V roce 2018 čeká polskou parlamentní, neparlamentní a občanskou opozici řada výzev. Bude se muset pokusit zabránit reformě soudnictví, postupu vlády proti „nevládním“ médiím pod pláštíkem polonizace médií se zahraničními vlastníky). Opozice bude muset také zaujmout postoj vůči spuštění unijního článku 7 proti Polsku. Ve všech těchto záležitostech tahá spíš za kratší konec provazu. Proto už teď napíná své úsilí také někam jinam.

Na podzim 2018 proběhnou v Polsku komunální a krajské (vojvodské) volby, polská opozice v nich vidí šanci přehodit výhybku dějin a porazit vládní koalici Sjednocenou pravici, tedy Právo a spravedlnost a dvě satelitní strany. Proto se o komunálních volbách mluví už od podzimu 2017 a v současné chvíli už jsou známi někteří kandidáti na primátory velkých měst.

Celou dobu se také mluví o potřebě sjednocené protipisovské kandidátky, realita je ale pro různé osobní, stranické zájmy a nevraživosti komplikovanější.

Parlamentní opozice

Nejsilnější opoziční stranou zůstává Občanská platforma, stále obtížena korupčními skandály z osmiletého vládnutí — PiS poslední dobou umně rozehrává téma korupce během restitucí varšavských domů. V jejím čele stojí zcela necharismatický intrikán Grzegorz Schetyna. Ten se stal předsedou po odchodu Donalda Tuska a následné volební porážce hnutí. Platforma, stejně jako zbytek opozice, nedokáže nabídnout věrohodnou programovou alternativu dosavadní vládě. Nedokáže rozhodnout, jestli chce být AntiPiSem a negovat všechno, nebo licitovat některé její návrhy (například navýšení programu 500+). Tím spíše je nevěrohodná.

V situaci klesající důvěry v Občanskou platformu a neexistence liberální alternativy vznikla strana Nowoczesna (Moderní/Novodobá), která vyznává neoliberální řešení ekonomických problémů. V čele s manažersky vystupujícím ekonomem Ryszardem Petru získala ve volbách sedm procent. Jeden čas se zdálo, že se stane lídrem opozice, po sérii skandálů typu románek Petru na Madeiře s jinou poslankyní během sněmovní krize je však tato strana ve volebních průzkumech na hraně postupu do Sejmu. Krátce před Vánoci Ryszard Petru těsně neobhájil předsednické křeslo (nestal se ani místopředsedou) a začal nové šéfce Katarzyně Lubnauer okopávat kotníky.

Z relativního úspěchu rockera Pavla Kukize v prezidentských volbách (20,8 procenta a třetí místo) vzniklo protestní hnutí Kukiz´15, které ve volbách s jediným bodem programu — zavedením většinového volebního systému — získalo 8,8 procenta a dostala se do parlamentu. Pavel Kukiz do parlamentu dostal širokou škálu lidí „mimo systém“: nacionalisty, zaníceného antikomunistu Kornela Morawieckého, jehož syn je nyní předsedou vlády, komunální politiky a třeba také rapera Liroye.

Hnutí se ve volební kampani vymezovalo jak proti PO, tak i proti PiSu. Ve stávajícím volebním období však často pravicovou vládu podporovalo. Podobně jako jiná populistická hnutí se i Kukiz´15 začal záhy rozpadat, v současnosti má 30 poslanců z původních 42. Většina odpadlíků zvětšuje parlamentní většinu vládnoucí koalici. Možná i to vedlo předsedu Kukize k ostřejším výpadům proti PiSu. Na počátku prosince během projednávání volebního zákona prohlásil, že Právo a spravedlnost je mentálně bolševická strana a je třeba vyjít do ulic. Zřejmě pochopil, že byl tahán za nos a žádný většinový systém nikdy nebude.

Poslední parlamentní stranou jsou lidovci, PSL (Polskie stronnictwo ludowe). V českém kontextu je přesnější termín agrárníci, k nimž mělo PSL za první republiky blíže než k tehdejší ČSL. Tato tradiční strana se snaží hájit především zájmy venkova, usiluje o obsazení ministerstva zemědělství, jež držela většinu doby trvání moderního Polska, a kontrolu zemědělských dotací. Na celostátní úrovni osciluje kolem pěti procent, v komunálních a vojvodských volbách patří k favoritům. Ačkoliv je jejím největším konkurentem na polské vsi PiS, ve stávajícím volebním období se strana občas snaží stát nad konfliktem liberálů s konzervativci. Do střetu s vládní koalicí se PSL dostává důsledně tam, kde cítí ohrožení svých zájmů, jako je změna volebního systému komunálních voleb. PiS také prosadil lidovecký návrh zrušení letního času a PSL se neustále snaží odvolat ministra zemědělství kvůli nezvládnutému řešení prasečího moru.

Neparlamentní opozice

Levice v nynějším Sejmu zastoupení nemá. Postkomunistický Svaz demokratické levice (SLD) v čele širší levicové koalice nepřekročil v posledních volbách kvórum 8 procent. Od té doby je v zásadě neaktivní, protivládních demonstrací se příliš neúčastní (někteří aktivisté se rozprchli do jiných projektů, například Iniciativa Polsko). O této straně bylo nejvíce slyšet, když nesouhlasila se snižováním důchodů příslušníkům bezpečnostních složek komunistického Polska.

Daleko aktivnější důsledně levicová strana Razem (Společně). Ačkoliv je jí předhazován marxismus (je pozorovatelem v komunistické frakci Europarlamentu), ve sféře historické politiky chce navazovat na předválečnou a meziválečnou sociální demokracii. Ačkoliv se tato strana snaží dost aktivně hájit práva levicových voličů i ve strukturálně postižených regionech (například protesty proti rušení dopravy na jihovýchodě Polska), nedokáže prolomit strop varšavské bubliny aktivistických vysokoškoláků, intelektuálů s levicovým smýšlením. Preference strany oscilují kolem volebního výsledku tři procenta.

Na okraji politického spektra i nadále zůstává libertariánská politická formace (zhruba jednou ročně mění název) Janusze Korwina-Mikkeho. Mají podobný problém jako čeští Svobodní, tvrdé jádro, ale jinak málo voličů. V eurovolbách to stačí na mandát, v ostatních volbách se pohybují kolem 2—4 procent.

Je otázkou, zda v Polsku existuje prostor pro umírněně konzervativní, slušnější verzi Práva a spravedlnosti. Řada pravicových intelektuálů by ji přivítala, v minulosti už podobný projekt několikrát ztroskotal. Odpadlíci od PiSu se po neúspěšných volbách většinou opět vrátili. Tyto naděje se snaží zaplnit strana ministra vysokého školství Jarosława Gowina (ministerstvo, jak je známe u nás, je rozděleno mezi dva resorty, dříve za existence ministerstva sportu dokonce mezi tři). Strana Dohoda (Porozumienie), dříve Polsko společně (Polska Razem) „člověka bez páteře” (Gowin byl ministrem spravedlnosti za Platformu, po neúspěšné kandidatuře na předsedu odešel a založil si vlastní stranu) je v podstatě satelitem PiSu a její předseda se snaží příležitostnou opozicí v koalici a hledáním dalších spojenců osamostatnit.

Opozice občanské společnosti

Vláda polské pravice zalarmovala liberální občanskou společnost, která často spontánně začala protestovat proti způsobu vlády konzervativců po celé zemi a na její akce přišly desetitisíce lidí. Kromě černého protestu byl jedním z nejčastějších organizátorů občanské neposlušnosti Výbor na obranu demokracie, Komitet obrony demokracji. Ten názvem navazuje na KOR, Výbor na obranu dělníků, fungující v 70. letech a později vtělený do Solidarity. Ani této organizaci se nevyhnula kontroverze, když prasklo, že šéf KODu Mateusz Kijowski sdružení tuneluje fakturami za neexistující IT služby. Pověst sdružení je tak notně pošramocená, funguje ale nadále.

Ostruhy a slávu si v poslední době získává varšavské sdružení Město je naše (Miasto Jest Nasze), které je v opozici jak ke zkorumpované vládě Občanské platformy na varšavské radnici, proti plánům PiSu rozšířit Varšavu připojením propisovských vesnic, i proti nadstranickému smogu (omezovat těžbu uhlí a výrazně podporovat alternativní zdroje chce jen levicová Razem). Toto sdružení kandidovalo už v minulých volbách a ve dvou městských částech získalo zastupitele. Právě míra politického angažování stála za tenzemi v uskupení. Jeho předseda Jan Śpiewak (zastánce vstupu do politiky) nejprve regiznoval na svoji funkci a letos v březnu vystoupil a založil si nové sdružení Wolne Miasto Warszawa (Svobodné město Varšava).

Jedno celostátní a druhé lokální občanské sdružení jsou jen špičkou aktivity občanské společnosti — v Krakově se podařilo zabránit konání předražené olympiády, dílčí úspěchy jsou slaveny také ve válce se smogem. Nicméně lokální uskupení zatím v komunálních volbách zaznamenává spíše omezené úspěchy.

Sjednocení opozice?

Široká opoziční fronta se zřejmě vytvořit nepodaří. Společnou kandidátku v komunálních volbách vyloučila PSL, potřebují dobrý samostatný výsledek (a velmi pravděpodobně ho dosáhnou), aby se vzdálili od nálepky pětiprocentní strany. Nadějněji vypadá spojenectví Občanské platformy a Nowoczesné, ale ani to není jisté, na chybu nebo špatné vyjednávání Schetyny číhá vnitrostranická opozice spojená s Donaldem Tuskem. Tvrdší postup vůči Platformě při vyjednávání nasadí také nová předsedkyně druhé liberální strany, Katarzyna Lubnauer, která se bude snažit vrátit na výsluní a stát se lídrem liberální opozice. Bude se navíc potýkat s lidmi kolem Ryszarda Petru, kteří jsou spíše nakloněni dohodě.

Širší koalici (alespoň v hlavním městě) s pravicovými liberály přestala vylučovat SLD, která je ochotna kandidovat i sama.

Zajímavé bude sledovat, jestli Razem vytvoří širší levicovou koalici. Zatím až příliš hrdě budovala pouze vlastní značku. Ačkoliv strana v posledních parlamentních volbách odmítla vstoupit do levicové koalice, první vlaštovky spolupráce už se objevily. Levicové uskupení na několika místech spolupracuje s polskými Zelenými (ale to je v zásadě strana muší váhové kategorie). Zajímavá by se jevila spolupráce s občanským sdružením Iniciativa Polsko, v jejímž čele stojí lídryně levicové koalice ve volbách roku 2015 Barbara Nowacká nebo bývalý náměstek Lodži Dariusz Joński (vystoupil z SLD).

Polská občanská společnost, která je v opozici vůči Sjednocené pravici, se tak potýká se stejnými problémy jako občanská společnost v českých zemích, v politickém klání ji až na světlé výjimky nezastupují věrohodní a důvěryhodní lídři, kteří by dbali na dobro širšího celku. Opozice tak i nadále čeká na svého spasitele, vznik slušné liberální strany s představiteli mladší generace. A také na úspěch nekomunistické levice. Nebo se může vrátit Donald Tusk...