Co si počít po zprávě IPCC? Na zoufalství není čas

Jan Kašpárek

Poslední zpráva klimatického panelu OSN shrnuje všechna relevantní zjištění vědců o změnách klimatu za posledních pět let. Jde přitom o děsivé čtení. Jan Kašpárek přibližuje proč a uvažuje, co dělat dále.

Zpráva IPCC dokazuje, že musíme akutně jednat. Nejen jako státy, ale i občansky. Na místě je cokoli morálně a věcně přijatelného, co zvyšuje naše kolektivní šance na snesitelné klima. Foto SMA

V pondělí zveřejněná zpráva Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) — sumarizace všech relevantních vědeckých zjištění o tématu za posledních pět let — s ještě větší jistotou potvrdila, co vědci říkají po desetiletí. Klima se vlivem lidské činnosti nevídaně rychle mění a stává se stále nepřátelštějším. Některé dopady klimatické krize jsou již teď nezvratné a návrat do stavu před začátkem plošného spalování fosilních paliv bude trvat i stovky let. Dříve vytyčený práh ještě relativně snesitelného oteplení o 1,5 stupně Celsia do konce století velmi pravděpodobně překročíme, možná přímo přeletíme. Už teď máme oproti preindustriální éře přitopeno asi o stupeň.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Pár čísel. Od poloviny devatenáctého století jsme podle IPCC vypustili kolem 2390 gigatun oxidu uhličitého, značnou většinu v posledních sedmdesáti letech. Pokud chceme udržet alespoň 67procentní šanci, že globální oteplení nepřekoná kritickou hranici 1,5 stupně Celsia, zbývá nám v „uhlíkovém rozpočtu“ asi 400 gigatun. Jestli se něco výrazně nezmění, tento manévrovací prostor vyčerpáme do konce dekády.

Co se stane pak, budeme-li do ovzduší nadále otevírat další a další uhlíkové konzervy? To, o čem slýcháme roky. Již nyní devastující krize zrychlí. Klima se dále destabilizuje, extrémy se stanou mnohem častějšími — jak v podobě vln vedra, tak záplav a bouří. Části Země se mohou stát jen stěží obyvatelnými. Zvlášť v zemích takzvaně globálního Jihu zřejmě nastane ještě větší nedostatek dříve běžných zdrojů provázený násilím a uprchlickými vlnami. Jak budeme prolamovat další a další body zlomu, otevřeme brány silám, jejichž ničivý potenciál si sotva umíme představit.

Alarmismus? Ale kdeže. Nebavíme se tu o ničem teoretickém, klimatická krize už dávno objektivně probíhá, trýzní a zabíjí po celém světě. Nynější závěry IPCC mnohá média vykreslují jako poslední varování či bití na poplach, ale není to přesné. Nebezpečí není v budoucnosti, nad níž lze do úmoru debatovat. Je přímo tady. Už dávno se nacházíme v procesu destruktivní změny, před kterou bezpočet vědců varuje déle, než jsou mnozí čtenáři těchto řádků na světě.

Vykreslovat teď zprávu IPCC jako „strašení“ či něco podobného je až tragikomické. Necháme-li stranou fakt, že mezivládní klimatický panel je ve skutečnosti konzervativní a v minulosti měl sklon tempo klimatické krize spíš podsazovat než naopak, jsme v evidentní situaci, kdy náš společný domov postupně zachvacují plameny a odborníci věcně varují, že pokud rychle nepřestaneme přikládat na oheň, skončíme na spáleništi. A ano, teď ještě přikládáme. Hodně.

Chtělo by se potísící říci, že je opravdu čas se probudit a začít jednat. Není to ale plná pravda. Dobu pro budíček jsme totiž už minuli a žijeme z vypůjčeného času. To je skutečnost, již nezamaskuje asi tisíc tiskovek o trvalé udržitelnosti, recyklovatelná brčka v nadnárodních řetězcích, projevy o „ekologii bez ideologie“, sebevíc stromů vysazených politiky či roztomilých fotek sokolů uhnízděných na komíně českobudějovické teplárny.

Už není čas. Ani prostor k nihilismu

Čas nedochází, ale došel. Jsme ve strašném průšvihu, kam nás dotáhla chronická nespolehlivost politické reprezentace i nyní nazeleno lakovaných korporací. Už není otázkou, jak předejít klimatické krizi, ale jak strašné napáchá škody, respektive nakolik zůstane Země způsobilá ke společensky organizovanému životu moderní civilizované úrovně. Pokud by proběhl nejhorší scénář zmiňovaný IPCC (oteplení o čtyři a více stupně do konce století), bude takříkajíc vymalováno. Mezi tím a relativně přijatelnou variantou 1,5 stupně je ale ohromný prostor. Kam se lidé vydají, závisí hlavně na nich. Na nás.

To není nějaká mantra, kterou si lze čas od času zopakovat. Jde o základní axiom, neodmyslitelný předpoklad prakticky všeho. Probíhající krizi a nutnost směřovat k co nejméně katastrofickému scénáři nelze ignorovat. Klimatu je totiž úplně jedno, co si o něm myslíme. Je námi ovlivňováno, ale k ničemu nás nepotřebuje. My jej ano, stabilní.

Takový fakt nelze brát mimochodem. Ale právě o to se mnozí snaží. Nemám na mysli fosilní průmysl, od kterého se to přeci jenom dá čekat, ani pseudoexperty na všechno typu Václavů Klausů. Nejvíce ohlušující je teď ticho politiků, kteří se jinak předhánějí v řečech o budoucnosti a odpovědnosti. Jistě, v některých veřejných vyjádřeních i stranických programech nějakou úlitbu klimatu najdeme.

Málokdo má ovšem odvahu vstát a říci jako generální tajemník OSN António Guterres, že „po roce 2021 se již nesmí postavit žádné uhelné elektrárny a státy OECD [tedy i Česká republika] musí uhlí odstavit do roku 2030, všichni ostatní nejpozději v roce 2040“. Jak jde o skutečný problém, politici jsou zbabělí až hrůza. Práci za ně evidentně musíme udělat my ostatní.

Potřebujeme se udržet co nejblíž 1,5stupňovému scénáři. Ne kvůli politice, ne proto, že to někdo chce či nechce — ale z čistě existenčních důvodů. Jedinou „alternativou“ je všeobjímající nihilismus vítající zkázu. Prostě tu není příliš na výběr. Můžeme debatovat o tom, jak cíle dosáhnout spravedlivě a kdo ze spoluviníků krize zaplatí jakou část účtu za dosažení skutečné uhlíkové neutrality. Ale cíl samotný je v základu nemilosrdně daný. Nikoli něčím rozhodnutím, ale fyzikou.

Odpovědí je aktivita a naděje

Je mi pětadvacet. V normální společnosti bych šel do důchodu někdy po roce 2060. Žádné vyhlídky na klidné stáří si nicméně nedělám. Teoreticky bych chtěl jednoho dne mít děti, ale bojím se, do jakého světa by vstoupily. Když pak člověk kupříkladu jde zablokovat vlastním tělem uhelný důl, nedělá to kvůli politice, natož proto, že by se potřeboval vyblbnout nebo miloval vytrvalostní běh.

Dělá to kvůli něčemu základně lidskému — věřím, že sdílenému napříč generacemi i světonázory. Kvůli potřebě budoucnosti a trochy naděje. V přímé obraně sebe, svých blízkých a hypotetických potomků. Když pak vidí, že se český uhelný průmysl do značné míry díky tlaku zdola ocitl v zoufalé defenzivě, samozřejmě má radost. Ale prvotní problém zůstává.

Musíme akutně jednat a potřebujeme více. Ne nutně nabíhat do dolů, ale zkrátka cokoli morálně a věcně přijatelného, co zvyšuje naše kolektivní šance na snesitelné klima. Ty se zcela hroutí, pokud co nejrychleji nezarazíme těžbu a spalování uhlí následovaného fosilním plynem. Je sice hezké, budeme-li jako jedinci důsledně recyklovat, jezdit hromadnou dopravou a stravovat se bez masa, těžiště potřebné aktivity je však na společenské rovině.

Ta není jen doménou politiků či profesionálních aktivistů. I v českém prostředí se hlavně poslední roky vyrojilo vícero občanských iniciativ požadujících včasný odklon od uhlí, které ocení různé formy pomoci. Zásadní je ochota něco dělat. Nejen v aktivismu, ale obecně. Co totiž postavit proti zkáze a pocitu beznaděje, když ne činorodost, spolupráci a alespoň trochu víry, že ještě není zdaleka vše ztraceno.

Diskuse

No, jako hansenovec si myslím, že jsme ten správný čas prošvihli minimálně o 30 let. (smutný smajlík)

A tváří v tvář těm jasným a hrozivým číslům o emisích skleníkových plynů ve zprávě IPCC, se jenom utvrzuji v tom, že vidím každý velký funkční bezemisní zdroj energie jako nesmírně cenný.

Francie se svými 59 jadernými reaktory za posledních 50 let vyprodukovala nesrovnatelně méně skleníkových plynů, než ekonomicky podobné, leč bezjaderné země.

Opravdu nepochopím, proč Německo zavírá své jaderné elektrárny. Už stojí, fungují a ještě léta by mohly, a jsou to výkonné bezemisní zdroje -- je naprosto šílené je zavírat a část jejich výkonu nahrazovat fosilním plynem.

Je třeba řešit ukončení spalování fosilních paliv a je třeba dořešit otázku úložišť pro nestabilní obnovitelné zdroje.

Potřebujeme bezemisní, pokud možno obnovitelnou energetiku. A potřebujeme ji rychle. Velmi rychle. Takže slovo "bezemisní" má mnohem větší váhu, než "obnovitelný".

Jádro by přes svoji problematičnost a nebezpečnost mělo mít když ne podporu, tak neutralitu. Na stejný výkon jako JE musíte za rok v uhelce spálit horu uhlí. To je holý fakt. A malé modulární reaktory nejsou jen opiátové sny...

Házet klacky pod nohy jaderné energetice je luxus, který si nemůžeme dovolit.

Ale samozřejmě nejdůležitější je dořešit energetický systém, který by mohl stát čistě na obnovitelných zdrojích. Přichází desetiletí úložišť a bufferových elektráren.

TK
August 20, 2021 v 15.11
Trochu jiný pohled

Dobrý den pane Morbicere,

odstavování jaderných elektráren dříve než uhelných má v Německu pravděpodobně i svůj politický aspekt, ale ten možná není hlavní.

Kladl jsem si podobnou otázku jako Vy a zjistil jsem, že pokud Německo usiluje o další zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě elektřiny, zřejmě mu nic jiného, než vypnout jaderné elektrárny, nezbývá.

Ony totiž ke svému provozu potřebují jet co nejdelší dobu na plný výkon, aby se jejich extrémní investiční náklady zaplatily. Každou chvilku je vypínat, když zrovna začne svítit slunce nebo foukat vítr, to bohužel zbourá jejich ekonomický model. Navíc je to (a podobně zřejmě pak i jejich opětovné najetí) technicky podstatně složitější (a tedy pomalejší) než u elektráren tepelných.

To je důvod, proč všechny velké jaderné zdroje nahlížím velmi skepticky. Obávám se, že malé jaderné zdroje (tolik milované a propagované například našimi Piráty nebo lidovci) ale na tom technicky ani ekonomicky nejsou o nic lépe, alespoň jsem zatím nezaznamenal žádný seriózní rozbor dokládající opak.

Myslím, že politické programy hlásající záchranu klimatu přechodem na jadernou energietiku jsou spíš něco jako bajky nebo pohádky. Technický rozvoj v jaderné energetice totiž z mnoha důvodů zamrzl a minimálně kvůli dlouhému schvalování každé drobné změny (což je však dáno opodstatněnými bezpečnostními obavami) není žádná naděje na jeho znovuoživení.

Baterie a plynové záložní zdroje jsou však také řešení velmi drahá, a pokud budeme chtít uskutečnit přechod na obnovitelné zdroje s jejich pomocí, je otázkou, na čí úkor to bude.

Více v analýze

https://denikreferendum.cz/clanek/32812-cesky-energeticky-titanik-hlasi-plnou-parou-vpred

Ano, máte pravdu pane Kaliszi, trošku jsem v tom svém lkaní zapomněl na fakt, že když jsou OZE už významně zastoupeny v mixu, začnou se nepřijatelně projevovat jejich nedokonalosti, stejně jako nedokonalosti JE. Jedna má obří výkon ale špatnou a pomalou regulaci, druhá taktéž obří výkon a regulaci pro jistotu žádnou. Když je obě natvrdo připojíte do sítě, spláčete nad výsledkem...

Ale jinak s Vámi a s tím článem, který jste uvedl, naprosto a vášnivě souhlasím. Souhlasím s Vámi jako s nikým jiným.

Je to naprosto přesně jak píšete -- je potřeba vytvořit jakousi univerzální "přečerpávací" elektrárnu. Ten princip je dobře známý, lidé ho v různých sférách používají běžně. Když máš na jedné straně nespolehlivé, nestálé zdroje a na druhé potřebuješ trvalý, regulovatelný výstup, nemůžeš to připojit jak se říká natvrdo. Potřebuješ mezistupeň. Potřebuješ nějaký třetí, transformační mezičlánek, který tu nezávislost vstupu a výstupu umožní. Takovému mezičlánku se někdy říká buffer.

Takže přesně jak říkáte, potřebujeme elektrárny bufferového typu, které dokáží v poměrně velkém rozsahu ukládat nadbytečný levný proud z OZE do zásobníků, a nezávisle na tom z uložené energie zase tvořit na výstupu s pomocí turbiny el. proud. Bufferové ektrárny, které dokáží uložit energii OZE z příznivých časů na ty méně příznivé.

Jestliže je budeme mít, vše začne do sebe zapadat a technologická revoluce čisté energie z OZE nebude mít konkurenci a další z velkých přeměn tohoto světa započne. Nesmírně potřebná a žádouci přeměna tváří v tvář tomu, co se děje...

Osobně doufám a modlím se, aby se v tomto desetiletí tohle podařilo.

P.S. nejspíše pro pana Poláčka --- taková kvalitativní materiální změna podmínek, celosvětový přechod z fosilní na obnovitelnou energii, by zcela jistě vyvolal i nemateriální, duchovní, ideový posun lidské společnosti...