Doba epidemická očima filozofie

Jan Géryk

Foucault, Arendtová, Žižek, Agamben — současná opatření jsou předmětem polemiky i na poli filozofie. Co bude ovšem největší filozofickou výzvou, až výjimečný stav skončí?

Globální pandemie takového rozsahu, v jakém ji v těchto dnech zažíváme, je pro současné generace zcela novou a formativní zkušeností. Můžeme tedy očekávat, jak ve své eseji upozorňuje například Slavoj Žižek, že až se věci vrátí do „normálu“, půjde o jinou normalitu než dříve. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Pro ty, kdo se věnují filosofii, chápeme-li ji jako něco, co popisuje naši orientaci v každodenním životě, tak bude jistě zajímavé reflektovat například proměny hygienické disciplinace (a sebedisciplinace) či mezilidského kontaktu. Žižek v tomto smyslu hovoří přímo o filosofické revoluci, která bude spojena právě s nevratnou změnou chování člověka s epidemickou zkušeností.

Výjimečný stav, který dnes v mnoha zemích kvůli epidemii koronaviru panuje, s sebou přináší nejen rizika, ale také nové příležitosti. Podívejme se však nejprve na rizika.

Velkou diskuzi vyvolal například novinový sloupek italského filosofa Giorgia Agambena, který na konci února, kdy bylo v Itálii nakažených zatím pár stovek lidí, kritizoval nouzová opatření italské vlády (vyhlášení karantény nad jednotlivými oblastmi s větším počtem nakažených, zákaz shromažďování či zavření škol a některých dalších institucí). Agamben situaci hodnotil pohledem své známé teze, která říká, že „výjimečný stav“ se pomalu stává pravidlem. Vládnutí pomocí nouzových opatření je podle Agambena standardní vládní technikou dneška, a tak se i pandemie měla ukázat jako ideální zástěrka pro omezování svobod.

Pro post-epidemickou filosofii bude zásadní otázkou, jak mobilizaci a solidaritu lidí uchovat i po skončení výjimečného stavu. Foto macleans.ca

Následný vývoj bohužel ukázal, že epidemie koronaviru je hrozbou opravdovou. Přijatá opatření, jak ostatně konstatuje i Žižek, nemůžeme automaticky interpretovat jako lest vlády za účelem větší kontroly občanů, neboť i vláda sama může jednat v panice. Aktivní vládnutí neznamená nutně totalitní kontrolu společnosti. Obezřetnost je nicméně i tak na místě, a to pokud:

  • vláda jedná netransparentně a veřejnosti předkládá zmanipulovaná data anebo pro jistotu žádná
  • je lidem znemožněno vládní moc kontrolovat
  • omezení přítomná ve výjimečných opatřeních zůstanou účinná i tehdy, kdy již nejsou nutná ani potřebná

Před takovými tendencemi, které nejsou vyloučeny ani ve středoevropském prostředí, ostatně již varuje řada odborníků, třeba z oblasti ústavního práva.

Individuální zvnitřnění výjimečného stavu

Blíže se však zaměřme na riziko, které sice může být iniciováno vládními opatřeními, ale následně bude vycházet ze společnosti samotné. V prvním díle slavných Dějin sexuality píše francouzský filozof Michel Foucault o tom, jak od 18. století „zákon funguje stále víc jako norma“, která „klasifikuje, měří, oceňuje a hierarchizuje“. 

Foucault hovoří o normalizující společnosti, která je důsledkem „technologie moci soustředěné na život“. To znamená, že moderní vláda se stále více stará o zajišťování života nejen jednotlivců, ale i populací jako celků. Proto je zdraví lidu předmětem tak rozsáhlého systému administrativních opatření obsahujících ony nejrůznější klasifikace a měřítka. Naše nová zkušenost epidemie pravděpodobně povede k dalšímu posílení tohoto zaměření na biologickou stránku života, a to nejen ze strany státu, ale i v mezilidských vztazích.

To má ovšem i své stinné stránky. Co když si aktuálně zpřísněná hygienická pravidla společnost natolik zvnitřní, že je bude sama vynucovat i poté, co již tak nebude činit vláda a nebude zde ani bezprostřední epidemická hrozba? Budeme svědky nárůstu stigmatizace a sociálního vyloučení na základě hygienických kritérií? Staneme se společností obsedantního mytí rukou a obcházení pokašlávajících?

Chápeme, proč bychom měli kontrolovat vládu. Zapomínáme však, že bychom měli kontrolovat také sami sebe, zdali si některé zvyklosti z doby výjimečného stavu neosvojujeme napořád. Stejnou disciplínu, díky které dnes dodržujeme nutná opatření a jsme tím zodpovědní ke svým spoluobčanům, budeme později potřebovat také k tomu, abychom se krizových zvyklostí uměli zbavit.

I v době vrcholící epidemie je pak důležité vyvinout vnitřní úsilí k tomu, abychom si neosvojili diskurz, který vylučuje nakažené z naší představy o společenství. V tom je třeba naslouchat i kritizovanému Agambenovi, zvláště čteme-li jeho dovysvětlení ze 17. března. Navzdory současnému dodržování fyzické vzdálenosti musíme ostatní lidi stále považovat za bližní, a nikoli je redukovat na potenciální přenašeče.

Jak varuje Agamben: pokud pro nás ostatní přestanou být bližními a zůstanou jen přenašeči, stane se „válka proti koronaviru“ válkou občanskou, neboť nepřítel, proti kterému bojujeme, je uvnitř nás.

Krize jako příležitost k obnovení obrazu společnosti

Krize nicméně načrtla i některé pozitivní cesty, po kterých bychom se jako společnost mohli z výjimečného stavu vydat směrem k nové, lepší normalitě. Již několik desetiletí se společnost vyznačuje atomizací a ztrátou povědomí o společnosti jako celku.

V době epidemie jsme však svědky širokého společenského vzepětí a vzájemnosti, a to paradoxně v čase nutné fyzické izolace. Aktivizace obyvatelstva je patrná na dobrovolné výrobě a distribuci ochranných masek, širokém koloběhu osvěty a finančních sbírek na sociálních sítích či chytrých kolektivních projektů vycházejících z IT komunity. Náš fyzický vstup do veřejného prostoru je omezen, o to víc se však probudil náš zájem o něj.

Žižek ve své eseji hovoří — jak mívá ve zvyku — dokonce o oživení „komunistické ideje“. Nemyslí tím čínský model, založený na manipulaci a vládním monopolu na politické jednání. Má spíš na mysli aktivní mobilizaci lidí mimo státní kontrolu, silnou mezinárodní spolupráci a koordinaci. Ta může fungovat i při dočasném zpřísnění či opětovném zavedení hraničních kontrol, a to na bázi přeshraniční materiální pomoci či sdílení vědeckých informací.

Budeme ale schopní obdobné starosti o veřejný prostor a své spoluobčany v něm i poté, co zmizí hrozba, nebo se vše vrátí do starých kolejí? Současný krizový stav se v něčem podobá revoluční situaci, momentu dramatického společenského probuzení. Jak však upozorňuje Hannah Arendtová ve svém díle O revoluci, tak revoluční nadšení či revoluční orgány vycházející zdola ze společnosti mívají krátkého trvání a zpravidla nepřežijí nástup nové porevoluční normality. Přežijí dnešní formy spolupráce a společenskosti epidemii, z jejíž hrozby vyrostly?

Nemusíme nutně volat po permanentní revoluci, stejně jako si nepřejeme permanentní výjimečný stav. Krizové chvíle nám však ukazují, že společnost je široké a koordinované solidarity schopná. Akorát na to po návratu do normálu rychle zapomínáme a stěhujeme se zpátky do svých soukromých ulit. Jak aktivizovat společnost v klidných časech, to bude další zásadní otázkou pro „post-epidemickou“ filozofii. 

    Diskuse