Německý klimatický zákon nestačí, rozhodl Spolkový ústavní soud
Lucie ČejkováNěmecký zákon o ochraně klimatu může ohrozit svobodu příštích generací, protože neobsahuje dostatečně konkrétní plán na dekarbonizaci. Ve čtvrtek o tom rozhodl německý ústavní soud. Zákonodárci mají rok a půl na to, aby opatření upravili.
Spolkový ústavní soud v Německu ve čtvrtek rozhodl, že tamní federální vláda musí vylepšit zákon o ochraně klimatu. Reagoval na stížnost několika jednotlivců a ekologických organizací, podle kterých zákon neodpovídá rozsahu klimatické krize.
Ústavní soud v Karlsruhe se žalobců zastal v tom, že zákon neobsahuje dostatečně jasný plán na snižování emisí po roce 2030. Pokud německá vláda nezajistí „opatření pro svobodný a vstřícný přechod ke klimatické neutralitě“, jak se píše v nálezu, nespravedlivě tím podle soudců omezí mladší generace na jejich právech.
V příštích desetiletích by se totiž lidé museli ve srovnání se současností zásadně omezovat, aby Německo dosáhlo svých klimatických cílů a mezinárodních závazků. A to by se mohlo dotknout i základních práv a svobod německých občanů.
„Budoucí povinnosti ohledně snižování emisí potenciálně zasahují do jakýchkoli svobod, protože s vypouštěním skleníkových plynů jsou spojeny téměř všechny oblasti lidského života,“ vysvětlují soudci v nálezu. „Po roce 2030 přitom hrozí jejich drastická omezení,“ dodávají.
Ústavní soud německým zákonodárcům závazně nařídil, aby do konce příštího roku klimatický zákon upravili. Nově musí obsahovat jasnější plány na regulaci emisí skleníkových plynů po roce 2030 a jejich snižování spravedlivěji rozložit v čase.
Zákon o ochraně klimatu schválil německý parlament na konci roku 2019. Jeho přijetí předcházely protesty občanských organizací i dlouhá vyjednávání o jeho výsledné podobě. Text nakonec obsahuje mimo jiné závazek k uhlíkové neutralitě do roku 2050, snížení objemu vypouštěných skleníkových plynů o pětapadesát procent do roku 2030 ve srovnání s rokem 1990 nebo rozpis nejvyšších možných emisí, které v příštím desetiletí mohou vytvářet jednotlivé sektory jako energetika, doprava nebo zemědělství.
V českém mediálním prostředí byla tato událost - pokud jsem zaznamenal - prezentována tak, že německý ústavní soud zavázal v l á d u, aby provedla příslušná opatření. To není sice zcela chybně; ale není to celá pravda. A i v tomto článku věc není podána zcela jasně: jednou je řeč o "vládě", a podruhé o "zákonodárcích".
A přitom právě tento druhý aspekt je tak naprosto přelomový. Že německý ústavní soud k něčemu zavázal vládu, to není nic zásadně nového; vláda je konec konců jenom výkonný orgán.
V daném případě ale ústavní soud nařídil dokonce i samotnému p a r l a m e n t u - tedy samo o sobě nejvyššímu orgánu veškeré státní moci! - aby přijal odpovídající zákony na ochranu životního prostředí. Svým způsobem je tu tedy prolomen princip dělby moci; neboť ústavní soud se postavil nad parlament, a přímo mu nařídil, co musí udělat, jaký zákon je povinen přijmout.