Nový koronavirus přivodil lidstvu globální šok. V jeho stínu se představy o plynulém chodu západní každodennosti ukázaly jako naivní. Stali jsme se totiž součástí globální pandemie — viru se v české krvi daří úplně stejně, jako v té čínské, italské nebo americké. 

A spolu s pandemií jsme se dneškem stali definitivně nedílnou součástí glóbu i v očích těch, kdo to dosud nejzarytěji odmítali a hledali v nás nějakou div ne genetickou výjimečnost. Pandemie si nevybírá. 

Stejně jako letecké neštěstí nehledí na to, jestli máte na letence první třídu, ani nový virus nerespektuje významnost či výjimečnost vašich plánů: ať už jste prezident, obchodujete na burze, nebo pečujete o své blízké.

Virus rozházel figurky na šachovnici a brzy přijde chvíle, kdy je budeme opět skládat. Vcházíme do nové epochy a zůstává otevřenou otázkou, co z té dnešní přežije, a co v ní naopak zůstane pohřbené. 

Následuje šest zlomových momentů, které nás tváří v tvář pandemii usvědčily ze setrvačnosti v uvažování o dnešním světě. Právě od nich se musíme odrazit k promýšlení toho, co dál.

1. Babišova oslepující neschopnost

Jak směšně působí celé dosavadní marketingové divadlo Andreje Babiše… Celé to byla lež. Vzpomínáte, jak Babiš mluvil o tom, jak modernizuje Česko, jak podporuje nové technologie a sní o budoucnosti? Jeho vzdušné zámky současná krize rozfoukala jako pampelišku.

Co z toho zbylo? Stažení investic na nezbytné ozeleňování ekonomiky a otevřené galanterie, abychom si sami ušili roušky. Andrej Babiš mohl předstírat, že „řídí stát jako firmu“, leda v době klidu a hospodářského růstu, a to díky tomu, že jeho vesměs mimořádně neschopní ministři nedokázali svoje úřady za tak krátkou dobu zneschopnit. V krizi ale všechno vyplouvá na povrch.

Babišova paralyzující neschopnost delegovat a neurotická hyperaktivita ve vlastním nasazení do naprosto bezúčelných věcí jsou typickými projevy špatného manažera, což je přitom to jediné, v čem měl Babiš podle vlastní ideologie obstát.

Přiznejme si to, i my, Babišovi soustavní kritici, jsme do určité míry podlehli tomu narativu, že management možná přeci jen bude jeho devízou. Babišova oslepující neschopnost je prvním velkým šokem v této krizi.

2. Kritické myšlení nepomohlo

Druhým velkým šokem je rychlost, s jakou se nebezpečný virus kdesi na dálném východě dostal až k nám na ulici. Jak málo dní stačilo, aby se thrillerové záběry z exotické tržnice zhmotnily v našich supermarketech. Dovedli byste si před měsícem představit, že budete za pár týdnů chodit po městě s rouškou? 

A opět si musíme přiznat, že i my, kdo si o sobě myslíme, že používáme takzvané „kritické myšlení“ a tak rádi bychom ho ordinovali „těm druhým“, jsme celou věc na začátku podcenili. Vysmívali se, zlehčovali a s nadsázkou glosovali. Ani ti nejvzdělanější a nejsebejistější neodejdou z krize bez ponaučení.

3. Hrozbu nepřinesli migranti, ale Češi vracející se z lyžovačky

Třetí šok je z ohromení: ohromil nás rozsah globalizace. Už v ní nejde o import zábavy, módy, jídla, jazyka, kultury, pracovní síly nebo uprchlíků — vlastně už ani nelze hovořit o nějakém importu, neboť se ukazuje, že jsme v tom všichni beznadějně společně. 

Největší konstrukt posledních let, takzvaná „uprchlická krize“, je tentam, rodiny prchající z největších humanitárních pekel dneška bezpečně mrznou v řeckých táborech.

Vymyšlená hrozba je pryč, a my jsme se mezitím dočkali hrozby skutečné. A ironií osudu ji nepřinesli migranti, ale sami Češi z lyžovačky v Alpách, kam museli vyrazit, protože u nás už patrně nikdy nebude sníh. Mnoho lidí čeká velké přehodnocování priorit.

4. Karenční doba, nejlepší přítel pandemie

Začtvrté jsme šokováni dutostí českého státu. Tentokrát nejde o to, jak drastická opatření vláda v boji se šířící se nákazou uplatní. Jde o to, jakým systémem zabezpečení jsou tato opatření doprovázena. Co budou dělat živnostníci v nouzovém stavu? Co budou dělat pracující při zákazu vycházení? Jaké záruky dostanou pečující lidé nebo tuzemské podniky?

Teprve loni se po deseti letech konečně — navzdory snahám pravice — zrušila karenční doba. Hrozba ztráty mzdy od prvního dne nemoci roky nutila pracující přecházet nemoci a zapírat prvotní příznaky. Karenční doba by dnes byla skvělým spojencem pandemie.

Teprve uprostřed krize všichni konečně spatří, jak zranitelná je společnost, která pod imperativem výdělku, úspor a výkonu tlačí lidi nadoraz.

5. První globální „infodemie“

Ve světě, kde můžeme v reálném čase online sledovat pohyb letadla s naším blízkým nebo cestu našeho oběda po městě, najednou sledujeme přímý přenos šíření globální pandemie.

První válka v Iráku, zahájená přímým přenosem prvních raketových střel, je považována za paradigmatickou změnu ve válečném zpravodajství. Stejně tak dnes poprvé sledujeme „živě“, jak světem postupuje virus.

Grafy, aktuální čísla ze všech koutů světa, datová žurnalistika, trajektorie nákazy. Způsob a rozsah medializace je sám o sobě zásadním paradigmatickým šokem a dokresluje absolutní výjimečnost situace. 

6. Křehkost demokracie

Poslední je šok z bezprostřední paralýzy systému, který jsme si kolem sebe vytvořili a tvrdohlavě reprodukovali. Jako by virus nemohl dál poslouchat argumentační přestřelky o to, zda společnost potřebuje ke stabilitě rovnost mezi muži a ženami, a rozhodl se to prostě ukázat.

Zrovna když občané potřebují zdravotnický personál, ukazuje se, že ho tvoří z většiny ženy, ty samé ženy, od kterých se zároveň očekává, že se postarají o dítě, které na ně čeká u zavřené školky. Co teď s tím, patriarcháte?

Mimochodem, co by se stalo, kdyby se zrovna konaly sněmovní volby? Kdo by zaplnil poslanecké lavice, kdyby aktuální sněmovně vypršely mandáty, a nová by nebyla zvolená? Pokud by pokračovala stávající sněmovna, odkud by čerpala legitimitu? Kdo je v demokracii suverénem, který by o tom rozhodl?

To není povzdech nad slabostí demokracie, podobný tomu, jaký předvádějí vyslanci čínské cesty typu Romana Prymuly, nýbrž upozornění na její zranitelnost — a co je zranitelné, potřebuje naši ochranu, nikoli zavržení.

Autoritářská Čína není na krizi lépe připravena, jak dnes mnozí naznačují. Naopak náturou svojí státní moci celou krizi do velké míry zavinila. Čínská vláda epidemii podcenila, což je prvotní příčinou jejího rozšíření. Když to vláda zjistila, tak o tom začala prostě lhát (z čehož tedy vysloveně čiší připravenost...). A aby jí ty lži co nejdéle procházely, trestala pak Čína vlastní lékaře, když chtěli veřejnost varovat. 

Naopak, naše aktuální traumatická zkušenost by měla být celospolečenským apelem na to, abychom si tu svou demokracii udělali lepší, vyztuženější, prokrvenější, participativnější a decentralizovanější. Abychom každý a každá měli v nové epoše kousek demokracie ve vlastních rukou. Protože taková demokracie dovede ustát každý „výjimečný stav“, aniž by ztratila svou legitimitu. Takové demokracii žádná krize nerozbije hlavu jako balvan, protože ten balvan zachytí v jemné síti spolupráce, transparentnosti, sounáležitosti a aktivního občanství.

Vždyť jestli Češi zatím stihli v krizi něco ukázat, pak je to schopnost zvládnout spoustu vládních povinností doslova vlastnoručně. A jestli je kromě humoru a rodiny něco v tak traumatické situaci útěchou, je to pro nás pro všechny vědomí, že v tom nejsme sami, že na druhé straně pracovního skypu jsou naši kolegové a kolegyně, že na druhé straně chatu „právě píšou“ naši kamarádi a kamarádky, a že se všichni společně zase brzo uvidíme a společně vymyslíme, co dál.

Bude politickou a společenskou výzvou příštích let, jakou cestou se z tohoto paradigmatického šoku vydáme.