Tmavý bahnitý pruh, sahající dospělému člověku zhruba do výšky pasu, se táhne podél zdí a dveří. Přesně tolik vody i bláta měli doma ještě před pěti měsíci obyvatelé přízemí bytového domu v severomoravském Krnově.


V jednom z těchto přízemních bytů bydlela do loňska i šestadevadesátiletá Marie Huroňová. Teď nám však usměvavá bělovlasá žena otevírá dveře bytu ve druhém patře, který dostala po povodních od města. Zve nás dál, abychom se schovali před únorovým mrazem, který venku panuje. (Poznámka redakce: Reportáž vychází jako součást série textů Poučení z povodní, jejíž příprava začala již v lednu tohoto roku, ale nyní vychází jako ucelený soubor.)

Usedáme na gauč v nově zařízeném obýváku, do kterého proudí chladné zimní světlo. Dříve než se vůbec pustíme do rozhovoru, začnou se doteď veselé ženě kutálet po tvářích slzy. „Pořád to zvládám špatně,“ vypraví ze sebe po chvíli. „Zrovna jsem se zabydlela v novém bytě, zaplatila jsem spoustu tisíc za nový nábytek a pak to všecko vzala voda,“ říká a otírá si oči kapesníkem.

Z přízemního bytu nezachránila skoro nic. „Vzala jsem jenom fotoalba a dárky od vnoučat,“ říká smutně a ukazuje přitom na několik plyšových medvídků, vyskládaných na opěradle gauče. Zachráněné rodinné fotografie visí na zdi.

Rodina a přátelé Marii loni po povodních hodně pomohli. Nosili jí jídlo, vybavení do bytu a sháněli nábytek po celé republice. „Chodilo sem i spoustu cizích lidí a ptali se, jestli něco nepotřebuju,“ vzpomíná dojatě.

Do obývacího pokoje vchází během našeho hovoru Marie Šimková, blízká přítelkyně naší hostitelky, která žije v bytě naproti. Odemkla si vlastním klíčem. I ona svým sousedům pomáhala hned, jakmile voda opadla. „Lidi plakali, zůstalo jim jen to, co měli na sobě. V bytech plaval nábytek, fotky i výkaly. Kuchyňské linky byly plné bahna,“ přibližuje své vzpomínky na bezprostřední chvíle po povodni.

Dům, ve kterém obě ženy bydlí, stojí jen několik metrů od koryta řeky Opava, která Krnov vloni vyplavila. Povodně postihly osmdesát procent města. Škody přesáhly podle starosty miliardu korun.

Marii Huroňové vzaly povodně domov už podruhé. „Poprvé to bylo v roce 1997. Nevěřila jsem, že to přijde znovu. A pokud ano, nečekala jsem, že to bude taková hrůza,“ vypráví.

Pak se na chvíli zamyslí a zmizí do kuchyně. Vrací se s vybledlou fotkou domu se zahradou. Všude kolem něj je voda. „To je dům v Krnově, ve kterém jsme tehdy bydleli. Mám ten obrázek na lednici.“

Strach z povodní zůstává

Povodně v roce 1997 zasáhly většinu Moravy, Slezska a východních Čech, vyžádaly si padesát životů a způsobily škody za více než 62 miliard korun.

Stát následně nasliboval protipovodňová opatření jako poldry, protipovodňové zdi či obnovení jezů v obcích na řece Opavě, tedy například v Zátoru, Branticích i Krnově. Většina z těchto plánů však zůstala jen na papíře. Státní podnik Povodí Odry, který má realizaci protipovodňových opatření v Moravskoslezském kraji na starost, vybudoval jen minimum toho, co bylo potřeba.

Největším z protipovodňových opatření měla být mediálně proslavená a mnoha kontroverzemi opředená přehrada v Nových Heřminovech. Dle tehdejších plánů měla být hotová už v roce 2020. Doteď se však ani nekoplo do země.

Katastrofické následky loňských povodní vnímají obyvatelé i starostové severní Moravy a Slezska jako důsledek tohoto selhání. Slibovaná, ale nikdy nevybudovaná protipovodňová opatření se stala jedním z hlavních témat tragédie.

„Za sedmadvacet let od povodní v roce 1997 neudělal stát téměř nic. Prvních jedenáct let se jen debatovalo o tom, jaká opatření se budou dělat,“ říká starosta Krnova Tomáš Hradil. Teprve nyní se věci začaly opět hýbat. Trvalo to však bezmála třicet let a bylo k tomu potřeba dalšího neštěstí.

V Krnově měla být protipovodňová opatření podle původního vládního plánu hotová už v roce 2016. „Věřím, že teď se realizace podstatně zrychlí,“ tvrdí starosta, který po povodních podepsal spolu s ministrem zemědělství a ředitelem Povodí Odry memorandum o urychlení výstavby.

Součástí memoranda je také plán vybudovat opatření na řece Opavici, která se v Krnově vlévá do Opavy. Až do loňských povodní se přitom s ničím takovým nepočítalo. „Volali jsme po tom dlouhodobě, ale nikdo to neřešil. Až nakonec tady vloni Opavice způsobila masivní škody,“ říká starosta.

Navzdory plánu na urychlení protipovodňových prací není starosta se současnou situací úplně spokojený. „I když vše půjde podle plánu, budeme stejně dalších sedm osm let trnout, jestli do toho nepřijde další povodeň. A v případě Opavice budeme trnout ještě mnohem déle,“ dodává.

O strachu z dalších povodní mluví i Marie Huroňová, zatímco sedí na gauči ve svém novém obýváku a v rukou mačká kapesník. Její přítelkyně souhlasí. „Jakmile budou hlásit, že se na Jeseníky řítí déšť, odejdu někam do hotelu. Tady nebudu,“ říká rozhodně Marie Šimková. O stěhování do jiného města ovšem ani jedna z žen neuvažuje. Jsou v Krnově zvyklé a mají tu rodiny.

Jako by tu povodeň byla včera

V únoru, během naší návštěvy, vypadá Krnov na většině míst zcela normálně. Silnice i chodníky jsou bez děr, omítky na domech nejeví známky poškození. V ulicích je uklizeno, obchody i restaurace fungují.

O poznání hůře ale vypadají menší obce na řece Opavě. Obrovské škody přetrvávají například v Branticích. Obec vypadá, jako by se tudy povodeň prohnala teprve před pár dny. Spousta domů má kvůli vlhkosti sundanou fasádu. V místech, kde dříve rostla tráva, leží jen hlína, bahno a větve. Zídky kolem domů jsou pobořené, ploty chybí na mnoha místech úplně. Všude se povalují lopaty, kolečka a další pracovní náčiní.

Stejně pochmurně působí i nedaleký Zátor, cíl naší další zastávky. Až na pár školáků zde během čtvrtečního zimního odpoledne není takzvaně ani noha. Parkem plným hlíny míříme k řece Opavě. Povodí Odry už na korytě provedlo úpravy. Kolem je však stále vidět nepořádek naplavený velkou vodou.

Nedaleko místní školy potkáváme blonďatou ženu ve středních letech. Jmenuje se Anna, celé jméno však sdělit nechce. Je tady na návštěvě u dcery. „Naštěstí bydlí na kopci, takže vyplavená nebyla,“ vypráví. I tak je ze situace nešťastná. „Pořád je tady hodně zničených věcí a v některých domech se ani po půl roce nedá bydlet,“ říká. Je vidět, že se jí o povodních mluví těžko…

Nové povodně, nové sliby

Kvůli dlouhodobě chybějící protipovodňové ochraně zvažovali loni starostové postižených obcí dokonce žalobu na stát. Podle starosty Krnova je tato možnost stále ve hře, ovšem jen jako poslední řešení. „Radši se chci domluvit. Zatím to jakž takž funguje,“ říká.

Spokojen je nyní především se spoluprací s ministerstvem zemědělství. Naděje vkládá také do nového ředitele Povodí Odry Petra Birklena. Ten nahradil ředitele Jiřího Tkáče, který ve funkci několik měsíců po povodních skončil. „Celkem se s novým ředitelem známe a vím, že to je člověk, který má oproti svým předchůdcům mnohem progresivnější pohled na protipovodňová opatření a vůbec na zadržování vody v krajině,“ myslí si starosta Krnova. Před příchodem do čela Povodí Odry Petr Birken pracoval pro Agenturu ochrany přírody a krajiny nebo pro ministerstvo životního prostředí.

Povodí Odry chystá protipovodňová opatření vedle Krnova i v dalších obcích.

V Zátoru by měl začít už letos se stavbou protipovodňových zdí. V dalších obcích jsou podle ministerstva zemědělství v plánu také suché poldry, ochranné hráze i revitalizace řek.

Lepší ochrany by se však mělo dočkat — opět až v důsledku loňských povodní — mnohem více obcí. Ministerstvo zemědělství například plánuje postavit vodní nádrž Stěbořice na říčce Velká. Odborníci z Vysokého učení technického v Brně zase vybírají místa v Moravskoslezském kraji, kde by bylo možné postavit přírodě blízká protipovodňová opatření. Už nyní jsou v plánu například v Jerlochovicích a Větřkovicích na Husím potoce, v Šilheřovicích, na Bruntálsku nebo Novojičínsku.

Lidé v obcích na řece Opavě však až zbožně vyhlížejí právě často skloňovanou přehradu, která by měla stát v Nových Heřminovech — vesnici ležící asi sedmnáct kilometrů proti proudu od Krnova. Věří, že by je nádrž, která by si měla poradit až se stoletou vodou, bývala ochránila.

Se stavbou přehrady by se mělo začít v roce 2027. „V současné době intenzivně pracujeme na dokladové části projektové dokumentace pro stavební povolení,“ upřesnila pro Deník Referendum mluvčí Povodí Odry Šárka Vlčková. „Podání žádosti o vydání stavebního povolení předpokládáme na začátku září 2025 a vydání stavebního povolení v průběhu roku 2026,“ dodala. Hotová by přehrada měla být v roce 2033.

Obce na severu Moravy však nejsou jediné, kde zatím potřebná opatření chybí. Dostatečnou protipovodňovou ochranu nemají dodnes ani Troubky na Přerovsku, které se staly symbolem ničivých povodní v roce 1997. Záplavy si tam tehdy vyžádaly devět obětí a přes tři sta domů šlo k zemi.

V současnosti chrání obec jen dočasná protipovodňová opatření z roku 2010, která zadrží nanejvýš padesátiletou vodu.

V budoucnu by však měla Troubky chránit kruhová hráz, která si poradí i s tak velkými povodněmi, jakými byly ty v roce 1997. „Letos by měla být dokončená projektová dokumentace a podaná žádost o stavební povolení,“ říká starosta Martin Frgal (Troubky 2022). Kdy bude hráz postavená, zatím podle něj nelze říci.

Něco se povedlo, něco fatálně zanedbalo

Stát sice v provádění protipovodňových opatření značně selhal, nelze však říct, že se nepovedlo vůbec nic. Jedním z nejprospěšnějších nástrojů je dotační program Prevence před povodněmi, který vznikl v roce 1997 a funguje dodnes. Podniky Povodí, Lesy České republiky i obce z něj mohou žádat o příspěvky právě na protipovodňovou ochranu.

Od svého vzniku pomohl podle ministerstva zemědělství program s realizací téměř tisícovky protipovodňových opatření. Celkem stála zhruba jedenatřicet miliard korun a podle ministerstva pomohla vytvořit ochranu před povodněmi pro jeden milion lidí. Po dřívějších povodních tak získaly protipovodňovou ochranu například Šumperk, Rapotín nebo Olomouc.

Troubky nebo obce na severu Moravy a ve Slezsku jsou však mementem toho, co všechno stát zanedbal. Nelze přitom říct, že by nebyl důrazně varován.

V roce 2014 například kancelář ombudsmana kritizovala, že je stát nedůsledný při stanovování záplavových území a zároveň dovoluje lidem v takových místech stavět domy. Na to samé pak o šest let později upozorňoval i Nejvyšší kontrolní úřad. Ten zároveň kritizoval i samotný fakt, že se nedaří vytvářet protipovodňovou ochranu tak rychle, jak by bylo potřeba.

Úřad upozorňoval například na to, že více než polovina opatření, kterou ministerstva zemědělství a životního prostředí plánovala vystavět mezi lety 2015 až 2021, nebyla do roku 2021 ani zahájena. Ve zkoumaných letech také ministerstva rozdělila do protipovodňových opatření jen třetinu dříve předpokládaných investic.

Ministerstvo zemědělství se závěry šetření nesouhlasilo. Uvedlo, že menší výdaje byly způsobeny transparentním zadáváním veřejných zakázek, díky čemuž se podařilo snížit předpokládané náklady o více než třicet procent. Jako důvod pomalé realizace protipovodňových opatření uvedlo zdlouhavá povolovací řízení, změny v legislativě a majetkoprávní vypořádání.

Právě do majetkoprávních vypořádání spadají i takzvané pozemkové úpravy, při kterých obce směňují půdu, kterou potřebují například pro protipovodňové úpravy, a původním majitelům za ni nejčastěji nabízejí jinou.

Lidé však ne vždy chtějí pozemky měnit. „Nejrychlejší a jednodušší proces bývá právě v lokalitách, kde v minulosti byl nebo aktuálně je ohrožen majetek zúčastněných. Například záplavami,“ vysvětluje Petra Kazdová, mluvčí Státního pozemkového úřadu, pod jehož působnost tato oblast spadá.

Podle Tomáše Hrdinky z Výzkumného ústavu vodohospodářského také stát nenabízí lidem adekvátní kompenzaci ve chvíli, kdy jejich pozemky vykupuje nebo dokonce vyvlastňuje. To se děje například i teď při přípravě stavby přehrady v Nových Heřminovech.

„Pokud někomu berete majetek třeba na dně budoucí přehrady, měl by za to dostat odpovídající kompenzaci, která respektuje nejen hodnotu půdy, ale i citové vazby k ní,“ argumentuje Hrdinka. Tabulkové kompenzace dané zákonem podle něj v současnosti nestačí lidem k tomu, aby si postavili adekvátní bydlení jinde. „Je to velká slabina českého systému a procesu efektivního výkupu pozemků státem či jejich vyvlastnění obecně,“ myslí si.

Další možný důvod, proč se protipovodňová opatření nedaří vytvářet rychleji, může být prostý — a upozorňoval na něj také i Nejvyšší kontrolní úřad. „Svou roli může hrát i to, že od posledních velkých povodní uběhla dlouhá doba a zájem veřejnosti i tlak na provádění opatření zeslábly,“ uvedl Petr Neuvirt z Nejvyššího kontrolního úřadu.

Stejnou kontrolu jako v roce 2020 plánuje úřad i na letošek. Výsledky by měl zveřejnit v první polovině příštího roku.

Přírodě blízká opatření váznou

V šetření z roku 2020 upozorňuje Nejvyšší kontrolní úřad také na to, že se při realizaci protipovodňových opatření nedaří prosazovat ta přírodě blízká. K tomuto závěru se ministerstvo zemědělství ve své reakci nevyjádřilo.

Žadateli o dotace jsou přitom především státní podniky Povodí a Lesy ČR, které spadají právě pod působnost tohoto resortu. Peníze na přírodě blízká opatření jim však poskytuje ministerstvo životního prostředí.

„Opakovaně jsme jednali s podniky Povodí i s ministerstvem zemědělství, aby čerpaly a upřednostňovaly prostředky na přírodě blízká povodňová opatření z našich dotačních programů,“ uvedla pro Deník Referendum mluvčí ministerstva životního prostředí Veronika Krejčí s tím, že mezi lety 2014 a 2024 stát do této oblasti investoval více než čtrnáct miliard korun. A dalších dvanáct miliard pak směřovalo na projekty zlepšující schopnost krajiny zadržovat vodu.


Právě vysychání půdy způsobené špatným stavem krajiny je u nás dlouhodobý problém. Poškozená krajina nedokáže vodu vsáknout, a ta proto rychle odtéká do údolí a zvětšuje sucho i povodně.

„K odvodňování krajiny přispívá například používání chemických hnojiv v zemědělství a antiparazitik na pastvinách, které snižují obsah organické hmoty v půdě a její schopnost zadržovat vodu,“ vysvětluje Dalibor Dostál z ochranářské společnosti Česká krajina. Půda vysychá i v důsledku zhutňování těžkou technikou, problémem je i nepřirozená skladba lesů, které zadržují méně vody než lesy přirozené.

Naděje pro řeky

V neposlední řadě přispívají k odvodňování krajiny také nadměrné úpravy vodních toků, zejména nepřirozené napřímení nebo vyhloubení. „Voda se kvůli tomu často nemůže rozlévat na louky, kde by škodila minimálně. Naopak napřímenými, prohloubenými a často i zúženými toky stéká rychle do nižších poloh, kde pak působí velké škody v hustě obydlených oblastech,“ vysvětluje Dostál.

Nově se už dnes divoké toky spíše neupravují. Jednoduše proto, že jich už ani moc nezbývá. „Za posledních sto let se toky upravovaly v takové míře, že co se dalo, už je narovnané,“ dodává k tomu odborník na revitalizace vodních toků Tomáš Just z Agentury ochrany přírody a krajiny.

Revitalizovat toky se podle něj naopak daří jen pomalu. „Ministerstvo zemědělství, pod nějž správa toků spadá, ještě neuznalo potřebu zlepšovat stav vodních toků za dostatečně naléhavou,“ myslí si Just.

Také k tomuto problému svedly loňské povodně pozornost. Před nimi i po nich Povodí Odry bagrovalo a narovnávalo štěrkonosné řeky na severní Moravě. Tento postup kritizovala ve veřejném prohlášení skupina vědců.

Vadilo jim především preventivní bagrování úseku řeky Olše na Jablunkovsku, který je evropsky významnou přírodní lokalitou. Jak jsme nedávno informovali, Česká inspekce životního prostředí nedávno došla k závěru, že tím státní podnik porušil zákon, a zahájí proto proti němu přestupkové řízení.

Stejně jako u protipovodňových opatření i v případě revitalizace řek by mohly loňské povodně paradoxně pomoct. Po kritice vědeckých společností se Povodí Odry rozhodlo práce na řekách pozastavit a zvážit další postup. „S odborníky jsme se dohodli, že pro budoucí údržbu štěrkonosných toků budeme společně přemýšlet nad aktualizací zavedených metodik, aby byly v souladu s novými poznatky,“ uvedla mluvčí podniku Vlčková.

Už nyní navíc chystá Agentura ochrany přírody a krajiny studie, v nichž navrhne, jaké úseky řek by mohly být v budoucnu upraveny přírodě blízkým způsobem. „Výsledky převezmeme pro další zapracování do projektové dokumentace a následně do realizace,“ dodala Vlčková.

Každé povodně nemilosrdně odkryjí, kde stát v ochraně lidí, majetků, ale i přírody selhává. Každé povodně zároveň přinášejí sliby, které se ne vždy daří naplnit. Povodně u nás přitom způsobují jedno z největších ohrožení majetku a pravidelně vedou ke ztrátám na životech i ekologickým škodám. S postupující změnou klimatu odborníci předpovídají, že budou stále častější. Stát by měl proto z protipovodňové ochrany udělat svou prioritu a nevytvářet intenzivní opatření, až když doslova teče do bot.