↗

V záplavových zónách žije v ČR asi pět až deset procent obyvatelstva. V aktivní zóně, tedy nejnebezpečnější části, kde by se nemělo stavět vůbec, žije s trvalou hrozbou drastických a životům nebezpečných záplav jedno až dvě procenta populace. Foto WmC

Škody způsobené povodněmi v České republice za posledních sedmadvacet let byly vyčísleny na 260 miliard korun, ale ve skutečnosti je toto číslo patrně ještě mnohem vyšší. Aby se v budoucnu předešlo podobně rozsáhlým škodám, stát investuje do protipovodňových opatření a posílení retence, tedy zadržování vody v krajině.

Skutečnost, že český stát nezajišťuje dostatečnou retenci vody v krajině, dlouhodobě kritizuje řada akademiků, nezávislých expertů i občanských organizací. Nyní své argumenty přidal i Nejvyšší kontrolní úřad, který zkontroloval 7,1 miliardy Kč, které v letech 2020—2024 vynaložilo ministerstvo zemědělství na protipovodňovou ochranu a zadržování vody v krajině, takzvanou retenci. A právě u dotačních programů, kde bylo jedním z cílů zlepšení retenční schopnosti krajiny, odhalil NKÚ nedostatky.

„U programu na podporu opatření na drobných vodních tocích a malých nádržích nedosáhlo Ministerstvo zemědělství stanovených hodnot u 10 z celkem 15 ukazatelů. U sedmi ukazatelů přitom nebyly cíle splněny ani z 50 procent. Např. záměr týkající se rozšíření retenční kapacity byl splněn na 49 procent a např. úkol vybudovat, zrekonstruovat nebo opravit 800 tis. m2 opevnění koryt vodních toků byl splněn jen z jedné pětiny,“ uvádí zpráva NKÚ.

Zde nutno podotknout, že opravovat opevnění koryt bývá silně kontraproduktivní. Takový tok se pak chová i v nížině jako horský tok — má vysoké bořivé a destrukční účinky s rychlým nástupem povodňové vlny s její velkou výškou.

„U zbývajících dvou programů, kde nebyly plněny plánované cíle, je Ministerstvo zemědělství opakovaně snižovalo, aby bylo možné jejich plnění vykázat alespoň formálně. Například původní cíl týkající se retenčního objemu byl splněn na 22 procent. Po snížení cíle bylo vykázáno plnění přes 100 procent... Formálně byl tedy cíl splněn, k výraznému zvýšení retenčních kapacit ale nedošlo. Ministerstvo zemědělství původně stanovilo vysoké cíle v prevenci před povodněmi, ty však v dalších letech snižovalo. Každý odložený či nerealizovaný projekt tak může v budoucnu znamenat značné škody na neochráněném majetku státu a obyvatel,“ uvedl člen Kolegia NKÚ Pavel Hrnčíř, který kontrolu vedl.

Ministerstvo zemědělství navíc ani nemá nastaveny hodnoticí parametry, zda cíle programů odpovídají konkrétním potřebám, uvádí Nejvyšší kontrolní úřad.

Ochrana ohroženého obyvatelstva selhává

Stát a ministerstvo zemědělství tedy sice deklarují boj se suchem a povodněmi, reálně však podporují spíše rychlá technická řešení než plošnou retenci. Bohužel v tomto směru selhává na plné čáře i Státní pozemkový úřad (SPÚ), který má sice možnost zvýšení retence v krajině přímo ve své metodice, ale celoplošná retence či její markantní zvyšování se nedaří.

Stát navíc stále sází na přehrady, tedy bodové řešení zádrže vody na středních či dolních úsecích řek, namísto aby ji zadržel tam, kde spadne. Velké povodně tak sice lze transformovat, ale neřeší tak sucho ani celoplošnou retenci. Česká republika má dnes 165 přehrad. A chce stavět stále další. Rakousko má zhruba sto přehrad, ale zároveň má výrazně lepší stav krajiny, takže přehrady tam nejsou jako náhrada za zničenou krajinu, ale doplněk funkčního systému.

I Nejvyšší kontrolní úřad dokládá, že česká krajina dnes nefunguje jako houba, ale jako střecha. Vodu z ní rychle odvádíme a pak se divíme, že dole v rovinách občas ničí domy, zatímco nahoře v pramenných oblastech chybí. A krajina vysychá všude.

V záplavových zónách žije v ČR asi pět až deset procent obyvatelstva. V aktivní zóně, tedy nejnebezpečnější části, kde by se nemělo stavět vůbec, žije s trvalou hrozbou drastických a životům nebezpečných záplav jedno až dvě procenta populace.

K tomu dodejme jeden nikoli okrajový detail: Nová vláda rozpouští Krizový informační tým Ministerstva vnitra. Tým koordinoval desítky institucí tak, aby stát mluvil jedním hlasem v momentech, kdy na přesnosti a rychlosti informací závisely bezpečnost, zdraví a živobytí lidí.

Například při povodních v roce 2024 74 procent obyvatel vědělo, jak postupovat. Miliony domácností byly připraveny na krizi. Krizový informační tým koordinoval desítky institucí a stát tak mluvil jedním hlasem. Krizový tým tak značně přispíval k systému bezpečnosti v ČR. Vláda tak oslabuje z nepochopitelných důvodů schopnost státu chránit své občany v krizových situacích.

↗

Kovářov, studie proveditelnosti podle Modelu Živá krajina, 2025. Na ploše cca 31 km2 byla navržena komplexní šachovnicová struktura cca padesát typů přírodě blízkých opatření v počtu tisíci kusů, včetně know-how firmy AquaTerra — jáma, hráz, jáma na renaturalizaci a zvýšení retence lesní půdy. Prvky jako rušení části melioračních systémů za vzniku mokřadů, agrolesy, větrolamy, svejly, terénní vlny, kaskády tůní, nové lesy a cesty, malé vodní nádrže, rozlivy, revitalizace toků, jsou všechny navrhovány jako multifunkční a ve vzájemné synergii. S cílem pomocí celoplošné zádrže vody, chlazení krajiny, celoplošné zvýšení retence, ukládání uhlíku a masivní zvýšeni biodiverzity adaptovat krajinu na změnu klimatu — a to na daný typ krajiny takzvaně na klíč.

Řešení existují, chybí ale politická vůle

Je skutečně nutné stále financovat neefektivní ochranu obyvatel v záplavových zónách? Není nejvyšší čas najít systémové řešení, které by spočívalo v tom, že se ozdraví celá krajina a v zemědělství a lesnictví se budou preferovat přírodě blízká opatření?

A zároveň tam, kde jde o život, by stát měl finančně i administrativně pomoci s citlivým přesídlováním lidí do dostatečné výšky či vzdálenosti od vody. Už proto, že většina protipovodňové ochrany je u nás dimenzována pouze na stoletou vodu. Více než stoleté vody tedy budou dál zabíjet a způsobovat miliardové škody na majetku — a bude se to dít stále více a silněji, protože povodně jsou akcelerovány změnou klimatu.

S velkou vodou se nedá bojovat pomocí bodové ani liniové ochrany, ale jedině celoplošně. Technická řešení se musí stát jen doplňkem, nikoli jediným řešením. Renomovaní odborníci totiž dokládají, že s povodněmi i suchem může pomoct jen zachytávání vody v celé ploše krajiny. Většina prostředků by proto měla být směřována do tisíců drobných krajinných úprav.

Tento komplexní pohled u nás uplatňuje zatím pouze Model Živá krajina, vzniklý v roce 2016 na půdě občanské společnosti jako Krajinný plán adaptace České republiky na změnu klimatu, který předběhl dobu zhruba o jednu dekádu. Pokud bychom ho uplatnili na celé ploše státu — s výjimkou přímé zástavby — zachytíme krajinou nově třikrát více vody, než je objem všech našich 165 přehrad. A to bez ohledu na rostoucí odpar.

Kdyby český stát při řešení nebezpečí povodní i sucha zohledňoval celou krajinu, poldery či přehrady by mohly být mnohem menší, a tudíž mnohem levnější. Jenže to je zřejmě jádro pudla. Napravovat složitě krajinu pomocí levných, přírodě blízkých opatření je složitý a dlouhodobý proces. Firmy, stát i politici však chtějí rychlá řešení, která budou hned vidět. Proto místo systematické nápravy krajiny stále vyhazujeme peníze za velké betonové projekty, které řeší důsledky, nikoli příčiny — a často ještě zvyšují rychlost a ničivost vody.