Pěčín, Skalička, Čučice či Roztoky. To jsou jen některé obce v České republice, na jejichž území chtěl stát v minulosti vybudovat přehrady. Proti se však postavili místní obyvatelé i ochránci přírody a ze stavby nakonec ve všech případech sešlo.

I přesto se v České republice nachází v současnosti přes sto přehrad a dalších téměř devadesát lokalit ministerstvo zemědělství vytipovalo v předchozích letech jako místa vhodná na jejich výstavbu.

Místa eviduje v takzvaném Generelu lokalit pro akumulaci povrchových vod. V budoucnu ho hodlá ještě rozšiřovat. „Nejbližší přezkum a aktualizace národních plánů povodí budou provedeny do 22. prosince 2027, což je i termín, dokdy by mělo dojít k přezkumu a aktualizaci Generelu,“ upřesnil pro Deník Referendum mluvčí ministerstva Vojtěch Bílý s tím, že redukce počtu území se nepředpokládá.

Touha stavět přehrady je u nás dlouhodobě silná. K jejich nejhlasitějším příznivcům patří především politici a státní podniky Povodí, které mají správu vod na starost. Nejčastěji přitom argumentují ochranou před suchem a povodněmi.

Naopak ochránci přírody, ale i někteří vodohospodáři namítají, že na mnoha místech existují efektivnější a k přírodě šetrnější způsoby, jak se suchem i povodněmi bojovat. Patří mezi ně například zadržování vody v krajině, revitalizace řek, využívání podzemních vod či stavba suchých a polosuchých nádrží, takzvaných poldrů. Jak jsme objasnili v reportáži ze severomoravského Lichnova, poldry jsou schopny v případě srážek zadržet větší množství vody než přehrady, a pokud jich je v krajině více, mohou zachytit vodu přitékající z několika směrů.

Přírodě blízká řešení se však u nás daří prosazovat spíše sporadicky, což dokládá například zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 2020: „Státní podniky, které mají jednotlivá povodí na starosti, dávají přednost čerpání peněz z rozpočtu ministerstva zemědělství na technická opatření, jako jsou například stavby hrází, stabilizační úpravy toků a podobně,“ uvedl tehdy úřad.

Přeceňované přehrady

Debata o budování přehrad přichází s každým suchem i povodněmi. Naposledy oživily diskusi o jejich výstavbě povodně v loňském roce. Nejvíce se mluvilo o dlouhodobě plánované přehradě v severomoravské obci Nové Heřminovy.

Ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL) tehdy uvedl, že pokud by přehrada stála, ochránila by před velkou vodou obce na řece Opavě. Nádrž je přitom dalším příkladem přehrady, kterou chce stát prosadit, přestože stavbu kritizují ochránci přírody a obyvatelé vesnice ji před lety odmítli v referendu, které přehlasovali až letos v dubnu.

Ministr zemědělství nebyl při loňských povodních jediným politikem, který vykresloval přehrady jako efektivní protipovodňové řešení. Premiér Petr Fiala (ODS) například uvedl, že jižní Moravu ochránila před povodněmi přehrada Vír na Vysočině. „Vírská přehrada je dnes schopna bránit tomu, aby se výrazným způsobem rozjela Svratka, chrání část jižní Moravy, například město Brno (...). Toto je příklad toho, jak když včas děláme preventivní opatření, můžeme chránit životy a majetek lidí,“ uvedl při povodních premiér.

Proti tvrzení politiků se však staví odborníci. Že by přehrada v Nových Heřminovech obce před povodní neochránila, dokládá mimo jiné analýza průtoků v městě Opavě, kterou provedl Jan Skalík z Hnutí Duha, o níž jsme psali v jednom z předchozích článků. 


Z analýzy plyne, že i při nejlepším možném využití přehrady by byl průtok v Opavě nejméně o 67 kubíků za sekundu vyšší, než uváděli ministr a Povodí Odry. To by v znamenalo, že i při zcela dokonalém využití nádrže by se řeka vylila z břehů.

Tvrzení premiéra Fialy o významu Vírské přehrady zase rozporuje hydrobiolog z České zemědělské univerzity Ondřej Simon. „Přehrada Vír slouží jako zásobárna vody. Je tedy plná, a protipovodňový efekt má proto malý,“ vysvětluje. Dodává, že na řece Svratce je zároveň tolik přítoků, že protipovodňový efekt v Brně nebo dokonce v obcích dál po proudu je zanedbatelný. „Jižní Moravu loni ve skutečnosti zachránilo to, že tam prostě tolik nepršelo,“ říká hydrobiolog.

Politici v područí stavebních firem? Spíše ne

Proč tedy politici dlouhodobě přehrady tolik obhajují? Možný důvod, který leckoho napadne jako první, je, zda na prosazování přehrad nemohou tlačit firmy, které je samy chtějí stavět.

Většina přehrad na našem území však byla vybudována už za minulého režimu nebo ještě dříve a firmy, které se na nich podílely, dnes již neexistují. Jedinou větší přehradou, která byla dokončena po revoluci, je Slezská Harta. Tento projekt dokončila v devadesátých letech firma Ingstav Opava, která však o pár let později skončila v likvidaci a dnes již taktéž neexistuje.

Instituce, které stavěly přehrady za minulého režimu, nezmizely úplně. „Existoval tady státní projekční podnik pro vodní hospodářství s názvem Hydroprojekt. Po revoluci byl zprivatizován a rozdělen na několik poboček, které fungují dodnes,“ popisuje historik Jiří Janáč z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Dnes v těchto firmách podle něj často pracují ti samí lidé jako před revolucí. „Mnohdy jde o lidi, kteří si, podobně jako to bylo běžné v jiných oborech, ty společnosti zprivatizovali pro sebe a dodnes v nich zůstávají,“ vysvětluje historik.

Že by firmy přímo vyvíjely směrem k politikům tlak na stavbu přehrad, si však nemyslí. Mimo jiné proto, že firmy specializující se na vodohospodářské stavby nemají — na rozdíl od jiných stavařských a průmyslových odvětví — žádnou lobbistickou skupinu. „Není to jako u dálnic nebo uhelných dolů, u nichž existují lobbistické skupiny, které jejich zájmy protlačují,“ vysvětluje Janáč.

Podle historika je také otázkou, zda by se vodohospodáři z těchto společností dokázali vůbec shodnout, jaké protipovodňové řešení by bylo nejvhodnější, pokud by o tom mohli byť nepřímo rozhodovat.

Hydrobiolog z České zemědělské univerzity Ondřej Simon k tomu dodává, že tyto firmy mohou vydělávat i na jiných stavbách. „Je jim celkem jedno, zda dostanou zakázku na stavbu přehrady nebo velkého suchého poldru. Pro ně jsou to peníze v každém případě,“ myslí si Simon. Upozorňuje také, že se mnoho těchto firem začalo v posledních letech specializovat také na revitalizaci krajiny. „Je to poměrně drahá záležitost, na které lze taky dobře vydělat,“ dodává.

U přehrad, které by mohly vzniknout v budoucnosti, navíc není ani jisté, zda by je stavěly tuzemské firmy. Například na zhotovení přehrady v Nových Heřminovech, jejíž stavba by měla začít v roce 2027, bude podle ministerstva zemědělství vypsáno mezinárodní výběrové řízení.

Betonářská lobby?

I přesto odpůrci přehrad často mluví o takzvané betonářské lobby, která stavbu velkých vodních nádrží prosazuje. Zástupci stavebních firem to však nejsou. „Takzvaná betonářská lobby jsou ve skutečnosti spíše takzvaní přehradáři,“ vysvětluje Simon.

Podle Simona a dalších odborníků z praxe se jedná o konzervativní vodohospodáře, z nichž mnozí úřadují ve státních podnicích Povodí a na ministerstvu zemědělství. „Společné mají to, že velké nádrže považují za nejlepší či dokonce jediný způsob, jak s povodněmi i suchem bojovat. Neopustili přitom způsob myšlení, který byl vlastní hydrologům před sto lety,“ říká Simon.

Touha stavět přehrady je totiž podle historika Janáče dědictvím inženýrů a vodohospodářů z konce 19. století, která se projevovala v celé Evropě i Severní Americe. „Tehdejší industriální společnost měla velké nároky na to, aby byla voda vždy k dispozici,“ vysvětluje Janáč.

Kromě stavby přehrad začali tehdejší vodohospodáři také narovnávat a betonovat koryta řek, stavět jezy a plavební komory. „Celá ekonomika závisela na tom, do jaké míry šlo kontrolovat vodu,“ dodává historik s tím, že kromě rozvoje průmyslu přispěli později ke stavbě velkých multifunkčních přehrad také boj s finanční krizí a světová válka.

I z toho důvodu měli podle Janáče tehdejší vodohospodáři pocit, že je jejich práce posláním, jehož cílem je „zkulturnit“ a „civilizovat“ krajinu. Divoké řeky se snažili proměňovat v ovladatelné systémy, jež umožňují využít každou kapku vody na maximum. Ať už pro výrobu elektrické energie, k závlahám nebo jako zdroj vody pro obyvatele i průmysl. Zároveň bylo potřeba vodu zkrotit, aby neničila.

„Musíme si ale uvědomit, že za tím nebyl zlý úmysl ani hamižnost. Tehdejší odborníci skutečně věřili, že zlepšují společnost,” vysvětluje Janáč. „Není korektní je označovat za zlé a bláznivé inženýry, kteří chtěli za každou cenu všechno vybetonovat,“ dodává.

Budování přehrad prosazoval i komunistický režim, který se inspiroval stavbou velkých nádrží v tehdejším Sovětském svazu. A právě z dob minulého režimu pochází většina tuzemských přehrad. Například vodárenskou nádrž Švihov, většina nádrží na Vltavské kaskádě nebo kontroverzní soustava přehrad Nové Mlýny, kvůli které zanikly unikátní lužní lesy na jižní Moravě.

Masivní výstavbu velkých nádrží usnadnilo i to, že se proti nim společnost neuměla, a ani nemohla bránit tak jako dnes. „Chudí sedláci, kteří v té době bydleli například u Vltavy, kde se měla stavět Vltavská kaskáda, neměli kapacity takovým projektům čelit,“ vysvětluje historik Arnošt Štanzel z Bavorské státní knihovny, který se specializuje na moderní historii nakládání s vodou.

Pokusy o změnu jsou malé nebo selhávají

Přemýšlení o vodě jako o živlu, který je potřeba ovládnout, dnes podle historika Janáče z Akademie věd přetrvává hlavně v tom, jakým způsobem fungují státní podniky Povodí. Ty u nás mají velké pravomoci ohledně povolování vodních staveb a rozhodují o podobě protipovodňových opatření nebo úpravě vodních toků.

Těchto podniků spadajících pod ministerstvo zemědělství je v České republice pět — Povodí Labe, Odry, Vltavy, Moravy a Ohře. „Jejich způsob nakládání s vodou vyhovuje velké části společnosti a především společenským elitám, protože přináší tradiční sliby kontroly, řádu a pořádku ve vodách,“ vysvětluje Janáč jeden z důvodů, proč mají politici i vodohospodáři přehrady v oblibě.

Na západ od nás je už dnes přitom trend opačný. Mnoho zemí, například Francie nebo Spojené státy, začíná velké hráze spíše bourat. „Státy si uvědomují, že péče o přehrady je výrazně dražší než jiná opatření na boj s povodněmi i suchem,“ vysvětluje Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.

U nás se návrat k přirozeným tokům i realizace přírodě blízkých opatření daří jen pomalu. Stát podle Dostála sice v malém množství obnovuje drobné vodní toky a dobře revitalizuje mokřady a rašeliniště v národních parcích a chráněných krajinných oblastech, avšak vracet řeky do původní podoby není na pořadu dne. „Máme tady spíš kanály a vodní nádrže, ale o přirozené řeky jsme téměř přišli,“ dodává Dostál.

Neregulované, divoké řeky, které tečou pomalu a ze kterých se může v neobydlených oblastech voda neškodně rozlít, jsou přitom podle odborníků z hlediska ochrany před povodněmi lepší než uměle prohloubená a vybetonovaná koryta. Ta totiž vodě přidávají na rychlosti.

Pokus o vysvobození řeky z betonových koryt učinilo ministerstvo životního prostředí v devadesátých letech. Vytvořilo tehdy Program revitalizace říčních systémů, který měl spočívat ve zlepšení schopnosti krajiny zadržovat vodu, oživení vodních toků či podpoře biodiverzity. „Program se ale nepovedl. Vedl hlavně ke vzniku rybníků, které sice nejsou špatné, ale samotná revitalizace říčních systémů se dařila jen výjimečně,“ vzpomíná hydrobiolog Ondřej Simon.

Výchova vodohospodářů v Čechách

Výrazně změnit zažité způsoby hospodaření s vodou se tak nedaří ani více než třicet let po pádu režimu. „Považuji za selhání akademické sféry, že tu v devadesátých letech nebyla snaha podívat se na to, jak se dělají protipovodňová opatření například v Německu, Rakousku nebo Spojených státech,“ říká Simon. Následkem toho podle něj vyrostly další generace odborníků, kteří se učili zastaralým postupům.

Zkostnatělá výuka, která ke konzervativnímu přístupu k nakládání s vodou přispívá, přitom na některých vysokých školách podle mnohých odborníků stále přetrvává. „České vysoké učení technické dodnes svoje studenty učí, že řeka je prostor pro provádění vodních staveb. A že místo, ve kterém je něco postaveno, je cennější než divoká řeka,“ popisuje vodohospodář Tomáš Just z Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, který se specializuje na revitalizaci vodních toků.

Stavební fakulta Českého vysokého učení technického se ale hájí. „Česká krajina je krajinou kulturní, utvářenou člověkem po staletí. Jezy, mlýny, rybníky a další vodní díla tvoří její přirozenou součást už od středověku,“ píše se ve vyjádření vedoucích vodařských kateder, které škola redakci zaslala.

„Ve studijních programech cílíme na výchovu odborníků se znalostí přírodě blízkých řešení široké škály vodohospodářských problémů,“ stojí dále v reakci.

Nicméně osobní zkušenost s podobou vysokoškolské výuky má také ekolog Mojmír Vlašín, který dříve přednášel na stavební fakultě Vysokého učení technického v Brně. „Tamní studenti jsou naprosto nedotčení jakýmkoliv aspektem přírody. Lidé z té fakulty si vůbec neuvědomují, že pracují v krajině, kterou tím významným způsobem poškozují. Naopak mají pocit, že konají dobro pro lidstvo,“ poukazuje na rozpor v postojích Vlašín. Je přesvědčený, že i mezi mladými generacemi inženýrů přetrvávají sto let staré způsoby uvažování o roli a významu krajiny.

Ani brněnská vysoká škola však s kritikou nesouhlasí. „Všechny studijní předměty jsou průběžně inovovány. Vyučujeme aktuální, ověřené a vědecky podložené poznatky, které umožňují odpovědné, spolehlivé, bezpečné, efektivní, dlouhodobě udržitelné a k životnímu prostředí šetrné provádění vodního hospodářství a rovněž vodních staveb,“ reaguje Zbyněk Zachoval, garant studijního programu Stavební inženýrství — vodní hospodářství a vodní stavby na Vysokém učení technickém.

Nesmrtelné plány

K popularitě přehrad může podle odborníků dotázaných Deníkem Referendum přispívat také zdánlivě banální skutečnost. Každý ví, co si pod nimi představit — na rozdíl od revitalizace krajiny nebo navracení toků do původní podoby.

V porovnání s přírodě blízkými opatřeními je zároveň relativně snadné přehradu naplánovat. „Stačí mít k dispozici řeku a údolí. V tu chvíli tam můžete postavit přehradu,“ říká historik Arnošt Štanzel. Právě proto jsou plány na výstavbu přehrad často „nesmrtelné“ a přetrvávají i desítky let. „Když vodohospodáři navrhnou v nějakém údolí přehradu, nikdy se na ten plán úplně nezapomene,“ upřesňuje historik.

Důkazem takových plánů je třeba zmíněná přehrada v Nových Heřminovech, o níž poprvé začali uvažovat už vodohospodáři v 18. století. Také v Generelu lokalit ponechává ministerstvo zemědělství i přehrady, od jejichž stavby v minulosti upustilo, tedy například Pěčín nebo Čučice.

Argumentuje přitom hlavně nutností připravenosti na sucho. „Scénáře vývoje klimatu bohužel naznačují, že bude přibývat oblastí, které budou zranitelné z hlediska sucha a nedostatku vody. Z uvedených důvodů se nepředpokládá redukce počtu lokalit územně hájených Generelem lokalit pro akumulaci povrchových vod,“ uvedl mluvčí ministerstva Vojtěch Bílý. 


Politická gesta z betonu

Není to však jen zastaralé smýšlení vodohospodářů, které realizaci přírodě blízkých opatření brzdí. Přehrady mohou podle politologa Lukáše Jelínka sloužit také jako rozmáchlá gesta politiků, kterých si všimnou voliči. „Otevření přehrady nebo dálnice málokdo přehlédne. Politici se u takových staveb rádi vyfotí a příliš nezkoumají, zda existuje třeba levnější, ekologičtější, a hlavně společensky únosnější řešení,“ vysvětluje politolog.

Podobně to vidí také hydrolog Tomáš Hrdinka z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka. „Pro politiky může být lákavější postavit přehradu, u níž si mohou přestřihnout pásku, než například změnit způsob obdělávání půdy či zlepšit stav lesů, jelikož tato opatření — která u nás ale postupně také vznikají — nejsou na první pohled vidět,“ říká Hrdinka.

Podle politologa Jelínka navíc zákonodárci často uvažují jen v krátkodobém horizontu volebního cyklu, a rozhodují podle toho, co zrovna hýbe veřejným míněním. „Když jsou lidé naštvaní z úrovně dopravy, začnou se stavět dálnice. Když přijdou povodně, všichni politici najednou hrozně moc podporují výstavbu přehrad,“ říká politolog. Zákonodárci by se měli při rozhodování řídit výhradně odbornými strategiemi a analýzami, myslí si však.

„Tyto nástroje politická reprezentace často zanedbává,“ je přesvědčen Jelínek, podle něhož zůstaneme jednou z nejvíce probetonovaných zemí v Evropě, pokud se něco nezmění. „Je otázkou, jestli dotáhneme fázi přehrad do konce, postavíme je všude, kde se dá a teprve potom začneme revitalizovat krajinu a budovat přírodě blízká opatření, nebo zda situaci přehodnotíme dříve,“ zamýšlí se Dalibor Dostál z organizace Česká krajina.

Budovat ve větší míře přírodě blízká opatření by měl stát začít už jen proto, že realizace přehrad je často záležitostí i několika desetiletí. Vidět to lze v Nových Heřminovech, kde se o přehradě začalo uvažovat už po ničivých povodních v roce 1997. Do země se však do teď nekoplo, zatímco takové poldry na Lichnovsku už ukázaly, jak před povodněmi obstojí.