Česká republika vynakládá na ochranu životního prostředí značné prostředky. V roce 2021 představovaly investice do životního prostředí více než 0,6 % HDP, což je v porovnání s ostatními členskými státy Evropské unie nadprůměr. V roce 2023 přesáhly tyto výdaje 130 miliard korun. Přesto NKÚ ve své zprávě jednoznačně konstatuje, že „dosavadní výsledky neodpovídají vynaloženému úsilí“.

Obzvláště patrné jsou slabiny v oblasti recyklace a kvality ovzduší. Emise skleníkových plynů v České republice se zastavily na úrovni 10,16 tun ekvivalentu oxidu uhličitého na obyvatele, což zemi řadí na šesté místo v EU. Vysoké emise se projevují i ve zdravotních dopadech, kdy znečištěné ovzduší přispívá k osmé nejvyšší úmrtnosti v EU v důsledku částic PM2,5 (81 úmrtí na 100 tisíc obyvatel v roce 2021).

Dalším slabým místem je odpadové hospodářství. V České republice recyklujeme pouze 38,3 % komunálního odpadu, přičemž téměř polovina stále končí na skládkách. Cílem je přitom dosáhnout 60 % do roku 2030. Země jako Německo (69,1 %) a Slovinsko (62,6 %) jsou v této oblasti výrazně napřed.

Selháváme kvůli špatnému systému

Mezinárodní srovnání stavu životního prostředí v České republice podtrhuje naléhavost systémových změn. Skutečnost, že Česká republika patří mezi nejhorší v EU, přestože vynakládá nadprůměrné prostředky, naznačuje, že problémem není nedostatek zdrojů, ale spíše hluboké nedostatky v řízení, strategickém plánování, vymáhání a mezirezortní koordinaci ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Pokud jsou totiž jiné země schopny dosáhnout s relativně menšími investicemi lepších výsledků, poukazuje to na významné mezery ve fungování českého systému ochrany životního prostředí.

Zpráva NKÚ identifikuje klíčové faktory, které účinnost podpory v oblasti životního prostředí snižují. Patří mezi ně nedostatky ve strategickém řízení, pomalá administrace projektů, nedostatečné zacílení podpory, nekvalitní monitoring dopadů poskytované podpory, chybějící motivace a nezájem příjemců, legislativní podmínky, absence vymáhání dodržování pravidel a v neposlední řadě mezirezortní spory a konflikty agend. Právě tyto jevy zpráva označuje za hlavní překážky skutečného environmentálního pokroku.

Zaostáváme ve všem

Potíže Česká republika nevykazuje jen ve dvou již zmíněných oblastech — odpadovém hospodářství a kvalitě ovzduší. Zpráva NKÚ poukazuje také na stagnující kvalitu vod a přetrvávající znečištění.

Významný problém představují aktuálně používané pesticidy, ale také starší, dnes zakázané či nepoužívané látky, které jsou podle zprávy každoročně zjišťovány na více než 80 % míst měření v povrchových vodách. Toto znečištění si vynucuje nákladnou modernizaci úpraven vody, přičemž na tento účel byly vynaloženy miliardy korun, například 2,6 miliardy Kč pro úpravny v Plzni a Želivce.

Několikaleté zpoždění máme rovněž v přijímání klíčových protierozních opatření. Vedla k němu řada protichůdných kroků, způsobených podle NKÚ „nedostatečnou spoluprací mezi ministerstvem zemědělství a ministerstvem životního prostředí“.

Přestože na problematiku sucha vykázal český stát v letech 2016 až 2018 téměř 28 miliard korun, většina programů zaměřena na řešení sucha primárně nebyla. A to přesto, že škody způsobené suchem dramaticky narostly — z přibližně 3 miliard Kč v roce 2015 na 24 miliard Kč v roce 2018.

Více než 50 % ze 135 plánovaných protipovodňových opatření na období 2015—2021 nebylo do roku 2021 ani zahájeno. Skutečné průměrné roční výdaje na protipovodňová opatření v letech 2016—2018 činily 1,4 miliardy Kč, což je hluboko pod odhadovanou roční potřebou 4,2 miliardy Kč.

Českému státu se nepodařilo ani zcela splnit klíčové cíle programového období 2014—2020 v oblasti ochrany přírody a krajiny, kde šlo o zastavení úbytku biologické rozmanitosti a obnovu ekologické stability. Zpráva uvádí alarmující úbytek ptáků v zemědělských oblastech od roku 1993 o více než 40 %. Opatření k omezení nepůvodních druhů rostlin a živočichů a k podpoře chráněných stanovišť nebyla naplněna.

Do návštěvnických středisek šla část z celkových 6 miliard, avšak NKÚ upozorňuje, že přínosy těchto investic pro ochranu přírody nejsou vždy prokazatelné, přičemž v některých lokalitách dokonce počet přestupků v chráněných územích stoupá.

Z toho je zjevné, že investice do ochrany přírody nedokážeme vždy strategicky sladit se skutečnými potřebami biodiverzity nebo je špatně vyhodnocujeme z hlediska jejich reálného dopadu.

Zpoždění máme také v odstraňování starých ekologických zátěží, čímž dál významně narůstá environmentální dluh, který předáváme budoucím generacím. To poukazuje na vážné selhání v dlouhodobém strategickém plánování a finanční odpovědnosti.

Stát nejenže nedokáže vyčistit minulou kontaminaci, ale také vytváří situaci, kdy se problém stává časem dražší a obtížněji řešitelný, čímž zatěžuje budoucí daňové poplatníky dědictvím environmentální nedbalosti. Zpráva NKÚ podtrhuje naléhavost řešení těchto dlouhodobě závažných problémů, které musí jít cestou adekvátního financování a účinných, včasných kroků, nikoli pouze cestou provizorních opatření, jako je „ochranné sanační čerpání“.

Šetřit nechceme, nebo snad nemusíme?

NKÚ odhalil také nedostatečné využití finančních prostředků určených na energetické úspory ve veřejných budovách. Z alokovaných 20 miliard Kč z dotačního Operačního programu Životního prostředí (OPŽP) a programu Nová zelená úsporám (NZÚ) využili žadatelé v letech 2015 až 2021 jen 3,5 miliardy Kč. Požadované cíle plánovaných úspor se podařilo naplnit jen z jedné pětiny a do roku 2020 bylo dokončeno pouze 17 % projektů.

Také v oblasti snižování energetické náročnosti bytových domů byla využita pouze třetina alokovaných prostředků a plánované úspory energie nebyly dosaženy (konkrétně 41 % plnění u IROP a 13,5 % u NZÚ). Jako důvody uvedly příslušné úřady nedostatečný zájem žadatelů a nevhodně nastavené podmínky podpory.

Alarmující je rovněž skutečnost, že 76 % vládních budov nesplňovalo ke konci kontroly požadavky na energetickou náročnost.

Mimořádně nízká míra využití prostředků na energetické úspory svědčí o kritickém selhání v designu a propagaci programů. Stát zjevně neumí efektivně motivovat občany nebo umožnit přechod k energeticky úspornější ekonomice.

Výše zmiňované zjištění NKÚ, že „stát nedokázal plně využít peněžní prostředky (…), neboť vyčerpal pouze 3,5 mld. Kč namísto alokovaných 20 mld. Kč“, nelze odbýt jako drobné přehlédnutí — je to kolosální promarněná příležitost k dekarbonizaci a snížení spotřeby energie. „Nedostatečný zájem žadatelů a nastavené podmínky podpory“ zase poukazuje na zásadní nesoulad mezi záměrem programu a jeho praktickou implementací.

Vše se zdá nasvědčovat tomu, že administrativní zátěž, nedostatečná informovanost nebo neatraktivní podmínky odrazují potenciální příjemce. Tento stav přímo brání České republice v plnění klimatických cílů a udržuje její závislost na fosilních palivech, což je scénář, před nímž environmentální organizace varují nejvíce.

Hlavním problémem není nedostatek peněz, ale nedostatečné strategické řízení, pomalá a neefektivní administrace, špatné zacílení podpory, nedostatečný monitoring, chybějící motivace a především přetrvávající meziresortní spory a nevymáhání platných pravidel. To vede k promarněným příležitostem, rostoucím ekonomickým škodám způsobeným dopady změny klimatu a přetrvávajícímu ohrožení lidského zdraví a biodiverzity.

Alarmující mezinárodní srovnání, které řadí Českou republiku mezi nejhorší v EU v environmentální výkonnosti, by mělo být budíčkem pro všechny odpovědné aktéry. Částky vynakládané na ochranu životního prostředí nejsou pouze výdajem, ale investicí do budoucna.

Zdravé životní prostředí je základem prosperující ekonomiky. Je nezbytné, aby vláda, podniky a občané spolupracovali a přijímali zodpovědná rozhodnutí, která povedou k reálné zelené transformaci. Bez rozhodné politické vůle a systémových změn zůstane Česká republika navzdory obrovským vyčleněným prostředkům v ochraně životního prostředí pozadu.