Volby do Evropského parlamentu, které se od čtvrtka postupně uskutečnily ve všech osmadvaceti členských zemích Evropské unie, jsou u konce. A činit z nich jednoduché závěry aplikovatelné na celou osmadvacítku je vzhledem k velmi rozdílným národním kontextům krajně komplikované. Jisté je alespoň to, že oproti předchozím letům vzbudily výrazně větší pozornost.

Celkově se účast poprvé za dvacet let přehoupla přes padesát procent v rámci celého bloku, a přestože ji v některých zemích povzbudily další volby konané ve stejnou dobu (Španělsko) nebo očekávání blížících se voleb do národního parlamentu (Polsko), nárůst se konal takřka ve všech členských státech. Což svědčí i o tom, že evropská politika po sérii krizí a v souvislosti s debatami o budoucnosti EU zajímá větší množství jejích občanů.

Nekonalo se ovšem některými očekávané zemětřesení v celkovém složení Evropského parlamentu. Spíše se potvrdily některé stávající a do značné míry protichůdné trendy z nedávné doby. Nabízíme jejich první reflexi vycházející ze srovnání jak s posledními volbami do EP, tak s novějším vývojem v národní politice.

↗

Ani letošní volby nedaly Evropské unii jednoznačnou tvář. Foto archiv DnC Struggle

1.„Velká dvojka“ ztrácí

Nad letošními volbami se mimo jiné vznášela otázka, jak dopadnou Evropská lidová strana (EPP) a Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů (S&D) — tedy dvě největší frakce v europarlamentu, které (s několika výjimkami zejména ze střední a východní Evropy) sdružují mainstreamové pravicové a levicové strany. Výsledky jim bezpochyby nepřináší uspokojení, neznamenají ale ani úplnou katastrofu.

Na jednu stranu se potvrdil propad sociálních demokratů v Německu, kde skončili až na třetím místě daleko za zelenými, a prakticky vymazání socialistů ve Francii. Ti se umístili sotva nad pěti procenty a je evidentní, že jejich voliče přebrala Macronova strana a nově triumfující zelení (viz níže). Snad netřeba dodávat, že české sociální demokraty potkal ještě tragičtější osud, když z europarlamentu vypadli úplně.

Ve vyloženě menšinové subjekty se proměnili i francouzští gaulisté sdružení ve straně Republikáni a Forza Italia expremiéra Silvia Berlusconiho. Historicky nejhorší výsledek v celonárodních volbách pak utrpěla koalice CDU-CSU německé kancléřky Angely Merkelové, jež si ovšem s 28 procenty alespoň udržela pozici nejsilnější strany.

Na druhou stranu z tradičních pravicových stran triumfovali rakouští lidovci kancléře Sebastiana Kurze a Lidové straně ve Španělsku se podařilo přesvědčivě obhájit pozici druhé nejsilnější strany proti konkurenčním Ciudadanos. Jejich nedávno v národních volbách poníženému předsedovi Pablu Casadovi se tak nejspíše vyplatil návrat ke středové rétorice od koketování s krajní pravicí. Poněkud pyrrhovým vítězstvím je pak z hlediska frakce více než padesátiprocentní zisk Fideszu v Maďarsku - strana Viktora Orbána má totiž v EPP pozastavené členství a před volbami koketovala s pravicově populistickou frakcí italského vicepremiéra Mattea Salviniho.

Tradiční levice naopak přesvědčivě zvítězila ve Španělsku a v Portugalsku, udržela silné pozice ve skandinávských zemích a navrch nečekaně dosáhla na první místo v Nizozemsku. Nadějně může působit i druhá příčka pro Demokratickou stranu v Itálii, která se po volbě nového předsedy odrazila ode dna a přeskočila skomírající vládní Hnutí pěti hvězd (M5S), což jí dává dobrou výchozí pozici na to stát se hlavní opoziční silou vůči vzpínajícímu se Salvinimu.

V celkových počtech každopádně EPP a S&D zůstávají přes ztrátu desítek mandátů první a druhou nejsilnější frakcí v Evropském parlamentu. I když se může stát, že socialisté možná paradoxně z této dvojice vyjdou silnější, protože už naznačují svůj nezájem na pokračování velké koalice a mohli by dát přednost spolupráci s proevropskými a značně posílenými frakcemi liberálů a zelených. Je tak otázka, zdali bude lidovecký kandidát a donedávna favorit na předsedu Evropské komise Manfred Weber schopen v EP získat dostatečnou podporu.

2.Pravicoví populisté posilují, ale nedominují

Velké naděje si od letošních voleb slibovaly pravicově populistické a více či o něco méně protievropské formace, které se do jedné frakce dosud neúspěšně pokouší integrovat již zmíněný italský vicepremiér Salvini. Jeho Lize se doma skutečně podařilo s více než třiceti procenty zvítězit, čímž se otevřela cesta ke konci koaliční vlády s M5S a potažmo k předčasným volbám, po nichž by se mohl stát premiérem.

Vítězství se navíc dočkala i Salviniho hlavní politická spojenkyně, Marine Le Penová ve Francii, přestože výsledek jejího Národního sdružení je v podstatě stejný jako při posledních evropských volbách a těsná porážka Macronovy strany vypovídá více o nepopularitě prezidenta, nežli o dramatickém vzestupu Le Penové.

Tím ovšem výčet populistických triumfů s výjimkou specifické Británie (viz níže) v podstatě končí — Alternativa pro Německo požadující opuštění eurozóny a Evropské unie opět nepřekonala svůj zhruba desetiprocentní potenciál, Švédští demokraté zůstávají na třetím místě za mainstreamovou pravicovou a levicovou stranou a španělský Vox po úspěchu v národních volbách ztratil několik procentních bodů.

Dánští lidovci dokonce vyhořeli úplně, když se jejich reprezentace smrskla na méně než polovinu, a Geert Wilders v Nizozemsku nedosáhl na jediný poslanecký mandát, protože jeho strana skončila pod hranicí 3,85 procenta. Na krajně pravicové scéně ji vystřídalo přeci jen o něco umírněnější, ačkoliv silně proputinovské Fórum pro demokracii Thierryho Baudeta, které ale s jedenácti procenty skončilo až na čtvrtém místě.

V tuto chvíli není jasné, nakolik se Salvinimu podaří různé protievropské strany sjednotit, ani jak velký vliv v Evropském parlamentu bude mít — mohl by přilákat členy těžce oslabené frakce Konzervativců a reformistů (ECR), kam patří například právě zmínění Švédští demokraté. Spolu se zástupci rovněž krvácející euroskeptické levice a vyhraněnějšími stranami v EPP včetně Orbána má ovšem potenciál dosáhnout alespoň blokační menšiny při výběru šéfa Evropské komise, jednotlivých eurokomisařů a legislativy obecně.

3.Zelené tsunami

Asi nejblíže k celoevropskému trendu má posílení zelených stran, kterým se stále více daří prosazovat téma globálních změn klimatu. Bezpochyby nejvíce se bude mluvit o německých zelených, kteří předběhli sociální demokraty a vůbec poprvé se stali druhou nejsilnější stranou v zemi. Pozoruhodné je ale i třetí místo v podstatě zcela neznámých zelených ve Francii, kteří za sebou nechali tradiční pravici i levici a protestní hnutí Jeana-Luca Mélenchona, shodné umístění v Rakousku nebo v Irsku či zdvojnásobení hlasů v Nizozemsku.

V Portugalsku se pak nová zelená strana vyšplhala na pět procent hlasů, což nedokázaly zachytit žádné předvolební průzkumy. Za skvělými výsledky stáli ve všech případech mladí voliči, mezi nimiž zelené strany v mnoha případech končily s přehledem na prvním místě.

4.Británie

Velmi specifickou podobu měly eurovolby v Británii, kde se původně vůbec konat neměly a dosud není stoprocentně jisté, že se zvolení poslanci v červenci svých mandátů skutečně ujmou — odcházející premiérka Theresa Mayová totiž předtím v Dolní sněmovně plánuje již čtvrté hlasování o brexitové dohodě. Volby do EP se tak na jedné straně proměnily v jakési druhé referendum o vystoupení z Evropské unie a zároveň v protest proti dvěma hlavním politickým stranám, které jsou považovány za viníky současné patové situace.

Největší katastrofu dle očekávání utrpěla vládní Konzervativní strana, jež skončila dokonce až na pátém místě za zelenými. Ponížení se však dočkali i labouristé, s méně než patnácti procenty hlasů přesvědčivě poražení liberálními demokraty, kteří se s dvaceti procenty umístili jako druzí. To ve straně pochopitelně vyvolalo napětí a labouristický šéf Jeremy Corbyn už se nechal slyšet, že v příštích dnech a týdnech dojde k diskuzi nad vztahem k brexitu — mnozí budou jistě vykládat mizerný výsledek lavírováním nad druhým referendem, kterým se Corbyn podle vlastních slov pokoušel „sjednotit společnost“.

První dle předpovědí průzkumů skončil Nigel Farage a jeho nově založená Brexit Party, jež překonala hranici třiceti procent. O konotace vzhledem k odchodu nebo neodchodu Británie z EU se však bezpochyby povedou spory — zatímco zastánci brexitu budou argumentovat Farageovým triumfem, jeho odpůrci poukážou na to, že v celkovém součtu dosáhly jasně prounijní a protiunjní strany v podstatě stejného procentuálního výsledku.