Čtyři věci, které nás mohou naučit stávkující středoškoláci
Josef PatočkaUpřímnost osvobozuje. Je třeba změnit pravidla hry. Co se zdá nemožné, je možné. Kdo nemá nepřátele, nedělá nic důležitého. To dospělí by se měli posadit, poslouchat a psát si za uši.
„Stávka mladých za klima mi dává víc naděje, než jsem kdy cítil za posledních třicet let,“ napsal ve svém poselství stávkujícím studentům v Británii dlouholetý ekologický novinář a sloupkař Guardianu George Monbiot. „Ještě minulý týden jsem si myslel, že je všechno ztraceno a že vzhledem k lhostejnosti a nepřátelství těch, kdo nám vládnou, a pasivitě většiny mé generace je rozvrat klimatu a ekologický kolaps nevyhnutelný. Teď, poprvé za mnoho let, si myslím, že to ještě můžeme otočit.“
Studentské klimatické stávky jsou opravdu fenomén. Od doby, co se inspirátorka celého hnutí Greta Thunbergová loni v září poprvé posadila před švédský parlament, se k ní přidaly desítky tisíc dalších mladých lidí v zemích celého světa.
Teď přicházejí protesty také do České republiky. Prohlášení skupiny českých středoškoláků, ve kterém vyzývají své vrstevníky, aby v pátek patnáctého března namísto do školy vyrazili do ulic demonstrovat proti lhostejnosti dospělých a politiků ke klimatické krizi, podpořilo v momentě odevzdání tohoto textu již bezmála tisíc studentů a podpisy rychle přibývají.
Do úsilí o prosazení nezbytného snížení emisí přinesly stávky nový impuls. Další kolo v polovině března má být dosud největší studentskou klimatickou stávkou vůbec — zapojí se do ní lidé z více než padesáti zemí světa a poprvé se protesty kromě České republiky přenesou také do Spojených států, jejichž od reality odtržená hlava si v míře své uhelno-ropné posedlosti a okázalém popírání ekologických problémů s tou naší nijak nezadá.
Jak už to bývá, spousta dospělých bude mít tendenci udělovat školákům všelijaké dobré rady. Vzhledem k tomu, kam to předchozí generace prozatím dopracovaly, bychom se ale možná měli raději ptát: co se můžeme od stávkujících středoškoláků naučit my, kteří už máme maturitu za sebou? Tady je několik tipů.
jsme vaše děti a s dětmi je kříž,
zlobíme odmala, nechcem jít spát,
teď ke spaní chvíle není.
Je za pět minut dvanáct a čas nechce stát,
každý ví, časy se mění.“
Jak stará je tato píseň? A kolik let je dnes těm dětem, které tehdy chtěly změnit svět? Počítám, že jsou ještě starší než já (a mně bude šedesát). A kde vlastně jsou? Někteří možná mezi těmi bankéři na Wall Street. Vypadá to, že mýtus o dobrých dětech, kterým dospělí kazí jejich svět, trvá a bude trvat dál.
Tak například víme, že by bylo prospěšné, kdyby všichni - nebo skoro všichni - jezdili ve městech hromadnou dopravou. Emise by klesly nejméně o deset procent. Ale znamená to, že víme jak to udělat? Kdyby nakrásně zítra všichni v Mnichově a okolí nechali auto v garáži a s Gretinou plackou na hrudi vyrazili na bus, S- a U-Bahn, MHDéčko zkolabuje než byste řekli Schuhmacher. Taková věc vůbec není jednoduchá, i když všichni víme, co dělat.
Ve Švédsku nedávno vznikla iniciativa především mezi mladými lidmi, kdy se přes sociální sítě navzájem informují (a ve zdravém slova smyslu snad dokonce předhánějí) o tom, kdy se jak komu podařilo zamezit cestu letadlem, a svého cíle dosáhnout jinými, ekologičtějšími prostředky.
Tohle a právě tohle je skutečný počin ve prospěch našeho životního prostředí.