Jako z jiného světa působí informace ze sousedního Polska. Mají tam zákon, podle kterého ženy smějí jít na potrat pouze pokud je ohrožen život nebo zdraví matky, nebo když prenatální vyšetření odhalí nevratné poškození dítěte, anebo když je otěhotnění důsledkem znásilnění nebo incestu. Nově by žena na potrat směla jít pouze v případě, že by byl ohrožen její život. Tedy dívka, která by otěhotněla po znásilnění vlastním otcem a čekala by s ním postižené dítě, zřejmě nikoli.

V Polsku podstoupí ročně legálně potrat kolem 1800 žen. Občanské organizace ale odhadují, že sto až sto padesát tisíc Polek podstoupí potrat v zahraničí. To je na počet obyvatel více než v České republice i pokud počítáme se spodní hranicí odhadu. Část žen nemá prostředky na potrat v zahraničí a vyhledávají pak takzvané andělíčkáře.

Zákaz není lék proti potratům

V ČR bylo v loňském roce 20 393 umělých potratů. Je to číslo vysoké, přesto nikdy ještě nebylo tak nízké. V době, kdy ženám hrozil za potrat až pětiletý trest vězení, tedy do poloviny padesátých let, se roční počet kriminálních potratů odhadoval nejméně na sto tisíc. Na komplikace po pokoutních potratech umíralo v tehdejším Československu třikrát více žen než na komplikace při porodu, tedy čtyřicet až padesát do roka.

Ani takzvané potratové komise, které přinesla liberalizace zákona v polovině padesátých let, nesnížily radikálně počet potratů. Koncem devadesátých let jich bylo přes sto tisíc. Počet postupně klesá, až jsme se dostali k dnešním dvaceti tisícům.

Zastánci potratů často argumentují tím, že když je liberální zákon, je i méně potratů. Souvislost není zřejmě přímá, méně potratů souvisí spíše s větší informovaností a dostupností antikoncepce. Přes veškerou obtížnost tématu a faktorů, které do něj vstupují, ještě nikdo nevymyslel lepší model, než je ten, kdy o potratu rozhoduje žena, která dítě devět měsíců nosí v sobě a pak je rodí a v ideálním případě i kojí.

↗

Každý, kdo to s nenarozenými dětmi myslí vážně, by měl mít na paměti, že represe každopádně počet potratů nesnižují. V Praze bude v pondělí, tedy v den, kdy zveřejňuji svůj sloupek, ve dvanáct hodin před polskou ambasádou solidární protest s polskými ženami. Organizátorky v tiskové zprávě uvádějí, že protestem nedeklarují podporu potratům, ale hájí právo na svobodné rozhodování polských žen. Interrupce jsou podle nich vždy velmi problematické, „ale právě proto bychom měly/i umět budovat takové podmínky, aby její důsledky dopadaly na ženy co nejméně,“ píší ve své tiskové zprávě.

Těžké být pro i proti

Postoj aktivistů „pro life“ není v České republice jednoduchý, jsou považováni za šílence. Nejednoznačná je ale i pozice těch, kteří jsou pro volbu. Sama jsem byla šokovaná, když jsem se při svém prvním těhotenství dočkala otázky „A necháte si to?“ Tak se mě zeptala se zřetelným nezájmem v hlase zdravotní sestra u gynekoložky, když jsem jí své štěstí rozzářená oznamovala. Po její odpovědi jsem z obláčku štěstí spadla zpátky na zem. Myslela jsem si naivně, že čekám dítě a nevěděla jsem, že „to“ je „plod“ a že zažiju další trápení, až podle výsledků vyšetření vznikne podezření, že „plod“ by mohl být poškozený.

Lehkost, s jakou se v České republice velmi často přistupuje k potratům, mě stále překvapuje. Už dlouho ve mně sílí podezření, že právo na potrat se často stává nucením k potratu a že je na čase mluvit o právu na potrat nejít. Mluvila jsem s celou řadou žen, které potrat podstoupily a naprostá většina z nich svého rozhodnutí litovala. I ty, kterým to nikdy nikdo nevyčítal.

Vlastně toho litovaly zejména ty ženy, které se k tomu nerozhodly tak docela samy. Otěhotněly ve chvíli, kdy neměly kde bydlet, nebo když už měly několik dětí, nebo se jejich partner necítil ještě dostatečně připravený. A pak se nechaly partnerem, rodiči, okolím, přesvědčit a daly „to“ pryč.

Právě tyto ženy si nesou často následky po celý život. Potrat není něco, nad čím bychom měli jásat, protože se jím manifestuje svoboda ženy rozhodovat o svém těle. Žena nerozhoduje jen o svém těle, ale také o budoucím životě. A je tu také otec, jehož úlohu máme tendenci podceňovat, ať hraje roli toho, kdo přesvědčuje ženu, aby na potrat šla, anebo je nešťastný, že jeho partnerka se rozhodla dítě nedonosit a on to nemůže ovlivnit. Anebo mu to je jedno. V debatě o svobodné volbě ženy bychom neměli otce opomíjet, nějakou roli hrají vždy, a to i v případě, když jsou nepřítomní.

Těžko přesvědčit ateistický národ o tom, že život začíná početím. Ale už jen samotná úcta k ženám a opěvování jejich svobodného rozhodnutí by nás mohla vést k tomu, že jako společnost uděláme maximum pro to, aby ženy na potrat chodit nemusely. Nebude-li na ně tlačit jejich okolí, nebudou-li potrat brát zdravotníci na lehkou váhu, a budou-li ženy vědět, že se nepropadnou do chudoby, když dítě porodí, jsem přesvědčená, že jich na potrat bude chodit minimum.

K nízkopotratové společnosti patří samozřejmě i liberální přístup k tématům spojeným s lidskou sexualitou. Nestačí jen snadno dostupné kondomy, všichni musí také dobře vědět, jak dítě doopravdy vzniká a co je a co není antikoncepce. Tam, kde je vše spojené se sexem tabu, bují nejen nejrůznější mýty, ale i nechtěná těhotenství. Spolu se sexuální výchovou je dobré děti vést i k odpovědnosti. Nejen ženy, ale i muže. A nejen muže, ale i ženy v tom smyslu, že dítě je dvou lidí, i když je nosí ze dvou jen jeden.

Chybí už jen muslimské dělohy

V kontextu českého přístupu k potratům, kdy se jejich počet sice postupně snižuje, ale ti, kteří je problematizují, bývají považovaní za blázny a jsou skoro vždy podezíráni, že chtějí neliberální zákony, mě šokoval počet příspěvků na internetu, které polský zákon schvalovaly. Trvalo ale jen chvíli, než jsem se dočetla až k muslimským dělohám a vymírající Evropě. Ženy by měly mít děti prý pro to, aby nás nepřeválcovali muslimové. Tak jako každé jiné téma, i toto se dá posuzovat skrz islám. Budeme-li takto pokračoavat, nemusíme se bát islámských fundamentalistů, vystačíme si zcela s těmi svými.

K něčemu mi tyto diskuze ale nakonec pomohly. Konečně jsem pochopila, proč lidé, kteří tak ohnivě bojují proti islámu, jsou často zároveň tak nesnášenliví k homosexualitě, anebo k feminismu a proč, i když kritizují pozici ženy v islámu, nereflektují práva žen. Měla jsem pochopit už dřív, že nejsou v rozporu, ale že jejich postoje jsou děsivě konzistentní.

↗

Vzestup konzervativní Evropy porodnost nezvýší, ale může nám vzít svobodu. Foto Saša Uhlová, DR

Slyšela jsem to už dřív od poslankyně estonského parlamentu Marie Kaljusteové, která v únoru letošního roku promluvila na celoevropské protiislámské demonstraci. Prostřednictvím obrazovky hřímala i na Hradčanském náměstí o vzestupu konzervativní Evropy. Slovo konzervativní může nést mnoho významů a v době zvratů, kterou zažíváme, dostává nepříjemný nádech. Ač sama v mnoha ohledech konzervativní jsem a přála bych si, aby potraty nebyly, protest proti novému polskému zákonu podporuju. I proto, že bych ráda dožila ve svobodné společnosti.