Německá spolková republika nezvládne splnit svůj cíl pro snižování emisí skleníkových plynů pro rok 2020. Tamní kabinet to potvrdil ve středu. Podle současných propočtů klesnou emise do roku 2020 o pouhých 32 % oproti roku 1990. Původní ambice, stanovená státní politikou ochrany klimatu, přitom činila 40 %. „Cíl mineme o zhruba osm [procentních bodů],“ přiznává pro vládu zpracovaná zpráva o vývoji emisí.

Selhání zřejmě posílí hlasy volající po konci uhelné energetiky, jež patří v zemi k největším zdrojům oxidu uhličitého. Vláda počátkem června ustavila komisi, jež má do konce letošního roku doporučit datum definitivního odchodu od uhlí, ta se však pro své složení a dosavadní rámování problému setkává s ostrou kritikou.

Příčiny neúspěchu

Podle vlády se plán pro snižování emisí z roku 2014 setkal s neúspěchem „vzhledem k nečekaně dynamickému ekonomickému vývoji a nečekaně zásadnímu nárůstu počtu obyvatel“. Předpokládaný růst německé populace zřejmě do roku překoná původní odhady o jeden až 1,8 milionu lidí. Vláda nyní zamýšlí vypracovat program pro snížení emisí o 55 % do roku 2030 založený na hlavním plánu redukce emisí do poloviny století a dosažení nesplněných cílů „v prvních letech druhého desetiletí jedenadvacátého století“.

První zprávy naznačující, že se Německu nepodaří splnit jeho klimatické cíle, se objevily loni v říjnu. Země dosud emise oproti úrovni roku 1990 snížila o 28 %. Ministerstvo životního prostředí již tehdy varovalo, že neúspěch v dosahování nejbližších cílů by představoval „vážnou ránu pro německou klimatickou politiku“ a byl by „katastrofou pro německou mezinárodní reputaci.“

Oproti současným vládním prohlášením však tehdy ministerstvo tvrdilo, že neplnění závazků mají na svědomí především příliš vysoké emise z energetiky a dopravy. Německo zůstává jedním z největších producentů elektřiny z uhlí v celé Evropské unii. Navzdory nebývalému rozvoji obnovitelných zdrojů energie, které dnes v zemi pokrývají třetinu elektrické energie, závisí dalších 37 % výroby právě na jednom z nejšpinavějších paliv. Problémem je rovněž velký a vlivný automobilový průmysl.

Ekologické organizace upozorňují, že by země stále mohla své závazky splnit, pokud by vypnula sedm gigawattů uhelné výroby a stanovila minimální cenu za tunu uhlíkových emisí, jež v rámci evropského systému obchodu s povolenkami zůstávají příliš levné. Sedm gigawattů přitom představuje jen malou část z celkového instalovaného výkonu sedmačtyřiceti gigawattů uhelných elektráren.

Podle propočtů správce německé elektrické sítě, agentury BNeztA, by navíc země mohla spalování uhlí výrazně omezit, aniž by to vedlo k nedostatku elektřiny. „Polovinu naší dnešní uhelné kapacity můžeme do roku 2030 postupně uzavřít, aniž by to ohrozilo bezpečnost dodávek,“ sdělil ředitel BNeztA Jochen Homann deníku Frankfurter Allgemeine.

Kdy skončí uhlí?

Právě tempo, konečné datum a konkrétní detaily úplného odchodu od uhelné energetiky zůstávají v německé politice předmětem sporů. Mimo jiné kvůli nim se v listopadu zhroutila jednání o takzvané „jamajské koalici“ křesťanskodemokratické CDU, Zelených, a neoliberální FDP. Zatímco Zelení žádali splnění cílů a rychlý konec uhlí, FDP na to odmítala přistoupit a její zástupci nakonec od jednacího stolu odešli.

Vznikající staronová koalice CDU se sociální demokracií pak slíbila vytvoření komise, jež má konec uhlí naplánovat a jejíž první zasedání se uskutečnilo počátkem června. Pozorovatelé poukazují mimo jiné na skutečnost, že to svědčí o mimořádně rychlém vývoji německého veřejného mínění. Ještě před třemi lety se hovořit o úplném konci uhlí považovalo za politickou sebevraždu. Pod tlakem stále masovějších protestů veřejnosti i závazků vyplývajících z Pařížské klimatické dohody se nyní stal konec uhlí obecně uznávanou nutností — řeší se jen, jak a kdy přesně nastane.

Kritikové ovšem poukazují na skutečnost, že ve vládní komisi mají nejsilnější zastoupení spíše zastánci jeho zdržování z řad průmyslu, hornických odborů a na ně napojených politických stran. A že příznačný je už její název: „Komise pro růst, strukturální změnu a zaměstnanost.“