Zatímco vědecká komunita nabádá k podstatně většímu úsilí k udržení změny klimatu na relativně bezpečné úrovni a varuje, že rok 2030 je nejzazší bod, do kdy je nutné výrazně srazit globální emise skleníkových plynů, přichází Česká republika s návrhem klimaticko-energetické strategie ve zcela opačném duchu.

Má v plánu zásadně omezit využití obnovitelných zdrojů energie coby jednoho z klíčových adaptačních a mitigačních prostředků. Ministerstvo průmyslu, které strategii předkládá, navrhuje namísto potřebného nahrazování uhelných elektráren obnovitelnými zdroji držet toto odvětví záměrně v trvající stagnaci.

Česká republika má přitom dlouhodobě s emisemi skleníkových plynů vážný problém. Na jednoho obyvatele jich vypouštíme neuvěřitelných 12,4 tuny ročně, což nás v Evropě řadí na páté a globálně na dvacáté místo v pořadí největších znečišťovatelů. Hlavní podíl na tom má vedle neefektivního nakládání s energií i dominantní postavení uhlí ve výrobě elektřiny a ve vytápění. Navíc je znečištěné ovzduší ze spalování uhlí ročně spojeno s tisíci předčasných úmrtí.

Odpovědný přístup ke klimatickým změnám však zatím ministerstvo průmyslu nehodlá zaujmout. Podle předloženého návrhu klimaticko-energetické strategie platné na dalších deset let se má množství elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů zvýšit jen o desetinu (loni u nás obnovitelné zdroje vyrobily 9,6 TWh elektřiny, ministerstvo průmyslu navrhuje do roku 2030 zvýšení na 10,6 TWh). Tento „ambiciózní“ plán máme navíc začít plnit až po roce 2024.

↗

Ministerstvo průmyslu přestane po dosažení národního cíle  rozvoj obnovitelných zdrojů podporovat. To znamená, že další projekty se ve srovnání s elektřinou z uhlí a jádra už nevyplatí. Foto PxHere

V žádném případě se přitom nelze odvolávat na nevhodné přírodní podmínky. Jistě, v evropském kontextu nepatříme k zemím, které by pro využití obnovitelných zdrojů měly dokonalé parametry. V Dánsku fouká a ve Španělsku svítí více než u nás. Přesto lze realisticky podle dat firem z oboru naši výrobu z obnovitelných zdrojů do konce příštího desetiletí zdvojnásobit a dosáhnout úrovně 20 TWh ročně.

Předložená strategie však navrhuje národní cíl ve výši 20,8 procenta podílu obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie (vedle elektřiny sem patří i vytápění s chlazením a doprava) a směřuje tak k využití pouze poloviční hodnoty našeho potenciálu v elektřině k roku 2030.

Chceme-li se přiblížit k využití celého potenciálu, je nutné tento národní cíl zvýšit minimálně na 24 procent, jak požadují zástupci sektoru obnovitelných zdrojů a ekologické organizace. Tři procenta nevypadají jako velký rozdíl. Ve skutečnosti však reprezentují přibližně 5 TWh elektřiny, tedy víc než polovinu toho, co už dnes z obnovitelných zdrojů vyrábíme.

Klimaticko-energetická strategie má být českým příspěvkem ke společnému evropskému cíli. Tím je zvýšení podílu obnovitelných zdrojů do roku 2030 z dnešní asi pětiny na jednu třetinu. Ministerstvo průmyslu si patrně představuje, že pokud navrhneme nízký národní cíl, ten společný evropský pak splníme díky úsilí jiných států jako černý pasažér.

To je však nejen nezodpovědný a nesolidární, ale i velmi krátkozraký přístup. Vyšší podíl obnovitelných zdrojů je v první řadě v našem vlastním zájmu. Z rozvoje obnovitelných zdrojů by totiž profitoval strojírenský, stavební nebo energetický průmysl, nemluvě o obcích, které by díky obecním obnovitelným zdrojům mohly posílit svou soběstačnost, ušetřit na nákladech za energie a získat nový zdroj financí do svého rozpočtu.

Vyšší podíl obnovitelných zdrojů by také přinesl tolik potřebné snížení emisí skleníkových plynů a přispěl k rozvoji decentrální energetiky založené na menších lokálních zdrojích.

Ministerstvo průmyslu v plánu zdůrazňuje, že po dosažení stanoveného národního cíle přestane rozvoj obnovitelných zdrojů podporovat. To znamená, že další projekty již nebudou finančně zvýhodněny a ve srovnání s levnější elektřinou z uhlí a jádra se tak už nevyplatí. Nízká cena uhlí a jádra je dána tím, že zmíněné konvenční zdroje u nás neplatí externality, což jsou v případě uhlí škody na zdraví a životním prostředí (ty platíme za znečišťovatele z našich daní).

Nízký národní cíl pro rozvoj obnovitelných zdrojů tedy není jen další číslo ve změti suchých statistik, ale naprosto zásadní ukazatel, který na dlouhou dobu určí, zda zůstaneme u současného trendu poškozování klimatu a znečišťování ovzduší, nebo se konečně pokusíme o udržitelnější budoucnost. Dalším odkládáním potřebných změn však zaplatíme mnohem vyšší cenu, než platíme dnes.