Jaké výsledky přinesly volby do Evropského parlamentu? Byly skutečně referendem o budoucnosti Evropské unie, jak naznačoval francouzský prezidenta Emmanuel Macron (En Marche!)? Sehrálo výraznější roli v rozhodování voličů téma migrace a pomoci uprchlíkům? A je skutečně politická scéna v členských státech Unie tak polarizovaná, jak ji zhusta popisují média? Na tyto a další otázky odpověděla debata s bulharským politologem a jedním z nejrespektovanějších intelektuálů z východní Evropy Ivanem Krastevem pořádaná Masarykovou demokratickou akademií a  vídeňským Institutem pro vědy o člověku.

Moderátor diskuse, bývalý ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek (ČSSD) na úvod připomněl Krastevovu nedávnou tezi, podle které Evropa aktuálně nečelí ani tak střetu liberálně-proevropských a nacionalistických sil, ale spíše obecnému zmatení a rozmlžení politických kategorií.

„Největší skupinou evropanů jsou ti, kteří jsou skeptičtí jak k Evropské unii, tak národním státům. To, co se děje, není pohyb voličů do krajních pozic, ale jejich posun všemi možnými směry, i od antisystémových k mainstreamovým. Probíhá neustálé překračování ideologických hranic. V roce 2018 jsme byli svědky migrační krize voličů,“ parafrázoval Krastevova slova z nedávného článku pro New York Times.

Bulharský politolog za hlavní problém analýzy probíhajících politických střetů považuje nedostatečnou obeznámenost se situací v jednotlivých členských státech. „Máme tendenci přejímat to, co víme o dění v nejostřeji sledovaných zemích, jako jsou Spojené státy či Velká Británie. Výsledkem je obecný pocit, že politická situace se ve většině států silně polarizuje. Že — stejně jako ve Spojeném království — i v nich existují jasně proevropské a protievropské politické tábory,“ vysvětlil. „Skutečné rozdělení společnosti na dvě znesvářené skupiny je patrné pouze v Polsku, kde má většina voličů jasné a nepříliš proměnlivé preference,“ dodal.

Naopak v sousedním Rakousku vykazují krajně pravicoví voliči překvapivě často ochotu ve volbách hlasovat i pro středové strany, respektive podpořit středově-konzervativního kancléře Sebastiana Kurze (ÖVP). Mezi centristickými voliči ovšem opačný trend nefunguje. „Z našich výzkumů vyplývá, že evropská politika funguje jako město, které z ničeho nic vypnulo dopravní signalizaci. Lidé se pohybují různými směry a nelze odhadnout, kde se ocitnou,“ poznamenal Krastev.

Volby nebyly referendem o Evropě ani o migraci

„Maďarský nacionalistický premiér Viktor Orbán (Fidesz) před volbami říkal, že volby budou referendem o migraci. Francouzský prezident Macron je pro změnu označoval za referendum o Evropě. Podle mě to ale takovými referendy nebyla,“ pokračoval Krastev ve vyvracení zažitých představ o evropských volbách coby střetu dvou protikladných politických táborů.

„Migrace je tématem číslo jedna pouze v jedné zemi — Maďarsku. Ne snad kvůli migrantům samotným, ale spíše kvůli mediálnímu pokrytí. Migrace není zásadní otázkou, neboť do Evropy již nesměřuje tolik lidí a žádná významná politická síla nemíní otevřít její vnější hranici,“ dodal s tím, že ve většině členských států Unie občané pokládají za závažnější problém emigraci. Krastev za podobně mylné označil i Macronovu tezi o referendum o budoucnosti Unie.

„Stejně jako nikdo nechce otevřít evropské hranice, tak nikdo nechce Evropskou unii aktivně zničit. Oproti dřívějším letům nenalezneme žádnou velkou stranu, která by chtěla z Evropské unie vystoupit — odmyslíme-li si Velkou Británii a Nigela Farage (Brexit Party), protože to je zcela jiný příběh. Ani Marine Le Pen (Rassemblement national), ani Matteo Salvini (Lega Lombarda) nechtějí evropské společenství zcela opustit, a to je zásadní rozdíl například oproti roku 2017, kdy napříč osmadvacítkou působilo patnáct stran s cílem vyvolat referendum a ze Unie vystoupit,“ shrnul.

Případný rozpad Evropské unie podle Krasteva nacionalisté nezpůsobí. Jimi vyjadřované odstředivé tendence interpretuje spíše jako důsledek destabilizace evropského prostředí, nikoliv jako jejich jednoznačnou příčinou. „Projekty, jako je Evropská unie, kolabují obvykle jinak, než že by je někdo vyloženě rozvrátil. Podobá se to spíše bankovnímu kolapsu či runu na banky: Ze strachu, že bance dojdou peníze, lidé vyberou své vklady. Když se tak zachová většina, žádná banka to nepřežije. Podobné je to teď, když vlády říkají ‚nejsme proti Evropské unii, ale obáváme se, že to celé špatně dopadne, nepřijmeme-li opatření, jež nám zajistí suverenitu, pokud se ocitneme venku z Unie‘,“ vysvětlil.

Tato svá tvrzení doložil aktuálními daty, podle nichž je důvěra v Evropskou unii nejvyšší za posledních pětadvacet let, přestože se většina lidí ve všech členských státech s výjimkou Španělska obává, že společenství během dvou dekád zanikne. „To, co vidíme, není ani tak euroskepticismus, jako spíše europesimismus,“ glosoval. Podle Krasteva ovšem není přílišný pesimismus na místě, neboť stejně náhle jako nacionalistické a krajně pravicové strany mohou povstat i progresivní či liberální síly. Lze vzpomenout zvolení současného prezidenta Macrona, nebo překvapivý úspěch zelených stran v těchto volbách napříč Evropou.

Přílišná posedlost ruskou hrozbou je past

Debata se následně stočila i na globální politiku, mimo jiné k Rusku, kterým se Krastev dlouhodobě zabývá, a dokonce k tématu připravuje novou knihu ve spolupráci s newyorským profesorem práva Stephenem Holmesem. Za zajímavý trend označil to, že zatímco relativně nedávno bylo populární tvrdit, že Rusko je slabé a nemá smysl si jej všímat, nyní se převládající postoj překlopil do pravého opaku — obav z ruského rozpínavého vlivu.

„Moc Moskvy je výrazná, protože má onen ‚Putin faktor‘, relativně silného lídra, přes kterého nevidíme skutečnou ruskou společnost. Když do Ruska sami vyrazíme, spatříme podobný nedostatek společenské energie, který si můžeme pamatovat z pozdního socialismu. Lidi, kteří jsou cyničtí ke světu kolem sebe, k systému a samozřejmě i k Západu,“ řekl Krastev s tím, že k obavám z ruské rozpínavosti je třeba přistupovat obezřetně, neboť se z nich může stát paranoia, v níž bude každá protisystémová síla pokládána za důsledek moskevských dobyvačných choutek.

Podle bulharského politologa náhlý důraz a obava z ruské síly pochází mimo jiné ze snahy hledat příčinu domácích problémů za hranicemi. „Něco podobného ostatně dělá i Rusko — není protestujícího, o němž by státní orgány neprohlašovaly, že jej platí Západ. Je to past, do které můžeme sami sebe chytit,“ poznamenal.

„Před volbami do Evropského parlamentu tu byla velmi malá aktivita Rusů a spřízněných sil. V dané souvislosti mě šokovalo pouze video, na němž bývalý rakouský vicekancléř Heinz-Christian Strache (FPÖ) mluví s ženou, která mu slibuje spoustu peněz z Ruska . Příběh o krajní pravici kompletně zaštítěné Ruskem se zde totiž ukazuje jako nepravdivý,“ vysvětlil.

Kauza totiž naznačila, že Strache ani jeho Svobodní nemají stálé a kvalitní kontakty s Moskvou. Kdyby je měli, ruští agenti by jim mohli ověřit, že za nabídkou politické pomoci výměnou za zprostředkování veřejných zakázek nestojí Rusko, ale vídeňský právník Ramin Mirfakhrai jednající podle svých slov v zájmu demokracie.

V samotném závěru debaty Krastev vyjádřil přesvědčení, že pro budoucnost Evropy je nezbytné vést společenskou debatu tak, aby se budoucnost nejevila jako cosi nebezpečného či ohrožujícího. „Existuje studie, která ukazuje, že když v kině vypukne požár, tak většina lidí, co při něm zahyne, nezemře kvůli nedostatku vzduchu, ale kvůli panice. A největším rizikem pro Evropu je, že začneme panikařit. To se může stát na pravici i levici, kvůli čemukoli,“ shrnul.

Text vychází v rámci spolupráce s Masarykovou demokratickou akademií.