Jsem tady dnes proto, abych vám řekla, že nám hoří střecha nad hlavou.

Podle Mezivládního panelu pro změny klimatu IPCC nás od okamžiku, kdy už nebudeme moci napravit své předchozí chyby, dělí pouhých dvanáct let. Během nich je třeba bezprecedentním způsobem ve všech ohledech změnit naši společnost, mimo jiné snížit naše emise CO2 o 50 procent.

A to přitom ani nemluvím o aspektu klimatické spravedlnosti, bez které nebude fungovat Pařížská klimatická dohoda, a o problematice bodů zvratu nebo zpětné vazby, jejichž příkladem může být extrémně vysoké množství metanu, který se uvolňuje z tajícího arktického permafrostu.

Na místech, jako je Davos, lidé s oblibou hovoří o úspěších. Jejich finanční úspěchy jsou ale vykoupeny velmi vysokou cenou. Musíme si přiznat, že z pohledu klimatické změny se nejedná o úspěchy, ale o selhání. Selhala všechna současná politická hnutí, selhala média, která nedokázala u veřejnosti vytvořit všeobecné povědomí o tom, s jakými problémy se potýkáme.

Druh Homo sapiens má ale ještě šanci.

Ano, udělali jsme sice spoustu chyb, pořád ale ještě máme čas všechno napravit. Je to v našich rukou. To ale nebude možné, pokud si nepřiznáme a neuvědomíme všechny chyby v našem systému. Stojíme před katastrofou, která bude mít za následky utrpení obrovského množství lidí, a proto není čas brát si servítky. Je třeba mluvit jasně.

Zabránit klimatické krizi je ten největší a nejsložitější úkol, kterému druh Homo sapiens kdy čelil. Řešení je však tak jednoduché, že by jej pochopilo i malé dítě. Musíme přestat vypouštět skleníkové plyny.

Buď to dokážeme, nebo ne.

Možná namítnete, že věci nejsou černobílé. Ale to je lež, a to velmi nebezpečná. Buď zabráníme oteplení planety o více než 1,5 stupně Celsia, nebo ne. Buď se vyhneme tomu, aby se spustil nevratný řetězec reakcí, který už lidskými silami neovlivníme, nebo ne. Buď se rozhodneme, že naše civilizace bude trvat dál, nebo ne. Mluvíme-li o přežití, na škále mezi těmito dvěma póly neexistuje nic.

Máme možnost volby. Můžeme přistoupit ke změnám, díky kterým zachráníme podmínky k životu na této planetě i pro budoucí generace. Nebo budeme dál dělat svůj byznys jako dosud a pak skončíme.

Je to na mně, je to na vás.

Někteří lidé říkají, že bychom neměli dělat aktivismus. Měli bychom nechat rozhodovat politiky a volit ty, kteří přinesou změnu. Ale co máme dělat, když tu není žádná politická vůle? Když takoví politici, které bychom potřebovali, nikde nejsou? Tady v Davosu — tak jako všude jinde — mluví všichni jen o penězích. Jediné, o co se staráme, jsou peníze a růst.

A protože klimatická krize nebyla nikdy chápána jako skutečná krize, lidé si prostě nejsou vědomi toho, jaké důsledky může mít pro náš každodenní život. Nevědí, že existuje něco jako uhlíkový rozpočet, a nevědí, jak malá část nám ho už zbývá. To je třeba změnit, teď hned.

Žádný jiný problém v současnosti není ani zdaleka tak důležitý jako nutnost vytvořit všeobecné veřejné povědomí a pochopení toho, jak rychle se náš uhlíkový rozpočet krátí, a že by se měl stát základní veličinou všech světových ekonomik.

Nacházíme se v době, kdy kdokoli, kdo si je vědom klimatické krize, která ohrožuje naši civilizaci a s ní i celou biosféru, musí jasně a nahlas promluvit, bez ohledu na to, že to bude nepříjemné a nepřinese mu to žádný zisk.

Musíme změnit téměř všechno, z čeho se naše současná společnost skládá. Čím větší uhlíkovou stopu máte, tím větší máte morální povinnost. Čím vyšší je váš post, tím větší máte zodpovědnost.

Dospělí často říkají: „Měli bychom dávat mladým lidem naději.“ Já ale o vaši naději nestojím. Nechci, abyste zažívali naději. Chci, abyste zažili paniku. Chci, abyste pocítili stejný strach, jaký já cítím každý den. A chci, abyste začali jednat.

Chci, abyste začali jednat tak, jak se jedná v případě krize. Chci, abyste začali jednat tak, jako když nám hoří střecha nad hlavou. Protože ona nám hoří.