Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka ve svém blogu věnovaném Pochodu pro život napsal, že umělé potraty jsou větší teror než nedávné atentáty. Doslovná citace inkriminované věty zní: „Jestliže zabíjíme nenarozené děti, troufnu si říci, že to je větší teror a hroznější neštěstí, než atentáty poslední doby.“

Nemá velký smysl obsáhle komentovat jednotlivé výroky, ale přesto může být užitečné se nad uvedenými slovy zamyslet. To první, co se dá říci, je jednoduše to, že to není příliš moudrý výrok. Jakékoli srovnávání tohoto typu je vždy problematické, a jisté je naopak to, že sklidí silnou negativní reakci z různých stran. Kardinál Duka nicméně zřejmě právě takový výrok za moudrý považoval.

Na začátku jakékoli hlubší úvahy je důležité zdůraznit, že podle římskokatolické věrouky je umělé přerušení těhotenství považováno za těžký (smrtelný) hřích a za zločin, který je trestán exkomunikací (vyobcováním, vyloučením z plného společenství církve, v praxi to pro postižené znamená nemožnost přijímat svátosti, zejména svátost eucharistie). V podobné situaci vyloučení od svátostí jsou z pohledu církevního práva například rozvedení a znovu sezdaní. Tato nauka a s ní spojená praxe se v podstatných rysech nemění.

Pokud by tedy představitel římskokatolické církve pouze podtrhl, jak nemorální, nebezpečné a společnost ohrožující jsou potraty, bylo by to pouze opakování oficiálního církevního postoje. Něco jiného však je, když se odsouzení potratů formuluje způsobem, který je staví do srovnání s teroristickými útoky, a dokonce je považuje za horší.

Když daný výrok trochu rozebereme, může znamenat vpodstatě dvojí. Buď je jím míněno, že ti, kdo se podílejí na umělých potratech, tedy konkrétně ženy či dívky, které je podstupují, a lékaři, kteří je provádějí, jsou horší teroristé než ti, kdo předem naplánovaným útokem vyhodí do vzduchu desítky či stovky lidí.

↗

Dominik Duka svůj výrok zřejmě nemínil doslovně. To by byla totiž silná káva i pro kovaného křesťanského extremistu, kterým pražský arcibiskup snad není. Repro DR

Troufám si soudit, že takto kardinál Duka svůj výrok nemyslel. To by byla totiž silná káva i pro kovaného křesťanského extremistu, kterým pražský arcibiskup snad není. Na místě je proto druhý způsob výkladu, totiž ten, že terčem útoku je ideologie, která interrupce považuje za svobodné právo ženy zacházet se svým tělem.

Můžeme tedy předpokládat, že je to tato ideologie, kterou považuje Dominik Duka (a není sám) za de facto nebezpečnější než islamistickou ideologii, která je v pozadí teroristických atentátů. A to zřejmě i z toho důvodu, že ji chápou jako nepřítele bližšího, dalo by se říci domácího, který se navíc zaštiťuje některými hodnotami, o nichž ráda mluví i církevní nauka, jako je svoboda, lidská práva a rovná důstojnost všech lidí.

V katolickém a obecně křesťanském konzervativním prostředí je rozšířené spojovat interrupce s homosexuálním partnerstvím a homoparentalitou. To nicméně neznamená, že by každý katolík (a obecněji každý křesťan), který odmítá potraty a považuje je za zlo, byl stejně vyhraněným odpůrcem homoparentality. A už vůbec to neznamená, že by každý křesťan, který na základě své víry považuje umělé potraty za zlo, byl stoupencem krajní pravice či jakéhosi klerofašismu.

Zlo potratů a jak mu čelit

Začněme z jiné strany. Umělé potraty jsou zlo. Je to neštěstí, které nejvíc zasahuje ty, kteří jsou jím přímo postiženi, matky a otce dětí, které se nenarodí, a jejich nejbližší příbuzné a přátele. Za hrou statistických cifer o počtu potratů se skrývá nesčetné množství lidských příběhů, které jsou velice různé, ale jedno mají společné: zákrok, ke kterému v nich dojde, není pro zúčastněné bezvýznamná banalita, ale je to vážná a traumatizující událost.

Otázka, odkdy je plod v těle matky vlastně člověkem, je jistě zajímavá, ale trochu zavádějící. Je nepochybné, že plod, i v nejranějším stádiu svého vývoje, není jen věcí, ale je lidským životem. A stejně tak nepochybné je to, že ještě není člověkem ve zcela stejném významu jako dítě, které porodem vstoupí na svět jako samostatná (a přece v mnoha ohledech stále tak nesamostatná) bytost.

Plod v těle matky je natolik propojen s matčiným tělem, že je možné mluvit o dvojjediné bytosti. Matka už není jen sama sebou, dítě ještě není jen samo sebou. V těch velmi tragických případech, kterým říkáme samovolný potrat, samo tělo ženy plod vypudí, zahubí. Pochopitelně nikoho nenapadne klást to za vinu ženě, událost je vnímána jako tragická, ale nezaviněná.

↗

Heslo Nesoudíme, pomáháme, které si zvolilo Hnutí pro život jako motto své kampaně, je správné. Snaha pomoci těm, kteří o potratu uvažují, by měla být společná všem, kterým skutečně jde o to, aby umělých potratů ubývalo. Jejich plošný zákaz řešením není. Repro DR

Je-li tomu tak, je zcela od věci považovat za v něčem podobný případ, kdy nezletilá dívka, v nevyhovujícím prostředí, sociálně znevýhodněná, bez spolehlivého partnera a opory, chápe potrat jako do jisté míry záchranu sebe sama, včetně své budoucí potenciální role matky, před mateřstvím, na které v daném okamžiku není připravená ona ani její okolí?

Heslo „Nesoudíme. Pomáháme“, které si zvolilo Hnutí pro život jako motto své kampaně, je správné. Základem přístupu k umělému přerušení těhotenství by vždy mělo být pochopení pro situaci těch, kteří k takovému kroku přistupují, nikoli jejich odsuzování. Snaha pomoci těm, kteří o potratu uvažují, jak v psychologické, tak v sociální rovině by měla být společná všem, kterým skutečně jde o to, aby umělých potratů ubývalo a naopak přibývalo rozhodnutí přijmout nový život.

Co naopak pomocí není, je represivní přístup, případně snaha prosadit úplný zákaz potratů. Nelze dost dobře názor zastávaný částí společnosti vnutit jejímu zbytku. V tom se naše situace zásadně liší od té polské, kde téměř úplný zákaz potratů (s jedinou výjimkou případů, kdy je interrupce nezbytná pro zachování života matky) a jejich trestání vysokými tresty vězení (navrhovaných až pět let pro lékaře, kteří interrupci provedou) je reálnou možností.

Katolická etika a sociální nauka ráda mluví o „kultuře života“ v protikladu ke „kultuře smrti“. To je velmi správné. V čem se názory liší, je to, jakým způsobem kýženou kulturu života nejúčinněji podporovat. Domnívám se, že ne cesta represí, ale kvalitní a dostupná psychologická pomoc, poradenství, a ovšem účinná pomoc těhotným ženám v těžké sociální situaci je tím nejlepším, co se pro skutečně snížení počtu potratů dá udělat.

Co naproti tomu k posílení kultury života rozhodně nenapomůže, je využívání tohoto tématu k jakési ideologické válce. Ovšem útěchou může být, že dokud budou místní křesťané pouze považovat potraty za horší teror než atentáty a nebudou střílet lékaře před klinikami, jsme na tom ještě velmi dobře.