Globální pandemie takového rozsahu, v jakém ji v těchto dnech zažíváme, je pro současné generace zcela novou a formativní zkušeností. Můžeme tedy očekávat, jak ve své eseji upozorňuje například Slavoj Žižek, že až se věci vrátí do „normálu“, půjde o jinou normalitu než dříve. 

Pro ty, kdo se věnují filosofii, chápeme-li ji jako něco, co popisuje naši orientaci v každodenním životě, tak bude jistě zajímavé reflektovat například proměny hygienické disciplinace (a sebedisciplinace) či mezilidského kontaktu. Žižek v tomto smyslu hovoří přímo o filosofické revoluci, která bude spojena právě s nevratnou změnou chování člověka s epidemickou zkušeností.

Výjimečný stav, který dnes v mnoha zemích kvůli epidemii koronaviru panuje, s sebou přináší nejen rizika, ale také nové příležitosti. Podívejme se však nejprve na rizika.

Velkou diskuzi vyvolal například novinový sloupek italského filosofa Giorgia Agambena, který na konci února, kdy bylo v Itálii nakažených zatím pár stovek lidí, kritizoval nouzová opatření italské vlády (vyhlášení karantény nad jednotlivými oblastmi s větším počtem nakažených, zákaz shromažďování či zavření škol a některých dalších institucí). Agamben situaci hodnotil pohledem své známé teze, která říká, že „výjimečný stav“ se pomalu stává pravidlem. Vládnutí pomocí nouzových opatření je podle Agambena standardní vládní technikou dneška, a tak se i pandemie měla ukázat jako ideální zástěrka pro omezování svobod.

Následný vývoj bohužel ukázal, že epidemie koronaviru je hrozbou opravdovou. Přijatá opatření, jak ostatně konstatuje i Žižek, nemůžeme automaticky interpretovat jako lest vlády za účelem větší kontroly občanů, neboť i vláda sama může jednat v panice. Aktivní vládnutí neznamená nutně totalitní kontrolu společnosti. Obezřetnost je nicméně i tak na místě, a to pokud: