Ostatně, na prahu nového roku bychom si snad mohli dát novoroční předsevzetí, že už jednou provždy odložíme do komory se starým harampádím to věčné buďto - anebo. To zcela triviální binární myšlení, kdy na jedné straně má stát c e l á pravda, a na straně druhé zase úplná a naprostá nepravda. Zkusme si už konečně jednou opravdu osvojit to prastaré umění dialektiky (pěstované už Sokratem), že vlastní pravda věcí má vždycky celou řadu aspektů. A že konec konců věci jsou upnuty do zásadního protikladů svých vlastních elementů.

Takže: samozřejmě nejde o to, že bychom měli začít nekriticky hlásat mechanický návrat k platonismu. Ten starý fixní svět antického světa, se zcela jasnou a neměnnou hierarchií hodnot od dokonalého světa bohů v sestupné linii až k velmi nedokonalému světu lidí, kteří se ale mají k tomu světu bohů opět navrátit - tento jasný a fixní svět se samozřejmě už nikdy nevrátí, a díky bohu za to.

Jenže: jestliže v současné době převládá naprosto opačný extrém, totiž svět liberální demokracie s jejím absolutním hodnotovým relativismem, s jeho hodnotovou dezorientovaností a vyslovenou bezprizorností, tak za těchto okolností není možno jinak, nežli jako protiváhu upomínat na myšlenky právě těch velkých antických myslitelů. To že ten antický svět byl skutečně zatížen tím fixním kosmologickým modelem naprosté boží dokonalosti, je sice fakt; ale naprosto to nemění na tom, že zde bylo mnoho vzácného, co se na straně druhé naprosto ztrácí v onom zmíněném relativismu liberální demokracie.

Svým způsobem je možno říci: celé dosavadní dějiny lidstva byly dějinami střetávání polovičatých idejí.

Tedy takových idejí, které si činily nárok na univerzální platnost - ale ve skutečnosti spočívaly jenom na jednostranném, jenom partikulárně správném pojímání skutečnosti.

Takto jednostrannou ideou byl - ovšem - například ten zmíněný platonismus; v nové době jí byla idea komunismu; ale stejně tak jednostrannou a omezenou (a tedy jenom zčásti pravdivou) je i idea liberální demokracie.

A nenamlouvejme si, že tato idea liberální demokracie není žádnou vůdčí ideou, že prý na rozdíl od všech těch předchozích lidi k ničemu nenutí. Liberální demokracie chce mít stejně tak univerzální platnost jako kterákoliv jiná z těch vůdčích idejí; i liberální demokracie chce být dominantní, chce do pozadí a do zapomnění zatlačit všechny ideje a projekty konkurenční.

Liberální demokracie má skutečně jedno specifikum, které ji odlišuje ode všech ostatních: je bezobsažná. Či spíše, má pouze negativní obsah. Ona skutečně nemá žádnou pozitivní doktrínu, která by lidem nakazovala: dělej to či ono. Její doktrínou není nic jiného, nežli - právě ona sama. Právě ten její negativismus, s kterým vylučuje a popírá (tj. jako irelevantní postuluje) všechno ostatní. Jakoukoli pozitivní myšlenku.

Jenže, právě v tomto spočívá její omezenost a jednostrannost. Liberální demokracie znovu a znovu ukazuje výstražným prstem na historii těch ostatních dosavadních konkurenčních ideí: Podívejte se, s jakým útlakem byly všechny tyto ideje spojeny! Osvoboďme se jednou provždy od toho diktátu vznešených idejí, které přinesly tolik neštěstí!

Liberální demokracie tímto výstražným gestem sugeruje, že to byli vždy jenom jacísi neodpovědní fantastové, kteří si všechny ty podivné ideje a ideologie vymysleli. Jenže: tyto jejich výmysly by nikdy nenašly mezi lidem svou rezonanci, nikdy by nedošly své síly (a to i té destruktivní), kdyby zde v tom samotném lidu nebyl přítomen ryze existenciální h l a d, hluboká touha po těchto idejích.

Neboť tyto ideje nejsou a nebyly jenom nějakými fantasmagoriemi - ony zároveň tím či oním způsobem, více či méně zdařile odrážely nějaké zcela r e á l n é aspekty lidské existence. I kdyby tímto reálným aspektem nemělo být nic jiného, nežli hluboká touha lidské bytosti po tom, moci žít ve světě, který má nějaký vyšší smysl, nežli jenom neustálé pachtění se po kusu žvance.

V současné době liberální demokracie vyhrála tento boj proti své konkurenci. Vyhrála ho proto, že jí tomu s o u č a s n é reálné rámcové podmínky nahrávají: kapitalismus s jeho produkčním a konzumním individualismem samozřejmě velice podporuje formu liberální demokracie právě s tím jejím hodnotovým relativismem, až vysloveným cynismem.

Ale to naprosto neznamená, že by si liberální demokracie mohla právem činit nárok na to, že právě ona by byla "definitivní". Že právě ona by měla být absolutně univerzální.

Dokud jí do ruky hrály ty objektivní rámcové podmínky úspěšně fungujícího kapitalismu a konzumu, mohlo se zdát být všechno v pořádku. Pro jednu chvíli se opravdu mohlo zdát, že už nastal "konec dějin". Že jednou provždy se prosadil kapitalismus a jeho politická forma, liberální demokracie. Ale už v současné době se ukazuje, že tak jednoduše lineárně to opravdu fungovat nebude.

Ano, ty současné útoky proti liberální demokracii mají v prvé řadě vysloveně reakční charakter. Ale to nakonec není žádný div: v dobách nejistoty lidé vždycky jako první hledají útočiště v "osvědčených" vzorech minulosti. A ve zdánlivých jistotách atavistických instinktů.

Ale jakkoli zpátečnické jsou tyto útoky na liberální demokracii ve své konkrétní podobě, tak stejně i ty mají své objektivní oprávnění v tom, že ukazují na její bytostnou prázdnotu. Právě na to, že tou svou obsahovou prázdnotou, svým hodnotovým relativismem tato zdánlivě tak svobodná politická forma ve skutečnosti pohřbívá něco, co je člověku existenciálně krajně důležité, a nakonec zcela nepostradatelné.

Takže, závěrem ještě jednou: rozlučme se konečně s iluzí, že v dosavadních politických formách (a politických idejích) najdeme nějaký absolutně dokonalý recept. Na každé straně najedeme něco pozitivního - ale i něco negativního.

V moderní době tento vztah č á s t e č n ě pravdivých politických forem nalezl svůj výraz v protikladu komunismu a liberální demokracie. Komunismus ztroskotal jako první - neboť se daleko více a dramatičtěji dostal do konfliktu s realitou života, především s realitou materiální produkce. Ale i tak i nadále platí: i ten prokletý komunismus měl něco, co liberální demokracie nemá, a nikdy mít nebude. Kdyby nic jiného, pak to byl právě komunismus, který vůbec při životě udržoval otázku, co je vlastně člověk, jaké je jeho místo na tomto světě, a kam má tento svět směřovat.

Takovými "zbytečnými" otázkami se liberální demokracie vůbec nezabývá. V tom je její síla - ale zároveň její nejhlubší deficit.