Jako z jiného světa působí informace ze sousedního Polska. Mají tam zákon, podle kterého ženy smějí jít na potrat pouze pokud je ohrožen život nebo zdraví matky, nebo když prenatální vyšetření odhalí nevratné poškození dítěte, anebo když je otěhotnění důsledkem znásilnění nebo incestu. Nově by žena na potrat směla jít pouze v případě, že by byl ohrožen její život. Tedy dívka, která by otěhotněla po znásilnění vlastním otcem a čekala by s ním postižené dítě, zřejmě nikoli.

V Polsku podstoupí ročně legálně potrat kolem 1800 žen. Občanské organizace ale odhadují, že sto až sto padesát tisíc Polek podstoupí potrat v zahraničí. To je na počet obyvatel více než v České republice i pokud počítáme se spodní hranicí odhadu. Část žen nemá prostředky na potrat v zahraničí a vyhledávají pak takzvané andělíčkáře.

Zákaz není lék proti potratům

V ČR bylo v loňském roce 20 393 umělých potratů. Je to číslo vysoké, přesto nikdy ještě nebylo tak nízké. V době, kdy ženám hrozil za potrat až pětiletý trest vězení, tedy do poloviny padesátých let, se roční počet kriminálních potratů odhadoval nejméně na sto tisíc. Na komplikace po pokoutních potratech umíralo v tehdejším Československu třikrát více žen než na komplikace při porodu, tedy čtyřicet až padesát do roka.

Ani takzvané potratové komise, které přinesla liberalizace zákona v polovině padesátých let, nesnížily radikálně počet potratů. Koncem devadesátých let jich bylo přes sto tisíc. Počet postupně klesá, až jsme se dostali k dnešním dvaceti tisícům.

Zastánci potratů často argumentují tím, že když je liberální zákon, je i méně potratů. Souvislost není zřejmě přímá, méně potratů souvisí spíše s větší informovaností a dostupností antikoncepce. Přes veškerou obtížnost tématu a faktorů, které do něj vstupují, ještě nikdo nevymyslel lepší model, než je ten, kdy o potratu rozhoduje žena, která dítě devět měsíců nosí v sobě a pak je rodí a v ideálním případě i kojí.