Letošní květnové volby do Evropského parlamentu nahlíží polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS) ve dvojím mimořádném významu. Jednak je Evropský parlament poslední meta, které se zatím nedotkla konzervativní volební vlna. Tu se podařilo polským konzervativcům vyvolat v roce 2015, poté pokračovala ve většině vojvodství a zejména na polském venkově a malých městech i v loňských samosprávných volbách. Ještě v roce 2014 ale vyhrála v Polsku volby do Evropského parlamentu dnes opoziční Občanská platforma.

A za druhé jsou tyto volby vnímány jako svého druhu předkolo zásadního podzimního parlamentního klání, ve kterém PiS obhajuje jednobarevnou většinu v obou komorách parlamentu.

Není proto divu, že kampaň vládnoucí strany před evropskými volbami připomíná spíše kampaň před volbami prvního řádu. Nejvíce se v nich zaměřuje na národní témata, hýbající domácí politikou. Těmi jsou ovšem vedle zásadních daňových a sociálních opatření současné vlády i témata, která nepochybně patří i na scénu evropskou. Nejde jen o otázku přijetí či nepřijetí eura, v níž PiS zastává dlouhodobě zásadně odmítavý postoj. Jde především o budoucí postavení Polska coby počtem obyvatel šesté největší země EU.

Právě toto zásadní geopolitické a hodnotové pozadí umožňuje představitelům PiS pojmout stávající zápas o svou volební dominanci jako rozhodující dějství tři desítky let trvajícího boje o návrat Polska na mezinárodní scénu jako zcela nezávislého, suverénního, demokratického a také ke svým občanům spravedlivého státu.

V hodnocení polských konzervativců jsou právě toto dispozice, kterými takzvaný III. RP (jak je v polském diskursu nazýván politický systém Polska po roce 1989) dlouhodobě nedisponoval, resp. které mu byly upřeny vládnoucí elitou. Ta podle nich představuje mentální nástupce někdejších vládců lidového Polska (PRL), tedy nesvéprávného sovětského satelitu, jenž byl toliko objektem dějinného pohybu a jenž neměl s tradicemi polské nezávislosti nic společného.

Zúčtování s „kulatým stolem“ po třiceti letech

Příčinu tohoto stavu spatřují polští konzervativci v povaze demokratizačních změn v Polsku v roce 1989, konkrétně v pojetí takzvaného kulatého stolu. Ten podle nich znamenal faktickou dohodu dosavadní komunistické moci s opozicí o konání „polosoutěživých“ voleb a uspořádání vlády na půdorysu koalice režimních stran s opozicí.

Především schůzku předáků Solidarity Wałesy a Michnika s nejvyššími představiteli režimu ve vile Majdalenka ve Varšavě, na níž údajně došlo k tajné dohodě o budoucím uspořádání moci, shledávají jako prapříčinu všeho, s čím se postkomunistické Polsko nedokázalo vypořádat, tedy se zlomením moci někdejších kádrů, kteří se adaptovali na nové poměry a získali nové mocenské zdroje.

Jediný následný pokus, kdy se konzervativní křídlo někdejší solidaritní opozice snažilo vypořádat s tímto dědictvím, přijmout přísnou lustrační legislativu a úplně přetrhat spolupráci polských orgánů s ruskými tajnými službami, proběhl za vlády nedávno zesnulého premiéra Jana Olszewského a skončil v červnu 1992 pádem této vlády, na němž se dohodli představitelé liberálního křídla někdejší solidaritní opozice s představiteli postkomunistické levice pod významným dohledem a v režii tehdejšího prezidenta Lecha Wałesy. Právě jeho považují konzervativci za zosnovatele a průkopníka takto zformovaného „komplotu kulatého stolu“, a také proto se stále snaží dokázat, že někdejší ikona Solidarity byla ve skutečnosti agent tajné policie.

Historie stará tři desetiletí by se zdála být již zavátá prachem zapomnění i překrytá novými výzvami, ale opak je pravdou. Teprve po drtivém volebním vítězství v roce 2015 získali konzervativci dostatečnou sílu na to, aby mohli svůj plán definitivního zúčtování s tímto komplotem a mocenským konglomerátem liberálů a postkomunistů uskutečnit.

Předseda PiS a fakticky nejmocnější člověk v zemi Jarosław Kaczyński, spolu se svým zesnulým bratrem dlouholetý skalní oponent „komplotu kulatého stolu“, zformuloval podmínky zásadního rozchodu s poměry posledních třiceti let jako základ vybudování plně demokratického a nezávislého Polska, vycházejícího ze svých dějinných zkušeností a tradic a budujícího veřejné instituce na principech spravedlnosti a solidarity.

Zásadní podmínkou pro pochopení takto formulované vize je především vědomí, že v hodnotovém světě polských konzervativců má slovo nezávislost (niepodległość) stejný hodnotový význam jako slovo svoboda a demokracie. Hovoří-li polští konzervativci o demokratickém uspořádání, myslí tím existenci zcela nezávislého národního státu, vyzvedajícího tradice boje za tyto hodnoty v předchozích dvou stoletích a odmítajícího vše, co tyto hodnoty devalvuje.

Do této kategorie nepatří jen shovívavé postoje vůči politickým poměrům v někdejším lidovém Polsku, ale také jakékoliv mechanické přejímání zahraničních vzorů, které svým univerzalistickým charakterem zpochybňují specificky polskou dějinnou skutečnost, v níž se propojuje identita římských katolíků s národním celkem v nesamozřejmém národním státě.

Anti-PiS jako potvrzení konzervativních postojů

Zmíněná konzervativní argumentace by se možná příliš kategorická a svou metafyzickou povahou jen málo konkretizovatelná v politické i společenské praxi, kdyby jí nedala za pravdu stávající opozice čistě institucionálními kroky, které podobné smýšlení potvrzují.

Nejširší část opozičního spektra v čele s Občanskou platformou (PO) se totiž rozhodla vytvořit pro letošní eurovolby naprosto unikátní politický projekt v podobě takzvané Evropské koalice (Koalicja Europejska). Do něj se vedle svých koaličních lidovců (PSL) a dvou menších stran, neoliberální strany Moderní (Nowoczesna) a mimoparlamentních Zelených, spojila také s někdejší vládnoucí postkomunistickou levicí v podobě SLD.

Vzhledem k tomu, že postkomunisté zůstali před čtyřmi lety kvůli nevhodně složené volební koalici před branami Sejmu, nemuselo spojení této dnes už malé strany s lídrem opozice v podobě PO tolik vadit. Pozoruhodné jsou ovšem dvě věci, které symbolický průlom v podobě prvního historického spojení liberálů a postkomunistů do volební koalice jen potvrzují.

Za prvé, ve volbách do Evropského parlamentu má svou logiku dělení politické scény nejen na národní, ale také na eurostrany, respektive frakce, ve kterých jednotlivé národní strany v EP zasedají či zasedat chtějí. PO i PSL jsou členské strany Evropské lidové strany (EPP), postkomunisté však přináleží k socialistické frakci (S&D), Moderní k liberálům (ALDE) a zelení pochopitelně k zeleným.

Takzvaná Evropská koalice je tedy zajímavým ideovým konglomerátem snad všech politických směrů v EP a svým kočkopsím charakterem jen potvrzuje teze o účelovosti spojenectví, respektive o postpolitickém vyprazdňování ideových nádob, z nichž by strany měly čerpat své hodnoty.

Kýčovitá snaha odůvodnit tak široké spojenectví právě společným „proevropským“ postojem zmíněných stran a snaha vsugerovat pozorovateli, že ústřední oponent v podobě PiS chce ve skutečnosti evropský integrační projekt zničit, jen odhaluje krizi legitimity integračního projektu, ze kterého zůstala jen skořápka v podobě snahy zachránit samu jeho existenci.

A za druhé, symbolické i reálné splynutí liberálů a postkomunistů v jeden subjekt se ukázal i na začátku koaliční spolupráce na tiskové konferenci 1. února letošního roku. Na ní se u mikrofonu vystřídali téměř všichni bývalí premiéři z řad liberálů i postkomunistů. Aktualizace třicet let starých dobových kontextů nemohla přítomnost jmen jako Cimoszewicz, Buzek, Miller nebo Belka podtrhnout více.