Volby do Evropského parlamentu, které se od čtvrtka postupně uskutečnily ve všech osmadvaceti členských zemích Evropské unie, jsou u konce. A činit z nich jednoduché závěry aplikovatelné na celou osmadvacítku je vzhledem k velmi rozdílným národním kontextům krajně komplikované. Jisté je alespoň to, že oproti předchozím letům vzbudily výrazně větší pozornost.

Celkově se účast poprvé za dvacet let přehoupla přes padesát procent v rámci celého bloku, a přestože ji v některých zemích povzbudily další volby konané ve stejnou dobu (Španělsko) nebo očekávání blížících se voleb do národního parlamentu (Polsko), nárůst se konal takřka ve všech členských státech. Což svědčí i o tom, že evropská politika po sérii krizí a v souvislosti s debatami o budoucnosti EU zajímá větší množství jejích občanů.

Nekonalo se ovšem některými očekávané zemětřesení v celkovém složení Evropského parlamentu. Spíše se potvrdily některé stávající a do značné míry protichůdné trendy z nedávné doby. Nabízíme jejich první reflexi vycházející ze srovnání jak s posledními volbami do EP, tak s novějším vývojem v národní politice.

1.„Velká dvojka“ ztrácí

Nad letošními volbami se mimo jiné vznášela otázka, jak dopadnou Evropská lidová strana (EPP) a Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů (S&D) — tedy dvě největší frakce v europarlamentu, které (s několika výjimkami zejména ze střední a východní Evropy) sdružují mainstreamové pravicové a levicové strany. Výsledky jim bezpochyby nepřináší uspokojení, neznamenají ale ani úplnou katastrofu.

Na jednu stranu se potvrdil propad sociálních demokratů v Německu, kde skončili až na třetím místě daleko za zelenými, a prakticky vymazání socialistů ve Francii. Ti se umístili sotva nad pěti procenty a je evidentní, že jejich voliče přebrala Macronova strana a nově triumfující zelení (viz níže). Snad netřeba dodávat, že české sociální demokraty potkal ještě tragičtější osud, když z europarlamentu vypadli úplně.