„V jaké to žijeme prazvláštní době,“ napsal mi včera přítel ze Španělska — a vskutku prazvláštní je. Nevíme, kdy pandemie Covid-19 skončí; nevíme ani, jak skončí; a v současné chvíli můžeme jen spekulovat, jaké bude mít dlouhodobé politické a ekonomické dopady. Hrozí nám i nákaza nejistotou. Přinejmenším sedm věcí však dnešní krizi může výrazně odlišit od dřívějších.

Prvním poučením je to, že na rozdíl od finanční krize z let 2008-2009 přivodí koronavirus návrat silné vlády. Po zhroucení korporace Lehman Brothers se mnoho pozorovatelů domnívalo, že otřes důvěrou v trhy povede k nárůstu důvěry vládám. Na takovém pohledu nebylo nic zvláštního: v roce 1929, v následnosti na propuknutí velké hospodářské krize lidé také volali po silných zásazích vlády, které by napravovaly selhání trhu.

V 70. letech to bylo naopak: lidé byli vládními zásahy do ekonomického života zklamáváni, a tak začali opět více věřit v trh. Paradox krize 2008-2009 spočívá v tom, že nedůvěra v trh nevedla k požadavku větších zásahů ze strany státu. Nyní se však pod vlivem koronavirové krize vlády vrátí ve velkém stylu.

Lidé na ně budou spoléhat při organizaci kolektivní obrany proti pandemii, stejně jako při záchraně potápějící se ekonomiky. Účinnost vlád se nyní měří jejich schopností měnit každodenní chování svých občanů.

Druhé poučení říká, že koronavirus poskytuje další ukázku tajuplnosti hranic a v rámci Evropské unie napomůže znovunastolit úlohu národního státu. To je vidět už na uzavření mnoha hranic mezi státy — a na skutečnosti, že všechny vlády Evropy se soustřeďují na vlastní lidi.