi způsoby: posílením persistence čili stability stávajícího systému, za druhé posílením adaptability, tedy schopnosti přizpůsobit se nové realitě, a za třetí posílením transformability, tedy schopnosti změnit část systému za účelem, aby jeho jiná podstatná část zůstala zachována.

Všechny tři přístupy posilují společenskou odolnost neboli resilienci. Nelze se spoléhat jen na přizpůsobení se nebo jen na proměnu, je potřeba posilovat celkově naše přemýšlení o tom, jak reagujeme na šoky v podobě nejrůznějších katastrof.

Povodně jsou dobrým příkladem narušení stability. Extrémní počasí přinese velké množství vody, obvykle klidné a malé potoky se promění v dravé proudy a rozlijí se do krajiny a obecní nebo městské zástavby. Cesty jsou nesjízdné, voda strhává elektrické vedení a přírodní živel tak ovlivňuje společnost. Vedení obcí, hasiči a dobrovolníci mohou připravit obydlí na povodňovou vlnu, z dlouhodobé perspektivy je možné se připravovat budováním protipovodňových opatření a tak posilovat persistenci.

Na situace jako povodně je však nutné reagovat také navyšováním resilience. To znamená nejen reagovat na samotné povodně, ale také dlouhodobě rozvíjet jednotlivé resilienční principy tak, aby byla společnost schopna lépe čelit budoucím katastrofám.

Zdá se, že během posledních povodní na většině míst dobře fungoval systém výstrah a upouštění přehrad. Je to dobrý příklad pro budoucnost?

Povodně jsou v České republice velmi dobře předpověditelné, což je výsledek let zkušeností a zlepšení v krizovém řízení státu a integrovaného záchranného systému. Systémy výstrah i protipovodňová opatření jsou na vysoké úrovni a integrovaný záchranný systém odvádí excelentní práci.

Přesto resilience nespočívá jen v krizovém řízení — zahrnuje i prevenci, vzdělávání, zpětné vyhodnocení nejlepších opatření a jejich případné posílení nebo například výstavbu odolnější infrastruktury. Zásadní je i dlouhodobé učení, sbírání zkušeností a jejich sdílení napříč různými úrovněmi systému — hlavně směrem od obcí a lokálních komunit nahoru směrem k vedení obcí, krajů a státu.

Nejde tedy říci, že jedno z opatření fungovalo a máme ho využívat. Musíme se zaměřit na celý systém a jeho nastavení.

O takový celostní přístup usiluje resilienční myšlení. Jaké jsou jeho hlavní zásady?

Resilienční myšlení je komplexní přístup, který zahrnuje sedm základních principů: udržování rozmanitosti a zastupitelnosti v systému, péči o propojenost jednotlivých systémových částí, monitorování nenápadných trendů, práci se systémovým myšlením a nepředvídatelností, podporu učení, prohlubování participace a rozvoj polycentrické správy.

Každý z těchto principů přispívá k tomu, aby společnost lépe zvládala šoky, katastrofy a nejrůznější pozvolné, ale zásadní změny. Resilienční myšlení tak můžeme využít v případě povodní, ale rovněž i v případě reakce na dlouhodobé negativní vlivy jako například klimatickou změnu.

Slyšíme často, že se musíme podobným katastrofám nebo celé klimatické změně především přizpůsobit. Jaký je rozdíl mezi přizpůsobením a právě resiliencí?

Adaptace, tedy přizpůsobení se, je jednou z nedílných součástí posilování naší resilience, ale není jedinou z možností, které máme. Kromě přizpůsobení je důležitá i transformace, tedy záměrná změna systému, aby byl schopen lépe čelit budoucím výzvám. Pouze adaptovat se na změny nestačí, musíme se také učit a měnit způsoby fungování společnosti, ekonomiky, politické správy.

Co tedy znamená posilování resilience právě v kontextu změn klimatu?

Klimatická změna zesiluje rizika katastrof, jako jsou povodně, sucho nebo vlny horka. A na tuto situaci je potřeba komplexně reagovat. Za prvé je nutné snižovat emise skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv a obecně z neudržitelného nakládání s přírodními zdroji. Zároveň musíme budovat systémy, které zvládnou častější extrémy a zamezí ztrátám na majetku, biosféře a především úmrtí lidí. Resilience znamená žít se změnou a pracovat s ní, ale také předcházet dalším katastrofám cílenou a hlubokou proměnou našich systémů.

Od koho máme očekávat, že nás připraví na katastrofy a posílí naši resilienci?

Resilience je společným úsilím různých aktérů — vlády, místních samospráv, neziskových organizací, odborníků i obyčejných lidí. Je důležité, aby každý měl přístup k informacím, podílel se na rozhodování a rozuměl tomu, jak se s krizemi vypořádat. V náročných, krizových situacích nejde spoléhat jen na záchranný systém, že nabídne efektivní pomoc — záchranáři nebo samosprávy se neobejdou bez pomoci komunit a běžných lidí.

Jde tedy o to budovat komplexní a propojený systém, kde jednotlivé části dokážou v případě potřeby fungovat relativně samostatně, kde jsou připravené plány na to, co je nutné dělat, a kde například jednotlivé součásti nečekají na pokyn shora, nýbrž jsou samy schopny reagovat na nastalou situaci.

Klíčové pak bude zapojení místních komunit. Bez nich nelze očekávat, že sebevětší záchranný systém bude reagovat včas a dostatečně efektivně. Bez zahrnutí znalostí lidí v místě katastrofy také nemůže být systémová pomoc „shora“ správná.

Čekají nás nelehké časy a resilienční myšlení nabízí všestranný přístup odpovídající na otázky ohledně zvládání katastrof. Vyžaduje však zapojení nás všech.

MATĚJ MORAVANSKÝ