„Zaplavilo nám to zahradu a zničilo hospodářství. Zachraňovali jsme zvířata, z místností jsme vynášeli bahno,“ vypráví Věra Budíková, starší žena zachumlaná do zimního oblečení, zatímco stojí před svým domem ve slezské vesnici Lichnov. Rodinný domek se zahrádkou je ale zcela nedotčený — jeho majitelka má totiž na mysli povodně v devadesátých letech. Ty loňské, které zdevastovaly všechny okolní obce, přečkala, stejně jako většina dalších obyvatel Lichnova, v suchu a bezpečí.

Doslova za kopcem leží Zátor, Brantice či Krnov — obce, které vloni během povodní dopadly ze všech nejhůř. Následky jsou tu vidět i při naší únorové návštěvě. Kde dříve rostla tráva, leží stále jen rozrytá hlína, kolem domů chybí ploty. Na omítkách domů je dobře zřetelný vlhký pruh, který připomíná, kam až voda sahala.

Lichnov oproti tomu vypadá docela normálně. „Sousedi měli na zahradě trochu bahna, ale to je všecko,“ líčí energicky Věra Budíková. Její dům stojí hned vedle lichnovského potoka Čižina.

V devadesátých letech zasáhly povodně Lichnov hned dvakrát. V roce 1996 a znovu o rok později. První z povodní byla extrémní. Voda smetla polovinu vesnice, všechny mosty a zemřel při ní jeden člověk. „Byla jsem tehdy ještě dítě, takže si to moc nevybavuju. Ale voda tehdy zničila spoustu baráků. Letos tu žádné škody nebyly,“ sděluje své dojmy ochotně dalších místních žen, Irena Bursáková, která podél Čižiny venčí svého bílého pejska.

V jasném únorovém světle přitom Čižina vypadá klidně a mírumilovně. Potokem protéká pomalu jen malé množství vody, místy jsou vidět zbytky sněhu. Z toho, že dokáže zdevastovat vesnici, by ji nepoučený návštěvník ani nepodezříval.

Aby vesnice žila dál

Jakým zázrakem tedy Lichnov loňské povodně ustál? Zásluhu na tom má unikátní soustava takzvaných poldrů — suchých a polosuchých nádrží rozmístěných v kopcích nad vesnicí, které se v případě deště zaplní vodou.

Oproti velkým stavbám, zejména přehradám — shodují se odborníci a ochránci přírody — jsou poldry šetrnější k životnímu prostředí. Pokud jich je v krajině více, mohou navíc zachytávat vodu přitékající z různých směrů. Přesto je u nás takováto komplexní protipovodňová ochrana stále poměrně ojedinělá, a Lichnov je proto dobrým studijním materiálem.

Ve vesnici, která leží na dně dlouhého údolí s prudkými svahy, měli místní lidé od ničivých povodní devadesátých let strach, že se bude katastrofa opakovat. „Pokaždé, když začalo pršet, hleděli hlavně starší lidé se strachem v očích na nebe a vůbec nemluvili. Někteří zemřeli, protože jejich srdce ten stres nevydrželo,“ vypráví starostka Lichnova Marta Otisková (nestr. za STAN), která ve funkci působí právě od tragického roku 1996.

„Tenkrát jsme si řekli, že Lichnov musí žít dál. Bylo ovšem jasné, že se něco musí zásadně změnit, jelikož povodně mohou přijít kdykoliv znovu,“ vzpomíná.

Čerstvě zvolená starostka tedy začala jednat s odborníky. Padaly různé nápady: například zvětšení kapacity potoka nebo výsuvné protipovodňové zdi kolem něj. Výrazněji zvětšit koryto však nebylo technicky možné a výsuvné zdi by neochránily vesnici před vodou, která se valí z postranních kopců. Naopak by hrozilo, že kvůli nim voda nedoteče do potoka a zůstane ve vsi.

Bylo jasné, že vodu bude nutné zadržet už v krajině. Jako ideální řešení se ukázaly právě poldry doplněné koryty, takzvanými průlehy, které odvádějí přebytečnou vodu z luk a polí do poldrů. V případě, že se poldry při velkých deštích zaplní, vodu z nich je možné odpouštět a pomalu a kontrolovaně ji převést do Čižiny dole ve vsi.

Dnes se tedy okolo Lichnova nacházejí čtyři poldry, které mají podle starostky schopnost zadržet až stoletou vodu. První z nich, který financovala obec, vznikl už v roce 2006. Stavbu dalších platil Státní pozemkový úřad spolu s Povodím Odry.

Poslední z poldrů byl dokončen v minulém roce — právě včas před obří podzimní povodní. „Poldry zafungovaly výborně a zachránily vesnici,“ konstatuje spokojeně starostka Otisková.

I přesto — přiznává — měla při povodních strach. „Pořád jsme ty poldry objížděli a kontrolovali. V noci vypadaly opravdu hrůzostrašně. Do vody šlehal vítr a na hladině se tvořily velké vlny,“ líčí.

Při naší návštěvě lichnovské poldry už zase působí zcela mírumilovně.

Bruslení i rozmanitost rostlin a zvířat

Ochrana před povodněmi ale není jediným přínosem poldrů. Především ten největší z nich, který je jako jediný trvale zčásti napuštěný vodou, slouží místním také k trávení volného času. „Jakmile se do poldru loni v létě napustila voda, už si tam někdo postavil stan,“ líčí se smíchem starostka. Nyní se na zamrzlé hladině obrostlé travinami třpytí vrstva sněhu a během poslední zimy prý místní chodili na poldr bruslit.

„V létě se tam bude dát i koupat. Říkali jsme si, že bychom tam uspořádali třeba neckyádu,“ uvažuje starostka.

Zároveň však upozorňuje, že poldry jsou stále především bezpečnostní nádrže a takto je k nim potřeba přistupovat. „Někteří lidé se nás už ptali, kdy velký poldr naplníme, aby tam mohli jezdit na vodních skútrech. Tak tohle rozhodně možné nebude.“

Důvodem je kromě bezpečnosti také ochrana nových biotopů, které v prostředí poldrů vznikají. Na dně poldrů se mohou vyskytovat vodní plochy, tůně nebo mokřady.

Jeden takový poldr s ekologickou přidanou hodnotou se nachází i v Lichnově. „Žije v něm množství druhů obojživelníků a vodních ptáků. Kromě protipovodňové ochrany tento poldr přispívá i větší druhové rozmanitosti,“ vysvětluje autor lichnovských poldrů, hydrolog Miroslav Dumbrovský z Vysokého učení technického v Brně.

Suché a polosuché, tedy zčásti napuštěné poldry bývají označovány za takzvaně přírodě blízká protipovodňová opatření. Ochránci přírody je často stavějí do kontrastu s přehradami, které přírodu naopak trvale poškozují, například tím, že tvoří překážku na tocích, čímž zamezují migraci organismů. „Nemluvíme jen o velkých zvířatech, jako jsou bobři nebo lososi. Podél řek migrují také rostliny. V jejich případě vliv přehrady nemusí být vidět hned, ale třeba v řádu desetiletí nebo i staletí,“ vysvětluje ekolog Mojmír Vlašín.

Hrází poldrů naopak voda volně protéká, nepadá z velké výšky vysoké hráze, a migraci rostlin a živočichů tak zpravidla nic neomezuje. „Poldry jsou navíc většinou postaveny na malých potocích nebo dokonce jen občasných tocích, kde se žádná větší migrace organismů nevyskytuje,“ dodává Miroslav Dumbrovský.

Jak dále upozorňuje Mojmír Vlašín, v přehradách se zpravidla kvůli postupnému usazování nečistot zhoršuje kvalita vody, což může vést například k přemnožení sinic. „I poldry mohou být samozřejmě postaveny špatně. Ale obecně lze říci, že představují lepší variantu než trvale napuštěné přehrady,“ míní ekolog.

Podle Miroslava Dumbrovského navíc při budování lichnovských poldrů nebyla významněji poškozena krajina. „Kvůli největšímu z nich musely být vykáceny některé stromy. Ale ty ostatní vznikly na plochách, kde byla původně orná půda,“ vysvětluje.

Průlehy chrání vesnici i kvalitu vody

Součástí systému přírodě blízkých protipovodňových opatření v Lichnově jsou i již zmíněné průlehy — tedy mělké široké příkopy v polích, které v případě vydatného deště zachytávají vodu a bahno.

„Pokud v krajině takové prvky nejsou, chybí překážka, která by vodu zastavila. Srážková voda pak cestou dolů po svahu nabírá na rychlosti, ničivosti a také strhává cennou půdu z polí,“ vysvětluje Miroslav Dumbrovský z Vysokého učení technického. Díky průlehům naopak bahnitá směs vody s půdou do vesnice nedoteče — voda skončí v poldrech a bahno zachytí průlehy. Později je dokonce možné takto zachycenou půdu vrátit zpět na pole.

V krajině bez průlehů naopak zemina odtéká do potoků a řek, kde se zcela znehodnotí. „Smísí se s nečistotami, které se v tocích nacházejí, a stane se toxickou. Takovou zeminu už nelze na pole vrátit,“ vysvětluje Dumbrovský. Z řek se pak bahno dostává dále do rybníků nebo přehrad, kde může vytvořit až metr a půl toxického nánosu. „Ten se musí následně vytěžit, což je velice drahé,“ objasňuje a dále dodává, že právě tyto toxické usazeniny často vedou přemnožení řas a sinic.

Aby bylo zadržování vody a zeminy ještě efektivnější, nechal Lichnov k průlehům dosadit zeleň. „Máme tam spoustu keřů a různých stromů, například třešní, které vytvářejí zelený pás. Dneska je to úplně zabezpečená krajina,“ popisuje starostka ve své kanceláři. Jednotlivá opatření přitom ukazuje na velké mapě obce, kterou má pověšenou na zdi.

Upozorňuje ovšem, že ani poldry nejsou absolutní zárukou bezpečí. „Může přijít voda, která bude ještě větší než loni, a v takovém případě je možné, že ani poldry nebudou stačit, naplní se a přetečou. V tu chvíli musí situaci vyhodnotit povodňová komise,“ říká.

Ostatně i minulý rok bylo navzdory funkčním poldrům ve vesnici vody hodně. „Měli jsme tu třetí povodňový stupeň. Trochu se nám na dolním konci vesnice vylila voda z potoka. I když to nakonec nebylo nic moc významného, pro jistotu jsme tamní obyvatele evakuovali,“ popisuje starostka Otisková.

V Lichnově jsou do budoucna v plánu ještě průlehy kolem silnice směrem na Zátor. V plánu byl také pátý poldr, ale podle Miroslava Dumbrovského se ukázalo, že je zbytečný. „Stávající opatření zafungovala dobře i bez něj, a tak namísto toho vznikne soustava tůní a mokřadů, které pomohou udržet v krajině ještě více vody,“ uzavírá přehled plánů hydrolog z Vysokého učení technického.

Lichnov jako vzor

Průlehy a poldry v Lichnově však chrání mnohem více než jen jednu obec o tisíci obyvatelích. Díky tomu, že zachycují vodu nad vesnicí, zmenšují za dešťů průtok i v dalších obcích pod Lichnovem. Týká se to zejména Pochně a Holasovic, ale dokonce i Opavy.

„Lichnov je vzor. Takhle by se to mělo dělat,“ věří hydrolog Dumbrovský. „Pokud by takových opatření bylo v krajině více, povodně by v obcích rozhodně nepáchaly takové škody,“ říká. Lichnov ostatně uvádějí jako vzorový příklad i pracovníci Českého hydrometeorologického ústavu v chystané zprávě o loňských povodních, která bude předložena vládě.

Po loňských povodních požaduje lepší protipovodňovou ochranu čím dál více obcí. Miroslav Dumbrovský proto nyní na žádost Státního pozemkového úřadu připravuje strategii pro celý Moravskoslezský kraj, při níž vyhledává vhodná místa pro další přírodě blízká protipovodňová opatření. Už nyní jsou v plánu například v Jerlochovicích a Větřkovicích na Husím potoce, v Šilheřovicích, na Bruntálsku nebo Novojičínsku.

Lidé ne vždy chtějí pozemky měnit

Přírodě blízká protipovodňová opatření, jakými jsou poldry, průlehy, tůně nebo mokřady, nejsou žádný moderní vynález. V naší krajině je však využíváme stále spíš výjimečně a jejich tvorba je zdlouhavá.

Důvodem je pomalý proces takzvaných pozemkových úprav. Aby totiž bylo možné postavit na území obce poldr nebo vytvořit mokřad, musí tato půda obci patřit. V realitě se však obvykle jedná o soukromé pozemky, které se obec snaží s vlastníky vyměnit za jiné.

Rychlejším pozemkovým úpravám stojí v cestě mimo jiné i nedostatek vyškolených pracovníků Státního pozemkového úřadu. „Hlavním důvodem je konkurenceschopnost na trhu práce, omezený počet pozic v rámci státní správy a administrativní limity na jejich obsazování,“ uvedla mluvčí úřadu Petra Kazdová. Dodala, že kvůli velkému počtu zúčastněných stran a vysoké míře odbornosti celého procesu jsou pozemkové úpravy nejdelším správním procesem v české legislativě.

Kromě kvalifikovaných zaměstnanců chybí dlouhodobě také peníze. To se však podle mluvčí úřadu v posledních letech lepší. „Státnímu pozemkovému úřadu se ve spolupráci s ministerstvem zemědělství podařilo zajistit navýšení financí na projekty a zároveň zajistit nové ze Společné zemědělská politika 2023—2027. Jedná se o více než dvě a půl miliardy korun,“ uvedla Kazdová.

U pozemkových úprav je zároveň nutné, aby byli majitelé vůbec ochotni svou půdu vyměnit. To se ne vždy daří. I tady však pomáhá strach z dalších povodní. „Když lidé vidí, že je v jejich obci problém s povodněmi, nakonec se přesvědčit nechají,“ říká Dumbrovský.

Jeho slova potvrzuje i mluvčí Státního pozemkového úřadu. Pozemkové úpravy jsou z její zkušenosti nejrychlejší a nejjednodušší právě v místech, kde lidé pocítili ničivou sílu povodní na vlastní kůži a na svém majetku.

Osobní zkušenost a strach koneckonců výrazně pomohly přesvědčit také obyvatele Lichnova v devadesátých letech. Když viděli, že by se v obci dala postavit protipovodňová ochrana, byli ochotni pozemky měnit.

Podle starostky Otiskové zároveň tehdy neměli vlastníci k pozemkům tak silný vztah jako dnes. Až do konce druhé světové války totiž žili v příhraničním Lichnově převážně Němci. Současně bylo v té době krátce po restituci. „Mnozí ani nevěděli, jak se o pozemky starat. Někteří se jich dokonce rádi zbavili,“ ohlíží se za minulostí starostka.

Dnes už podle ní mají lidé vlastnictví více zaryté pod kůží a nechtějí pozemky měnit buďto vůbec, nebo za mnohem větší ústupky. „Radila bych všem starostům obcí postižených loňskými povodněmi, aby se s vlastníky pozemků domluvili co nejrychleji, dokud si dobře pamatují hrůzy, kterými prošli,“ dodává.

Místní byli skeptičtí, teď jsou rádi

Dokud lichnovské poldry během loňských povodní nepodstoupily zatěžkávací zkoušku, mnozí místní k nim podle starostky byli skeptičtí. „Často jsem slýchala, že jsem megaloman, že jsou ty nádrže přemrštěné, že je to mrhání státními penězi,“ líčí. Teď už prý nepochybuje nikdo.

Loňská situace navíc rozptýlila i strach z dalších povodní. „Lidi z vesnice jsou opravdu hodně rádi, že tu ty poldry stojí. Vždyť nás zachránily,“ loučí se s před svým domem obyvatelka Lichnova Věra Budíková. Irena Bursákova, s níž jsme se dali do řeči, když venčila svého psa okolo Čižiny, jí dává za pravdu. „Rozhodně se díky nim cítím bezpečněji.“