Nedaleko východoněmeckého dolu Nochten, v němž Daniel Křetínský těží hnědé uhlí, stojí osamocený ostrov borovic. Cesta k němu trvá pěšky od železniční zastávky v nedaleké obci Schleife asi čtvrt hodiny. Obec leží v historické Horní Lužici a část místních jí neřekne jinak než „Slepo“, což je název v lužické srbštině — západoslovanském jazyce, jímž v regionu stále ještě hovoří nižší desítky tisíc obyvatel.

Cesta k borovému ostrůvku vede kolem úhledných cihlových domků s opečovávanými zahrádkami. Ještě před dvěma lety sahal les až k samému okraji vsi. Dnes už z něj nezbylo téměř nic. Namísto stromů je široko daleko vidět rozsáhlá holoseč, jež nápadně připomíná důsledky kůrovcové kalamity v České republice. Vymýcená oblast, obklopující zbylý lesík, je rozoraná koly těžké techniky a posetá pilinami a dřevní štěpkou.

Krajinou se však neprokousal brouk, ale stroje najaté Křetínského těžební společností LEAG. Firma krajinu intenzivně připravuje na rozšíření těžby. Přitom ve zdejším povrchovém dole Nochten Křetínský už dnes vytěží čtvrtinu své roční produkce hnědého uhlí, která z něj dělá největšího evropského těžaře vůbec.

Osamělý borovicový ostrov, který zbyl po vykácení okolního lesa, zabírá pouze půl hektaru půdy, tedy o něco méně než jedno fotbalové hřiště. Působí jako trpká vzpomínka na to, jak to zde vypadalo dřív.

Ční zde ale také jako živý obraz vzdoru. Právě tento kousek přírody je totiž v současnosti to poslední, co zabraňuje Křetínského rypadlům, aby mohla důl rozšířit. Firma by chtěla dolovat až do vzdálenosti pouhých sto padesáti metrů od domů sousedních vesnic Rohne a Mulkwitz — v lužické srbštině Rowno a Mułkecy. Aby svůj plán mohla uskutečnit, snaží se v soudním řízení dosáhnout vyvlastnění tohoto borového ostrůvku.

Na lesním pozemku však působí od roku 2019 ekologický spolek Umweltgruppe Cottbus (Ekologická skupina Chotěbuz). Spolu s dalšími organizacemi tu pořádá akce, jimiž se snaží upozorňovat na dopady těžby na místní životní prostředí. Část členů se přitom snaží zachovat pro příští pokolení nejen místní krajinu, ale i zdejší dolnolužickou srbštinu.

Ochráncům přírody pronajímají lesní parcelu za symbolickou cenu místní vlastníci půdy. Jejich jména jsou nicméně v právních dokumentech, které Deník Referendum prostudoval, vždy začerněna. Majitelé ekologické akce podporují a vyvlastnění se spolu s aktivisty právně brání, sami si ale nepřejí vystupovat veřejně.

Hra o kilometr

Podle původních plánů z roku 2017 měl důl vesnice Rohne a Mulkwitz, v nichž žije kolem pěti set obyvatel, zcela pohltit. Plán se mezitím změnil a okraj dolu se v tuto chvíli nachází stále ještě asi tři kilometry východně od obcí. Ani v jedné z nich tak zatím není na první pohled znát, že se důl má podle současných plánů zastavit jen sto padesát metrů od jejich okrajů. Jen pro představu: samotné důlní rypadlo dosahuje výšky pětašedesáti metrů.

Podaří-li se les zachránit, prospěje to podle Rebekky Schwarzbachové, jedné z členek občanských organizací, které zde působí, právě místním lidem. Mladá žena, jež vystudovala ochranu přírody, se před časem přestěhovala z Berlína do nedaleké stotisícové Chotěbuzi a pomáhá v lese organizovat kulturní, ekologické a protestní akce.

„Když ubráníme les, lidé ve vesnicích budou méně trpět hlukem, špínou i nepořádkem, který důl vytváří,“ vysvětluje. Uhájení lesa zajistí, že hranice dolu se zastaví nikoliv sto padesát metrů, ale kilometr od nejbližších domů. To by také pro místní znamenalo nižší riziko erozních událostí, které mohou nastat, až se po ukončení těžby důl zaplaví.

Nedaleká vesnice Mühlrose, v lužické srbštině Miłoraz, nicméně tolik štěstí mít nebude. Z obce, jež leží nedaleko na jih od připravované těžební plochy, již byla větší část obyvatel vystěhována. Od roku 2030 tu Křetínského firma LEAG chystá vystavět nové „speciální“ těžební pole. Pod zdejším územím totiž údajně leží sto padesát milionů tun uhlí. To činí trojnásobek objemu, který Daniel Křetínský loni vytěžil ve všech svých dolech dohromady. A je to rovněž více než objem uhlí, které ročně spotřebuje celé Německo.

Podle firmy LEAG si tím společnost zajistí nepřetržité dodávky uhlí, aby nasytila provoz své elektrárny Boxberg. Druhou nejšpinavější elektrárnu v Evropě, jejíž chladicí věže lze od lesa pozorovat v desetikilometrové dálce, plánuje provozovat až do roku 2038.

Zvířata jako uprchlíci

Zcela bezprostřední vliv má rozšiřování dolu na okolní přírodu. Přesto lze především v blízkém okolí borového ostrůvku spatřit rozmanité živočichy, kteří tu stále ještě mají domov. Les pro ně slouží jako skromné útočiště před důlní technikou.

Nad stromy během naší návštěvy krouží dravec. K lesu se dokonce přiblíží jelen. „Je to jen malá ukázka toho, jak to tady žilo dřív,“ podotýká Rebekka Schwarzbachová šeptem, přestože se jelen zastavil několik desítek metrů od nás. „Před dvěma lety jsme tu měli fotopast, která zachytila pestrou směsici živočichů. Mezitím nám ji někdo bohužel ukradl,“ dodává.

Přístroj podle ochránkyně přírody zaznamenal divoká prasata, jezevce, zajíce i různé druhy jelenů: menší jeleny podobné tomu, kterého jsme viděli před chvílí, ale i větší, do červena zbarvené jeleny evropské. „Vídáme tu také káňata a dudky,“ říká a dušuje se, že jednou nad lesem viděla přelétnout i orla mořského.

Těžební činnost podle ochránkyně přírody vymazala z povrchu země četné louky a rybníčky, díky kterým se zdejší krajina dříve honosila vysokou rozmanitostí rostlin a zvířat. „Pro zvířata to byl šok. Je vidět, že jsou zvědavá, ale taky hodně dezorientovaná a smutná. Marně se tady teď snaží najít místo, kde by si mohla bezpečně odpočinout nebo vychovat mladé,“ popisuje Schwarzbachová.

Těžbou proti budoucnosti

Těžební stroje se ovšem neprohlodávají krajinou jen na úkor místních obyvatel a zvířat, ale ukrajují i z tenčícího se globálního uhlíkového rozpočtu emisí, které si ještě můžeme dovolit vypustit, abychom udrželi dopady klimatických změn jakž takž na uzdě. Daniel Křetínský, který v březnu spolu se svými partnery odkoupil od rodiny Kellnerových a jejich PPF zbytek podílu energetické skupiny LEAG, v hornolužickém dolu Nochten plánuje těžit hnědé uhlí až do roku 2038. Podobně jako v menším nedalekém dole Reichwalde.

Jak jsme upozorňovali v dřívějších analýzách, tyto plány jsou v příkrém rozporu s modely vědců z Mezivládního panelu pro změnu klimatu či renomované Mezinárodní agentury pro energii. Obě organizace upozorňují, že rozvinuté země musí s uhlím skoncovat do roku 2030, nemáme-li překročit ještě relativně přijatelnou hranici oteplení o 1,5 stupně Celsia.

Naplnění těžebních plánů v jejich plném rozsahu stojí v cestě právě jen osamělý ostrůvek lesa. Jak uvádí rozhodnutí saského báňského úřadu o vyvlastnění, jež má Deník Referendum k dispozici, kvůli přítomnosti lesa by musela firma zkrátit těžební plochu takřka o kilometr, namísto toho, aby kutala až do vzdálenosti sto padesáti metrů od oken obyvatel obcí Rohne a Mulkwitz.

Zůstane-li tedy les na svém místě, Křetínského rypadla by se podle propočtů uvedených v rozhodnutí báňského úřadu neprohlodala k bezmála čtyřiadvaceti milionům tun uhlí. Kdyby tento objem naopak skončil v útrobách elektráren, vypustil by do ovzduší podle hrubých propočtů Deníku Referendum přibližně mezi třiceti a čtyřiceti miliony tun skleníkových plynů. Což je objem přibližně srovnatelný s množstvím, jež ročně vypustí celý sektor české energetiky.

Podle veřejnoprávního Středoněmeckého rozhlasu (Mitteldeutscher Rundfunk) by varianta, že se důl nerozšíří, při současných cenách znamenala, že by společnost musela pod zemí nechat ležet uhlí v hodnotě asi půl třetí miliardy eur nebo také zhruba šedesáti miliard korun.

Ve jménu veřejného zájmu

Právě proto, aby Křetínského společnost LEAG mohla těžit na celé ploše, podala už v říjnu 2021 žádost o vyvlastnění lesní parcely. Těžbu odůvodňuje údajným veřejným zájmem na energetických potřebách Německa, především pro zajištění dodávek uhlí pro nedaleké Křetínského elektrárny Boxberg a Schwarze Pumpe.

Saský báňský úřad k vyvlastnění svolil loni na sklonku října a v platnost by mělo vejít od začátku příštího roku. Vlastníci parcely se nicméně nehodlají vzdát. Ve spolupráci s místním spolkem Umweltgruppe Cottbus (Ekologická skupina Chotěbuz) proti rozhodnutí v prosinci podali odvolání k vyššímu správnímu soudu v Budyšíně a nyní čekají na rozhodnutí. Jako argument uvádějí veřejný zájem na ochraně životního prostředí a boj proti změnám klimatu.

„Těžební plány firmy nejsou ani vzdáleně slučitelné s Pařížskou dohodou,“ vysvětluje René Schuster, který vede významnou ekologickou organizaci Grüne Liga (Zelená liga), jež zastřešuje jednotlivé místní spolky. Její kořeny sahají do devadesátého roku minulého století, kdy vznikla z tehdejšího křesťanského environmentálního hnutí.

„Prokázali jsme navíc několik porušení právních předpisů při provozu povrchového dolu,“ vysvětluje dále René Schuster, s jakou argumentací apelují ekologové na soud. „Z povrchového dolu Nochten společnost LEAG odčerpává více podzemní vody, než o kolik kdy požádala,“ doplňuje. To by pochopitelně mělo být v rozporu s vodním zákonem.

Dále ekologové kritizují i složení vody, kterou firma následně z dolu vypouští. „Z dolu se vyplavuje železitý okr, což představuje dlouhodobou hrozbu pro řeku Sprévu a spolu s ní i pro několik chráněných oblastí evropského významu,“ varuje Schuster. Řeč je o naoranžovělých sraženinách okysličeného železa, které jsou spojovány se znečištěním okolí dolů.

Mluvčí společnosti LEAG Thoralf Schirmer ve vyjádření pro Deník Referendum odmítl, „že se pro tento povrchový důl odebírá více podzemní vody, než bylo zažádáno“. Rozporuje rovněž, že by šlo hovořit o znečištění v okolí dolu. „Podzemní vody se před vypouštěním v případě potřeby upravují ve speciálních čistírnách důlních vod,“ tvrdí Schirmer.

Podobná zjištění o dalších dolech firmy LEAG nicméně v minulosti popsal i německý investigativní server Correctiv. Doly pro svůj provoz podle novinářů používají příliš veliké množství vody, vysoušejí krajinu a následně vyplavovanou vodou nadměrně znečišťují zdroje pitné vody.

„Firma navíc nemá zajištěny dostatečné prostředky na rekultivaci dolu,“ doplňuje Schuster další z argumentů, proč je provoz dolu podle ochránců přírody v rozporu s veřejným zájmem. Na to, že LEAG netvoří dostatečné rezervy na obnovu krajiny zdevastované těžbou, upozornila vloni na podzim také německá pobočka Greenpeace.

Mluvčí Křetínského EP Group Daniel Častvaj sdělil Deníku Referendum v odpovědi na zaslané otázky, že „společnost pochopitelně tvoří rezervy dle zákonné legislativy.“ I mluvčí samotné společnosti LEAG nás ujistil, že rekultivační fondy firma bezpečně shromažďuje a zemské státy k nim budou mít přístup i v případě insolvence. Podle propočtů Greenpeace ale objem prostředků na rekultivaci požadovaný samotnými zemskými státy nebude zdaleka stačit na úspěšné odstranění škod vzniklých v důsledku těžby.

Přistoupí-li soud na argumentaci ekologů, mohlo by to vyvlastnění lesa za účelem rozšíření těžby zabránit. Německé soudy totiž rozšiřování těžby schvalují jen v případě, že provoz dolu není nikterak protiprávní a neodporuje tedy ani veřejnému zájmu.

Vůbec poslední zbývající právní cestou by mohla pro ekology být ještě ústavní stížnost. Právě Spolkový ústavní soud totiž v roce 2021 zdůraznil ústavní význam ochrany klimatu.

Německou společnost klima už tolik netáhne

Pokud by soudy přes všechny snahy odpůrců těžby vyhověly Křetínskému, moc variant, jak les a jeho okolí zachránit, již nezbývá. Rebekka Schwarzbachová si nemyslí, že by v Lužici šlo jednoduše zopakovat taktiky, ke kterým němečtí ochránci přírody přistoupili v minulosti, když se snažili zabránit rozšiřování jiných uhelných dolů. „Německou společnost už dnes klima tolik nezajímá. Od obsazení hambašského lesa v roce 2018 se nálada ve společnosti změnila,“ říká.

Naráží tím na dřívější úspěch klimatického hnutí, jemuž se podařilo uchránit zbytky dříve rozsáhlého dubohabrového lesa v západoněmeckém Severním Porýní-Vestfálsku před rozšířením dolu energetického giganta RWE. Ochránci přírody tehdy osídlili samotné stromy a během vrcholu protestů právě v roce 2018 se poblíž lesa konala demonstrace na jejich podporu, které se účastnily desítky tisíc lidí. V roce 2020 pak federální vláda rozhodla o zachování lesa.

Že se ale nálada ve společnosti změnila dokládá i neúspěšná snaha tuto strategii zopakovat v případě vesnice Lützerath, jež se rovněž nachází v Severním Porýní-Vestfálsku. Ve snaze zabránit rozšíření dolu Garzweiler společnosti RWE se zde v roce 2023 tisíce členů klimatického hnutí snažily svou vlastní přítomností zmařit postup buldozerů, které měly vesnici zbourat. Zvláštní oblibě se na internetu těšil záznam zachycující aktivistu oděného do mnišského roucha, který postrkoval nemotorné těžkooděnce do všudypřítomného bláta.

Úřady nicméně vesnici Lützerath nakonec nechaly vyklidit. Právě i tehdejší rozsudek posloužil jako precedens pro současné rozhodnutí báňského úřadu o vyvlastnění lesa u dolu Nochten.

Schwarzbachová si navíc myslí, že strategie klimatického hnutí musí reagovat i na místní situaci: „Nikomu se v našich stromech nechce žít. Vnímají to tu jako výspu fašistů a nechtějí jít ani do sporu s agresivními horníky.“

Naráží na to, že v loňských komunálních volbách v Chotěbuzi, v níž má Křetínského těžební společnost sídlo, získala krajně pravicová Alternativa pro Německo přes devětadvacet procent hlasů a stala se tak největší místní stranou. Především zde ale sídlí fotbalový klub Energie Cottbus, jenž je vyhlášený svými fašizujícími ultras. Přítomnosti klubu si ve městě nelze nevšimnout už jen prostou převahou samolepek na sloupech pouličního osvětlení a dopravních značek. Klub je přitom dlouhodobě spjatý právě se společností LEAG. Stadion Energie Cottbus nese jméno Křetínského firmy, která je významným sponzorem klubu.

Během čekání na rozhodnutí soudu se ochránci přírody snaží les co nejdéle uchránit před dopady blízké těžby, ale i před spárkatou zvěří. Věří, že tím umožní rychlejší návrat přírody do okolí, přijde-li na něj jednou čas. „V lesní půdě je hodně semen. Loni jsme nějaké stromy i sami zasadili,“ popisuje Schwarzbachová.

Les pro ni nepředstavuje pouze příležitost postavit se plánům uhelné společnosti: „Doufáme, že když ho zachráníme, bude pro přírodu mnohem snazší vzít si svou půdu zpět.“ Zda tu les ještě za rok vůbec bude, v tuto chvíli není vůbec jisté.

Mezitím v něm zdejší zvířata přežívají obdobně jako obyvatelé ostrovů, které zanikají v důsledku zvyšující se hladiny oceánů. Obojí má nakonec stejnou příčinu.