Pokud chcete přečkat bouři, potřebujete kořeny. Právě toto poetické heslo, pod nímž jsme viděli před pěti lety na klimatické konferenci v Paříži pochodovat lidi zastupující domorodé komunity lidí z globálního jihu, nám vytanulo na mysli tuto sobotu, když jsem viděli v médiích podmanivou sílu fotografií a videí z protestů „Za vodu pro lidi“ na Hodonínsku. V lecčems přelomový protest, jejž lze vnímat i jako první skutečně masové vystoupení proti politice vlády v řešení sucha, může sloužit i zdejšímu klimatickému a ekologickému hnutí jako inspirace a podnět k hledání nových spojenců místo neustálých snah o kompromis s mocenskými elitami.

U jihomoravského Uherského Ostrohu se v sobotu několik tisíc lidí i navzdory dosavadním porážkám postavilo jasně a odhodlaně proti plánu těžařské firmy České štěrkopísky zahájit těžbu stejnojmenné hmoty v místě, kde by ohrozila jeden z největších českých zdrojů vody, na němž závisí každodenní zásobování pitnou vodou pro sto čtyřicet tisíc lidí. Silný protest si získal i poměrně velkou pozornost médií — také díky účasti čelních politiků včetně jihomoravského hejtmana Bohumila Šimka (ANO), senátorky Anny Hubáčkové (KDU-ČSL) a ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové (ČSSD).

Brabec je nahý

Je přitom patrné, že lidé z Hodonínska podstatu selhávání státu v případě sucha chápou mnohem lépe, než mnozí zkušení ekologičtí aktivisté a aktivistky. Kňourání ministra životního prostředí Richarda Brabce, že on dělá co může a pro vodu by se rozkrájel, ale všechno mu kazí zlí úředníci, za jejichž činnost přitom nese politickou odpovědnost, tváří v tvář přímému ohrožení vodního zdroje pro tisíce lidí neobstojí.

Tak jako jindy se Brabec vymlouvá a mluví o svých dobrých úmyslech proto, aby tak zakryl, že jeho vláda nemá ve skutečnosti vůli problémy řešit. Že slouží moci průmyslové lobby, ne zájmům veřejnosti. Toto rétorické „krytí“ skutečné vládní politiky je jeho rolí v rámci dělby práce v Babišově kabinetu: rolí, kterou zřejmě hraje dobře, protože mnozí jsou dosud ochotní mu věřit.

Právě taková bezdůvodná důvěra v Brabcovy slova bez ohledu na jeho činy byla dlouho fatálním omylem — dnes naštěstí už čím dál menší — části ekologického hnutí v České republice, jejíž zástupci měli tendenci brát Brabcovy výmluvy a řeči o dobrých úmyslech vážně a řídit se jimi při volbě strategií. Dnes je již zjevnější, že Brabec není spojencem ekologického hnutí v Babišově vládě, jak si mnozí přávali a proto myslívali, nýbrž že je naopak Babišovým „manažerem pro styk s ekology“, které umí právě vytvářením falešného dojmu spojenectví účinně manipulovat.

Ministr životního prostředí podobně kňourá i v debatách o uhelné energetice, změnách klimatu, příčinách ekologické krize obecně — a pomáhá tak zamlžovat podstatu politického konfliktu mezi zájmem veřejným a zájmy soukromými, mezi snahami zachránit klima i krajinu pro všechny a zisky premiéra Babiše, společností jako je ČEZ či Sev.en energy a průmyslové lobby obecně.

Pokud by Brabec skutečně chtěl řešit sucho, včetně jeho příčin, musel by se postavit průmyslovému agrosystému stvořenému Babišem, jaderno-uhelnému molochu stvořenému ČEZem a uhlobarony a technokratickému přemýšlení, které ztělesňují ministři Karel Havlíček či Miroslav Toman. Skutečně tohle chcete po člověku, který se není schopen, nebo přesněji řečeno v rámci vlády nemůže postavit ani firmě České štěrkopísky? 

Skutečně je racionální spoléhat se, že díky dialogu s takovým člověkem dosáhnete nakonec s elitami, jejichž je mluvčím, kompromisu? Nebo je na místě přiznat si, že moc nerozumí argumentům, ale jen požadavkům podepřeným zase mocí, a začít takovou proti-moc budovat společně s lidmi, kteří na tom mají sami zájem?

Ven z politické izolace

Při stanovování strategií selhávají často ale i důslednější hlasy v ekologickém hnutí, volající po systémových změnách v hospodářské politice a ambicióznější politické praxi. Zejména proto, že i ony mají tendenci upadat ve svém myšlení do stereotypů, uvelebovat se ve svých subkulturních komfortních zónách a fetišizovat rázné taktiky i tehdy, když si jimi odcizují veřejnost. Mluvit jen s elitami je chyba, mluvit jen k sobě a blízkému kruhu, v němž se cítíme dobře, je ale stěží lepší. Spoléhání na argumenty i konfrontaci bez širší strategie budování společenské většiny vede v jednom jako druhém případě do politické izolace.

Klimatické hnutí bylo přitom v minulosti vždy nejúspěšnější tam, kde dokázalo své síly spojit s obyčejnými lidmi, pro které je téma ekologické nespravedlnosti každodenním problémem. Například v Turecku zvládají koalice mezi ekologickými organizacemi a místními komunitami bránit Erdoganovu plánu na stavbu desítek uhelných elektráren, přičemž ikonickým příkladem se stala úspěšná kampaň za zastavení stavby elektrárny v Amsaře u Černého moře. Nemusíme ale chodit tak daleko, jeden z největších úspěchů českého ekologického hnutí v posledním desetiletí, porážka snah o prolomení limitů těžby hnědého uhlí na dole ČSA, byl možný také jen díky tomu, že se celá kampaň mohla opřít o neuvěřitelnou odvahu a vytrvalosti lidí z Horního Jiřetína a Litvínova.

Protesty u Uherského Ostrohu nám ukazují, že téma sucha a vody je mnohem silnější, než jsme si všichni mysleli. Nenechme se ošálit, že se jedná o lokální kauzu, hrozící nedostupnost vody už dnes řeší stovky obcí po celé České republice. 

Vláda lidem namísto účinné pomoci a řešení klimatické krize nabízí dotace na dešťovku, zaplavení desítek údolí betonovými přehradami a efektní sázení stromů před televizními kamerami. Premiérova agrokorporace mezitím vysouší mokřady, pustoší český venkov a obrací úrodnou půdu v prach, zatímco v cirkuse jménem uhelná komise se pohodlná většina ředitelů a lobbistů energetických koncernů dohaduje, jak moc se jí podaří ukončení těžby uhlí ještě oddálit a zaonačit tak, aby se na něm ještě vydělalo. 

Ze sucha mají podle průzkumů přitom lidé větší obavy než z koronaviru, to spolu s obratem veřejného mínění proti uhlí a částečně i předraženému jádru a ve prospěch obnovitelných zdrojů energie značí obrovské okno příležitosti. Jestli mají být ale snahy o jeho využití k zásadnímu systémovému obratu v kurzu tuzemské politiky vůbec relevantní, nebudou k tomu stačit ani politicky naivní snahy o příliš snadný a předčasný kompromis s elitami, ani akce, které by jen dokola mobilizovaly mobilizované a přesvědčovaly přesvědčené.

I globální, nebo chcete-li celorepublikové, hnutí může žít jen z lokálních ohnisek odporu. V nich musí hledat své spojence, od nichž by si mělo brát v dialogu inspiraci pro tón a směr a nabízet jim svou podporu, zkušenosti a prostředky. Lidé, jako ti z okolí Uherského Ostrohu ukazují ekologům cestu, po níž by mohli kráčet společně s ostatními. Protože jen tak jde dojít daleko. Protože pokud chceme přečkat bouři, potřebujeme kořeny.