Povodně už dávno nejsou jen důsledkem silných dešťů. Hlavní roli v intenzitě, s jakou se projevují v údolích, hraje stav krajiny, která ztratila schopnost srážkovou vodu zadržovat. A také klimatické změny, které extrémní projevy počasí zesilují a zvyšují jejich četnost.

Jako řešení se často zmiňují přehrady, v nichž lze zadržet velké množství vody. To ale ještě neznamená, že se jedná o nejlepší cestu. Abychom našli odpověď, která z cest protipovodňové obrany je nejúčinnější, musíme se podívat na to, jak se voda v krajině chová.

Kde se rodí povodeň

Česká krajina je většinou poznamenaná intenzivním průmyslovým hospodařením a odpovídajícím zacházením s půdou, vodními toky i lesy. Výsledkem je krajina, která ztratila schopnost zadržovat vodu.

Jsme střechou Evropy — dešťová voda od nás odtéká do všech světových stran, jenže nám odtéká pryč mnohem rychleji, než potřebujeme, a v případě velkých srážek i rychleji, než je bezpečné. Krajina, která nehospodaří dobře s vodou, nedokáže vybalancovat sucho nebo povodně.

Pojďme si vše vysvětlit na konkrétním příkladu severní Moravy. Jak se stane, že do údolí, kde stojí většina obcí a měst, dorazí rychlá zkáza v podobě staletých povodní?

Prudké svahy Jeseníků obecně zadržují vodu hůře v důsledku svých osobitých podmínek. Ovšem uměle vysazované smrkové monokultury, odlesnění po kůrovcové kalamitě a s tím spojený zvýšený pohyb těžké techniky v krátkém čase na velkých plochách v kombinaci s neobvyklými klimatickými jevy situaci dále zhoršují.

Voda se na svazích neudrží ani v míře, v jaké by mohla, a objeví se pak v údolích v podobě nebezpečných povodňových toků s vysokou energií. Při intenzivních deštích pak stačí jen několik hodin, než začne vznikat do jednoho proudu soustředěný odtok a následně eroze.

Proudy se dále spojují a stále mohutní, až někde vzniknou i několik set metrů dlouhé sesuvy půdy, hluboké až několik metrů! Sesuvům nahrávají sítě cest a těžebních linek. Strhávají stromy, kamení i bahno a v říčkách vytvářejí hráze, které se zase po zaplnění vodou protrhnou.

Takové události nejsou ojedinělé — během posledních povodní v Jeseníkách jich vznikly desítky. A obce ležící v úzkých horských údolích pod těmito svahy už nemají šanci situaci zvládnout beze škod.

Výsledek? Už nedaleko od svého pramene se z potůčků stávají mohutné a dravé řeky, které unášejí balvany a stromy a neohlížejí se na nic, co leží níže po toku.

Další podezřelí: nekonečné lány polí

Povodně ale nevznikají jen v horských lesích a údolích. Dalším místem jsou obrovské, ničím nerozčleněné lány polí, které v důsledku tristního stavu půdy ztratily schopnost vodu zasakovat tam, kde dopadne. Zemědělská půda je dnes extrémně utužená intenzivním průmyslovým hospodařením, což znemožňuje přirozené vsakování vody. A ta pak stejně jako v lesích odtéká po povrchu rychle pryč. Navíc s sebou bere drahocennou úrodnou ornici.

Dílo zkázy pod povrchem půdy dokonává voda sice vsáknutá, ale vtažená do trubek odvodňovacích melioračních systémů. Tyto systémy, často v plochách až desítek hektarů, odvádějí vodu opět velmi rychle zpět do narovnaných a upravených toků, aniž by měla šanci se v krajině alespoň na chvíli zdržet. Výsledkem je, že téměř nic vodě nebrání v rychlém odtoku, a tak se povodně i mimo horské oblasti stávají ničivější.

Zábor záplavových zón se nutně vymstí…

Nejen na Jesenicku, Krnovsku a Opavsku je aktivní záplavová zóna zastavěná nebo zoraná. Když přijde velká voda, řeka se nemá kde bezpečně rozlít nebo zpomalit. Buď jsme zde řeku obestavěli, nebo narovnali či jinak ovlivnili.

A tak se voda rozlije na orné ploše, zanechá za sebou obrovské kaverny hluboké až několik metrů. Nebo se rozlije ve městech a zanechá za sebou vrstvu spláchnuté ornice. Tím vznikají škody nejen na domech či infrastruktuře, ale i na zemědělské půdě. Tímto způsobem jsme si sami vytvořili podmínky pro obrovské a devastující povodně.

V krajině, která nedokáže efektivně hospodařit s vodou, není otázkou, zda přijde povodeň, ale jen kdy. Tomuto obrazu odpovídá povodeň v září loňského roku na severní Moravě a v jižním Polsku.

Řeky Jeseníků — Opava, Bílá Opava, Opavice, Desná, polské Kamienica a Morawka — se ocitly v situaci, kdy se voda z prudkých dešťů neměla kam vsáknout a rychle vytvořila ničivé povodňové vlny. A mimochodem: stoletá voda, která by se v průměru měla objevovat, jak název napovídá, jednou za sto let, přišla na Moravu znovu už po pouhých sedmadvaceti letech.

Řeka, nebo tobogán?

V podhůří se potoky a říčky stékají do řek. Jenomže řeky, jak je známe, jsou uměle upravené, narovnané a zahloubené kanály s několikanásobně zvětšenou kapacitou, než jaká by byla v přirozeném řečišti. A tak se i v nich opět zrychluje proudění vody a zvětšuje její objem, což výrazně zvyšuje ničivou sílu při povodních. Zatímco dříve se voda v širších údolích rozlévala a zpomalovala, dnes se řítí rovnými velkoobjemovými koryty jako v tobogánu.

Dalším problémem je, že v korytě řek schází spláví, tedy přirozeně se vyskytující materiál, jako je štěrk, balvany a další sedimenty. Tak vzniká takzvaná hladová voda. Když uvedené přírodní brzdy chybí, vodu zase nemá co zpomalit a její energie se zachovává, či dokonce ještě i narůstá.

Na obce se potom už po pár kilometrech od hřebenů hor řítí voda s průtokem desítek až stovek kubíků za vteřinu, přičemž povodňová vlna nastupuje mnohem rychleji a razantněji, než jak tomu bylo před staletími v přirozených řečištích. K tomu přispívá i měnící se klima, které přináší extrémní srážky, navíc často padající na vyprahlou půdu po dlouhém období sucha.

Úpravou potoků a řek bez meandrů a funkční říční nivy jsme vytvořili vysokoenergetické toky i v nížinách! Tam, kde by voda měla zpomalovat, naopak devastuje vše, co jí stojí v cestě. Proto mají dnešní povodně tak ničivou sílu a strhávají domy, ničí silnice a trhají železnice.

Dilema přehrad

Jako v zásadě jediné řešení je po loňských povodních prezentována roky slibovaná přehrada v Nových Heřminovech. Ministr Výborný (KDU-ČSL) obvinil z toho, že dosud nestojí, ekologické organizace, které se zasazovaly za jiná řešení. Podrobná analýza však ukázala, že přehrada dosud nestojí čistě vinou státu — a odpovědné ministerstvo po většinu let řídili Výborného straničtí kolegové z KDU-ČSL.

Obchází se přitom ale jiné zásadní otázky: je řešením postavit proti velké vodě obří hráz desítky kilometrů od příčiny jejího vzniku? Je řešením lpět na historických rozhodnutích vydaných na základě jiných podmínek, než jaké panují dnes? Nemáme v současnosti k dispozici jiné poznatky, zkušenosti a možnosti než v době před sto nebo i před třiceti lety?

Pokud někdo navrhuje postavit proti extrémní povodni obří hráz ve střední části toku, je to jistě technicky možné. Nabízí se však několik zásadních otázek: Co obce nad přehradou, zůstanou nadále bez ochrany proti povodním? A do jaké míry přehrada spolehlivě ochrání obce pod ní? Jaké jsou výhody a nevýhody takového řešení? Nejsou i jiné varianty? A jak vychází jejich srovnání ekonomicky?

Nebylo by lepším řešením začít s komplexní obnovou krajiny, aby plnila své funkce? Nedokážeme snížit průtoky v řekách na únosnou úroveň i jinak? Neměli bychom začít uvažovat o smysluplném rozmístění komplexu mnoha drobných vodozádržných opatření v celé ploše povodí?

Paradox: k ničivosti povodní přispívá stát

Vzniku ničivých povodní, kromě lesníků, zemědělců a obyvatel, často paradoxně dnes napomáhá i sám stát. V důsledku chybějící komplexní obnovy a ochrany krajiny vznikají škody, kterým pak čelíme všichni — a všichni za ně i platíme. To je přímý důsledek státní politiky.

Řeky i malé potoky, které dříve meandrovaly, byly mělké, členité a doplněné nivami, kam se povodně mohly beze škod rozlít. Voda byla plná ryb, okolní příroda plná ptáků a obojživelníků. Takové toky nepředstavovaly časovanou bombu pro okolní sídla.

Dnes jsou z nich rovné kanály bez života a z hlediska vzniku povodní extrémně nebezpečné. Bohužel dnes jsme vystaveni povodním, které v důsledku kombinace zničené krajiny a změn klimatu mají daleko větší objemy vody a energii než v minulosti. Rozvodněné řeky zasáhnou mnohem větší plochy a dosahují vyšších hladin — například zářijová povodeň v Krnově kulminovala mnohem výše než sedmisetletá voda z roku 1997!

Dílčí kroky k obnově vodních toků sice probíhají, ale soustřeďují se především na dolní úseky velkých řek, jako jsou Dyje, Morava nebo Bečva. Menší toky a říčky zůstávají většinou stranou zájmu. Zásadním problémem je zkostnatělá státní správa, která se drží původních návrhů a jen těžko přistupuje k úpravám na základě podnětů odborníků či veřejnosti.

Stará řešení v nové době, nebo řešení nová?

Snaha k současným 165 existujícím přehradám v České republice přidat další v Nových Heřminovech se opírá o projekt starý několik desetiletí. Jak jsme si ale výše vysvětlili a jak nám ukázal čas, minulá rozhodnutí v regulaci a úpravě řek a krajiny často nebyla správná. Předpokládá historický záměr heřminovské přehrady dnešní nebo budoucí objemy povodní nebo rychlost jejich nástupu v důsledku současného přístupu ke krajině a změn klimatu?

Experti jistě projektují hráze tak, aby riziko jejich protržení bylo minimální. Ani tak však není zcela nereálné. To se potvrdilo v obci Stronie Śląskie na polské straně Jeseníků, kde se odehrál prakticky totožný povodňový scénář jako na české straně.

V Polsku ovšem katastrofu prohloubilo tragické protržení hráze poldru. Stavba z počátku dvacátého století byla původně dimenzována na objem sedmdesát až osmdesát metrů krychlových vody za sekundu, což tehdy bylo skoro jistě výrazně naddimenzováno. Dnes však, vlivem odlesňování smrčin holosečnou těžbou, kolejí po těžbě dřeva a odtokem vody po lesních cestách, příkopech a za přispění změny klimatických podmínek, proudilo do poldru až 320 kubíků za sekundu.

Takováto masa vody způsobila protržení hráze vysoké přes deset metrů s následnou sedm metrů vysokou povodňovou vlnou. Poničila pak či zcela smetla řadu objektů a infrastrukturu v níže položeném městě a vesnicích, přičemž způsobila i ztráty na životech.

Uvedený případ je varováním, jak zásadní roli hraje péče o krajinu v předcházení katastrof, které mohou vzniknout i u technických řešení, když se neřeší prevence — tedy zachytávání vody v celé rozloze krajiny. Nebylo by efektivnější uvažovat o novém pohledu na komplexní obnovu krajiny, obnovu lesů a řečišť doplněných souborem drobnějších vodozádržných opatření — například soustavou suchých poldrů?

Poldry mají tu výhodu, že celá jejich kapacita je okamžitě připravena na zachycení bleskové povodně, na rozdíl od přehrad, které vodu upouštějí postupně. Po každé povodni se však znovu a znovu objevují návrhy na výstavbu nových přehrad — silná betonová lobby je propaguje s různými argumenty, od ochrany před povodněmi až po zajištění pitné vody.

Výpočty naznačují, že plánovaná přehrada Nové Heřminovy by při maximálním odpouštění až sto kubíků vody za sekundu, což je hodnota blízká hranici, kdy by už začala zaplavovat domy i mnoho kilometrů pod hrází, dokázala povodeň ze září 2024 pozdržet o pouhých osmnáct hodin. Poté by už nebyla kapacitně schopna další vodu povodně zachytit.

Přehrady: drahé, pomalé, riskantní a často neúčinné

Přehrady jsou často vnímány jako první řešení, které se nabízí: ochrání před povodněmi a zajistí vodu v době sucha. Realita je však obvykle jiná. Ochrana před každou velkou vodou není zaručena, a pokud přehrada vyschne, žádnou vodu neposkytne.

Kromě pozitiv ale mají přehrady i negativní dopady na kvalitu vody a místní ekosystémy. S rostoucími průměrnými teplotami a v důsledku splachů živin a půdy, voda v přehradách trpí rozvojem růstu řas a sinic, a znečištěním z odpadních vod. Velká vodní plocha podporuje i vysoký odpar.

Pod přehradami vzniká už zmiňovaná „hladová voda“, zadržováním vody nad hrází vede k vysoušení krajiny pod ní. Tyto procesy probíhají po celou dobu existence přehrady, a mají tak celou řadu dlouhodobých negativních dopadů. Výrazně ovlivňují i využití přehrad jako zdroje pitné vody, například kvůli nákladné úpravě vody znečištěné sinicemi či odpadní vodou.

Ochrana jedněch na úkor druhých

Je přinejmenším problematické požadovat ve veřejném zájmu ochranu domovů jedněch za cenu nenávratného zaplavení a ztráty domovů jiných. Vysídlených je sice vždy menšina, přesto otázka zní: Má většina právo rozhodnout o osudu těch, kteří domov budovali po generace a mají jej nyní opustit?

Zaplavení rozsáhlých ploch, často jedinečných přírodních biotopů, vodou z přehrady představuje zásadní střet protichůdných veřejných zájmů. Takovéto oblasti často bývají domovem posledních zbytků zachované přírodní krásy naší krajiny. Jako příklady se nabízejí nádherné a dosud divoké údolí Pěčína v Orlických horách či Hučivé Desné a mnoho jiných podobných lokalit, kde se přehrady rovněž zvažovaly nebo zvažují.

Je proto nutné každý takový projekt podrobit pečlivé a poctivé analýze a zvážit, zda přehrada skutečně přináší větší užitek, než co jí bude nutné obětovat, a to ze všech úhlů pohledu. Vždy je hlavně zapotřebí posoudit i to, zda neexistují jiná, rychlejší a třebas i levnější řešení.

Přitom je třeba se ptát i na to, jaký má být osud obcí, které podlehly destrukci povodněmi, a přitom se nacházejí nad plánovanou přehradou. Zdá se, že každá obec nemůže mít vlastní přehradu.

Ale co když ano? Co když, podíváme-li se na krajinu komplexně, s ohledem na její současný stav i na to, jak by mohla vypadat, najednou nahlédneme možnost jiného způsobu protipovodňové ochrany?

Celoplošná zádrž vody — renaturace vodních toků, tam kde je možný návrat rozlivových ploch v nivách řek, vytváření nebo obnova mokřadů, svejly čili zasakovací průlehy, dostatek zeleně, mezí, zdravých lesů a polí. To vše nabízí rychlejší, levnější a bezpečnější řešení.

Takováto opatření mají kromě prevence povodní i další přínosy — od zlepšených podmínek pro zemědělství a lesnictví až po adaptaci na změny klimatu. Návrat ke zdravé krajině, která dokáže přirozeně zadržovat a hospodařit s vodou, znamená nejen lepší ochranu před povodněmi, ale i posílení stability přírody a kvality života obyvatel.

Betonové monumenty

Bohužel, v současnosti je systém nastaven tak, že upřednostňuje rychle viditelná řešení. Neustále se klade důraz na megalomanská opatření, která jsou velmi drahá, často postrádají dlouhodobou efektivitu a jejich příprava trvá desetiletí.

Hlavním cílem bývá co nejdříve zahájit viditelnou stavbu — něco, co umožní poklepat na základní kámen nebo přestřihnout pásku, aby si politická strana či ministr mohl připsat zásluhy ještě během svého funkčního období. Co na tom, že se pak stavba sama táhne a prodražuje desetiletí… a třeba nebude ani funkční.

V aktivních záplavových zónách žije přibližně pět až deset procent obyvatel České republiky. Je zbylých devadesát procent obyvatel nadále ochotno opakovaně financovat nejen nákladné přehrady, ale také stále větší škody?

Ty budou totiž soustavně narůstat, pokud se nezmění způsob hospodaření v lesích a na zemědělské půdě a bude pokračovat i výstavba v oblastech, které už v minulosti povodeň smetla. Také dopady změn klimatu se budou nadále stupňovat.

Nabízí se řešení, které je sice méně přitažlivé pro betonáře, ale ekonomicky i ekologicky smysluplnější: a tím je právě obnova celé krajiny. Pokud bychom pomocí velkého množství drobných opatření dokázali zadržovat vodu v celé krajině, mohli bychom jednou provždy snížit škody způsobené povodněmi — a to nejen v kriticky ohrožených lokalitách, ale i jinde. Takovýto přístup by navíc umožnil nahradit obří technická díla menšími, levnějšími a udržitelnějšími opatřeními.

Pokud nenapravíme krajinu v celé její ploše, povodně dosahující parametrů historické stoleté vody budou přicházet častěji než jednou za sto let. Je také dobré mít na paměti, že voda se navzdory všem technickým opatřením s železnou pravidelností vrací tam, kudy dříve přirozeně tekla.

Nesnažme se s vodou bojovat. Nelze ji snadno spoutat. Vodě a přírodě dejme prostor, který jsme si v minulosti uzmuli. Místo snahy živly ovládnout, moudrou strategii představuje spolupráce, která zlepší kvalitu života i ekonomickou stabilitu celé země nejen pro nás, ale i pro budoucí generace.

Měli bychom požadovat, aby nejen obce, ale i stát trvaly na podrobení každého podobného záměru nezávislému posouzení a na transparentním zveřejnění výsledků. Taková analýza buď potvrdí smysluplnost projektu, nebo umožní hledat lepší řešení. Nezávisle na výsledku těchto posouzení je zásadní souběžně napravovat krajinu, jejíž neutěšený stav je základním faktorem pro vznik ničivých povodní.