Nesporné je, že zdlouhavá a neproduktivní jednání premiérky Theresy Mayové o podmínkách vystoupení Velké Británie z Evropské unie měla paradoxně dva pozitivní účinky: Téměř celý minulý rok v souvislosti s brexitem připoutávala pozornost evropské veřejnosti politika Evropské unie a do jejího středu se víc než kdy dřív dostala i nedostatečně demokratická struktura EU.

Připomeňme si jen, že jediným skutečně demokraticky občany voleným orgánem Unie je Evropský parlament, ostatní grémia jsou sestavována na základě návrhů jednotlivých vlád.

Druhým pozitivním efektem jednání o brexitu bylo a je, že občanům Unie na zcela konkrétním případě předvedl, že vystoupit z EU je spojeno s celou řadou negativních důsledků jak přímo pro ně, tak pro politické postavení země, hospodářství, kulturu i školství, které si v teorii nedovedli představit.

Tak jako dřív se občan vystoupivší země na každé hranici v Evropě stane cizincem, který se musí vykázat pasem, pokud volné cestování nebude povoleno bilaterální dohodou, a vyměnit peníze. Podnikatele bude zase při vývozu a dovozu zboží čekat různě vysoké clo. O problematice volného pohybu pracovních sil ani nemluvě. Na všechny tyto výdobytky si občané unie mezitím zvykli jako na samozřejmosti a život bez nich si dost dobře nedovedou představit.

V této situaci musely pravicově populistické i nacionalistické strany v Evropě, které tak rády vystoupením z EU zdobily své politické programy a měly s tím dokonce úspěch, nastavit zpátečku. Vystoupení z EU se pro ně, jestliže nechtěli ztratit voliče, kteří brexitem prohlédli, stalo poslední možností, jestliže se nepodaří strukturu EU od základu změnit.

Zajímavé v tomto ohledu je, že právě v thatcherismem nejvíc zbídačených oblastech Anglie pro vystoupení z EU hlasovalo až přes šedesát procent voličů, přestože jejich chudoba nemá s EU nic společného. Ale nezvykli jsme si i u nás omyly a nedostatky české politiky házet prostě na hlavu Evropské unii, chápané jako všemohoucí?

Zda bude zkušenost s brexitem znamenat pro pravicově populistické a nacionalistické strany i určitý odliv jejích voličů, je jednou z nejdůležitějších otázek voleb do Evropského parlamentu. Podaří-li se těmto stranám na základě volebních výsledků vytvořit v evropském parlamentu vlastní frakci, bude to znamenat značné ohrožení demokratických pořádků v celé Evropě.

↗

Krizi Evropské unie způsobila asociální neoliberální politika, která neslouží všeobecnému blahu občanů, ale maximalizaci zisků. Koláž Geworld

Zcela nový aspekt do této otázky vnesla vládní krize v Rakousku v souvislosti s ilegálně vytvořeným videem dehonestujícím místopředsedu vlády a vedoucího člena pravicově extremistické FPÖ Heinricha-Christiana-Stracha, která propukla právě ve chvíli, kdy italský vicepremiér a ministr vnitra Salvini velkohubě, za jásotu svých přívrženců, ohlašoval založení pravicově extremistické Aliance evropských národů a lidu. Tak rychle se pravděpodobně teď etablovat nebude. Hlásí se k ní mimochodem i čeští okamurovci.

Jisté je momentálně jen jedno: že stojíme před historicky nejvýznamnějšími a nejdůležitějšími volbami, které Evropská unie během své existence zažila. Jde nejen o její existenci, ale i o budoucnost demokracie v Evropě.

To ovšem není jen jediný problém. před kterým EU stojí. Význam voleb je dán i současnou geopolitickou situací, kdy se Evropská unie jako reprezentant Evropy dostává do politického tlaku tří velmocí, Ruska, Číny a USA, které, každá svým způsobem, usilují o světovou hegemonii. Evropa je čtvrtým a nejslabším hráčem na tomto poli, a „zbytek“ světa místem, kde se tento boj o moc mezi těmito třemi partnery už odehrává, na Blízkém Východě, v Africe, Venezuele a Ukrajině.

V této situaci by si Rusko jistě přálo i destabilizaci demokratické Evropy jako nového nástupního prostoru své politiky. A snaží se o to různými prostředky, mezi něž patří i finanční podpora populistických stran — například Marine Le Penové. Evropská unie tedy stojí i před osudovou otázkou, jaké místo zaujme ve světové politice v budoucnosti.

I Evropská unie sama je ovšem v krizi. Je to krize nedemokratičnosti jejích orgánů, za níž se ovšem skrývá asociální neoliberální politika, která neslouží všeobecnému blahu občanů, ale maximalizaci zisků. Demokracii neohrožují jen pravicoví populisté, ale i finanční kapitál, který v současné evropské politice hraje první housle a udává takt politické moci.

Jistě, někdy se podaří toto podléhání moci finančního kapitálu a jeho lobbistů narušit. Ale jen někdy. A nesmírně rychlý rozvoj techniky také nemá pozitivní vliv na rozvoj demokracie, jak se kdysi očekávalo. Neoliberalismus a technokracie se naopak vzájemně podporují.

Třicet let po rozpadu socialistického systému také většina evropských politiků nepochopila, že postsocialitické země mají za sebou jinou historickou zkušenost, s režimem sice totalitním, který ale občanům přece jen poskytoval pocit rovnosti, egality. A ten s nástupem tržního fundamentalismu ztratili.

Národy střední a východní Evropy mají ovšem také zcela jinou historickou zkušenost než národy evropského západu. Zatímco národy evropského západu jsou národy státními, pak národy střední a východní Evropy se svými zkušenostmi s rakouskou monarchii jsou národy kulturními, které v každém více či méně neopatrném pokusu o centralizaci moci vidí ohrožení své existence jako kulturního národa.

A toto pochopení velkým západoevropským národům dosud chybí. Chybí i současnému Německu, které je v rámci Evropy tou nejsilnější hospodářskou mocí, která má z Evropské unie ty největší výhody, ale naštěstí i dostatečný potenciál kritické, demokratické inteligence, která tento problém vidí a upozorňuje na něj.

Otázky a problémy na nás tedy v Evropě čekají na každém kroku. První problém k řešení, volby do evropského parlamentu budeme absolvovat v příštích dnech. Jestli se demokratickým stranám podaří v těchto volbách získat v parlamentě většinu, a to záleží na každém z nás, voličů, bude to znamenat první úspěch na cestě za sociální Evropou jako mobilizujícím cílem.