„V jaké to žijeme prazvláštní době,“ napsal mi včera přítel ze Španělska — a vskutku prazvláštní je. Nevíme, kdy pandemie Covid-19 skončí; nevíme ani, jak skončí; a v současné chvíli můžeme jen spekulovat, jaké bude mít dlouhodobé politické a ekonomické dopady. Hrozí nám i nákaza nejistotou. Přinejmenším sedm věcí však dnešní krizi může výrazně odlišit od dřívějších.

Prvním poučením je to, že na rozdíl od finanční krize z let 2008-2009 přivodí koronavirus návrat silné vlády. Po zhroucení korporace Lehman Brothers se mnoho pozorovatelů domnívalo, že otřes důvěrou v trhy povede k nárůstu důvěry vládám. Na takovém pohledu nebylo nic zvláštního: v roce 1929, v následnosti na propuknutí velké hospodářské krize lidé také volali po silných zásazích vlády, které by napravovaly selhání trhu.

V 70. letech to bylo naopak: lidé byli vládními zásahy do ekonomického života zklamáváni, a tak začali opět více věřit v trh. Paradox krize 2008-2009 spočívá v tom, že nedůvěra v trh nevedla k požadavku větších zásahů ze strany státu. Nyní se však pod vlivem koronavirové krize vlády vrátí ve velkém stylu.

Lidé na ně budou spoléhat při organizaci kolektivní obrany proti pandemii, stejně jako při záchraně potápějící se ekonomiky. Účinnost vlád se nyní měří jejich schopností měnit každodenní chování svých občanů.

Druhé poučení říká, že koronavirus poskytuje další ukázku tajuplnosti hranic a v rámci Evropské unie napomůže znovunastolit úlohu národního státu. To je vidět už na uzavření mnoha hranic mezi státy — a na skutečnosti, že všechny vlády Evropy se soustřeďují na vlastní lidi.

Za normálních okolností by členské státy mezi národnostmi pacientů ve zdravotnických systémech nedělaly pražádné rozdíly, avšak za této krize budou dost možná upřednostňovat občany vlastní před ostatními — a to neodkazuji na imigranty z dalších oblastí, jen na Evropany s pasy EU. Proto tedy koronavirus posílí nacionalismus, třebaže ne etnický nacionalismus.

V zájmu přežití budou vlády po občanech žádat, aby vztyčili zdi nejen mezi státy, ale i mezi jednotlivci, jelikož nebezpečí nákazy přichází od lidí, s nimiž se setkávají nejčastěji. Nejvyšší riziko pro vás představují nikoli cizí lidé, ale vaši nejbližší.

Třetí poučení z krize koronaviru se týká důvěry v odbornost. Finanční krize a krize uprchlická z roku 2015 přinesly výrazný nárůst lidového nesouhlasu s odborníky. Tento posun, na němž v poslední dekádě stál úspěch většiny populistických politiků, koronavirus zvrátí.

Většina lidí se v případě ohrožení vlastního života uchyluje k důvěře k odborníků a k poslušnosti vůči vědě. Narůstající autorita, kterou to propůjčilo profesionálům vedoucím boj s virem, je očividná už nyní. Profesionalismus je opět v módě.

Čtvrté poučení je ještě otázkou interpretace, ale i tak je velmi důležité se o něm zmínit. Bohužel by koronavirus mohl vést k nárůstu přitažlivosti autoritářství opřeného o data, jak ho provozuje čínská vláda. Čínské představitele můžeme kárat za nedostatek transparentnosti, který notně zpomalil jejich reakci na šíření viru, avšak účinnost jejich opatření a schopnost čínského státu ovládat pohyb a chování svých lidí zanechaly dojem.

Za současné krize občané neustále srovnávají opatření a účinnost vlády své s vládami ostatních států. A nemělo by nás překvapit, bude-li po krizi Čína vypadat jako vítěz a Spojené státy jako poražený.

Páté poučení se týká krizového managementu. Vlády se během krizí hospodářských, utečeneckých i teroristických naučily to, že nejhorším nepřítelem je panika. Pokud by se ještě celé měsíce po teroristickém útoků lidé chovali v každodenním životě jinak a přestali by vycházet z domu, teroristé by tím dosáhli svého cíle.

Totéž platilo pro krizi z let 2008-2009: změna chování často zvýšila náklady krize. Proto se reakce představitelů i občanů vyjadřovala slogany jako „zůstaňte v klidu“, „žijte dál jako obvykle“ a „hlavně nic nepřehánějte“. Nyní musejí vlády občanům ukládat, aby své chování změnili a zůstávali doma.

Úspěch vlády v daném směru výrazně záleží na schopnosti vystrašit obyvatelstvo natolik, aby dělalo, co se po něm žádá. Pro krizi kolem viru Covid-19 se heslo „nepanikařte“ nehodí. Abychom pandemii zvládli, lidé by měli panikařit — a drasticky změnit způsob života.

Šestým poučením je to, že krize kolem viru Covid-19 výrazně zasáhne do mezigenerační dynamiky. V kontextu debat o klimatické změně a s ní spojenými riziky byla mladší generace vůči starším lidem pro jejich sobectví a nezájem o budoucnost velice kritická.

Koronavirus tuto dynamiku převrací: nyní jsou mnohem zranitelnější starší občané, kteří se cítí ohroženi tím, jak se mileniálové očividně nehodlají vzdát svého způsobu života. Bude-li krize trvat déle, bude se prohlubovat i tento mezigenerační konflikt.

A konečně sedmým poučením je, že v jistém bodě si vlády budou muset vybrat, zda šíření pandemie bránit i za cenu škod na hospodářství, či zda tolerovat vyšší počet lidských obětí v zájmu záchrany ekonomiky.

Na spekulace ohledně politického dopadu Covidu-19 je stále ještě brzy. Krize dala plně zapravdu obavám antiglobalistů: zdá se, že zavřená letiště a jednotlivci uzavírající se do izolace představují absolutní negaci globalizace.

Paradoxně by však nový antiglobalizační moment mohl oslabit politické hráče, kteří, třebaže mají svůj kus pravdy, nemají řešení. Krize spjatá s virem Covid-19 zásadně promění chování Evropské unie. Fiskální disciplína není ekonomickou mantrou už ani v Berlíně a v současné chvíli není evropské vlády, jež by zastávala politiku otevírání hranic uprchlíkům.

Jak přesně krize ovlivní budoucnost evropského projektu, je stále ještě ve hvězdách. Už nyní je však nasnadě, že koronavirus klade zásadní otázky týkající se základních principů, na nichž celá Evropská unie spočívá.

Z anglickojazyčného originálu „Seven early lessons from the corona virus“, vydaném 18. 3. 2020 na online fóru European Council on Foreign Relations, přeložil David Vichnar. Text vychází ve spolupráci s Friedrich Ebert Stiftung Praha.