Na co by vlastně člověk měl být hrdý? Asi ne na to, že se narodil jako Čech, Rom či příslušník jakéhokoli národa a etnika, ani na to, že narodil s tou nebo onou sexuální orientací. Hrdý, řekl bych, může být člověk na úplně jiné věci.

Třeba na to, že se dokáže starat o druhého, i když je to někdy těžké a ubíjející. Že dokáže snášet druhého v jeho jinakosti a umí dát najevo nesouhlas s tím, co považuje za špatné, ale nesnaží se druhého za každou cenu předělat k obrazu svému. Že se dokáže zastat druhého, když to opravdu potřebuje. Nebo na to, že má své hodnoty, kterých si váží a snaží se jimi řídit, ale zároveň ví, že i druzí mají své hodnoty, které nejsou vždy stejné, ale taky mají svou váhu.

Spojovat hrdost se sexuální orientací či s národní a etnickou příslušností je ošidné. Lze to pochopit u těch skupin, které byly či jsou v celku nějaké společnosti diskriminovány. Hrdost v těchto případech nevyjadřuje pýchu či pocit vlastní nadřazenosti, ale vědomí vlastní důstojnosti, která není uznávána, nebo je dokonce aktivně potlačována.

Gay Pride, pochody hrdosti lidí gay a lesbické orientace, mají podle mého soudu opodstatnění především proto, že v mnoha zemích světa jsou dnes tito lidé pronásledováni, často velice krutě — v některých afrických zemích za aktivní spoluúčasti nebo nečinného přihlížení představitelů různých křesťanských církví. Je trochu paradoxní, i když vlastně logické, že v zemích, kde se tyto pochody mohou konat, je většinou míra pronásledování či diskriminace velmi nízká až nulová.

↗

Oficiální plakát a heslo letošního Prague Pride. Ilustrace praguepride.cz

K takovým zemím nepochybně patří i Česká republika. Pochod hrdosti gayů a leseb tu tak může být vnímán jako prostředek veřejného a mediálního nátlaku, který má dané skupině získat ta či ona práva navíc k těm, která již má. Namísto části společnosti, která je pronásledována nebo usiluje o práva, která jsou jí odepírána, se tak v očích mnohých objevuje spíše jakási agresivní nátlaková skupina.

Pokud jde o konkrétní práva gay a lesbické menšiny u nás, v některých případech by stejnopohlavní páry jistě měly mít možnost adopce. Je také otázka, zda civilní sňatek nebude časem rovněž zpřístupněn pro páry stejného pohlaví. Civilní zákonodárství a obecně sekulární základ našeho státu totiž — na rozdíl třeba od římskokatolické věrouky — homosexualitu za problematickou a stejnopohlavní vztahy za hříšné či nepřijatelné nepovažuje.

Co je, a co není vnitřně nezřízené

Velmi si vážím všech aktivit, které v rámci akce Prague Pride již od prvního ročníku v roce 2011 připravují křesťané gay a lesbické orientace, sdružení v organizaci Logos. Ve svých církvích a společenstvích to často nemají lehké, jejich víra bývá hluboká a osvědčená v těžkostech, které jejich „normální“ spolusestry a spolubratři nemusejí překonávat. Pro své církve a komunity pak mohou být obohacením, vzácným kořením.

Postoj křesťanských církví k homosexualitě je u nás různý, různá jsou i oficiální stanoviska a postoje zaujímané jednotlivými věřícími. Ty sahají od velmi otevřených a přijímajících až po negativní či nepřátelské. Tak trochu podobně jako ve zbytku společnosti.

Když dnes předseda české biskupské konference kardinál Dominik Duka ve svém prohlášení k Prague Pride s citací Katechismu píše, že podle římskokatolické věrouky je homosexuální jednání vnitřně nezřízené, nelze se ubránit trpkému pousmání. Co může být nezřízenější než případy zneužívání dětí a mladistvých kněžími, které v posledních letech tak vážně poškodily obraz římskokatolické církve v mnoha zemích světa?

Skutečně vnitřně nezřízené je pouze takové jednání, které druhého člověka zasahuje v jeho důstojnosti, jinak řečeno v jeho celkovém bytí, jeho fyzické, duševní i duchovní integritě. Lze pochybovat o tom, že takovým jednáním je dlouhodobý láskyplný vztah dvou lidí stejného pohlaví, třeba spojený i s výchovou dětí. Zneužívání bezbranných, navíc páchané z pozice člověka obdařeného autoritou duchovní osoby, je však bezesporu nezřízené až obludně.

↗

Rozhodnutí pražského arcibiskupa zakázat dvě doprovodné akce k festivalu Prague Pride na půdě katolické farnosti ukazuje, že „pochody hrdosti“ nejsou zbytečné. Foto Jakub Poláček

Připomínat lidem homosexuální orientace, že jsou — na rozdíl od těch s orientací heterosexuální — povoláni výhradně k čistotě, je pokrytecké právě s ohledem na reálné potíže řady kněží s povoláním k čistotě a především na jejich následky. Je to nejlepší způsob, jak z učení církve učinit prázdná slova a zabránit tomu, aby bylo bráno vážně.

Je proto dvojnásobná škoda, že se letošní Prague Pride kromě řady křesťanů různých církví nakonec nezúčastní studentská římskokatolická farnost u Nejsvětějšího Salvátora. Dvě původně plánované doprovodné akce, besedu s americkou řeholnicí o šikaně v církvi i mimo ni a projekci polského filmu Ve jménu, o katolickém knězi, který se zamiluje do mladíka, ze své moci pražského arcibiskupa zakázal právě kardinál Duka. Obě akce se budou konat jinde.

Salvátorský farář Tomáš Halík sice tvrdí, že má na Prague Pride a obecně pochody hrdosti podobný názor jako Duka, a že dialogu není konec, jen se bude konat jindy a s jinými osobami, to však nic nemění na nepěkném celkovém dojmu — vytěsňování a popírání nepohodlných skutečností na církevní půdě, o kterém mluví i řada zasvěcených osob v církvi samé. Naštěstí se skutečné problémy nedají řešit zákazy, ale jen poctivým a otevřeným hledáním odpovědí.

Tak snad příští rok bude příležitost o těchto důležitých otázkách společně uvažovat a diskutovat na půdě, která toho má zapotřebí. A bylo by to důležité také proto, že se tím ještě posílí ten rozměr pochodu gay a lesbické hrdosti, který není křiklavou a pro média lákavou podívanou, ale který jde do hloubky.