Začíná čtvrtý týden režimu, který naše životy obrátil vzhůru nohama — alespoň tak to jistě mnozí vnímají. V práci, v péči o rodinu i v osobním čase je najednou mnoho věcí jinak. Stalo se tak prakticky ze dne na den a nikdo nyní nedokáže říct, kdy to všechno skončí, ani jaké budou dlouhodobé následky.

Naše pozornost a úsilí se od počátku zaměřují na zvládnutí epidemie, na to, aby obětí a utrpení, které nevyhnutelně přináší, bylo co nejméně. To je správné a v tom nesmíme polevit, i když s narůstajícím počtem týdnů budeme mít nevyhnutelně nutkání disciplínu a sebekontrolu uvolnit.

Vedle toho ale nastává čas nejen na reflexi, ale i na aktivní formování toho, v jakém světě se po odeznění krize ocitneme. Že „návrat do normálu“ nebude znamenat přesnou obnovu poměrů z počátku března, je asi každému jasné.

Hodný, zlý a ošklivý

Těžké časy, jak je známo, odkrývají to nejlepší i to nejhorší z nás. Na jedné straně vidíme až dojemné vzepětí starosti o druhé: hlavním důvodem, proč nosíme roušky, je přece čistá solidarita; nechceme totiž nevědomky nakazit lidi kolem nás. A protože stát selhal, zasedli jsme k šicím strojům a vyrábíme improvizované ochranné prostředky nejen pro sebe, ale i pro ty nejpotřebnější.

Spontánně se organizujeme, aby se tato i jiná pomoc dostala tam, kde je nejvíc potřeba. Ze svých domovů posíláme podporu a vyjadřujeme díky zdravotníkům a záchranářům, ale i lidem v nezbytných službách, jako jsou obchody či svoz odpadků, kteří dnes stojí v první linii.

Na straně druhé vidíme tupé vykonavatele absurdních státních nařízení, a to nejen ty, kteří to snad mají jako součást svého povolání. Leckde se vynořili zapálení spoluobčané, kteří hledají sebenaplnění v pouličním dozoru, jenž — soudě dle řady historek, které jsem četl — si nezadá s nenávistnou šikanou. Stejně tak se objevily případy hyenismu, kdy se občas někdo na panice, tísni a nedostatku snaží narychlo obohatit, třeba spekulativním přeprodejem pomůcek za mnohonásobně předražené ceny nebo nabídkami typu „Propustíme Vaše zaměstnance — pomůžeme Vám s vyřešením krize".

Oba protipóly se projevují i v prostoru veřejné, politické debaty. Zaznamenali jsme hlasy některých státníků, vizionářských podnikatelů i aktivistů, kteří v nejlepším úmyslu kladou dříve sotva slýchané otázky o udržitelnosti stávajícího paradigmatu naši společnosti a přicházejí s návrhy, jak začít zcela jinak přistupovat k sociálním, ekologickým a ekonomickým otázkám.

Věci, které byly ještě před měsícem prakticky nevyslovitelné, aniž by byla daná osoba onálepkována způsobem, který ji ve veřejném diskurzu diskvalifikoval, se dnes objevují na rtech a sociálních účtech mainstreamových hráčů. Najednou se mluví o zestátňování i jiných formách převzetí kontroly nad některými sektory státem.

Zmiňuje se povinnost — nejen morální, ale i reálně vymahatelná — nejbohatších přispět mnohem zásadněji na společenské náklady krize. Uvažuje se o pozastavení splátek dluhů nebo jejich odpuštění, o razantním přechodu na místní dodavatelské a výrobní řetězce, nebo o nutnosti omezení konzumu.

Zároveň jsme svědky toho, jak se jiní politici a manažeři snaží mimořádnou situaci využít k rychlému prosazení věcí, které by jindy vzbudily oprávněný odpor, ale dnes mají šanci projít. Buď se zdůvodňují krizovou situací nebo se prostě skrývají za tím, že teď mnozí z nás mají úplně jiné starosti.

Příklady se nabízejí samy: nedávný pokus premiéra a ministra průmyslu torpédovat již dohodnutý evropský plán na modernizaci ekonomiky spojenou s opatřeními na ochranu klimatu, pokoutně podaná žádost ČEZ o stavební povolení na nové bloky v Dukovanech šitá na míru ruským technologiím, legislativní snahy o legitimizaci dalšího narušování soukromí. Anebo prosté úsilí urvat z ekonomických stimulů co nejvíce prostředků pro ty, kdo mají politickou a ekonomickou moc a často jsou přímou příčinou problémů, na které — teď v krizi o to víc — jako společnost doplácíme.

Dá se tedy říct, že ve víru nynější společenské, politické a hospodářské turbulence se mísí zárodky jak o poznání lepšího, tak i podstatně horšího a ošklivějšího světa, než z jakého jsme do krize vstoupili. To, které tendence převáží a stanou se určujícími prvky nového uspořádání, záleží teď doslova na každém z nás.

Bylo by trestuhodně naivní se domnívat, že — když se nyní otevřely dříve nevídané možnosti a občas probleskne paprsek naděje (pokles emisí a znečištění, ohromující vlna solidarity, schopnost lidí se ze dne na den uskromnit a změnit zaběhnuté rutiny v zájmu vyššího dobra, zjevné trhliny v neoliberální doktríně) — zítřejší svět se tak nějak samovolně seskládá v přívětivější a ekologicky šetrnější společnost.

Nepropadněme naivní iluzi, že ochranu klimatu teď za nás obratem vyřeší zhroucení ekonomik a uvržení dalších milionů lidí do chronické bídy. Naopak, ve skutečnosti jí můžeme dosáhnout pouze cílevědomým úsilím s promyšlenou strategií, v rámci kterého krok za krokem a za pomocí velkých investic vytvoříme nový základ našeho hospodářství a zajistíme spravedlivou a sociálně ohleduplnou transformaci naší společnosti.

Nenechme se ukolébat tím, že skleníkové emise teď nyní trochu poklesly. Nemáme vyhráno, ba naopak. O tom, v jakých vztazích a podmínkách budeme v budoucnu žít, rozhodne teprve společenský a politický zápas příštích týdnů a měsíců. A pokud se k němu nedokážeme včas a účinně zorganizovat, nebudeme se stačit divit.

Hrozba a příležitost

O tom, že krize, která otřese zaběhlými pořádky, není jen hrozbou, ale i příležitostí, totiž vědí víc než my v progresivním hnutí mocné korporace a politikové s autokratickými sklony. Takzvaná šoková doktrína, popsaná objevně pro naše prostředí Naomi Kleinovou v roce 2007, je jim totiž desítky let nejen dobře známá, ale jsou v ní už za tu dobu solidně vytrénovaní.

A to nejen teoreticky, ale především jejím opakovaným uplatňováním v praxi. Mnohaletou zkušeností i mnoha chybami se totiž nejlépe učí, zvlášť pokud k tomu mají vyčleněné prostředky, think-tanky a týmy specialistů.

Považuji za selhání našeho hnutí, že ačkoliv jsme příchod krize, jako je ta dnešní, častokrát předvídali, mnoho dovedností, jak si v ní počínat, jsme si vskutku nevybudovali. Když teď jedna taková nastala, zůstáváme z velké části zaskočeni, neschopní přeřadit naše myšlení do mimořádného módu a přeskupit se tak, abychom mohli běh věcí reálně ovlivňovat, a to dokonce více, nežli za „normálních“ okolností.

Je to pochopitelné a lidské: jsme zavření doma, staráme se o své rodiny, případně organizujeme humanitární pomoc. Jenže naši protivníci nečekají, naopak jsou odhodláni bez skrupulí z nastalé příležitosti urvat co nejvíce. A mají za sebou mohutné struktury, které jim adaptaci na nové podmínky usnadňují.

A tak, když vlády a korporace začínají vytahovat ze šuplíků jednu hrůzu za druhou a testují, kam až mohou zajít a co otřesená společnost snese, zmůžeme se podle všeho povětšinou jen na to napsat o tom komentář a upozornit se navzájem na sociálních sítích: „Hele, oni už zase uplatňují šokovou doktrínu.“

Zaplaťpámbů aspoň za to, protože i to někdy naštěstí pomůže: když se ozveme dostatečně hlasitě, vezmou návrh zpět nebo se rozhodnou počkat na jiný okamžik, až budeme méně ve střehu nebo společnost bude ještě o něco otupělejší. Je to nicméně pořád z naší strany jen defenzíva, hra o to, kolik nové půdy jim dovolíme zabrat, zatímco my sami jen urputně bráníme dalšímu zhoršování situace.

A nejen to, každou takovou úspěšnou obranou dříve vydobytého pokroku dáváme protistraně zdarma další užitečnou lekci, ze které vyjde pro příště poučenější a sofistikovanější. Ale co jsme si z takových situací odnesli my?

To, jak takový obrat k horšímu v dobách krize může být náhlý, kvalitativně zásadní a těžko napravitelný, můžeme nyní vidět na příkladu Maďarska. Platí, že kdo je připraven, respektive nenechá se krizí ochromit a rychleji než protistrana se v situaci dokáže zorientovat — a především se zorganizovat k akci — uspěje. Ostatní pak mohou marně naříkat, ale to je asi tak všechno; nepřipravili se, neobstáli.

Někteří z nás, ačkoliv se to týká spíše předchozí generace, už jednu takovou porážku zažili počátkem 90. let. Idealisté a disidenti, kteří snili o lepším a spravedlivějším světě, byli docela rychle brutálně převálcování partou pragmatiků, kteří chytili příležitost za pačesy a využili náhle uvolněného prostoru k získání vlivu, kapitálu a zardoušení alternativních cest, jakými se naše osvobozená společnost mohla vydat.

Nechci být zbytečně negativní, notabene když tuhle kritiku musím spravedlivě směřovat i sám vůči sobě. Žádný zázračný recept nemám a nemohu nabídnout, ale začněme prosím aspoň tím, že si popsaný vlastní nedostatek uvědomíme a budeme cílevědomě pracovat na tom, aby tomu — ne až propříště, ale už od tohoto okamžiku — začalo být jinak. Dokud se v tomto nezlepšíme, budou pro nás dnešní i příští krize vždy větší hrozbou než příležitostí.

Kde začít a na čem stavět?

Jednou z našich slabin je to, že umíme silně formulovat, co se nám nelíbí a co nechceme, ale méně často se nám daří podobně jednoduše a srozumitelně vyjádřit, co chceme. Přitom právě ten, kdo tohle dokáže, má v období chaosu nejlepší šanci na svou stranu strhnout podstatnou část společnosti. Kritika je dobrá a funguje ve stabilní situaci, v době krize nejen neoslovuje, ale dokonce výrazně odrazuje. Nenabízí řešení a cestu ven, které všichni zoufale hledají.

Zkusme tedy zformulovat, jasně a srozumitelně, co navrhujeme změnit — a jak. Je přitom potřeba, aby se k takovému plánu dokázaly vztáhnout segmenty společnosti, jejichž podpora je nezbytná. Lidi v tuto chvíli netrápí změny klimatu či zanikající ekosystémy, ale mají docela jiné starosti. O ně je potřeba se zajímat a na ně navázat odpovědi, které chceme nabízet. Ten, kdo by bez ohledu na situaci a rozpoložení společnosti lpěl na včera formulovaných apelech, se sám odsuzuje k tomu stát se irelevantním.

Musíme také realisticky reflektovat to, že pokud našim argumentům společnost nedostatečně naslouchala v období stability, tím méně pochopení pro ně bude mít teď, kdy se „hasí“ akutní krize. Neobejdeme se tak bez širokého spojenectví, do kterého bychom pokud možno měli zahrnout i hrdiny těchto dnů — lékaře, záchranáře, dobrovolníky i zastupitele či vedoucí pracovníky různých institucí organizující výpomoc a suplující stát; ano, vím samozřejmě, že mnozí z nás se mezi ně počítají.

Jednou ze zajímavých vlastností dnešní krize a naší reakce na ni je mezigenerační asymetrie: koronavirus ohrožuje především ty nejstarší z nás, a v zájmu jejich ochrany se ti mladší radikálně uskrovňují a aktivně pomáhají, kde mohou. Kéž by se nám podařilo tento étos nějak podchytit a uchovat, aby se podobně mezivěková solidarita — jen obráceně uchopená — projevila v životně důležitém zápase o udržení změn klimatu v mezích, které zcela nevyloučí možnosti kvalitního života generace nejmladší.

Je také potřeba se aktivně organizovat. Ano, jsme z velké části zavření doma a izolovaní, za porušení mimořádných nařízení nám hrozí pokuty a represe. Jenže v takovéto situaci se nacházejí aktivisté v mnoha zemích a regionech, vlastně bez nadsázky ve většině světa. Nemají tu výsadu jako my, kdo žijeme v demokratických zemích, jež nám přes všechny oprávněně kritizované nedostatky pořád ještě více či méně poskytují určitá práva i jejich vymahatelnost.

Často s pokorou myslím na to, jak si v situaci, která nás nyní ochromuje, odvážně počínají naši spolubojovníci v Rusku, Číně, Turecku, Kongu či Amazonii. Ukazují, že i v těch nejméně příznivých podmínkách se stále lze nějak organizovat, pořádat akce a protesty.

Hlavně díky odvaze a vynalézavosti, jaké projevují při obcházení různých omezení režimu a nacházení prostoru a hlasu, třebas i virtuálních. Jistě, přináší to větší míru rizik a vyžaduje to mnohem více sebeobětování, než na jaké jsme teď uvyklí: ale nezpohodlněli jsme přespříliš?

Pokusme se vystoupit ze zaběhlých kolejí i v tomto ohledu. Virtuální klimatická stávka na Úřadu vlády v pátek byla fajn, ale jak moc zůstala viditelná jen v naší bublině? Podívejme se třeba na aktivisty v Rusku, kteří se se zákazem shromažďování ve dvou a více osobách vypořádali protesty jednotlivců s komparzem dalších postav v životní velikosti z kartonu.

Je přece možné koordinované umístění apelu nebo podnětných artefaktů na mnoha místech v republice současně. Inspirací může být i nejnovější protest v Polsku, postavený na promítaném hologramu. Také online akce mohou být jistě vymyšleny tak, aby našemu cíli jeho situaci skutečně znepříjemnili a neumožnili mu nás ignorovat.

Základy odolnější společnosti

Stejně jako nadešla doba, kdy bychom se měli učit od aktivistů a hnutí v nesvobodných režimech, může i naše celá společnost čerpat z dřívějších zkušeností takzvaného Třetího světa. I to je jistý paradox dnešní krize, že „rozvojová pomoc“ - v tom nejlepším slova smyslu — se nyní může obrátit i opačným směrem.

Protože kdo jiný než komunity v Africe, jihovýchodní Asii nebo Latinské Americe má dnes více zkušeností a osvědčených způsobů, jak co nejlépe přečkat v podmínkách permanentní nejistoty a nedostatku? A nejen přežít, ale najít i nezbytnou radost ze života a uchovat si lidskost.

Jedním z principů zvládání takových situací je vzájemná solidarita a spolupráce, stejně jako schopnost smířit se s tím, že prostě není nic zaručeno — ani bezpečí, ani blahobyt; a nalézat potěšení a konat dobro tomu navzdory.

Krize, do které naši společnost uvrhl koronavirus, je přitom jen malou zkouškou ve srovnání s tím, co nás teprve čeká v důsledku klimatických změn. Příchod virové pandemie je problémem nejen předvídatelným a epidemiology po léta předvídaným, ale je také — všem současným obtížím navzdory — relativně jednoduše řešitelný. Zvládneme ho pomocí několika poměrně přímočarých opatření a technických, zejména medicínských, řešení.

Ano, takováto opatření s sebou nesou i své nepříjemné vedlejší dopady, například ekonomické a společenské, jež nastolují dilemata a způsobují otřesy potenciálně větší než virová epidemie sama. Ale i v tomto si můžeme být jistí, že jde o omezení relativně krátkodobá a dočasná.

Oproti tomu otřes způsobený nastupujícími klimatickými změnami bude mnohem dalekosáhlejší, komplexnější a v perspektivě našich životů trvalý. Zásadní změny v krajině, nedostatek vody, narušení dodávek potravin, často se vyskytující extrémní počasí, šíření dříve exotických nemocí, geopolitické otřesy a vynucená migrace v míře mnohonásobně vyšší, než jakou jsme zažili v souvislosti s válkou v Sýrii, přinesou takový nápor na naše instituce, že ve srovnání s tím je dnešní pandemie Covid-19 pouhou dětskou hrou na válku oproti válce skutečné.

Pokud vezmeme naši dnešní zkušenost jako „zkoušku nanečisto“, vidíme, jak zoufale nepřipravení jsme na budoucnost a zkoušky, jež naši civilizaci čekají už v příštích letech a dekádách. A kolik práce máme před sebou.

To se týká jak státu, jehož klíčové struktury dnes většinou ovládají nekompetentní postavy, neschopné nejen řešit nečekané situace, ale ani slušně zvládnout běžný provoz v rámci poslání veřejné služby. Teď v období krize můžeme teprve nahlédnout míru, do jaké jsme dovolili prospěchářským a zkorumpovaným politikům zevnitř rozežrat a paralyzovat náš stát. Je to celkem děsivý obrázek.

Státní instituce z podstatné části nefungují a nedokáží se postarat ani o ty nejpotřebnější. Systém služeb, výroby i zásobování byl natolik přeformátován privatizací, optimalizací krátkodobého zisku a volnotržně pojatou „efektivitou“, že najednou zjišťujeme, jak naší vyspělé společnosti chybí základní vybavení a stát nemá k dispozici žádné použitelné rezervy. To se týká i kvalifikovaného personálu, který je chronicky přetížen i v dobách normálního provozu - a když přijde velký nápor, není v jeho silách to zvládnout, byť se obětuje sebevíc.

Rodiny a domácnosti, z nichž mnohé balancovaly nad hranicí chudoby, okamžitě upadají do bezprostředních existenčních problémů a stát ani neví, jak pomoci. A to ponechme stranou otázku, zda skutečně pomoct vůbec chce.

Pokud se nám s tím nepodaří něco udělat, můžeme si být jisti, že až udeří krize ještě výrazně horší, budeme státem ponecháni napospas osudu. Tohle se musíme pokusit změnit dřív, než bude pozdě.

Nadcházející restart hospodářských aktivit a prostředky uvolněné státem na oživení ekonomiky musejí jít zásadně tam, kde nám takové investice umožní vybudovat rezistentní, robustní společnost, instituce a infrastrukturu schopné zvládnout mnohem větší nápory a otřesy, které přijdou v příštích letech a desetiletích. Půjde o dříve nepředstavitelné prostředky a s nimi máme patrně i poslední šanci učinit obrat směrem, který zachová naši civilizaci.

Nepřipravenost ale, jak jsem již popsal, vidíme i ve vlastních řadách. Nestačí a nebude stačit, abychom se v okolnostmi vnucené, omezené míře snažili dál dělat víceméně to, co jsme dělali před krizí. Co jsme dělali dosud, mohlo být dobré, ale v dnešní situaci to už nestačí. Je potřeba najít nový způsob, jak naše úsilí uchopit a jak se zorganizovat.

Když jsem tento text v uplynulých dnech psal, vydaly Financial Times esej Arundhati Royové. Ta svoji úvahu končí slovy, která bych lépe nedokázal formulovat:

„Koronavirus dokázal zastavit běh světa tak jako už dlouho nic. Naše myšlenky zmateně těkají tam a zpět v touze vrátit se k ‚normálu‘, navázat naši budoucnost tam, kde jsme včera skončili a ignorovat trhlinu, která způsobila zásadní předěl. I když se ji vyděšeně snažíme přehlížet nebo zlehčovat, ta trhlina tu zeje a nabízí nám příležitost přehodnotit cestu k záhubě, po které již delší dobu kráčíme.

Přitom nic nemůže být horší než návrat k ‚normálu‘. Z dějin víme, že pandemie občas umožnily lidstvu rozloučit se se starým světem a začít znovu a lépe. Ta dnešní se v tom ničím neliší.

Můžeme se ji pokusit přečkat se všemi našimi předsudky, nenávistí, lakotou; s našimi mrtvými vizemi, mrtvými řekami a otráveným ovzduším. Nebo jí projdeme nalehko, nezatížení vším starým a připraveni uskutečnit nový, vysněný svět. A připraveni o něj ze všech sil bojovat.“

Tohle je možná opravdu naše poslední šance. Je to na nás všech, protože kdo, když ne my? A kdy, když ne teď?