Letošní květnové volby do Evropského parlamentu nahlíží polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost (PiS) ve dvojím mimořádném významu. Jednak je Evropský parlament poslední meta, které se zatím nedotkla konzervativní volební vlna. Tu se podařilo polským konzervativcům vyvolat v roce 2015, poté pokračovala ve většině vojvodství a zejména na polském venkově a malých městech i v loňských samosprávných volbách. Ještě v roce 2014 ale vyhrála v Polsku volby do Evropského parlamentu dnes opoziční Občanská platforma.

A za druhé jsou tyto volby vnímány jako svého druhu předkolo zásadního podzimního parlamentního klání, ve kterém PiS obhajuje jednobarevnou většinu v obou komorách parlamentu.

Není proto divu, že kampaň vládnoucí strany před evropskými volbami připomíná spíše kampaň před volbami prvního řádu. Nejvíce se v nich zaměřuje na národní témata, hýbající domácí politikou. Těmi jsou ovšem vedle zásadních daňových a sociálních opatření současné vlády i témata, která nepochybně patří i na scénu evropskou. Nejde jen o otázku přijetí či nepřijetí eura, v níž PiS zastává dlouhodobě zásadně odmítavý postoj. Jde především o budoucí postavení Polska coby počtem obyvatel šesté největší země EU.

Právě toto zásadní geopolitické a hodnotové pozadí umožňuje představitelům PiS pojmout stávající zápas o svou volební dominanci jako rozhodující dějství tři desítky let trvajícího boje o návrat Polska na mezinárodní scénu jako zcela nezávislého, suverénního, demokratického a také ke svým občanům spravedlivého státu.

V hodnocení polských konzervativců jsou právě toto dispozice, kterými takzvaný III. RP (jak je v polském diskursu nazýván politický systém Polska po roce 1989) dlouhodobě nedisponoval, resp. které mu byly upřeny vládnoucí elitou. Ta podle nich představuje mentální nástupce někdejších vládců lidového Polska (PRL), tedy nesvéprávného sovětského satelitu, jenž byl toliko objektem dějinného pohybu a jenž neměl s tradicemi polské nezávislosti nic společného.

Zúčtování s „kulatým stolem“ po třiceti letech

Příčinu tohoto stavu spatřují polští konzervativci v povaze demokratizačních změn v Polsku v roce 1989, konkrétně v pojetí takzvaného kulatého stolu. Ten podle nich znamenal faktickou dohodu dosavadní komunistické moci s opozicí o konání „polosoutěživých“ voleb a uspořádání vlády na půdorysu koalice režimních stran s opozicí.

Především schůzku předáků Solidarity Wałesy a Michnika s nejvyššími představiteli režimu ve vile Majdalenka ve Varšavě, na níž údajně došlo k tajné dohodě o budoucím uspořádání moci, shledávají jako prapříčinu všeho, s čím se postkomunistické Polsko nedokázalo vypořádat, tedy se zlomením moci někdejších kádrů, kteří se adaptovali na nové poměry a získali nové mocenské zdroje.

Jediný následný pokus, kdy se konzervativní křídlo někdejší solidaritní opozice snažilo vypořádat s tímto dědictvím, přijmout přísnou lustrační legislativu a úplně přetrhat spolupráci polských orgánů s ruskými tajnými službami, proběhl za vlády nedávno zesnulého premiéra Jana Olszewského a skončil v červnu 1992 pádem této vlády, na němž se dohodli představitelé liberálního křídla někdejší solidaritní opozice s představiteli postkomunistické levice pod významným dohledem a v režii tehdejšího prezidenta Lecha Wałesy. Právě jeho považují konzervativci za zosnovatele a průkopníka takto zformovaného „komplotu kulatého stolu“, a také proto se stále snaží dokázat, že někdejší ikona Solidarity byla ve skutečnosti agent tajné policie.