Neochránila by nás další přehrada? Tato otázka visí ve vzduchu vždy ještě dříve, než opadne velká povodňová voda. Přehrady mají v české veřejné debatě mnoho hlasitých zastánců, například i premiéra Petra Fialu. Stejně tak ale mají i zaryté kritiky.

V České republice se nachází více než sto přehrad a dalších šestaosmdesát jich je na papíře. V plánu jsou přehrady například ve Vlachovicích na Zlínsku, v Kryrech, Senomatech a Šanově v západních Čechách. Anebo v Nových Heřminovech ve Slezsku. Konkrétně tuto stát připravuje už téměř třicet let.

Většina tuzemských přehrad je takzvaně multifunkčních. To znamená, že kromě ochrany před povodněmi slouží zároveň jako zásobárny vody, k rekreaci nebo k výrobě elektrické energie. Tyto přehrady jsou tudíž naplněné vodou a jejich protipovodňová funkce je velmi omezená.

Podzimní povodeň vloni postihla také Polsko — a prověřila protipovodňová opatření, která naši sousedi budovali v posledních letech. Jedná se o velké suché a polosuché nádrže — takzvané poldry —, které se na rozdíl od přehrad zaplní vodou jen v případě, že prší. Jak se osvědčily?

Velké poldry u nás chybí, v Polsku jsou uctívané

Jen asi patnáct kilometrů od hranic se severní Moravou a Slezskem, která byla loňskými povodněmi nejvíce postiženou částí České republiky, stojí na řece Odře dva největší poldry ve střední Evropě — Dolní Ratiboř a Bukov. Především první z nich zachytil loni velkou část povodně a pomohl spolu s Bukovem ochránit města na řece Odře — například Opolí s více než sto tisíci obyvateli nebo třetí největší polské město Vratislav, v níž žije přes šest set tisíc lidí.

„Kdyby nebylo poldru v Dolní Ratiboři, patrně bychom měli zaplavenou Vratislav,“ potvrzuje Jaroslaw Socha z katedry správy lesních zdrojů na Fakultě lesnictví Zemědělské univerzity Huga Kollontaje v Krakově.

Poldr Dolní Ratiboř, jehož stavba skončila v roce 2020, je přitom schopný pojmout až 185 milionů kubíků vody, což odpovídá asi čtvrtině Orlíku. Bukov zadrží více než padesát milionů kubíků.

V České republice takto velké poldry nestojí. Tím největším je u nás poldr Žichlínek v Pardubickém kraji, který má kapacitu necelých šest milionů kubíků vody. Tedy zhruba jako rybník Rožmberk. Stát v současnosti chystá také stavbu poldrů Dubnice a Šporka v Libereckém kraji nebo poldr Skalička na Přerovsku.

Unikátní soustava malých poldrů se pak nachází v okolí obce Lichnov na Bruntálsku. Právě lichnovským poldrům a tomu, jak v loňských povodních obstály, se budeme věnovat v samostatné reportáži. Zkušenost z Polska však ukazuje, že poldry mohou ochránit i velká města.

Poldry se staly loni v Polsku doslova celebritami. Vznikaly o nich například memy — vtipné obrázky, které se rychle šíří internetem.

Poldru v Dolní Ratiboři dokonce Poláci začali hromadně psát oslavné recenze na Googlu. „Ratibořská nádrž, strážce divoké řeky.“ „Nikoliv Varšava, Vratislav nebo Krakov. Teď je to Ratiboř, která je pýchou Poláků.“ „Kéž se staví taková místa na ochranu dalších měst, která jsou nyní zaplavená.“ To jsou jen některé z více než dvanácti set recenzí protipovodňové nádrže na platformě, kam uživatelé píší spíše hodnocení restaurací či hotelů.

Šetrnější k přírodě

Právě suché a polosuché poldry bývají označovány za takzvaně přírodě blízká protipovodňová opatření a ochránci přírody je často staví do kontrastu s přehradami, které přírodu naopak trvale poškozují — například tím, že tvoří překážku na tocích, čímž zamezují migraci živočichů a rostlin. „Nemluvíme jen o velkých zvířatech, jako jsou bobři nebo lososi. Podél řek migrují také rostliny, ale v jejich případě může být vliv přehrady vidět až v řádu desetiletí nebo i staletí,“ vysvětluje ekolog Mojmír Vlašín.

Přehrady jsou problematické také kvůli tomu, že se v nich usazují nečistoty, což vede ke zhoršování kvality vody a následnému přemnožení sinic. „I poldry mohou být samozřejmě postaveny špatně. Ale obecně lze říci, že představují lepší variantu než trvale napuštěné přehrady,“ dodává ekolog.

V České republice se však daří budovat přírodě blízká opatření včetně poldrů jen pomalu a politici i vodohospodáři u nás stále upřednostňují spíše přehrady.

Příkladem jsou Nové Heřminovy v Moravskoslezském kraji, kde by stát měl začít stavět přehradu v roce 2027.

Při hodnocení jejího vlivu na životní prostředí v roce 2010 přitom ministerstvo životního prostředí v rozporu se zákonem nenechalo posoudit jiná řešení protipovodňové ochrany včetně poldrů a zaměřilo se pouze na variantu s přehradou.

Každá nádrž může selhat

Také polská vláda chtěla původně budovat místo poldrů u českých hranic klasické přehrady. Poté, co se proti návrhu postavili ochránci přírody i místní obyvatelé, však záměr přehodnotila a rozhodla se pro suché nádrže. Loňské povodně ukázaly, že rozhodnutí bylo správné.

Pokud by totiž místo poldru stála v Dolní Ratiboři klasická přehrada, města by se pravděpodobně zachránit nepodařilo. Vyplývá to mimo jiné z analýzy polské kanceláře Světového fondu na ochranu přírody. „Nádrž fungovala efektivně pouze proto, že byla navržena a je používána jako poldr, tedy suchá nádrž,“ uvádí analýza.

Důkazy, že poldry chrání před povodněmi lépe než přehrady, není potřeba hledat jen za hranicemi. Vyplatí se ohlédnout i do historie Československa. V padesátých letech zachránila Prahu před stoletou povodní Slapská přehrada. „V té době ovšem ještě nebyla dostavěná a z toho důvodu byla bez vody. Zafungovala tedy jako suchý poldr,“ vysvětluje hydrobiolog Ondřej Simon z České zemědělské univerzity. „Měla se napouštět po tři roky, ale naplnila ji jediná povodeň,“ dodává.

Postupovat opačně, tedy dělat suchý poldr z přehrady tím, že se těsně před povodní nádrž vypustí, však není možné. „Takhle velké výpustné zařízení by nešlo provést ani technicky. Rychlé vypouštění by navíc způsobilo velkou povodňovou vlnu samo o sobě,“ vysvětluje Simon.

Hydrobiolog zároveň upozorňuje na riziko spojené s přehradami, o němž se u nás příliš nemluví — bezpečnost. „Každá přehrada může fatálně selhat. Jakmile je voda kvůli hrázi výš, než by byla bez přehrady, může to mít katastrofální následky,“ říká Simon a jako příklad uvádí přehradu Vajont v italských Alpách, do níž se v šedesátých letech zřítil kus přilehlého svahu. Následná vlna smetla městečko Longarone a několik dalších vesnic a zabila přes dva tisíce lidí.

„Pravděpodobnost, že se něco stane, je samozřejmě malá. Atomová elektrárna má taky malou pravděpodobnost havárie, ale potenciální následky jsou drastické, a je proto třeba brát je v úvahu,“ je přesvědčen Simon.

Zcela bez rizika nejsou ani poldry, což se ukázalo i při loňských povodních v Polsku. Poldr v Dolní Ratiboři, který byl v takovém rozsahu „v akci“ poprvé, totiž začal prosakovat. Únik vody však do několika hodin stabilizovala armáda a nádrž fungovala po zbytek povodní bezproblémově.

Spíše než velké nádrže jsou podle Simona lepší soustavy většího počtu menších poldrů a jiných protipovodňových opatření. „Pokud uděláme padesát malých opatření místo jedné přehrady, nemohou selhat všechna v jedné vteřině,“ uvažuje hydrobiolog.

Přehrady pomáhají s povodněmi jen částečně

Jak efektivní jsou tedy v boji s povodněmi přehrady? „Největší pozitivní efekt přehrad spočívá v tom, že mohou i velkou povodeň o několik hodin oddálit — a dát tak lidem více času na evakuaci,“ vysvětluje hydrolog Tomáš Hrdinka z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka. Dodává, že pokud se z přehrad vypustí včas dostatek vody, dokáží zachytit přibližně dvacetiletou povodeň. Tedy takovou, která se opakuje v průměru jednou za dvacet let.

Hrdinka zároveň upozorňuje, že přehrady větší povodeň zpravidla zcela nezastaví, pouze ji zmenší a rozloží v čase. „Povodeň pod přehradou vždycky bude, ale umenší se natolik, že si s ní dál mohou poradit protipovodňová opatření v obcích. Například mobilní protipovodňové stěny nebo pytle s pískem,“ vysvětluje Hrdinka.

Loni na podzim takto například zmenšily přehrady na Vltavské kaskádě povodeň mířící do Prahy. „Nádrže zachytily tuto asi dvacetiletou povodeň, díky čemuž do Prahy přitekla přibližně jen jednoletá voda,“ dodává Hrdinka.

Výjimku v protipovodňové ochraně má představovat zmiňovaná nádrž Nové Heřminovy, která jako jediná přehrada u nás bude mít výhradně protipovodňovou funkci. Přehrada má být z osmdesáti procent prázdná, aby mohla pojmout vodu v případě silných dešťů. Takto by si měla poradit až se stoletou povodní.

„Jsem sám zvědavý, zda Povodí Odry a ministerstvo zemědělství tento ochranný objem udrží a nepodlehnou tlaku rybářů či jiných subjektů na její plné napuštění,“ říká Hrdinka. Bylo by to každopádně v rozporu se zamýšlenou hlavní funkcí přehrady.

U opravdu velkých záplav, jakými byly například ničivé povodně v roce 2002 nebo ty loňské v Moravskoslezském kraji, je však podle Hrdinky třeba počítat s tím, že ani přehrady či poldry neumí dělat zázraky. „Lidé v některých oblastech budou muset jednou za čas prostě sbalit věci a utíkat,“ dodává s tím, že by také měli přehodnotit, zda vůbec bydlet v záplavových oblastech.

Odborníci současně varují, že povodně budou v budoucnu stále častější. Z rozsáhlé zprávy, kterou loni po podzimních povodních vydal mezinárodní tým klimatologů, vyplývá, že v důsledku změn klimatu se pravděpodobnost povodní ve střední Evropě zdvojnásobila.

„V celorepublikovém měřítku bude intenzita srážek do budoucna přibližně stejná, ale v lokálním měřítku mohou být intenzivnější. Opatření, která nám stačí teď, už ve druhé polovině století stačit nemusí,“ varuje dále klimatolog Michal Žák z matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.

Krajina bez vody

K povodním, ale i suchům u nás kromě klimatické změny přispívá také dlouhodobě špatný stav krajiny, která nedokáže vodu vsáknout, a ta proto rychle odtéká do údolí.

„K odvodňování krajiny přispívá například používání chemických hnojiv v zemědělství a antiparazitik na pastvinách. Tyto chemikálie hubí hmyz a drobné organismy, čímž klesá obsah organické hmoty v půdě a její schopnost zadržovat vodu,“ vysvětluje Dalibor Dostál z ochranářské společnosti Česká krajina.

Půda vysychá i v důsledku zhutňování těžkou technikou, která se používá na polích a v lesích. „Za dešťů se pak voda nemá kam vsakovat, rychle stéká do potoků a řek a zhoršuje povodně,“ říká Dostál.

Problémem je i nepřirozená skladba lesů s velkým množstvím smrku. Jehličnaté lesy jsou vlivem globálního oteplování oslabené a zadržují méně vody, než kolik by dokázaly pojmout smíšené lesy s přirozenější druhovou skladbou.

V neposlední řadě přispívají k odvodňování krajiny také nadměrné úpravy vodních toků, které jsou na mnoha místech nepřirozeně napřímené a vyhloubené. „Voda se kvůli tomu často nemůže rozlévat na louky, kde by škodila minimálně. Naopak napřímenými, prohloubenými a často i zúženými toky stéká rychle do nižších poloh, kde pak působí velké škody v hustě obydlených oblastech,“ vysvětluje Dostál.

Pouze ozdravení krajiny by však podle mnoha expertů jako ochrana před většinou povodní nestačilo. „Krajina si v přepočtu na srážky poradí nanejvýš s pětiletou povodní. Pokud jsou srážky větší, už ani zrevitalizovaná krajina není schopna tuto vodu pojmout. Ta proto odtéká do koryt řek, z nichž se může vylít a zaplavovat obydlí,“ vysvětluje hydrolog Tomáš Hrdinka, podle něhož je právě toto důvod, proč v osídlené krajině potřebujeme i technická opatření.

Přehrady spíše proti suchu

Odborníci se shodují, že přehrady mají větší význam při zvládání období sucha než při povodních. „V období dlouhých such mohou sloužit jako zásobárny povrchové vody,“ vysvětluje klimatolog Michal Žák.

V suchých obdobích je z nádrží možné připouštět vodu do vyschlých toků, a zlepšovat tak kvalitu vody. To se ukázalo jako významné například během extrémního sucha, které Českou republiku postihlo v roce 2014 a trvalo pět let. „V Praze díky přehradám na Vltavě skoro nikdo nepoznal, jaké sucho reálně panuje. Přehrady odpouštěly průtok sto kubíků za vteřinu, čímž bylo možné ředit odpadní vody z hlavního města. Bez této pomoci by měla voda mnohem horší kvalitu,“ doplňuje hydrolog Tomáš Hrdinka z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka.

Ekolog Jiří Malík z organizace Živá voda ale namítá, že pokud by byla krajina v dobrém stavu, stavba dalších přehrad by nebyla vůbec potřeba ani jako prevence sucha. „Máme spočítané, že zrevitalizovaná krajina by byla schopna zadržet nejméně třikrát více vody než všechny přehrady v České republice. Takové množství by stačilo pro lidi i průmysl,“ je přesvědčen Malík. Ozdravená krajina by podle něj především zlepšila stav podzemních vod, které by mohli lidé více využívat.

S tím však polemizuje hydrolog Tomáš Hrdinka, který poukazuje na nároky civilizované průmyslové společnosti. „V obecné rovině to možná platí, nicméně na rozdíl od přírody potřebují lidé i průmysl vodu rychle, nárazově a ve velkém množství najednou. Ráno a večer bývají špičky u pitné vody, protože se lidé sprchují. Výroba zase většinou funguje od pondělí do pátku, kdy je proto větší spotřeba vody v průmyslu. Právě tuto potřebu řeší nádrže, ať už umělé nebo přírodní jezera. Ta však u nás nemáme,“ jmenuje Hrdinka důvody, proč u nás přehrady potřebujeme.

V České republice dnes asi padesát procent pitné vody pochází z nádrží a řek, druhou polovinu získáváme z podzemních vod.

Podle Hrdinky by v některých místech mohl lepší stav půdy objem podzemních vod skutečně navýšit. Abychom ale mohli odebírat výrazně více vody ze země, bylo by zapotřebí hlubokých vrtů a opravdu velkých zásob podzemní vody. „Takových, jako se nacházejí například při pobřežích, u ledovcových plošin nebo v deltách velkých řek. To všechno nám ale v Česká republice chybí,“ vysvětluje Tomáš Hrdinka.

Stejně jako povodně, ani sucho by tedy podle něj ozdravená krajina sama nevyřešila. „Revitalizace krajiny se samozřejmě udělat musí, protože krajina suchem trpí. Pak tu ale máme komplexní potřeby celé společnosti. A na ty pouze voda zadržená v krajině nestačí,“ říká hydrolog.

Do budoucna se podle hydrologa bez menších vodních nádrží v některých oblastech pravděpodobně neobejdeme. Například ve srážkovém stínu Krušných hor nebo na jižní Moravě. Měly by ale vznikat ruku v ruce spolu s přírodě blízkými opatřeními. „Pokud bychom měli jen přehrady a nedělali opatření v krajině, budou nádrže k ničemu. Už jen z toho důvodu, že do přehrad poteče dusík a fosfor z polí, budou se zanášet a pokvetou v nich sinice,“ říká hydrolog.

Dodává však, že doba budování velkých přehradních nádrží je již za námi. „Jednak kvůli složité vlastnické struktuře a je zde i nezanedbatelné ekologické hledisko,“ říká.

Případ nádrže Pěčín, kterou stát plánoval v přírodně cenné lokalitě Orlických hor, navíc ukazuje, že i problémy se suchem mohou mít méně drastické řešení. Přehrada měla sloužit jako zdroj pitné vody pro Hradec Králové a Pardubice. Proti plánu se však postavili ochránci přírody, starostové obcí i část místních a vláda proto v roce 2018 projekt pozastavila.

„V současné době má město Hradec Králové zajištěny dostatečné zdroje pitné vody, přičemž výhodou je zapojení města do Vodárenské soustavy východní Čechy,“ uvedl náměstek primátorky Adam Záruba.

Dostatek pitné vody mají i Pardubice, které zmodernizovaly úpravnu vody Hrobice. Město taktéž čerpá vodu z vodojemu Kunětická hora a vodní nádrže Křižanovice a stejně jako Hradec Králové jsou i Pardubice napojené na východočeskou vodárenskou soustavu. „Díky těmto opatřením a investicím je současné zásobování Pardubic pitnou vodou stabilní a spolehlivé,“ uvedl mluvčí pardubického magistrátu Daniel Vodák.

Elektřina, lodě, koupání, rybaření… a menší ochrana před povodněmi

V očích běžné veřejnosti však přehrady nesymbolizují primárně ochranu před suchem a velkou vodou, případně výrobnu energie, ale především ideální cíl výletů a dovolených.

Prostor pro trávení volného času slibuje Povodí Odry i u plánované přehrady Nové Heřminovy. Povodí Labe zase uvádělo rekreaci jako jeden z přínosů chystané nádrže Skalička, než se rozhodlo, že namísto ní vybuduje poldr.

Pouze kvůli koupání se přehrady samozřejmě nestavějí. Rekreační využití je spíše příjemným vedlejším produktem. Úskalí ale spočívá v tom, že může mít velký vliv na výslednou protipovodňovou funkci. Čím více vody v přehradě je, tím méně jí zachytí při záplavách.

Příkladem je Slapská přehrada na Vltavě, která je oblíbeným cílem především především pro Pražany. „Při její výstavbě nebylo v plánu, že bude trvale zcela plná. Rekreační účel ale postupně převážil, takže dnes přehrada zachytí méně vody, než by mohla,“ vysvětluje hydrobiolog Ondřej Simon z České zemědělské univerzity.

„V tomto případě to zase tolik nevadí, protože povodně chytá Orlík, který se nachází nad ní. Pokud by ale obě přehrady spolupracovaly, byla by před povodněmi o něco lépe chráněná města jako Praha, Mělník, Ústí nad Labem i Drážďany,“ dodává Simon.

Podobně je na tom také brněnská přehrada, která dnes kromě výroby energie slouží právě k rekreaci. „Protipovodňová funkce nádrže je zanedbatelná. Nejlépe by přehrada fungovala prázdná nebo poloprázdná. Jenže to se neděje, protože na ní jezdí lodičky a vypadalo by ošklivě, když by měla holé břehy,“ říká Ondřej Simon.

Napuštěné přehrady se lidem také jednoduše řečeno líbí. Podle historika Arnošta Štanzela z Bavorské státní knihovny je toto také jedním z důvodů, proč lidé nebyli v minulosti k nádržím tak kritičtí jako například k uhelným dolům a dalším velkým zásahům do životního prostředí.

„Člověk se pokochá spíš pohledem na Orlík s hradem než na důl v severních Čechách,“ soudí si Štanzel. Díky možnostem rekreace mohli navíc nádrže využívat i „obyčejní“ lidé.

Protipovodňová opatření nejsou jen něco jako utahování jednotlivých těsnění ve vodovodu. Poučení, která plynou z historické i nedávné zkušenosti od nás i v zahraničí, říkají, že jde naopak o velmi komplexní proces.

Pokud chceme, aby protipovodňová opatření pomohla zajistit klidné spaní dnešní průmyslové civilizaci, nemůžeme si dovolit z tohoto složitého systému vynechat roli krajiny. Zvláště když víme, že v důsledku změn klimatu budou povodně četnější součástí našich životů.

„S tím, jak bude oteplování pokračovat, může v lokálním měřítku přibýt tolik srážek, že stávající adaptační opatření nebudou dostačující. Je potřeba myslet na to, že opatření, která budujeme nyní, mají vydržet více než deset nebo patnáct let,“ připomíná klimatolog Martin Žák.

S přispěním Ewy Dunalové a Marceliny Burzecové.