V situaci, kdy se má loňské sucho a neúroda promítnout skrze zvýšení cen základních potravin také do peněženek českých domácností, není divu, že znepokojení společnosti stále se zhoršujícím stavem našeho klimatu vzrůstá. Je známkou měnících se časů, že dokonce i český ministr životního prostředí a místopředseda vlády si v nedávném rozhovoru pro MF Dnes vypůjčil slovník těch, o nichž se jindy vyjadřuje s pohrdáním — takzvaných „aktivistů“ — a jal se vyhlašovat „konec doby uhelné“, jako by už byl za rohem.

Je to krok vpřed přinejmenším oproti sousednímu Polsku, jehož prezident Duda byl v prosinci schopen zahajovat klimatickou konferenci v Katovicích psychedelickým prohlášením, že uhlí klimatu neškodí.

Brabcovo ujišťování je však zapotřebí brát s velkou rezervou — snad jako úhybný manévr před požadavky i u nás sílícího klimatického hnutí a snahu vzít mu vítr z plachet chlácholením veřejnosti. Bill Moyer zavedl pro tuto propast mezi tím, co politici říkají, a co ve skutečnosti dělají, terminologii rozdílu mezi „oficiální“ a „operativní“ politikou.

Tak například Richard Nixon mohl tvrdit, že se jeho vláda pokouší ve Vietnamu dojednat co nejrychlejší mír, zatímco jeho velitel letectva Curtis LeMay dál vracel kobercovým bombardováním obyvatelstvo Indočíny, jak se vyjádřil, „do doby kamenné“. Stejně tak Richard Brabec na stránkách MF Dnes slibuje „konec doby uhelné“ především proto, aby si nikdo nevšiml, že se jeho vláda její konec ve skutečnosti snaží oddálit.

Oficiální politiku České republiky v otázce ochrany klimatu vyjadřuje formální přihlášení se k cíli pařížské dohody udržet oteplení oproti předindustriální době pod bezpečnou hranicí dvou, ideálně však jednoho a půl stupně Celsia. Také ve svém programovém prohlášení vláda tvrdí, že hodlá „důsledně dbát, aby jednou z hlavních priorit všech hospodářských odvětví bylo snižování emisí skleníkových plynů“ a že bude „plnit všechny úkoly a cíle stanovené Pařížskou dohodou“.