Konec doby uhelné podle Brabce? Ne, díky. Vláda v ochraně klimatu zcela selhává
Josef PatočkaŽe „doba uhelná končí“, prohlašuje ministr Brabec především proto, aby si nikdo nevšiml, že se jeho vláda snaží její konec systematicky oddálit. Nenechme se napálit a chtějme reálné kroky, směřující k uzavření uhelných elektráren a dolů.
V situaci, kdy se má loňské sucho a neúroda promítnout skrze zvýšení cen základních potravin také do peněženek českých domácností, není divu, že znepokojení společnosti stále se zhoršujícím stavem našeho klimatu vzrůstá. Je známkou měnících se časů, že dokonce i český ministr životního prostředí a místopředseda vlády si v nedávném rozhovoru pro MF Dnes vypůjčil slovník těch, o nichž se jindy vyjadřuje s pohrdáním — takzvaných „aktivistů“ — a jal se vyhlašovat „konec doby uhelné“, jako by už byl za rohem.
Je to krok vpřed přinejmenším oproti sousednímu Polsku, jehož prezident Duda byl v prosinci schopen zahajovat klimatickou konferenci v Katovicích psychedelickým prohlášením, že uhlí klimatu neškodí.
Brabcovo ujišťování je však zapotřebí brát s velkou rezervou — snad jako úhybný manévr před požadavky i u nás sílícího klimatického hnutí a snahu vzít mu vítr z plachet chlácholením veřejnosti. Bill Moyer zavedl pro tuto propast mezi tím, co politici říkají, a co ve skutečnosti dělají, terminologii rozdílu mezi „oficiální“ a „operativní“ politikou.
Tak například Richard Nixon mohl tvrdit, že se jeho vláda pokouší ve Vietnamu dojednat co nejrychlejší mír, zatímco jeho velitel letectva Curtis LeMay dál vracel kobercovým bombardováním obyvatelstvo Indočíny, jak se vyjádřil, „do doby kamenné“. Stejně tak Richard Brabec na stránkách MF Dnes slibuje „konec doby uhelné“ především proto, aby si nikdo nevšiml, že se jeho vláda její konec ve skutečnosti snaží oddálit.
Oficiální politiku České republiky v otázce ochrany klimatu vyjadřuje formální přihlášení se k cíli pařížské dohody udržet oteplení oproti předindustriální době pod bezpečnou hranicí dvou, ideálně však jednoho a půl stupně Celsia. Také ve svém programovém prohlášení vláda tvrdí, že hodlá „důsledně dbát, aby jednou z hlavních priorit všech hospodářských odvětví bylo snižování emisí skleníkových plynů“ a že bude „plnit všechny úkoly a cíle stanovené Pařížskou dohodou“.
Jak upozorňuje loňská zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu IPCC, splnění bezpečnějšího, nižšího cíle by znamenalo snížit v globálním měřítku emise oxidu uhličitého během následujících dvanácti let, tedy do roku 2030, o 45 procent a do roku 2050 na nulu. Ve vyspělých zemích, jako je Česká republika, by to znamenalo škrty ještě rychlejší, protože si je na rozdíl od zemí teprve se vymaňujících z chudoby můžeme spíše dovolit.
A uhelné elektrárny, protože jsou nejsnáze nahraditelné obnovitelnými zdroji a podstatnou část jich v kontextu mamutích českých exportů elektřiny už dnes vůbec nepotřebujeme, by měly být první na ráně. Ostatně s jejich postupným odstavováním počítá i státní energetická koncepce.
„Důsledné“ snižování emisí v souladu s cíli Pařížské dohody si podle expertních modelů vývoje globální energetiky žádá přesně to, aby země OECD, tedy i Česká republika, vypnuly své uhelné elektrárny právě nejpozději do konce příštího desetiletí — přičemž nedávné propočty energetických expertů ohledně technické proveditelnosti takového opatření dokládají skutečnost, že uhelné elektrárny skutečně můžeme do roku 2030 odstavit, aniž by to ohrozilo stabilitu naší sítě.
Vše pro uhlí
V tomto kontextu se může zdát zhola neuvěřitelné, že podle Brabce má „konec doby uhelné“, tedy reálné odstavování hnědouhelných bloků, začít teprve po tomto datu a definitivní „konec zvonec“ má prý nastat až v roce 2040. Tedy v době, kdy bude ministr, budiž mu přáno, dávno v důchodu. Ale nedivme se. Teď a tady dělá totiž vláda, včetně Brabcova ministerstva, ve skutečnosti všechno pro to, aby se uhelné energetice dařilo. To je její neoficiální, operativní politika.
Proto se chystá schválit další rozšíření těžby po roce 2030 na dole Bílina, kde Sobotkova vláda prolomila již tak zcela nedostatečné limity těžby právě v předvečer pařížské klimatické konference — a to navzdory tomu, že dokumentace ČEZ vliv dolu na klima úplně opomíjí. Proto se nepostavila proti možnosti udělovat uhelným elektrárnám výjimky z evropských limitů znečištění ovzduší, o jaké již nyní žádá Tykačova zprivatizovaná elektrárna Chvaletice.
Proto se tiše chystá umožnit ČEZu prodat tomuto uhlobaronovi také nejšpinavější elektrárnu u nás, Počerady, jež patří na seznam třiceti z hlediska emisí CO2 největších uhelných elektráren v Evropě — aby je mohl dál krmit uhlím ze svého dolu Vršany třeba až do roku 2050, kdy mu teprve podle aktuálně platných limitů těžby skončí licence. Proto může ministerstvem průmyslu a obchodu připravený „národní klimaticko-energetický plán“, aktuálně v meziresortním řízení, chtít do roku 2030 namísto plné realizace potenciálu obnovitelných zdrojů prodlužovat jejich dnešní stagnaci, a zvýšit výrobu elektřiny z nich jen o deset procent té dnešní.
Brabec tomu všemu mlčky přihlíží. Když je pokrytecký rozpor mezi „oficiální“ a „operativní“ politikou vynesen na světlo, nastupují tradičně všelijaké výmluvy, proč jsou alternativy nemožné a nežádoucí — Moyer jim říká „ospravedlňující mýty“. Brabec tak nasazuje oblíbený a v otázce plastového znečištění již prozkoušený trumf, tentokrát coby argument proti rozvoji větrné energetiky po vzoru Německa: „aktivisté“ si prý nevšimli, že „nemáme moře“. Co má moře co do činění se skutečností, že potenciál větrných elektráren u nás, z nějž bychom mohli do budoucna čerpat až třetinu veškeré elektřiny, zůstává zcela nevyužit, protože se vinou vlády prakticky žádné turbíny nestaví?
Jsme moc malí
A tak bychom mohli pokračovat. Jsme moc malí, na změnu klimatu sami nestačíme, vymlouvá se Brabec. To je sice pravda, lze ale s čistým svědomím sedět na zadku, vymlouvat se, že „větší a starší spolužáci taky nedodržují pravidla“, a nerušeně dál přilévat olej do ohně potenciálně největší humanitární krize tohoto století? Jistě že ne — je to dětinské. Jen si představme, jak by to dopadlo, kdyby podobně uvažoval Winston Churchill v roce 1940, kdy zůstala těžce přečíslená a vyčerpaná Británie proti hitlerovské třetí říši zcela sama, a vydal by se ve šlépějích svého předchůdce Chamberlaina cestou appeasementu. Kam by to svět s takovým přístupem dopracoval?
Také argument, že plníme cíle Evropské unie — snížit emise do roku 2030 o 40 procent — neobstojí. Redukce se počítá oproti roku 1990 a většinu té naší tak zajistila deindustrializace počátkem devadesátých let. Emise z naší energetiky jsou tak v podstatě stejné jako před dvaceti lety, a proto také patříme v Evropské unii k nejhorším znečišťovatelům atmosféry skleníkovými plyny v přepočtu na hlavu i jednotku HDP. Včerejší příznivou shodou okolností se ospravedlňuje dnešní nečinnost, nemluvě o tom, že ve světle zmiňované zprávy IPCC jsou samy evropské cíle absurdně nízké a podobně jako politika české vlády pomáhají přechod na obnovitelné zdroje spíše brzdit než urychlovat.
Podobně se má ostatně situace téměř ve všech státech světa. Také ony se sice na jedné straně hlásí k cíli udržet teploty pod hranicí dvou stupňů Celsia, formálně ale sledují závazky směřující k oteplení o víc než dva a půl stupně a reálně provozují politiku směřující potenciálně až ke čtyřem. Pokud se už někde situace posouvá správným směrem, není to ani zdaleka tolik zásluha sebelepších vlád či ministrů jako občanských organizací a sociálních hnutí, které nutí politiky, jako je Brabec, tlakem zdola dodržovat slovo a přetavit krásné sliby v realitu.
V poslední instanci je totiž budoucnost klimatu bojem o moc. Fosilní průmysl, jehož zájmy leží také v pozadí české politiky, bude třeba konfrontovat a porazit. Jako v Nizozemsku, kde si museli lidé konec uhelných elektráren vynutit u soudu, nebo v Německu, kde se podařilo z nutnosti ukončit „dobu uhelnou“ udělat celospolečenské téma a politický common-sense až masovými protesty včetně občanské neposlušnosti. Ani u nás to nepůjde jinak.