Začíná čtvrtý týden režimu, který naše životy obrátil vzhůru nohama — alespoň tak to jistě mnozí vnímají. V práci, v péči o rodinu i v osobním čase je najednou mnoho věcí jinak. Stalo se tak prakticky ze dne na den a nikdo nyní nedokáže říct, kdy to všechno skončí, ani jaké budou dlouhodobé následky.

Naše pozornost a úsilí se od počátku zaměřují na zvládnutí epidemie, na to, aby obětí a utrpení, které nevyhnutelně přináší, bylo co nejméně. To je správné a v tom nesmíme polevit, i když s narůstajícím počtem týdnů budeme mít nevyhnutelně nutkání disciplínu a sebekontrolu uvolnit.

Vedle toho ale nastává čas nejen na reflexi, ale i na aktivní formování toho, v jakém světě se po odeznění krize ocitneme. Že „návrat do normálu“ nebude znamenat přesnou obnovu poměrů z počátku března, je asi každému jasné.

Hodný, zlý a ošklivý

Těžké časy, jak je známo, odkrývají to nejlepší i to nejhorší z nás. Na jedné straně vidíme až dojemné vzepětí starosti o druhé: hlavním důvodem, proč nosíme roušky, je přece čistá solidarita; nechceme totiž nevědomky nakazit lidi kolem nás. A protože stát selhal, zasedli jsme k šicím strojům a vyrábíme improvizované ochranné prostředky nejen pro sebe, ale i pro ty nejpotřebnější.

Spontánně se organizujeme, aby se tato i jiná pomoc dostala tam, kde je nejvíc potřeba. Ze svých domovů posíláme podporu a vyjadřujeme díky zdravotníkům a záchranářům, ale i lidem v nezbytných službách, jako jsou obchody či svoz odpadků, kteří dnes stojí v první linii.

Na straně druhé vidíme tupé vykonavatele absurdních státních nařízení, a to nejen ty, kteří to snad mají jako součást svého povolání. Leckde se vynořili zapálení spoluobčané, kteří hledají sebenaplnění v pouličním dozoru, jenž — soudě dle řady historek, které jsem četl — si nezadá s nenávistnou šikanou. Stejně tak se objevily případy hyenismu, kdy se občas někdo na panice, tísni a nedostatku snaží narychlo obohatit, třeba spekulativním přeprodejem pomůcek za mnohonásobně předražené ceny nebo nabídkami typu „Propustíme Vaše zaměstnance — pomůžeme Vám s vyřešením krize".

Oba protipóly se projevují i v prostoru veřejné, politické debaty. Zaznamenali jsme hlasy některých státníků, vizionářských podnikatelů i aktivistů, kteří v nejlepším úmyslu kladou dříve sotva slýchané otázky o udržitelnosti stávajícího paradigmatu naši společnosti a přicházejí s návrhy, jak začít zcela jinak přistupovat k sociálním, ekologickým a ekonomickým otázkám.

Věci, které byly ještě před měsícem prakticky nevyslovitelné, aniž by byla daná osoba onálepkována způsobem, který ji ve veřejném diskurzu diskvalifikoval, se dnes objevují na rtech a sociálních účtech mainstreamových hráčů. Najednou se mluví o zestátňování i jiných formách převzetí kontroly nad některými sektory státem.

Zmiňuje se povinnost — nejen morální, ale i reálně vymahatelná — nejbohatších přispět mnohem zásadněji na společenské náklady krize. Uvažuje se o pozastavení splátek dluhů nebo jejich odpuštění, o razantním přechodu na místní dodavatelské a výrobní řetězce, nebo o nutnosti omezení konzumu.

Zároveň jsme svědky toho, jak se jiní politici a manažeři snaží mimořádnou situaci využít k rychlému prosazení věcí, které by jindy vzbudily oprávněný odpor, ale dnes mají šanci projít. Buď se zdůvodňují krizovou situací nebo se prostě skrývají za tím, že teď mnozí z nás mají úplně jiné starosti.

Příklady se nabízejí samy: nedávný pokus premiéra a ministra průmyslu torpédovat již dohodnutý evropský plán na modernizaci ekonomiky spojenou s opatřeními na ochranu klimatu, pokoutně podaná žádost ČEZ o stavební povolení na nové bloky v Dukovanech šitá na míru ruským technologiím, legislativní snahy o legitimizaci dalšího narušování soukromí. Anebo prosté úsilí urvat z ekonomických stimulů co nejvíce prostředků pro ty, kdo mají politickou a ekonomickou moc a často jsou přímou příčinou problémů, na které — teď v krizi o to víc — jako společnost doplácíme.

Dá se tedy říct, že ve víru nynější společenské, politické a hospodářské turbulence se mísí zárodky jak o poznání lepšího, tak i podstatně horšího a ošklivějšího světa, než z jakého jsme do krize vstoupili. To, které tendence převáží a stanou se určujícími prvky nového uspořádání, záleží teď doslova na každém z nás.

Bylo by trestuhodně naivní se domnívat, že — když se nyní otevřely dříve nevídané možnosti a občas probleskne paprsek naděje (pokles emisí a znečištění, ohromující vlna solidarity, schopnost lidí se ze dne na den uskromnit a změnit zaběhnuté rutiny v zájmu vyššího dobra, zjevné trhliny v neoliberální doktríně) — zítřejší svět se tak nějak samovolně seskládá v přívětivější a ekologicky šetrnější společnost.

Nepropadněme naivní iluzi, že ochranu klimatu teď za nás obratem vyřeší zhroucení ekonomik a uvržení dalších milionů lidí do chronické bídy. Naopak, ve skutečnosti jí můžeme dosáhnout pouze cílevědomým úsilím s promyšlenou strategií, v rámci kterého krok za krokem a za pomocí velkých investic vytvoříme nový základ našeho hospodářství a zajistíme spravedlivou a sociálně ohleduplnou transformaci naší společnosti.

Nenechme se ukolébat tím, že skleníkové emise teď nyní trochu poklesly. Nemáme vyhráno, ba naopak. O tom, v jakých vztazích a podmínkách budeme v budoucnu žít, rozhodne teprve společenský a politický zápas příštích týdnů a měsíců. A pokud se k němu nedokážeme včas a účinně zorganizovat, nebudeme se stačit divit.

Hrozba a příležitost

O tom, že krize, která otřese zaběhlými pořádky, není jen hrozbou, ale i příležitostí, totiž vědí víc než my v progresivním hnutí mocné korporace a politikové s autokratickými sklony. Takzvaná šoková doktrína, popsaná objevně pro naše prostředí Naomi Kleinovou v roce 2007, je jim totiž desítky let nejen dobře známá, ale jsou v ní už za tu dobu solidně vytrénovaní.