Tmavý bahnitý pruh, sahající dospělému člověku zhruba do výšky pasu, se táhne podél zdí a dveří. Přesně tolik vody i bláta měli doma ještě před pěti měsíci obyvatelé přízemí bytového domu v severomoravském Krnově.


V jednom z těchto přízemních bytů bydlela do loňska i šestadevadesátiletá Marie Huroňová. Teď nám však usměvavá bělovlasá žena otevírá dveře bytu ve druhém patře, který dostala po povodních od města. Zve nás dál, abychom se schovali před únorovým mrazem, který venku panuje. (Poznámka redakce: Reportáž vychází jako součást série textů Poučení z povodní, jejíž příprava začala již v lednu tohoto roku, ale nyní vychází jako ucelený soubor.)

Usedáme na gauč v nově zařízeném obýváku, do kterého proudí chladné zimní světlo. Dříve než se vůbec pustíme do rozhovoru, začnou se doteď veselé ženě kutálet po tvářích slzy. „Pořád to zvládám špatně,“ vypraví ze sebe po chvíli. „Zrovna jsem se zabydlela v novém bytě, zaplatila jsem spoustu tisíc za nový nábytek a pak to všecko vzala voda,“ říká a otírá si oči kapesníkem.

Z přízemního bytu nezachránila skoro nic. „Vzala jsem jenom fotoalba a dárky od vnoučat,“ říká smutně a ukazuje přitom na několik plyšových medvídků, vyskládaných na opěradle gauče. Zachráněné rodinné fotografie visí na zdi.

Rodina a přátelé Marii loni po povodních hodně pomohli. Nosili jí jídlo, vybavení do bytu a sháněli nábytek po celé republice. „Chodilo sem i spoustu cizích lidí a ptali se, jestli něco nepotřebuju,“ vzpomíná dojatě.

Do obývacího pokoje vchází během našeho hovoru Marie Šimková, blízká přítelkyně naší hostitelky, která žije v bytě naproti. Odemkla si vlastním klíčem. I ona svým sousedům pomáhala hned, jakmile voda opadla. „Lidi plakali, zůstalo jim jen to, co měli na sobě. V bytech plaval nábytek, fotky i výkaly. Kuchyňské linky byly plné bahna,“ přibližuje své vzpomínky na bezprostřední chvíle po povodni.

Dům, ve kterém obě ženy bydlí, stojí jen několik metrů od koryta řeky Opava, která Krnov vloni vyplavila. Povodně postihly osmdesát procent města. Škody přesáhly podle starosty miliardu korun.

Marii Huroňové vzaly povodně domov už podruhé. „Poprvé to bylo v roce 1997. Nevěřila jsem, že to přijde znovu. A pokud ano, nečekala jsem, že to bude taková hrůza,“ vypráví.

Pak se na chvíli zamyslí a zmizí do kuchyně. Vrací se s vybledlou fotkou domu se zahradou. Všude kolem něj je voda. „To je dům v Krnově, ve kterém jsme tehdy bydleli. Mám ten obrázek na lednici.“

Strach z povodní zůstává

Povodně v roce 1997 zasáhly většinu Moravy, Slezska a východních Čech, vyžádaly si padesát životů a způsobily škody za více než 62 miliard korun.

Stát následně nasliboval protipovodňová opatření jako poldry, protipovodňové zdi či obnovení jezů v obcích na řece Opavě, tedy například v Zátoru, Branticích i Krnově. Většina z těchto plánů však zůstala jen na papíře. Státní podnik Povodí Odry, který má realizaci protipovodňových opatření v Moravskoslezském kraji na starost, vybudoval jen minimum toho, co bylo potřeba.

Největším z protipovodňových opatření měla být mediálně proslavená a mnoha kontroverzemi opředená přehrada v Nových Heřminovech. Dle tehdejších plánů měla být hotová už v roce 2020. Doteď se však ani nekoplo do země.

Katastrofické následky loňských povodní vnímají obyvatelé i starostové severní Moravy a Slezska jako důsledek tohoto selhání. Slibovaná, ale nikdy nevybudovaná protipovodňová opatření se stala jedním z hlavních témat tragédie.

„Za sedmadvacet let od povodní v roce 1997 neudělal stát téměř nic. Prvních jedenáct let se jen debatovalo o tom, jaká opatření se budou dělat,“ říká starosta Krnova Tomáš Hradil. Teprve nyní se věci začaly opět hýbat. Trvalo to však bezmála třicet let a bylo k tomu potřeba dalšího neštěstí.

V Krnově měla být protipovodňová opatření podle původního vládního plánu hotová už v roce 2016. „Věřím, že teď se realizace podstatně zrychlí,“ tvrdí starosta, který po povodních podepsal spolu s ministrem zemědělství a ředitelem Povodí Odry memorandum o urychlení výstavby.

Součástí memoranda je také plán vybudovat opatření na řece Opavici, která se v Krnově vlévá do Opavy. Až do loňských povodní se přitom s ničím takovým nepočítalo. „Volali jsme po tom dlouhodobě, ale nikdo to neřešil. Až nakonec tady vloni Opavice způsobila masivní škody,“ říká starosta.

Navzdory plánu na urychlení protipovodňových prací není starosta se současnou situací úplně spokojený. „I když vše půjde podle plánu, budeme stejně dalších sedm osm let trnout, jestli do toho nepřijde další povodeň. A v případě Opavice budeme trnout ještě mnohem déle,“ dodává.

O strachu z dalších povodní mluví i Marie Huroňová, zatímco sedí na gauči ve svém novém obýváku a v rukou mačká kapesník. Její přítelkyně souhlasí. „Jakmile budou hlásit, že se na Jeseníky řítí déšť, odejdu někam do hotelu. Tady nebudu,“ říká rozhodně Marie Šimková. O stěhování do jiného města ovšem ani jedna z žen neuvažuje. Jsou v Krnově zvyklé a mají tu rodiny.

Jako by tu povodeň byla včera